3 Tdo 764/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 202 odst. 2 tr. ř.



3 Tdo 764/2013-26

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2013 o dovolání, které podal obviněný JUDr. I. A. V. , nar., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 9 To 499/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 103/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 52 T 103/2011 , byl obviněný JUDr. I. A. V. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že

v přesněji nezjištěné době od 26. 12. 2009 do 31. 12. 2009, nejpozději však do 8. 2. 2010 v P. S. M., ul. K., v sídle Ú. n. s. č. U. P., využívaje nepřítomnosti ostatních zaměstnanců, znalostí bezpečnostních kódů alarmu a také znalosti místních poměrů z titulu výkonu své funkce, společně s B. H., nar., vešli do budovy a za použití klíče, který měl k dispozici obžalovaný V., se dostali do jeho kanceláře, ze které vzali 2 ks obrazů malíře M. K., a to Vzkříšení o rozměrech 100x70 cm v hodnotě 45.000,- Kč a Kosmické vědomí o rozměrech 107x256 cm v hodnotě 85.000,- Kč, přičemž tyto dva obrazy následně za pomoci sv. T. H. byly přeneseny do bytu B. H., kde byly dne 16. 2. 2010 při domovní prohlídce nalezeny, ku škodě N. s. č. u.

Za to byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená N. s. č. u. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 9 To 499/2012 , tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 2. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný JUDr. I. A. V. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), d), g) a k) tr. ř.

V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný především namítl, že v řízení měl mít obhájce z důvodu podle § 36 odst. 2 tr. ř., jelikož s ohledem na přetrvávající dekompenzaci psychického stavu se nebyl schopen řádně hájit. Dne 1. 3. 2012 při hlavním líčení prodělal silný afektivní záchvat, po kterém nebyl vůbec schopen soustředit se na probíhající hlavní líčení. Jelikož byl ve špatné finanční situaci, opakovaně žádal o přiznání bezplatné obhajoby, což soud odmítl, přičemž vycházel z více než rok starého znaleckého posudku. Obviněný dále namítl, že konáním hlavního líčení dne 19. 1. 2012 v jeho nepřítomnosti, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, jelikož jeho omluva byla soudu včas doručena, a vyplývá z ní, že s ohledem na léčebný režim se k soudu dostavit nemohl. O důvodnosti omluvy přitom soudy nikdy nerozhodly. Rovněž jeho žádosti o opakování důkazů provedených v jeho nepřítomnosti soud nevyhověl. Napadené rozhodnutí podle obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jelikož soudy dostatečně neobjasnily otázku rozdílné právní subjektivity N. s. č. u. a jednotlivých náboženských obcí, což má vliv nejen na otázku jeho pracovního poměru a hmotné odpovědnosti za svěřený majetek, ale i otázku vlastnictví předmětných obrazů. K tomu obviněný dále namítá, že kancelář, ze které měly být obrazy odneseny, i byt B. H., kam měly být umístěny, se nacházejí v objektu vlastněném N. s. č. u., a proto si předmětné obrazy nepřisvojil, ani se jich nezmocnil. N. s. č. u. navíc nemohla vzniknout žádná škoda, jelikož předmětné obrazy jsou toho času nepoškozené. Obviněný rovněž namítl, že soudy vůbec nerozhodly o jeho zproštění obžaloby ve vztahu k obrazu Zrození světla , v důsledku čehož tento výrok v rozsudku soudu prvního stupně chybí, resp. rozsudek je neúplný. Podle mínění obviněného orgány činné v trestním řízení nevěnovaly této trestní věci náležitou pozornost a neprovedly dokazování v potřebném rozsahu.

Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 9 To 499/2012, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 52 T 103/2011, a aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. přikázal věc jinému soudu.

Opis dovolání obviněného byl soudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) ve svém vyjádření nejprve popsal dosavadní průběh řízení a zrekapituloval námitky obviněného uvedené v dovolání. K námitce, že s ohledem na aktuální psychický stav se nebyl obviněný schopen řádně hájit a měl mu být ustanoven obhájce, státní zástupce uvádí, že z dostupného spisového materiálu se žádná taková situace nepodává. Písemný kontakt obviněného s orgány činnými v trestním řízení lze hodnotit jako obhajobu zcela způsobilou. O jeho způsobilosti svědčí mimo jiné obsah odvolání proti oběma rozsudkům nalézacího soudu v této věci, opakované námitky podjatosti samosoudkyně i způsob aktivní účasti na hlavním líčení. Obviněný nedal ničím najevo, že by nebyl schopen se sám hájit. K postupu podle § 36 odst. 2 tr. ř. tak neměl soud žádný důvod.

K další námitce obviněného, že se hlavní líčení dne 19. 1. 2012 konalo v jeho nepřítomnosti v rozporu se zákonem, státní zástupce uvádí, že soud nemůže reagovat na omluvu, kterou nemá k dispozici při probíhajícím jednání. Že v té době už mohla být doručena na podatelnu soudu je z hlediska procesního irelevantní. Je na obviněném, aby se omluvil nejen řádně, ale i včas. Při své pracovní neschopnosti měl obviněný navíc povoleny denní vycházky v rozsahu několika hodin, a tak mu nic nebránilo se po domluvě s lékařem účastnit hlavního líčení. Obviněný sám rezignoval na realizaci svých práv v řízení před soudem, a za této situace nelze jeho požadavky na opakování provedení důkazů hodnotit jinak než jako obstrukci.

Podle státního zástupce nebylo třeba dokazovat ani zjišťovat právní subjektivitu N. s. č. u. a O. š. s. N. s. č. u., jelikož jediným subjektem, který uplatnil požadavek na náhradu škody v souvislosti s odcizenými obrazy, byla N. s. č. u., která je rovněž měla zahrnuty v evidenci hmotného majetku. Otázky zaměstnaneckého poměru obviněného jsou v této věci z hlediska trestní odpovědnosti bez významu, podobně jako skutečnost, zda měl či neměl uzavřenu se zaměstnavatelem dohodu o hmotné odpovědnosti.

Rovněž námitku neúplnosti některého výroku nepovažuje státní zástupce za důvodnou, jelikož odcizení obrazu Zrození světla nelze mít za dílčí skutek pokračujícího trestného jednání, ohledně kterého by bylo eventuálně možno rozhodnout zprošťujícím výrokem. Stejně tak nedůvodné jsou podle státního zástupce i námitky, že N. s. č. u. nevznikla žádná škoda a že předmětné obrazy byly stále v prostorách N. s. č. u. Skutečnost, že tyto dva obrazy jsou toho času nepoškozené, našla vyjádření ve výroku, jímž byla poškozená společnost odkázána s uplatněním nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž z části bylo podáno z jiných důvodů, než jsou stanoveny v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Obviněný JUDr. I. A. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d), g) a k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Obviněný především uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívající v tom, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Podle jeho názoru byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř., neboť v důsledku přetrvávající dekompenzace psychického stavu se nebyl schopen řádně hájit.

Podle § 36 odst. 2 tr. ř. musí mít obviněný obhájce tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Vzhledem k tomu, že skutečnosti zakládající důvod nutné obhajoby podle tohoto ustanovení nejsou konkretizovány přímo zákonem, jako je tomu u jiných důvodů nutné obhajoby, ale posouzení existence tohoto důvodu je svěřeno soudu a v přípravném řízení státnímu zástupci, je třeba, aby se jejich úvaha v tomto směru odvíjela od individuálních okolností ovlivňujících způsobilost obviněného se v konkrétním případě náležitě hájit. Závěr o existenci důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. se musí opírat o konkrétní zjištění takových tělesných nebo duševních vad obviněného, které s ohledem na jejich charakter a rozsah mu neumožňují náležitě se hájit, resp. důvodně vzbuzují pochybnosti o tom, zda obviněný je způsobilý sám se hájit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 713/2011).

Podle Nejvyššího soudu v dané věci neexistovala žádná konkrétní zjištění, která by v soudu měla vzbudit pochybnosti o způsobilosti obviněného se samostatně hájit. Soudy měly především k dispozici znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, vypracovaný na obviněného v březnu 2011 (č. l. 230 248). Podle jeho závěrů je obviněný psychicky zcela integrovaný jedinec, netrpí ani netrpěl duševní chorobou či poruchou a není u něj postižení intelektu. Obviněný je současně schopen nazírání reálné skutečnosti, je schopen chápat smysl trestního řízení a z psychologického hlediska není nutné, aby byl zastupován advokátem na náklady státu. Obviněný se psychiatricky léčí, navštěvuje svou psychiatrii, bere předepsanou medikaci, přičemž těmito mechanismy je u obviněného možno pružně reagovat na případné zhoršení zdravotního stavu v důsledku stresujícího trestního řízení a kompenzovat toto zhoršení. Rovněž ze způsobu účasti obviněného na trestním řízení nevznikaly žádné pochybnosti o jeho schopnosti se náležitě hájit. Jeho ústní i písemný projev vůči orgánům činným v trestním řízení lze hodnotit jako obhajobu zcela způsobilou. O jeho neschopnosti se hájit nevypovídá ani jeho účast při hlavním líčení dne 1. 3. 2012. Jeho obhajoba po návratu do jednací síně byla aktivní, z formulace jeho dotazů na svědky, návrhů na doplnění dokazování i ze závěrečné řeči je patrné, že byl naopak soustředěný a zcela orientován. Pokud tedy soudy neshledaly nic, co by u obviněného odůvodňovalo důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř., postupovaly zcela v souladu s trestním řádem, neboť zde důvod nutné obhajoby ve skutečnosti nebyl.

Obviněný dále namítl, že konáním hlavního líčení dne 19. 1. 2012 v jeho nepřítomnosti, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, jelikož jeho omluva byla soudu včas doručena, a vyplývá z ní, že s ohledem na léčebný režim se k soudu dostavit nemohl. V této okolnosti spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že předmětná omluva byla osobně doručena na podatelnu soudu dne 19. 1. 2012 (č. l. 680), přičemž hlavní líčení se konalo od 10:00 hodin téhož dne. Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 672) je patrné, že samosoudkyně omluvu obviněného k dispozici neměla. Nadto je nutné připomenout, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely. Rozhodnutí tedy samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u hlavního líčení. Samotné předložení zmíněného rozhodnutí, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění obviněného a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývala, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Z předloženého rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystaveného dne 1. 11. 2011 (č. l. 682), konkrétně z jeho části určené pro záznamy ošetřujícího lékaře, lze mít pochybnosti o jeho aktuálnosti, neboť z příslušných záznamů vyplývá, že obviněný se měl k ošetření či kontrole u lékaře dostavit dne 19. 12. 2011 v 15:00 hod., tedy více jak měsíc před jeho předložení soudu, avšak tato kontrola není v rozhodnutí zachycena ani tam není záznam o stanovení žádné další kontroly. Především však je třeba zohlednit sdělení ošetřující lékařky (č. l. 663), které došlo soudu dne 22. 11. 2011 a ze kterého vyplývá, že zdravotní stav obviněného nevylučoval účast u hlavního líčení. S ohledem na to, že obviněný byl o konání hlavního líčení zpraven již dne 19. 12. 2011 (č. l. 664), tedy téměř měsíc před jeho konáním, nic mu nebránilo v tom, aby si po dohodě s lékařem zajistil vycházku na termín hlavního líčení. Soud proto nepochybil, pokud rozhodl na počátku hlavního líčení dne 19. 1. 2012 o jeho konání v nepřítomnosti obviněného, neboť tento, ač včas a řádně vyrozuměn, se k hlavnímu líčení bez omluvy nedostavil. Jelikož nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, je také tato námitka obviněného zjevně neopodstatněná.

Obviněný v dovolání taktéž namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v čemž spatřoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumentoval tím, že soudy dostatečně neobjasnily otázku rozdílné právní subjektivity N. s. č. u. a jednotlivých náboženských obcí, což má vliv nejen na otázku jeho pracovního poměru a hmotné odpovědnosti za svěřený majetek, ale i otázku vlastnictví předmětných obrazů. K tomu obviněný dále namítá, že kancelář, ze které měly být obrazy odneseny, i byt B. H., kam měly být umístěny, se nacházejí v objektu vlastněném N. s. č. u., a proto si předmětné obrazy nepřisvojil, ani se jich nezmocnil. N. s. č. u. navíc nemohla vzniknout žádná škoda, jelikož předmětné obrazy jsou toho času nepoškozené.

Podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se přečinu krádeže dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu . Objektem přečinu je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Rozhodující je faktický stav, v rámci kterého má poškozený nebo jiný faktický držitel věc ve své moci (vlastník, nájemce, vypůjčitel, schovatel, dopravce, zástavní věřitel, ale i předchozí zloděj atd.). Cizí věcí v případě krádeže se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Přisvojením cizí věci se nerozumí získání takové věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí. Zloděj se tedy nestává vlastníkem odcizené věci. Přisvojení znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel získává přisvojením možnost trvalé dispozice s cizí věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí, co se jí zmocní, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, kdy pachatel cizí věc po činu někomu daruje, odhodí ji nebo zničí apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1979 a násl.).

Nejvyšší soud se proto s uvedenými námitkami obviněného neztotožnil. Pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu krádeže je v těchto souvislostech rozhodné, že předmětné obrazy nebyly ve vlastnictví obviněného, a byly tedy ve vztahu k němu věcí cizí. Obviněný je svým jednáním popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku vyňal z dispozice dosavadního vlastníka a následně s nimi nakládal podle svého uvážení, když je přenechal B. H. Obrazy se tak ocitly mimo dispozici jejich skutečného vlastníka, na místě, kde k nim jejich vlastník neměl přístup a kde o nich ani nevěděl. K následku trestného činu v podobě škody došlo již v okamžiku, kdy byly obrazy vyloučeny z dispozice skutečného vlastníka, čímž došlo ke zmenšení majetku poškozeného. Skutečnost, že byly (nepoškozené) obrazy následně nalezeny, nemá na existenci následku v podobě škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu vliv, v daném případě se to však adekvátně promítlo do rozhodnutí o náhradě škody. Tyto rozhodné okolnosti jsou v potřebném rozsahu zachyceny v rozhodnutí nalézacího soudu, vyplývají zejména z jeho výrokové části a jsou rozvedeny v jeho odůvodnění. Jako takové jsou pak výsledkem provedeného dokazování, přičemž závěry soudu jsou přesvědčivé, logické a učiněné v mezích volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Nejvyšší soud nedal obviněnému za pravdu ani v jeho námitce týkající se toho, že měl být výslovně zproštěn obžaloby z krádeže obrazu Zrození světla , což podle obviněného naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , neboť tím v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Je tomu tak proto, že soud v dané věci rozhodoval pouze o jednom skutku, o němž lze rozhodnout jen jedním způsobem, nikoli o více skutcích (dílčích útocích pokračujícího trestného činu), o nichž by jinak bylo na místě rozhodnout samostatně, a to případně i zprošťujícím rozsudkem.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký