3 Tdo 767/2012
Datum rozhodnutí: 12.09.2012
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák.




3 Tdo 767/2012 -31 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2012 o dovolání podaném L. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 453/2011 ze dne 7. prosince 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 5/2008, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 453/2011 ze dne 7. prosince 2011.

II . Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 5/2008 ze dne 18. 1. 2010 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.)., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.

V předmětné věci podal L. F. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 203/2010 ze dne 12. 5. 2010 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

O dovolání L. F. proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu rozhodl ve druhém stupni Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) usnesením sp. zn. 3 Tdo 1097/201 ze dne 23. září 2010 tak, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 203/2010 ze dne 12. 5. 2010 a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 5/2008 ze dne 18. 1. 2010 a také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Znojmě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud ve Znojmě následně rozsudkem sp. zn. 17 T 5/2008 ze dne 6. dubna 2011 uznal dovolatele vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin (a za sbíhající se trestný čin poškozování věřitele dle § 256 odst. 1 písm. a/, odst. 3 tr. zák. ve formě účastenství dle § 10 odst. 1 písm. b/ tr. zák.) byl dovolateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců (za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 53 T 1/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 5 To 60/2009, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

O odvolání L. F. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 3 To 453/2011 ze dne 7. prosince 2011 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal dovolatele vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který byl spatřován ve skutečnosti, že jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající v oblasti zemědělské výroby v rámci své podnikatelské činnosti spočívající ve faktickém používání dvou sklízecích mlátiček typu NEW HOLLAND - patřících do vlastnictví leasingové společnosti IPB Invest, a. s., se sídlem T., K. n., což záměrně zamlčel, v úmyslu zajistit si fyzickou držbu mlátiček do budoucna a možnost jejich užívání s cílem dosahování zisku, kterým by hradil své splatné závazky související nejen s neuhrazenými leasingovými splátkami, neboť nebyl schopen vzhledem ke své finanční situaci do budoucna hradit případné leasingové splátky, předjednal koncem dubna 2005 s Ing. J. Š. a dne 5. května 2005 s poškozenou K. D. s jejím souhlasem převod dvou sklízecích mlátiček typu NEW HOLLAND, tedy předmětu leasingu na její osobu údajně na přechodnou dobu pod nereálným příslibem, že bude předmět leasingu sám splácet, neboť jeho finanční situace dané reálně neumožňovala a vydávajíce se před Ing. J. Š. a K. D. současně za leasingového nájemce strojů, přestože věděl, že oba stroje jsou ve vlastnictví leasingové společnosti IPB Invest, a. s., T., když byl předchozím leasingovým nájemcem obou mlátiček a leasingová smlouva byla společností IPB Invest a. s. vypovězena dne 21. 3. 2005 z důvodů nehrazení leasingových splátek a obě mlátičky mu byly odebrány, byly jím též v přechodném období prováděny převody i na jiné subjekty za účelem získání finančních prostředků z dalšího leasingu, což záměrně zamlčel s cílem přesvědčit poškozenou K. D. k uzavření smluv, kdy poté v obci L. na okrese Z. a následně dne 6. 5. 2005 v P. úmyslně inicioval u leasingové společnosti VIVA leasing, a. s., vyhotovení dvou leasingových smluv na tytéž sklízecí mlátičky pro leasingového nájemce K. D., na celkovou částku 4.224.493,50 Kč, která představuje škodu způsobenou podvodným jednáním K. D., bytem Š., okres Z., neboť tuto částku v souvislosti s uzavřenými smlouvami následně hradila a která představuje předpokládanou výši plateb podle obou uvedených leasingových smluv ze dne 6. 5. 2005, ve kterých lze spatřovat u obžalovaného obohacení, neboť nebyl povinen hradit platby, přičemž pokud by poškozená znala pravdivé informace o uživatelských vztazích k mlátičkám, které jí byly následně dalším leasingovým nájemcem A. S., který byl ve finančních vztazích s obžalovaným, odebrány a dále, kdyby znala reálné finanční možnosti obžalovaného, smlouvy by neuzavřela, když pro účely právní kvalifikace lze vzhledem k předchozímu průběhu řízení v této trestní věci vycházet pro stanovení výše škody z částky pouze ve výši 1.900.800,- Kč . Za výše uvedený trestný čin (a za sbíhající se trestný čin poškozování věřitele dle § 256 odst. 1 písm. a/, odst. 3 tr. zák. ve formě účastenství dle § 10 odst. 1 písm. b/ tr. zák.) byl dovolateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců (za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 53 T 1/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 5 To 60/2009, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal L. F. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že neměl možnost jakkoli odčinit vzniklou škodu, když veškeré jeho příjmy kromě existenčního minima jdou na účet dalších věřitelů. Poukázal na skutečnost, že v napadeném výroku Krajský soud v Brně uvedl, že ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, přičemž však není dostatečným způsobem vyhodnoceno, kdo a jakým způsobem se měl obohatit, a zda obviněný či jiná osoba nějaké finanční prostředky skutečně od K. D. obdrželi. Stejně tak z napadeného výroku není patrné, kdo je vlastně poškozeným. Dále uvedl, že byly nesprávně vyhodnoceny veškeré skutečnosti rozhodné pro uložení trestu, stejně jako nebylo zohledněno, že byl psychicky i fyzicky vydírán. Zdůraznil také, že obecné soudy měl být vázány závazným právním názorem Nejvyššího soudu, ze kterého však nevycházely. Kromě toho též namítl, že se soudy řádně nevypořádaly s otázkou škody co do důvodu jejího vzniku a její výše. Závěrem svého podání tedy navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2011, č. j. 3 To 453/2011 a v té souvislosti rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 4. 2011, č. j. 17 T 5/2008 a přikázal věc soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Taktéž nelze v rámci tohoto dovolacího důvodu vznášet námitky proti přílišné přísnosti uloženého trestu; takovéto námitky nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen. Z výše uvedeného dle státního zástupce vyplývá, že námitky, kterými dovolatel brojí proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Podotkl, že z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou irelevantní též námitky týkající se údajného nátlaku dalších osob na dovolatele. Pod deklarovaný důvod však lze dle státního zástupce podřadit námitky, které se týkají identifikace poškozeného a existence škody a dále existence znaku obohacení sebe nebo jiného . Tyto námitky je nutno považovat za částečně důvodné, byť se soudy nepochybně snažily respektovat závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený v usnesení ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1097/2010; zde Nejvyšší soud především uložil zjistit, kdo, jakým způsobem a v jakém rozsahu se na úkor soudy označené poškozené obohatil. Poukázal na skutečnost, že s dovolatelem nelze souhlasit, pokud tvrdí, že ze skutkových zjištění nevyplývá, kdo je vlastně poškozeným, neboť ze znění tzv. skutkové věty nepochybně vyplývá, že za poškozenou považoval soud K. D. Dovolateli je však nutno přisvědčit v tom, že částku 4.224.493,50 Kč by bylo možno považovat za škodu pouze v případě, že by poškozená tuto částku na leasingových splátkách skutečně uhradila, avšak takováto skutečnost ze skutkové věty jednoznačně nevyplývá, když se zde uvádí, že poškozená tuto částku hradila, současně se však tato částka označuje za předpokládanou (nikoli tedy skutečně provedenou) výši plateb podle leasingových smluv. Především je pak takovéto tvrzení o výši škody v extrémním rozporu se zjištěními uvedenými v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 14), která nijak nezpochybnil ani odvolací soud. Z těchto zjištění vyplývá, že do 19. 1. 2006 byly provedeny leasingové splátky toliko ve výši 510.000 Kč; v této souvislosti soud výslovně konstatoval, že k 19. 1. 2006 byla na předmětné stroje uzavřena kupní smlouva mezi poškozenou a firmou Viva nezávisle na jednání obviněného . Dodal, že na str. 5 odůvodnění nalézací soud cituje výpověď svědka Ing. Š., ze které vyplývá, že zpočátku nějaké leasingové splátky provedl sám dovolatel a poté přinejmenším po nějakou dobu nebyly splátky prováděny vůbec ( ... během žní 2005 tam byly hrazeny splátky, pak ale obžalovaný přestal splácet a Viva je začala bombardovat, že se nesplácí... ). Poškozená D. se ve své výpovědi citované na str. 7 rozsudku nalézacího soudu ke skutečně provedeným leasingovým platbám nevyjádřila vůbec. Z uvedených skutkových zjištění nevyplývá ani skutečnost, že by D. skutečně provedla leasingové platby ve výši alespoň 1.900.800 Kč, kterou odvolací soud označil s ohledem na zákaz reformace in peius za škodu pro účely právní kvalifikace . Ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí tedy nelze jednoznačně dovodit, jaká skutečná škoda v příčinné souvislosti s jednáním obviněného na majetku poškozené vznikla. Pokud se týká znaku obohatí sebe nebo jiného , pak především dle státního zástupce existuje určitý rozpor mezi obsahem skutkové a právní věty. Podle právní věty měl dovolatel obohatit sebe a jiného , ze skutkové věty však obohacení jiné osoby než dovolatele nevyplývá, přičemž tato vada je však dle státního zástupce spíše formální povahy a sama o sobě by důvodem pro zrušení soudních rozhodnutí nebyla. Jinak soud vycházel z konstrukce, podle které obohacení obviněného spočívalo v tom, že ušetřil náklady, které by jinak byly z jeho majetku vynaloženy, tj. leasingové platby, které by jinak platil sám. (Formulace ... lze spatřovat u obviněného obohacení, neboť nebyl povinen platby hradit... ovšem není příliš výstižná a přiléhavá.). Ze skutkových zjištění však nevyplývá, že by mezi obviněným a společností VIVA leasing, a. s., existoval nějaký právní vztah, na jehož podkladě by byl obviněný povinen hradit této společnosti leasingové splátky. Ve skutkové větě je zmíněn pouze již zaniklý leasingový vztah mezi obviněným a společností IPB Invest, a. s. Z odůvodnění soudních rozhodnutí (přehled smluvních vztahů na č. l. 10 rozsudku nalézacího soudu) vyplývá, že pouze ohledně jedné sklízecí mlátičky byla dne 28. 5. 2004 uzavřena leasingová smlouva mezi společností VIVA a obviněným, tento smluvní vztah však měl být podle výpovědi svědka JUDr. H. (č. l. 6 rozsudku soudu prvního stupně) ukončen pro neplacení leasingových splátek. Ze skutkových zjištění obsažených v soudních rozhodnutích tedy dle státního zástupce vskutku nelze učinit závěr, že leasingové platby učiněné poškozenou ve prospěch společnosti VIVA leasing, a. s., by byly obohacením dovolatele. Z důvodů, které byly již výše rozvedeny v souvislosti se znakem škody , je pochybná též výše případného obohacení. S ohledem na vady výroku o vině nepovažoval státní zástupce za nutné se blíže zabývat námitkami týkajícími se výroku o náhradě škody. Podotkl pouze, že nalézací soud při konstrukci výroku o náhradě škody vycházel mimo skutečně provedených leasingových splátek též z některých částek nemajících návaznost na obsah výroku o vině (platba 946.099 Kč za faktury firmy I.E.A.- viz str. 14 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud výrok o náhradě škody bez jakékoli vlastní argumentace zopakoval . K věci státní zástupce dodal, že jednání dovolatele vůči poškozené bylo nepochybně nekorektní, nemorální a není nikterak vyloučeno, že bylo relevantní též z hlediska trestního práva, v podobě vymezené v soudních rozhodnutích však skutek všechny znaky podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. nevykazuje. Vzhledem k částečné důvodnosti dovolacích námitek dovolatele L. F. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení (správně rozsudek) Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 3 To 453/2011, a uvedenému soudu podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasím i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Námitky proti uloženému trestu lze v rámci dovolacího řízení (kromě trestu svobody na doživotí) vznést toliko pod dvěma dovolacími důvody, a to jednak pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř., a to pouze s tím, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ustanovení § 33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že námitky tak, jak je koncipoval dovolatel, obsahově pod tento dovolací důvod nespadají, když dovolatel jejich prostřednictvím pouze polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily okolnosti opravňující uložení nepodmíněného trestu. Pro úplnost lze dodat, že takovéto námitky by nebyly právně relevantní ani z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Lze však souhlasit se státním zástupcem v tom, že námitky týkající se naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu jsou v posuzované věci uplatněny v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejen právně relevantně, ale z části i důvodně. K takto uplatněným námitkám je třeba především opakovaně (shodně s předchozím usnesením Nejvyššího soudu v této věci) uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Z dikce uvedeného ustanovení zákona je tedy zjevné, že jeho požadavkem je identifikovat vzniklou škodu, také ji přesně označit a kvantifikovat a zejména přesně označit subjekt, který popsaným jednáním (a jak) byl poškozen (a v jaké výši) a stejným způsobem označit i subjekt, který se takovým jednáním obohatil. Ze skutkové věty napadeného rozsudku je sice již nyní zřejmé, že za poškozenou je soudy považována K. D., ovšem nezbývá než souhlasit se státním zástupcem, že co se týká vůbec stanovení škody a také její výše, tak ve skutkové větě citovaných rozsudků nebyly uvedeny (zjištěny) všechny relevantní okolnosti (takto především to, kolik poškozená skutečně zaplatila), když závěry učiněné ve skutkové větě jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními uvedenými v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. V uvedeném směru potom lze pro stručnost odkázat na závěry učiněné státním zástupcem v jeho vyjádření popsaném výše, se kterými nelze než souhlasit. Též co se týká znaku obohacení sebe nebo jiného skutková věta neobsahuje okolnosti, ze kterých by bylo možno takovéto obohacení na straně dovolatele nebo někoho jiného dovodit, když ze samotné skutkové věty vyplývá, že v rozhodné době neexistoval žádný právní vztah, na jehož základě by byl dovolatel povinen předmětné splátky leasingu platit.

Nezbývá než uzavřít, že jednání dovolatele bylo jistě nekorektní, přičemž nelze ani vyloučit jeho případný trestně právní postih, avšak z hlediska užité právní kvalifikace (shledání viny trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák.) je nutné pečlivě popsat všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu v souladu se zákonem, když tyto znaky ze současného výroku o vině (jeho skutkové věty) nevyplývají.

Proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 453/2011 ze dne 7. 12. 2011 a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože Nejvyšší soud považuje za nezbytné dosud provedené dokazování doplnit, tak podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bude tedy na Krajském soudu v Brně, aby provedl potřebné dokazování ke stanovení skutečné výše škody, která měla jednáním dovolatele vzniknout poškozené K. D., a to i jejím detailním výslechem, jakož i výslechem představitelů označených leasingových společností tak, aby bylo spolehlivě postaveno najisto, kdo (a zda vůbec) se popsaným jednáním dovolatele obohatil (a také jakým způsobem). Krajský soud v Brně bude přitom vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí, jakož i naznačeným způsobem stran doplnění dokazování (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodnutí ve věci pak bude respektovat zákaz změny k horšímu (§ 265s odst. 2 tr. ř.), když napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným.

Protože obviněný v současné době jemu uložený trest odnětí svobody nevykonává, Nejvyšší soud proto ani nerozhodoval o jeho případném vzetí do vazby.

Uvedené rozhodnutí potom přijal Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možné odstranit v zasedání veřejném.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. září 2012

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka