3 Tdo 77/2017
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 36 tr. ř., § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, § 23 tr. zákoníku, § 358 odst. 1 tr. zákoníku, § 279 odst. 1 tr. zákoníku



3 Tdo 77/2017-58

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2017 o dovolání obviněných P. P. a J. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 2 To 48/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 21/2013, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných P. P. a J. T. odmítají .

Odůvodnění:

I.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 3 T 21/2013, byli obvinění P. P. a J. T. uznáni vinnými jednak zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, taktéž spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že v D. R., okres S., dne 31. 1. 2013, v B. ulici, v areálu společnosti Invest Trust s.r.o., poté, co poškození A. B. a O. B., odmítli uhradit částku 25.000,- Kč za vývozní doklady k cisternovému návěsu zn. Magyar, z obavy, aby poškození bez uhrazení vývozních dokladů návěs nevyvezli z České republiky, poškozené fyzicky napadli tak, že obž. P. několikrát udeřil pěstí do tváře a hlavy poškozeného A. B. a následně se jej snažil opakovaně udeřit železnou trubkou o délce 53 cm a průměrů 3 cm do oblasti hlavy, což se mu nepodařilo, neboť poškozený rány rukama vykryl a byl tak udeřen do pravé a levé ruky a levého ramene, přičemž obž. P. na něho mířil revolverem zn. Taurus, model 85S a požadoval vydání dokladů k návěsu, čemuž poškozený vyhověl a obž. T. udeřil do oblasti hlavy poškozeného O. B., který následkem úderu upadl na zem a obž. P. mu z ruky vykopl mobilní telefon zn. Nokia 7360 a rozšlápl jej, přičemž tímto jednáním utrpěl poškozený A. B. tržnězhmožděnou ránu levé spánkové temenní krajiny délky 7 cm silně krvácející a pronikající do podkoží, zlomeninu pravé loketní kosti, tříštivou zlomeninu levé klíční kosti s otokem a krevním výronem, zlomeninu V. záprstní kosti levé ruky s otokem a krevním výronem, otok a bolestivost bérce pod kolenem, což si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgické ambulanci nemocnice NEMOS Sokolov s.r.o., kdy poškozený nebyl schopen nejméně po dobu dvou měsíců vykonávat zaměstnání řidiče a trpěl bolestmi hlavy a poškozený O. B. utrpěl tržnou ránu o délce 7,5 cm nad pravou spánkovou oblastí zasahující až do vlasové části hlavy, tržnou ránu o délce 2 cm na bradě, odřeninu na pravém lokti a oděrky v oblasti kloubů a dlaní na obou rukách a poškozením mobilního telefonu byla společnosti Yupi, se sídlem na Ukrajině, způsobena škoda ve výši 500,- Kč ;

a obviněný P. P. byl dále uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že nejméně od 17. 1. 2013 do 31. 1. 2013 do 10.00 hodin v osobním motorovém vozidle tov. zn. VW Passat, které v té době užíval, dále v areálu společnosti Invest Trust s.r.o., v D. R., okres S., B. a v osobním motorovém vozidle tov. zn. Škoda Roomster, přechovával střelbyschopnou palnou krátkou kulovou opakovací zbraň 5-ti ranný revolver brazilské provenience zn. Taurus, model 85S, ráže 38 Special, včetně 5 ks kulových nábojů ráže 38 Special tuzemské provenience Sellier & Bellot Vlašim, ačkoli není vlastníkem zbrojního průkazu, který je zapotřebí k držení palné kulové opakovací zbraně .

Za to byl obviněný P. P. odsouzen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl podle § 59 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Obviněný J. T. byl odsouzen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle § 59 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Rozsudkem bylo dále rozhodnuto podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání věci, a to železné trubky o délce 53 cm a průměru 3 cm zajištěné dne 31. 1. 2013 při ohledání osobního vozidla tov. zn. Škoda Roomster.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 3 T 21/2013, podali oba obvinění odvolání.

O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 2 To 48/2015, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obou obviněných ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o zabrání věci, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné P. P. a J. T. uznal vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že v D. R., okr. S., dne 31. 1. 2013, v B. ulici, v areálu společnosti Invest Trust, s. r. o., poté, co poškození A. B. a O. B., odmítli uhradit částku 25.000 Kč za vývozní doklady k cisternovému návěsu zn. Magyar, z obavy, aby poškození bez uhrazení vývozních dokladů návěs nevyvezli z České republiky, poškozené fyzicky napadli tak, že obžalovaný P. několikrát udeřil pěstí do tváře a hlavy poškozeného A. B. a následně se jej snažil opakovaně udeřit železnou trubkou o délce 53 cm a průměru 3 cm do hlavy, což se mu nepodařilo, neboť poškozený rány rukama vykryl, a byl tak udeřen do pravé a levé ruky a levého ramene, přičemž obžalovaný P. P. na něho mířil revolverem zn. Taurus, model 85S, a požadoval vydání dokladů k návěsu, čemuž poškozený vyhověl, zatímco obžalovaný J. T. udeřil do oblasti hlavy poškozeného O. B., který následkem úderu upadl na zem a obžalovaný P. P. mu z ruky vykopl mobilní telefon zn. Nokia 7360 a rozšlápl jej, přičemž tímto jednáním utrpěl poškozený A. B. tržnězhmožděnou ránu levé spánkové temenní krajiny délky 7 cm silně krvácející a pronikající do podkoží, zlomeninu pravé loketní kosti, tříštivou zlomeninu levé klíční kosti s otokem a krevním výronem, zlomeninu V. záprstní kosti levé ruky s otokem a krevním výronem, otok a bolestivost bérce pod kolenem, což si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgické ambulanci nemocnice NEMOS Sokolov, s. r. o., a od té doby poškozený nebyl schopen nejméně po dobu dvou měsíců vykonávat zaměstnání řidiče a trpěl bolestmi hlavy, a poškozený O. B. utrpěl tržnou ránu o délce 7,5 cm nad pravou spánkovou oblastí zasahující až do vlasové části hlavy, tržnou ránu o délce 2 cm na bradě, odřeninu na pravém lokti a oděrky v oblasti kloubů a dlaní na obou rukách a poškozením mobilního telefonu byla společnosti Yupi, se sídlem na Ukrajině, způsobena škoda ve výši 500 Kč .

Obviněný P. P. byl za tento zločin a za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, pro nějž byl uznán vinným pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku, odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu s dohledem, která byla podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na 5 (pět) let.

Obviněný J. T. byl za tento zločin odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu s dohledem, která byla podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na 4 (čtyři) roky.

Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo dále rozsudkem rozhodnuto o zabrání věci, a to železné trubky o délce 53 cm a průměru 3 cm zajištěné dne 31. 1. 2013 při ohledání osobního vozidla tov. zn. Škoda Roomster.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 2 To 48/2015, podal nejvyšší státní zástupce dovolání (č. l. 1110 1105) opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 418/2016, a to tak, že z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce za podmínky ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 2 To 48/2015, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Praze nařídil v souladu s ustanovením § 265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolací soud dospěl k závěru, že znění skutkové věty odpovídá naplnění znaku těžké újmy na zdraví, resp. delší doby trvající poruchy zdraví podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a pokud odvolací soud převzal znění skutkové věty včetně podrobného popisu zranění, léčby a omezení v obvyklém způsobu života poškozeného, přičemž však v rámci právního posouzení tuto skutečnost vyhodnotil jako neprokázanou, pak jsou jeho závěry v příkrém rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, stejně jako výkladovými pravidly ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud současně neposoudil jednání obviněných jako jednání ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přestože k tomuto závěru v rámci odůvodnění svého rozhodnutí dochází (viz str. 5 rozsudku odvolacího soudu), kdy se zejména ve vztahu k obviněnému J. T. jedná o závažné pochybení. Odvolací soud se taktéž nijak nevypořádal s tím, že v rámci projednání věci zcela pominul právní kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem 1) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, taktéž spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

V rámci nového projednání věci Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 2 To 48/2015 , odvolání obviněného P. P. a obviněného J. T. podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 2 To 48/2015, podali obvinění P. P. a J. T. dovolání.

