3 Tdo 773/2013
Datum rozhodnutí: 07.08.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 773/2013 -29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 7. srpna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2013, č. j. 7 To 26/2013-242, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 107/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2012, č. j. 74 T 107/2012-195, byl obviněný M. H. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že dne 14. 10. 2010 na přesně nezjištěném místě v O. v zištném úmyslu podepsal jako předseda představenstva obchodní společnosti BURGUS Invest, a. s., na straně prodávajícího, kupní smlouvu o prodeji vozidla tovární značky Audi Q7, s obchodní společností J&V Penzion, s. r. o., nyní HBFIN Reality, s. r. o., jednající jednatelem Ing. J. M., na straně kupujícího, kdy prodejní cena vozidla byla stanovena na částku 750.000,- Kč a tato byla uhrazena ve dnech 14. 10. 2010 a 15. 10. 2010, přičemž kupní smlouvu se společností J&V Penzion, s. r. o., nyní HBFIN Reality, s. r. o., podepsal i přesto, že uvedené vozidlo již jako předseda představenstva společnosti BURGUS Invest, a. s., prodal dne 10. 10. 2010 na přesně nezjištěném místě v O. na základě kupní smlouvy obchodní společnosti COCTAIL & PARTY, s. r. o., za částku 900.000,- Kč, čímž způsobil poškozené společnosti J&V Penzion, s. r. o., nyní HBFIN Reality, s. r. o., škodu ve výši nejméně 750.000,- Kč . Za to byl obviněný podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu soud současně uložil peněžitý trest v celkové výměře 200.000,- Kč, sestávající z 400 denních sazeb po 500,- Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost zaplatit peněžitý trest ve splátkách 15.000,- Kč měsíčně. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvu na dobu čtyř let. Poškozenou společnost HBFIN Reality, s. r. o., se sídlem B.- K.P., ul. F., soud výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obviněného a poškozené společnosti HBFIN Reality, s. r. o., proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 3. 2013, č. j. 7 To 26/2013-242, jímž z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvu na dobu tří let. Odvolání poškozené společnosti HBFIN Reality, s. r. o., samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. 3. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. H. následně dovolání , které současně směřoval i proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, konkrétně pak jeho subjektivní stránku (zavinění). Soud prvního stupně totiž podle něj v průběhu hlavního líčení nesprávně hodnotil provedené důkazy, a to pouze v jeho neprospěch. Stejným způsobem pak následně pochybil i odvolací soud. Dovolatel v této souvislosti připomněl, že od samého počátku trestního řízení svou vinu na trestné činnosti, pro niž byl odsouzen, popíral. Kupní smlouvu na vozidlo Audi Q7 se společností COCTAIL & PARTY rozhodně nemohl podepsat dne 10. 10. 2010, neboť byl toho dne mimo O. Objektivně se tedy nemohl nacházet v jednom časovém úseku na dvou místech. Odvolací soud však v tomto směru nepřipustil žádného doplnění dokazování navrhovaného obhajobou. Jestliže na smlouvě bylo uvedeno zmíněné datum, pak pochybení dovolatele spočívá pouze v tom, že je nezkontroloval. Smlouvu totiž nepřipravoval on, nýbrž jednatel společnosti COCTAIL & PARTY, s. r. o., O. J., který sám jako svědek u hlavního líčení nevyloučil možnost, že smlouva mohla být podepsána i v jiný den. Zde se tedy měla uplatnit zásada v nejasnostech ve prospěch obviněného . Pokud dovolatel uzavřel dvě smlouvy k témuž předmětu koupě, učinil tak proto, že smlouvu uzavřenou dne 14. 10. 2010 se společností J&V Penzion, s. r. o., nyní HBFIN Reality, s. r. o., považoval za neplatnou s ohledem na personální provázanost obou subjektů tohoto obchodně právního vztahu a absenci zákonem vyžadovaného znaleckého posudku k předmětu koupě. Protože si jako předseda představenstva prodávající společnosti chtěl počínat s péčí řádného hospodáře, došlo k prodeji automobilu společnosti COCTAIL & Party, s. r. o. Ani tato jeho obhajoba nebyla v průběhu celého trestního řízení vyvrácena. Naopak, soud prvního stupně závěr o vině dovolatele opřel mimo jiné o výslech svědka Ing. J. M., který, ač řádně poučen o následcích křivé výpovědi, mimo jiné uvedl, že mu není známo, kde se předmětný automobil nacházel, což ovšem vyvrátil svědek J. Zůstává tedy otázkou, zda se bylo při skutkových úvahách možno o takové svědectví vůbec opřít.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a ve smyslu ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 26. 6. 2013. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 18. 7. 2013 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný M. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Obecně hmotně právní námitku absence subjektivní stránky trestného činu v jeho jednání totiž ve skutečnosti založil na tvrzení, že soudy obou stupňů závěr o jeho vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku přijaly po nedostatečně provedeném (neúplném) dokazování a nesprávném hodnocení důkazů, které měly k dispozici. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily výpovědi svědků a ostatní důkazy k jeho tíži, ačkoli to nebylo namístě. V důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje (podle níž kupní smlouvu na předmětný automobil se společností COCTAIL & Party, s. r. o., rozhodně nepodepsal dne 10. 10. 2010) pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být výše uvedenou trestnou činností uznán vinným.

Dovolatel se tedy podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal primárně zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud přitom respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a logicky vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného - v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy - za vyvrácenou (viz str. 8 až 10 odsuzujícího rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) přesvědčivě zdůvodnil (viz str. 4 a 5 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.

K procesní námitce dovolatele týkající se provádění a hodnocení důkazů Nejvyšší soud toliko jako obiter dictum dodává, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., případně § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozsudek odvolacího soudu splňuje, když důvody, pro které soud nepřistoupil k provedení některých důkazů navrhovaných obhajobou, jsou vysvětleny na str. 4/5 odůvodnění.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného M. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler