3 Tdo 771/2007
Datum rozhodnutí: 08.08.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 771/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2007 o dovoláních, která podali obviněný R. N. a obviněný P. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 To 594/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 717/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 2 T 717/2003, byl obviněný R. N. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 odst. 1 písm. a) tr. zák., které spočívaly v jednání popsaném pod body 1/ a 2/ výroku rozsudku a obviněný P. Ž. byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 odst. 1 písm. a) tr. zák., které spočívaly v jednání popsaném pod bodem 1) rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný R. N. podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněný P. Ž. byl za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 2 T 709/2004, podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu z citovaného trestního příkazu, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně nahradili poškozené společnosti T., a. s., škodu ve výši 131.053,- Kč a obviněný R. N. sám ještě 10.956,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti předmětnému rozsudku podali oba obvinění odvolání a v jejich neprospěch je podal rovněž státní zástupce. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 To 594/2006, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Za podmínek ustanovení § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. pak odvolací soud nově rozhodl, že se obviněný R. N. uznává vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a obviněný P. Ž. trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle výroku rozsudku se obvinění uvedených trestných činů dopustili jednáním spočívajícím v tom, že společně ad 1/ v přesně nezjištěnou dobu od měsíce března 2002 do srpna 2002 obžalovaný R. N. sám a následně v přesně nezjištěné době od srpna 2002 do března 2003 společně s obžalovaným P. Ž. po předchozí vzájemné domluvě vykopali a následně odcizili celkem 2.480 metrů záložního telekomunikačního kabelu typu 3RP 1,3 + 34 DM 0,9, a to tím způsobem, že tento kabel uložený v hloubce přibližně 40 cm pod povrchem lesní půdy podél silnice II. třídy z obce H. do obce D., z místa od křižovatky se silnicí II. třídy ve směru na obec D. vykopali, následně z něho odstranili izolaci a získanou měď a olovo jako druhotnou surovinu společně odevzdali do výkupny barevných kovů, kdy získané peníze po rozdělení použili pro svoji potřebu, čímž majiteli kabelu Č. T., a. s., způsobili odcizením přímou škodu ve výši 486.028,- Kč, kdy uvedeného jednání se obžalovaný R. N. dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 4. 2002, č. j. 3 T 248/2002-54, jenž nabyl právní moci dne 14. 5. 2002, společně se spoluobžalovaným P. Ž. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zákona a byl za to odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, které ve stanovené lhůtě nevykonal;

a ad 2/ obviněný R. N. sám v přesně nezjištěnou dobu od 13.00 hodin dne 25. 2. 2003 do 09.10 hodin dne 26. 2. 2003 v k. ú. obce M., vykopal a současně odcizil celkem 100 metrů telekomunikačního kabelu typu 7 RP 1,3 + 78 DM 0,9 a dále při výkopu poškodil celkem 100 metrů místního telekomunikačního kabelu typu 35 XN 0,6 Cu, a to tím způsobem, že první kabel, uložený přibližně 40 cm pod povrchem pole podél levé strany silnice z H. na M., vykopal, následně z něho odstranil izolaci a rozsekaný měděný kabel a izolační olovo jako druhotnou surovinu odevzdal do výkupny barevných kovů, kdy peníze použil pro vlastní potřebu, přičemž současně v důsledku poškození druhého kabelu vyřadil mimo provoz v době od 13.00 hodin dne 25. 2. 2003 do 14.58 hodin dne 26. 2. 2003 tři hlavní telefonní stanice uživatele S., a. s., a uživatele F. V., čímž majiteli obou kabelů firmě Č, T., a. s., způsobil odcizením přímou škodu ve výši 101.496,- Kč a poškozením místního kabelu škodu ve výši 3.681,- Kč, kdy uvedeného jednání se obžalovaný R. N. dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 4. 2002, č. j. 3 T 248/2002-54, jenž nabyl právní moci dne 14. 5. 2002, společně se spoluobžalovaným P. Ž. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zákona a byl za to odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, které ve stanovené lhůtě nevykonal;

Obviněný R. N. byl podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný P. Ž. byl za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 7. 2005, č. j. 2 T 709/2004-87, odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl ohledně tohoto obviněného současně zrušen výrok o trestu z výše uvedeného trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené společnosti Č. T., a. s., způsobenou škodu ve výši 486.028,- Kč, a obviněnému R. N. samotnému dále povinnost zaplatit téže poškozené ještě další způsobenou škodu, a to ve výši 105.177,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Č. T., a. s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ohledně odvolání obviněných bylo v rozsudku rozhodnuto výrokem podle § 256 tr. ř., jímž byla tato odvolání jako nedůvodná zamítnuta. Tento rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 31. 1. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění následně mimořádný opravný prostředek - dovolání, jímž napadli výroky o vině, trestu a náhradě škody, a dále výrok o zamítnutí jejich odvolání (řádného opravného prostředku). Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný R. N. v odůvodnění svého dovolání namítl, že ani soudu druhého stupně se nepodařilo jednoznačně a spolehlivě prokázat naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Pokud jde o trestný čin krádeže, nebyla podle dovolatele spolehlivě zjištěna výše způsobené škody, ačkoliv jde o zákonný znak skutkové podstaty tohoto trestného činu. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že se ve spise nenachází jediný důkaz specifikující množství vykopaných kabelů, co do délky či hmotnosti. Rovněž znalecké posudky týkající se hodnoty kabelů obsahují podle dovolatele značné rozpory. Dovolatel dále zdůraznil, že na inkriminovaném místě kopalo zemní kabely větší množství lidí, když i svědek T. O. vystupující v jeho trestní věci jako svědek, sám čelil trestnímu stíhání z důvodu kopání zemních kabelů v dané lokalitě. Skutečnost, že se na vykopávání kabelů podílelo více osob, je podle dovolatele konečně potvrzována i výpověďmi svědků J. V. a J. A. Dovolatel dále vyslovil přesvědčení, že u žádného z obou trestných činů nebyla prokázána subjektivní stránka (úmysl). Bylo totiž všeobecně známo, že došlo k uzavření provozu na dole v D., kdy dovolatel jednal v domnění, že kope důlní kabel a nikoli kabel telekomunikační. Kabel navíc neměl žádnou identifikaci, rok výroby byl uveden 1953, a nenacházela se nad ním ani žádná chránící hmota. Dovolatel tak nemohl rozpoznat, o jaký kabel se vlastně jedná, a sám byl přesvědčen, že jde o kabel důlní. Tento kabel byl navíc bez napětí, přičemž bylo zjištěno, že v inkriminovanou dobu nebyl používán a byl nahrazen jinou technologií, tzv. optickým kabelem. K jednání pod bodem 2/ dovolatel zároveň namítl, že předmětný kabel byl poškozen též orbou, což podle něj potvrzuje i svědkyně J. A. a svědek M. K., zaměstnanci Č. T., a. s.

Vzhledem ke shora uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 2 To 594/2006 ze dne 31. 1. 2007 i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně č. j. 2 T 717/2003-245 ze dne 25. 5. 2006 zrušil v celém rozsahu a Okresnímu soudu v Hodoníně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Současně obviněný v souladu s § 256p odst. 1 tr. ř. požádal, aby mu soud odložil výkon rozhodnutí, a to výkon trestu odnětí svobody i povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Č. T., a. s., částky ve výši 486.028,- Kč a 105.177,- Kč.

Obviněný P. Ž. ve svém dovolání poukázal na to, že odvolací soud postupoval nesprávně, když jej uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 odst. 1 písm. a) tr. zák. Odvolacímu soudu zároveň vytkl, že jeho důvodně podané odvolání zamítl, a že ve věci nově rozhodl na podkladě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a z provedených důkazů vyvodil nesprávné právní závěry. Zásadního pochybení se odvolací soud měl dopustit především při stanovení výše škody, když chybně vyhodnotil příslušné znalecké posudky a bez bližšího zdůvodnění upřednostnil posudek znalce, jehož považoval za erudovanějšího než znalce druhého. Takové hodnocení znalce však podle dovolatele nebylo v kompetenci soudu, který měl vzniklé pochybnosti odstranit formou revizního znaleckého posudku či posudku ústavu. Podle dovolatele nebylo v řízení prokázáno ani to, zda předmětný kabel byl vůbec funkční a provozuschopný jako tzv. záložní kabel, anebo zda se jednalo jen o ničemu již nesloužící ekologickou zátěž, jak je o tom dovolatel stále přesvědčen. Jediný důkaz, o který se soud v tomto směru opřel, bylo jednostranné vyjádření poškozeného. Nebylo přitom prokázáno ani to, jakou délku kabelů dovolatel vlastně vykopal, když podle jeho tvrzení na některých místech kabel již chyběl. Dovolatel současně zdůraznil, že neměl v úmyslu poškodit obecně prospěšné zařízení ani způsobit škodu. Jednal v přesvědčení, že vykopává zrušený a nepotřebný kabel, který dříve spojoval lignitový důl v D. s ředitelstvím dolů v H. Soud proto o jeho vině ohledně obou trestných činů rozhodl nesprávně, neboť nebyla naplněna jejich subjektivní stránka.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku pak dovolatel navrhl, aby dovolací soud přezkoumal uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i předchozí řízení u soudu prvé instance a zrušil tento rozsudek ve výroku o vině, o trestu a o povinnosti náhrady škody a přikázal věc k novému projednání.

K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který úvodem připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě hmotně právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu pak nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. To podle státního zástupce v posuzovaném případě znamená, že převážná část dovolacích námitek obviněných deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. V uvedené souvislosti poukázal státní zástupce rovněž na to, že v části, kde dovolatelé vytýkají nesprávně zjištěnou výši škody, nejde o námitky vůči nesprávné aplikaci ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., ale o polemiku s hodnocením znaleckých posudků, kdy dovolatelé provádějí jejich vlastní interpretaci. Totéž platí i o námitkách týkajících se technického charakteru inkriminovaných kabelů, kdy dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním soudu.

Podle názoru státního zástupce lze pod uplatněný dovolací důvod, byť s jistou tolerancí, podřadit pouze námitky vztahující se k absenci subjektivní stránky (úmyslného zavinění) ve vztahu k oběma spáchaným trestným činům. Ačkoliv podle státního zástupce je argumentace dovolatelů i v tomto směru zčásti založena na námitkách skutkových, je na druhé straně nutno vzít v úvahu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu nalézacího, neobsahují prakticky žádné úvahy ohledně toho, zda jednání obviněných (dovolatelů) bylo v posuzovaném případě zahrnuto též jejich úmyslným zaviněním. Podle názoru státního zástupce však skutkový stav věci, z něhož odvolací soud vycházel, závěr o úmyslném zavinění obviněných (dovolatelů) umožňoval. Pokud jde o ohrožení provozu veřejného telekomunikačního zařízení ve smyslu ustanovení § 182 tr. zák., poukázal státní zástupce na to, že obvinění (dovolatelé) neměli k dispozici žádné plány uložení kabelů provozovaných T., a. s., ani dřívějších důlních kabelů a neměli ani odborné znalosti k tomu, aby mohli technický charakter jimi likvidovaného vedení posoudit. Za těchto okolností museli být podle státního zástupce přinejmenším srozuměni s tím, že jde o vedení plnící dosud určitou funkci v telekomunikačním provozu. V jejich jednání lze proto dovodit subjektivní stránku trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ke způsobení těžšího následku podle § 182 odst. 2 písm. a) tr. zák. spočívajícího ve vyřazení tří telefonních stanic z provozu (obviněným N.) pak ve smyslu § 6 písm. a) tr. zák. postačovalo zavinění z nedbalosti, tedy i z nedbalosti nevědomé (§ 5 písm. b/ tr. zák.).

Z hlediska trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. je podle státního zástupce třeba považovat námitky obviněných (dovolatelů) za zcela bezpředmětné. Z povahy posuzované věci totiž vyplývá, že odcizované kabely nemohli považovat za věci nikomu nepatřící (res nullius) a tím méně za věci bezcenné, které si mohl kdokoliv přisvojit. Dovolatelům muselo být známo, že barevné kovy mají poměrně značnou hodnotu i v podobě tzv. druhotné suroviny. Není přitom nutné, aby měli přesnou představu o hodnotě odcizovaných kabelů, neboť ve vztahu ke způsobení škody nikoli malé, popř. škody značné, jako znaku kvalifikovaných skutkových podstat, by postačilo i v tomto případě s ohledem na § 6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti.

Z výše uvedených důvodů uzavřel státní zástupce vyjádření k dovolání obviněných tak, že výše uvedená část dovolacích námitek, které jinak odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, je nutno považovat za námitky zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby dovolací soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obvinění R. N. a P. Ž. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání obviněných byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V projednávaném případě však dovolatelé nenamítli rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřeli především o polemiku se způsobem, jakým v jejich věci soudy hodnotily jednotlivé důkazy a o námitky, že podle jejich názoru nebyla předmětná věc řádně objasněna jak v otázce výše způsobené škody, tak ani v otázce jejich zavinění. To znamená, že dovolatelé s poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojovali právní názor, že jejich jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3, písm. b) tr. zák. a poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. u obviněného R. N. a trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 odst. 1 písm. a) tr. zák. u obviněného P. Ž., ačkoliv podle nich takový závěr provedené důkazy nedovolovaly.

Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 7, 8) i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelů učinit, na kterých odvolací soud následně založil právní posouzení skutku jako shora citovaných trestných činů.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelé podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti z větší části uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jejich námitky proto v této části dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. K tomu je nutno poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k přezkumu skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů (viz zejména str. 7, 8 rozsudku odvolacího soudu) a dovolatelé takový extrémní nesoulad konečně ani nenamítali.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě oběma dovolateli uplatněn zčásti právně relevantně toliko námitkami, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s tím, zda obvinění (dovolatelé) naplnili znaky skutkových podstat trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. a poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 tr. zák. rovněž po subjektivní stránce, když zákon v obou případech vyžaduje zavinění ve formě úmyslu (§ 4 tr. zák.).

Při posuzování opodstatněnosti podaných dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle skutkových zjištění, ze kterých v posuzovaném případě vycházel v napadeném rozsudku odvolací soud, bylo jednání obviněných (dovolatelů) spočívající ve vykopávání pod zemí uložených kabelů, vedeno úmyslem získat barevné kovy (měď, olovo), které jako tzv. druhotné suroviny následně zpeněžili ve výkupně barevných kovů. Získané peníze použili pro svoji potřebu. Za těchto okolností nepochybně museli vycházet z toho, že v případě odcizovaných kabelů se nejedná o věc bezcennou. Poněvadž předmětné kabely se nacházely na místě svého určení a bylo třeba je vyjmout ze země, mohli se dovolatelé sotva domnívat, že jde o věc opuštěnou a ničemu nesloužící. Pokud dovolatelé namítli, že neměli přesnou představu o ceně kabelů, které si výše uvedeným způsobem přisvojili, pak ani tato námitka nemůže obstát. S ohledem na to, že smyslem jejich jednání bylo dosažení majetkového prospěchu (tj. získání peněz), museli vědět, že hodnota přisvojované věci je větší než nepatrná. Ke způsobení škody ve výši, jež u trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. zakládá znaky tzv. kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou, přitom zákon nevyžaduje úmyslné zavinění, když podle § 6 písm. a) tr. zák. u způsobeného těžšího následku postačí i zavinění z nedbalosti (§ 5 tr. zák.), pokud zákon zároveň i zde výslovně nevyžaduje zavinění úmyslné. Za soudy zjištěných skutkových okolností přitom obvinění (dovolatelé) přinejmenším měli a mohli vědět, že cena odcizované věci (kabelového vedení) bude vyšší než hodnota tzv. druhotné suroviny, na kterou věc upravili, tedy vyšší než částka, která jim za ni ve výkupně barevných kovů bude vyplacena. Lze tedy uzavřít, že základní skutková podstata trestného činu krádeže (§ 247 tr. zák.) byla naplněna přímým úmyslem (§ 4 písm. a/ tr. zák.) obviněných (dovolatelů) a způsobení škody jako těžšího následku ve smyslu soudem použitých kvalifikovaných podstat, pak bylo po subjektivní stránce zahrnuto přinejmenším jejich nedbalostním zaviněním (§ 5 tr. zák.).

Pokud jde o trestný čin poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 tr. zák., odvolací soud vycházel ze zjištění, že obvinění jednak (ad 1/ výroku) zlikvidovali tzv. záložní telekomunikační kabel, který byl funkční, avšak nebyl v inkriminovanou dobu v činnosti, a jednak že obviněný R. N. sám (ad 2/ výroku) v souvislosti s odcizováním kabelů přerušil telekomunikační vedení a v důsledku toho na určitou dobu vyřadil z provozu tři telefonní stanice. V prvém případě tak ve smyslu ustanovení § 182 tr. zák. došlo k ohrožení veřejného telekomunikačního zařízení, ve druhém případě došlo jak k jeho ohrožení, tak zároveň i k poruše v jeho provozu. Jestliže oba dovolatelé namítli nedostatek subjektivní stránky (úmyslného zavinění), lze na základě soudy zjištěného skutkového stavu věci dovodit, že primární pohnutkou jednání obviněných (dovolatelů) skutečně nebylo ohrožovat či poškozovat zařízení sloužící k veřejnému telekomunikačnímu provozu, neboť jejich hlavním cílem bylo předmětné kabely vykopat, odstranit z nich izolaci a následně takto získaný materiál zpeněžit jako barevný kov. Na druhé straně je však nutno vzít v úvahu, že obvinění (dovolatelé) znali specifickou povahu odcizovaných věcí (tj. že jde o pod zemí uložené kabelové vedení) a museli rovněž vědět, že kabely byly v daném místě položeny k určitému účelu. O technické povaze a určení předmětných kabelů přitom nic bližšího nevěděli, což konečně ani nebylo možné, neboť neměli k dispozici příslušné plány. Museli však vědět, že po jejich zásahu spočívajícím v odcizení části kabelového vedení, přestane toto vedení plnit svůj účel, ať již byl podle jejich představ jakýkoliv. Protože je obecně známo, že pod zem se ukládají zpravidla kabely telekomunikační, museli být za daných okolností srozuměni i s tím, že případně zničí a tím vyřadí z provozu veřejné telekomunikační zařízení. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 tr. zák. lze proto u obou obviněných (dovolatelů) dovodit zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Pokud jde o způsobení těžšího následku (obviněný R. N.) předpokládaného v kvalifikované skutkové podstatě shora uvedeného trestného činu, postačí s ohledem na ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti, jak na to ve svém vyjádření k podaným dovoláním výstižně poukázal i státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství.

S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutkový stav věci, na jehož základě rozhodoval odvolací soud, umožňoval právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. u obviněného R. N. a podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. u obviněného P. Ž., kterého se dopustili v souběhu s trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. u obviněného R. N. a podle § 182 odst. 1 písm. a) tr. zák. u obviněného P. Ž. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu lze tedy z důvodů, jež Nejvyšší soud vyložil shora, považovat za věcně správné, byť soudům obou stupňů lze vytknout, že se v odůvodnění svých rozhodnutí s otázkou zavinění obviněných (dovolatelů) dostatečně nevypořádaly (srov. ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však přípustné není (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Námitky dovolatelů, a to ani v jinak relevantně uplatněné části jejich dovolání, tudíž nebyly shledány jakkoliv opodstatněnými.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona byla proto dovolání obviněných R. N. a P. Ž. odmítnuta, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Předseda senátu soudu prvního stupně, jenž je k tomu ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn, nepodal k podnětu dovolatele R. N. Nejvyššímu soudu návrh na odložení výkonu napadeného rozhodnutí. Zároveň ani Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí vlastním postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. srpna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler