3 Tdo 774/2003
Datum rozhodnutí: 23.09.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 774/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2003 dovolání podané obviněným M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 61 To 133/2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 54/2001, a rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 a § 265l tr. řádu t a k t o :

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 61 To 133/2002 s e

z r u š u j e v části, týkající se obviněného M. K.

Současně se z r u š u j í i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Praze s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 30 T 54/2001, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zákona a trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona, za které byl odsouzen podle § 213 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Tímto rozsudkem byl současně obviněný M. K. zproštěn obžaloby pro jiný trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2, odst. 3 tr. zákona, a to pro zánik trestnosti účinnou lítostí podle § 214 tr. zákona.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný

1) v době od 1. 8. 1996 do 3. 2. 1998, kdy byl umístěn ve výkonu trestu odnětí svobody, v P. i jinde se úmyslně vyhýbal plnění své vyživovací povinnosti uložené zákonem o rodině a stanovené rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 6. 1997, č.j. Ns 535/96-34, který nabyl právní moci dne 8. 7. 1997 k nezl. K. K. ve výši 300,-Kč měsíčně splatných vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilé A. S., v uvedeném období nebyl řádně zaměstnán, ani veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadě práce a za sledované období dluží na výživném matce nezletilé A. S. částku 1086,- Kč, neboť jí dne 12. 1. 2001 uhradil částku 500,- Kč a z výkonu trestu odnětí svobody částku 3.814,- Kč,

2) dne 11. 3. 2001 převzal od obžalovaného ml. M. D. SIM kartu Eurotel, kterou předtím odcizil obžalovaný ml. M. D. a SIM kartu dne 12. 3. 2001 zastavil v zastavárně v P., za částku 650,- Kč, přestože věděl, že SIM karta byla odcizena poškozené J. L.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali jak obviněný M. K., tak státní zástupce odvolání, kterým se zabýval dne 25. 4. 2002 ve veřejném zasedání Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 61 To 133/2002 obě odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 dovolání, ve kterém napadá usnesení odvolacího soudu v návaznosti na výrok o vině v bodu 2) rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého dovolání vyslovuje názor, že usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to vzhledem k nesprávnému posouzení materiální stránky trestného činu spoluobviněného ml. M. D. Vyjadřuje i své přesvědčení o tom, že nebylo prokázáno, že by mu byla známa okolnost, jakým způsobem ml. M. D. předmětnou SIM kartu získal a že v řízení před soudem prvního stupně mu nebyl prokázán úmysl převést na jiného věc, která byla získána trestným činem. Upozorňuje na rozhodnutí odvolacího soudu, dle kterého jednání ml. D. dosahuje zcela nepochybně malého stupně společenské nebezpečnosti a z toho dovozuje, že jednání ml. D. tedy nedosáhlo stupně nebezpečnosti pro společnost předpokládaného v ustanovení § 75 tr. zákona, tedy obligatorní podmínky trestnosti. Protože z ustanovení § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona vyplývá, že nezbytnou podmínkou při posuzování znaků trestného činu podílnictví je trestnost činu hlavního pachatele, která ovšem v případě ml. D. byla posouzena nesprávně, má za to, že i přisouzená právní kvalifikace jednání dovolatele je nesprávná.



V petitu svého dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Městského soudu v Praze a sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby z trestného činu podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona, nebo aby věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání podal písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten považuje dovolání za důvodné v části týkající se subjektivní stránky souzeného trestného činu. Poukazuje na to, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc získána, je trestným činem. V případě trestného činu krádeže je tedy zapotřebí, aby podílník věděl nebo alespoň musel být srozuměn i s tím, že krádeží mohla být způsobena škoda nikoli nepatrná. Ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí sice vyplývá vědomost obviněného o tom, že předmětná SIM karta byla získána protiprávním jednáním jiné osoby, z těchto skutkových zjištění však jednoznačně nevyplývá vědomost dovolatele o tom, že tímto protiprávním jednáním mohla být způsobena škoda nikoli nepatrná, tj. škoda nejméně 5.000,- Kč. Pokud jde o námitku dovolatele týkající se absence materiálního znaku trestné činnosti obviněného ml. D., považuje ji státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za nedůvodnou. S ohledem na obsah svého stanoviska tedy podává návrh, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Městského soudu v Praze a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a odvolacím soudem byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z odůvodnění podaného dovolání je zřejmé, že posuzované dovolání je s uplatněným dovolacím důvodem v souladu jen částečně, neboť dovolatel vznáší mimo jiné i námitky proti skutkovým zjištěním soudu, které však v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku přezkoumávat nelze, naopak Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními vázán. Mimo uplatněný dovolací důvod je tedy nutno považovat tu část dovolání, kde obviněný vyslovuje názor, že nebyla prokázána jeho vědomost o tom, jakým způsobem ml. D. předmětnou SIM kartu získal.

Uplatněnému dovolacímu důvodu však odpovídají námitky obviněného, pokud jde o nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání v souvislosti s posouzením subjektivní stránky jeho jednání. Nejvyšší soud shledává tyto námitky za důvodné.

Jestliže byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona, pak se takové jednání muselo vztahovat k hlavnímu činu, který sám o sobě byl kvalifikován jako čin trestný. V posuzovaném případě uznal soud M. K. vinným trestným činem podílnictví ve vztahu k trestnému činu ml. M. D., a to trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Nejvyšší soud se v rámci řízení o dovolání M. K. s ohledem na ustanovení § 265i odst. 5 tr. řádu nezabýval a ani nemohl zabývat otázkou, zda výrok o vině ml. M. D. je či není správný (vzhledem k popisu skutku v odsuzujícím rozsudku je na místě pochybnost, zda jde o trestný čin krádeže podle § 247 tr. zákona). Nicméně pro posouzení právní kvalifikace jednání dovolatele M. K. bylo nutno vypořádat se s otázkou, zda lze jednání ml. M. D. považovat za trestný čin. Zde dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v řízení o dovolání M. K. nelze zpochybnit právní kvalifikaci (a tím méně přezkoumávat skutková zjištění) ohledně skutku spáchaného jiným obviněným a že je tedy nutno vycházet z výroku o vině ml. M. D. tak, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud však shledal zřejmý rozpor mezi výrokem o vině M. K. trestným činem podílnictví a výrokem o vině ml. M. D. hlavním trestným činem krádeže, a to v tom, že zatímco ml. M. D. byl uznán vinným krádeží mobilního telefonu s pouzdrem a SIM kartou v hodnotě 5.787,- Kč, podílnictví M. K. bylo ve výroku odsuzujícího rozsudku popsáno toliko k SIM kartě, jejíž hodnota není ve výroku odsuzujícího rozsudku uvedena (je uvedena pouze cena, za kterou tuto SIM kartu obviněný prodal v zastavárně) a navíc není z tohoto výroku jednoznačně zřejmé, zda obviněný M. K. věděl, co všechno bylo odcizeno poškozené. Výrok, vztahující se k dovolateli totiž uvádí pouze, že věděl, že SIM karta byla odcizena poškozené J. L. .

Tuto skutečnost považuje Nejvyšší soud za relevantní s ohledem na posouzení subjektivní stránky činu spáchaného dovolatelem M. K. Je totiž nutno přisvědčit tvrzení dovolatele, že nezbytnou podmínkou při posuzování znaků trestného činu podílnictví je trestnost činu hlavního pachatele. Jak je již výše uvedeno, Nejvyšší soud v řízení o dovolání M. K. nemůže přezkoumávat samotnou trestnost jednání hlavního pachatele, který tento mimořádný opravný prostředek neuplatnil. Musel však přezkoumat jednání dovolatele z hlediska správnosti právního posouzení všech znaků jeho jednání, tedy i subjektivní stránku. Konkrétně posoudit otázku, zda je z výroku odsuzujícího rozsudku ve vztahu k použité právní kvalifikaci existence těchto znaků zřejmá. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že použití právní kvalifikace jednání M. K. jako trestného činu podílnictví není v souladu se skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku odsuzujícího rozsudku, neboť z něj není patrné, zda pachatel prokazatelně věděl, v jakém rozsahu byl spáchán trestný čin hlavního pachatele a zejména zda M. K. věděl, zda byly jednáním hlavního pachatele naplněny znaky trestného činu, konkrétně zda tímto trestným činem byla způsobena škoda nikoli nepatrná. Konstatování výroku o vině M. K. o tom, že věděl, že SIM karta byla odcizena poškozené J. L. , tuto skutečnost nikterak nepotvrzuje, a to tím spíše že hodnota SIM karty (nic jiného není v tomto výroku zmíněno) nenasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o škodu nikoli nepatrnou .

Uvedenou vadu odsuzujícího rozsudku neodstranil Městský soud v Praze, ačkoli v řízení o řádném opravném prostředku měl a mohl vadu právní kvalifikace ve vztahu k popisu skutku sám odstranit.

Nejvyšší soud proto považuje za nezbytné zrušit usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek M. K. a současně uložit odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení se Městský soud v Praze bude muset věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž při svém rozhodování bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí. V rámci nového odvolacího řízení bude povinen ve výroku o vině případně upravit skutková zjištění či provést doplnění dokazování tak, aby skutková zjištění odpovídala použité právní kvalifikaci, popřípadě aby mohlo být rozhodnuto o vině či zproštění obžaloby obviněného M. K. v souladu se skutkovými zjištěními.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný ( § 265n tr. řádu ).

V Brně dne 23. září 2003

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h