Obviněný P. P. v rámci podaného dovolání (č. l. 1255 1259) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), h), l ) tr. ř. s tím, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, současně mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a potažmo bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud prvního stupně dne 11. 3. 2014 provedl hlavní líčení ve věci i přesto, že se k hlavnímu líčení nedostavil jeho obhájce JUDr. Stupka, když z obsahu protokolu z hlavního líčení z tohoto dne se jednoznačně podává, že si soud byl jeho absence vědom. Současně nebylo předloženo substituční zmocnění pro JUDr. Svobodu, přičemž neobstojí, že obviněný soudu sdělil Souhlasím s tím, aby mého obhájce zastupoval JUDr. Svoboda , kdy se zcela jistě nejednalo o zmocnění ve smyslu udělení plné moci k obhajobě ve věci. Celé hlavní líčení konané dne 11. 3. 2014 je nutné považovat za nezákonné, nerespektující právo obviněného na obhajobu podle článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva ). Ani dodatečně do spisu vložená substituční plná moc datovaná dnem 10. 3. 2014 na věci nic nemění.

Dále má za to, že druhým rozhodnutím odvolacího soudu mu byl uložen přísnější trest, než tomu bylo v prvém rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu mezitím zrušeno, a byla tak porušena zásada reformationi in peius. Do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, resp. do doby jeho doručení fakticky vykonával mu uložený trest a řádně plnil podmínky dohledu. Poté, kdy došlo ke zrušení rozsudku soudu druhého stupně, však rozhodoval Vrchní soud v Praze svým v pořadí druhým rozhodnutím, přičemž však dobu, po kterou obviněný plnil uložený trest a podmínky dohledu, žádným způsobem nezohlednil, ač dle jeho názoru tak učinit měl. Fakticky svým rozhodnutím odvolací soud nejen potvrdil trest uložený soudem prvního stupně, ale tento navýšil o trest, který byl již vykonán spolu s podmínkami dohledu dle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 2 To 48/2015.

S ohledem na výše uvedené obviněný P. P. navrhl, aby Nejvyšší soud dle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 2 To 48/2015, zrušil, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2015, č. j. 3 T 21/2013-996, a stejně tak i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu a přikázal, aby věc byla Krajským soudem v Plzni v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.

Obviněný J. T. v rámci podaného dovolání (č. l. 1241 1246) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Má za to, že popis skutku tak, jak jej formuloval nalézací soud, je nepřesný a nekoresponduje s popisem trestného činu vydírání, právní hodnocení je zcela nesprávné, neboť celá událost se seběhla náhodou a zcela neplánovaně. V řízení bylo prokázáno, že obvinění bránili jednak sebe samotné a svědky Š. s K., a dále cisternu Magyar. Průběh události včetně úmyslu jednotlivých účastníků, jak byl zjištěn nalézacím soudem a přezkoumán soudem odvolacím, pak není pravděpodobný a je v rozporu s významnou částí důkazů. Dále namítl, že soudy braly v úvahu pouze některé důkazy, zatímco jiné přehlížely, anebo jejich význam bagatelizovaly, přičemž shledává existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Je nesprávné tvrzení, že spor mezi aktéry byl veden o vývozní dokumenty, neboť se ve skutečnosti jednalo o doplatek kupní ceny za cisternu, nebyly provedeny výslechy navrhovaných svědků R. H. a L. B., výpovědi poškozených se rozcházejí a byly mimo jiného vyvráceny listinnými důkazy (komunikace mezi svědky K. a P.) a výpověďmi přímých svědků K. a Š., pes obviněného nesloužil jako zbraň a stejně jako obviněný se na místě ocitl náhodou. Dále, že železná trubka pocházela z návěsu, a tedy byla na místě činu, přičemž obviněný měl sešroubovanou ruku v sádře a toliko se bránil po útoku O. B., od něhož inkasoval první ránu, a došlo u něho ke zranění zubů, s čímž se soudy také nijak nevypořádaly. Jelikož je mu v podstatě kladeno za vinu, že jednou udeřil poškozeného O. B., pak shledává uložený trest zjevně nepřiměřeným. Obviněný dále rozebírá otázku stran ceny cisterny a v této souvislosti vyslovuje domněnku, že pokud opravdu bránili obvinění napadený majetek, dostali se do konfliktu s poškozenými, kteří se snažili tento majetek odcizit, pak by bylo na místě uvažovat o nutné obraně, případně excesu z ní.

S ohledem na výše uvedené obviněný J. T. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 2 To 48/2015, zrušil.

Opisy dovolání obviněných byly za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které je obdrželo dne 22. 12. 2016 (č. l. 1247), resp. 10. 1. 2017 (č. l. 1260). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) se vyjádřil v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 2. 2017, sp. zn. 1 NZO 1531/2016.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obou obviněných, uvedl, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnili v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení, tedy se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací.

Stran námitek obviněného P. P. uvedl, že veškeré úvahy stran nezastoupení jsou zcela neopodstatněné. JUDr. Svoboda byl obviněným výslovně zmocněn u hlavního líčení dne 11. 3. 2014 pro obhajobu v hlavním líčení, přičemž tato skutečnost byla rovněž potvrzena plnou mocí mezi oběma obhájci ze dne 10. 3. 2014. Stran uložení přísnějšího trestu pak státní zástupce uvedl, že druhým rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen přísnější trest, neboť tento trest byl ukládán za přísnější právní kvalifikaci, tedy za zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když prvním rozhodnutím odvolacího soudu byla naopak tato právní kvalifikace jednání obviněného výrazně zmírněna. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., kterým obviněný namítá, že nebyly dány podmínky pro zamítnutí jeho odvolání, a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 2 To 48/2015, pak zde je třeba konstatovat, že tento dovolací důvod rovněž nebyl naplněn.

Stran námitek J. T. státní zástupce uvedl, že jednání obviněných bylo prokázáno výpovědí svědka poškozeného A. B., jakož i dalšími listinnými důkazy, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jakož i výpověďmi dalších svědků (B., P., Š., K., H., V., S.). Obviněný opět uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, přičemž námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

S ohledem na výše uvedené má státní zástupce za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody v dovolání naplněny nebyly. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 2 To 48/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými Petrem Pávkem a Janem Telekim vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který uplatnil obviněný P. P. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný Petr Pávek dle obsahu dovolání poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. c), h).

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl .

Jedná se tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. § 36 tr. ř. a § 42 zákona č. 218/2003, Sb. zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Současně tento dovolací důvod nedopadá toliko na případy nutné obhajoby, jak by se na první pohled mohlo zdát z restriktivního výkladu tohoto dovolacího důvodu, ale Nejvyšší soud má za to, že pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003).

Obviněný P. P. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podložil námitkou, že soud prvního stupně provedl dne 11. 3. 2014 hlavní líčení ve věci, přestože se k hlavnímu líčení nedostavil jeho obhájce JUDr. Michal Stupka, přičemž nesouhlasí s tím, že by bylo možno jeho souhlas s tím, aby jej zastupoval obhájce spoluobviněného JUDr. Filip Svoboda, chápat jako zmocnění k jeho obhajobě.

Jedná se o námitku, která byla obviněným opakovaně vznesena, a kterou se soudy již zabývaly. Námitce obviněného nelze přisvědčit. Ze spisového materiálu se podává, že hlavní líčení nařízené na 5. 11. 2013 bylo odvoláno (z důvodu nedostavení se obhájce JUDr. Stupky, stejně jako nezajištění obhajoby pro obviněného J. T. č. l. 629, 630), přičemž následující den, tj. 6. 11. 2013 (č. l. 631 632), byly mimo hlavní líčení provedeny výslechy svědků A. B. a Y. P., o čemž byli obviněný i jeho právní zástupce informováni. Ve spise je na č. l. 639 založena substituční plná moc vystavená JUDr. Stupkou, který zmocnil pro tento úkon JUDr. Svobodu. Z protokolu na č. l. 641 se pak podává, že JUDr. Svoboda byl předsedkyní senátu upozorněn, že byť mezi obviněnými nebyla v dané fázi řízení shledána kolize, nelze bez dalšího vyloučit pro nadcházející hlavní líčení, že pokud by k této kolizi došlo, bylo by na místě opakování výslechů svědků. JUDr. Svoboda se vyjádřil v tom smyslu, že oba obvinění ujistili jeho i JUDr. Stupku, že kolize nehrozí, a proto přistoupili k substituci (č. l. 642). Hlavní líčení bylo nařízeno na 11. 3. 2014, resp. 13. 3. 2014. JUDr. Stupka zaslal dne 7. 3. 2014 (po pracovní době) žádost o odročení jednání nařízeného na 11. 3. 2014 z důvodu neodkladného stomatologického ošetření, přičemž současně omlouval i neúčast svého klienta. Uvedl též, že jednání nařízené na 13. 3. 2014 je v kolizi s jinými jednáními, jichž se má účastnit. Současně uvedl, že pro oba termíny zajistil substituci u JUDr. Petra Juráka, kterýžto ale onemocněl a nebude se moci jednání zúčastnit, přičemž se mu nepodařilo v tak krátkém termínu zajistit jiné substituční zastoupení (č. l. 693). Z úředního záznamu na č. l. 706 se podává, že uvedené skutečnosti byly soudem telefonicky ověřeny u ošetřujícího lékaře JUDr. Stupky, přičemž vyšlo najevo, že JUDr. Stupka měl při objednání lékařského výkonu vědomost o nařízeném hlavním líčení, a soud tedy nemohl žádost akceptovat. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 3. 2014 se pak podává, že byla konstatována žádost JUDr. Stupky o odročení hlavního líčení, opakovaně se jej nedařilo kontaktovat, a soud telefonickým kontaktem ověřil, že k hlavnímu líčení by se měli dostavit jak oba obvinění, tak JUDr. Svoboda, který by měl současně substituovat JUDr. Stupku. Předsedkyně senátu konstatovala, že předchozí zmocnění (založené na č. l. 639) se týkalo jen výslechu svědků dne 6. 11. 2013, přičemž JUDr. Svoboda uvedl, že jej obviněný P. P. zmocní přímo do protokolu s tím, že to tak bylo mezi ním, klientem a JUDr. Stupkou avizováno. Obviněný P. P. následně přímo do protokolu zmocnil JUDr. Svobodu k zastupování u hlavního líčení dne 11. 3. 2014. Uvedená substituční plná moc zmocňující JUDr. Svobodu k zastupování JUDr. Stupky datovaná dnem 10. 3. 2014 byla soudu následně doložena (č. l. 715).

Obviněný P. P. taktéž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , s tím, že druhým rozhodnutím odvolacího soudu mu byl uložen přísnější trest, než tomu bylo v prvém rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu mezitím zrušeno.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

Ani této námitce obviněného P. P. nelze přisvědčit. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015 byla původní právní kvalifikace jednání obviněného zmírněna, neboť byl odvolacím soudem uznán vinným toliko zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž dovoláním napadeným usnesením vrchního soudu ze dne 15. 9. 2016 mu byl potvrzen původně uložený přísnější trest, neboť tento byl ukládán za přísnější právní kvalifikaci za zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Naplnění dovolacího důvodu tedy Nejvyšší soud neshledal, přičemž nad rámec výše uvedeného lze uvést, že obviněnému byl ukládán trest v trestní sazbě ustanovení § 175 odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným.

Obviněný J. T. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný J. T. namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi obou poškozených A. B. a O. B., dále svědecké výpovědi svědků A. Š., L. K. a Y. P., výpisy komunikace mezi svědkem L. K. a svědkem Y. P., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství stran zranění poškozeného A. B., zdravotní dokumentace stran jeho zranění uvolnění zubu; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů výpovědi svědků R. H. a L. B.) a vadná skutková zjištění (námitka stran příčiny sporu mezi oběma spoluobviněnými a poškozenými, otázka ujednání o kupní ceně cisterny, zjištění stran závěrů o zraněních poškozeného A. B., zjištění, zda byl pes poškozeného nebezpečný, resp. zda jej lze kvalifikovat jako zbraň, zda byl schopen s ohledem na vlastní zranění sešroubovanou pravou ruku v sádře, fyzicky někoho napadnout, resp. zda mohl mít v takovém stavu fyzickou převahu, zda byl spoluobviněný P. P. vybaven železnou trubkou), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a dále pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se celá událost seběhla náhodou a zcela neplánovaně, na místě činu se on i jeho pes ocitli náhodou, přičemž toliko bránil spolu se spoluobviněným P. P. jak sebe, tak svědky Š. a K., a také cisternu Magyar, kdy celý spor byl veden o doplatek kupní ceny za předmětnou cisternu, nikoli o vývozní dokumenty, kdy je zcela zřejmé, že se poškození snažili cisternu odvést bez plné úhrady kupní ceny).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. T. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly provést další důkazy či dané důkazy posoudit jiným způsobem. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

O takový případ se však v projednávané věci taktéž nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy vycházely zejména z výpovědi poškozeného A. B., jakož i listinných důkazů, zejména pak znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jakož i z výpovědí řady svědků (O. B., J. P., A. Š., L. K., J. H., J. V., O. S.). Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Je třeba také zdůraznit, že obviněný J. T. na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. K tomu je třeba uvést, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. P. a dovolání obviněného J. T. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 3. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu