3 Tdo 758/2011
Datum rozhodnutí: 13.07.2011
Dotčené předpisy: § 337 tr. zákoník, § 28 tr. zákoník




3 Tdo 758/2011 -18 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2011 o dovolání, které podal obviněný J. N. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 To 498/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 201/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 6 T 201/2010, byl obviněný J. N. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), jehož se dopustil tím, že dne 2. 4. 2010 v přesně nezjištěné době od 08:35 hodin do 08:50 hodin v H. K., ul. B., svévolně opustil prostory za vnějším oplocením věznice, kde byl pracovně zařazen v rámci výkonu trestu odnětí svobody, který vykonával ve V. H. K.­ P., jenž mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 1 T 206/2007 ze dne 2. 10. 2007 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 1 T 206/2007 ze dne 10. 2. 2009, kterým mu byl trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin přeměněn v nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 200 dnů se zařazením do věznice s dohledem, přičemž na útěku byl až do dne 15. 6. 2010, kdy byl orgány Policie ČR zatčen v P. ;

a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 24. 4. 2010 v době kolem 08:30 hodin v obci P., v ulici B., řídil osobní motorové vozidlo zn. Opel Caravan 1.6, a následně s vozidlem ujížděl před hlídkou Policie ČR ulicí K. ve směru do obce K., kde u bývalé pískovny vozidlo zastavil a uprchl, přičemž vozidlo řídil, přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 1 T 206/2007 ze dne 2. 10. 2007, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2007, mu byl uložen mj. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 6 T 201/2010, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 To 498/2010 , a to tak, že odvolání obviněného J. N. podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 170 - 171). V rámci dovolání uvedl, že jej podává dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., současně však namítl, že uvedené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, což odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán. Obviněným uvedená argumentace tento dovolací důvod nenaplňuje, lze se tedy domnívat, že se jedná toliko o přepis. Nejvyšší soud proto posuzoval dovolání jako podané z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že má obviněný za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovoláním směřoval proti výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

Obviněný v úvodu stručně zrekapituloval skutkové okolnosti případu, kdy uvedl, že k opuštění prostor věznice se uchýlil v situaci, kdy mu jeho těhotná manželka v dopise vylíčila obavy o zdraví dítěte a bylo třeba, aby on sám podstoupil genetické nebo neurologické vyšetření ke zjištění případných genetických chorob dítěte. Obviněný s ohledem na tyto své pohnutky dovozuje, že právní posouzení soudy obou stupňů je nesprávné a je třeba zkoumat, není-li naplněna některá z okolností vylučujících trestnost takového jednání, konkrétně pak institut krajní nouze, neboť uprchnutí z věznice směřovalo k tomu, aby mohl podstoupit lékařská vyšetření kvůli možnému onemocnění jeho tehdy nenarozeného dítěte. Z dokazování soudu prvního stupně vyplynulo, že se snažil najít jiné způsoby podstoupení vyšetření v době výkonu trestu. Zdůraznil, že ochranu lidského života a zdraví lze jednoznačně považovat za zájem chráněný trestním zákoníkem a rovněž potřeba jeho vyšetření do určitého měsíce těhotenství jeho manželky byla objektivně dána. Provedení testů bylo nezbytné pro vyloučení genetické choroby, čímž je naplněna i podmínka odvrácení nebezpečí přímo hrozící životu či zdraví dítěte. V závěru uvedl, že v případě, že Nejvyšší soud dojde k závěru, že objektivně nebyly podmínky krajní nouze naplněny, domnívá se, že jeho jednání mělo být posouzeno jako skutkový omyl.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že tyto námitky nemohou s ohledem na skutková zjištění obstát. Krajní nouze je v projednávaném případě vyloučena jednak tím, že nehrozilo nebezpečí přímo bezprostředně a současně nebyla splněna ani podmínka subsidiarity, kdy nebezpečí šlo odvrátit jinak. Obviněný se genetickým testům podrobil až měsíc po útěku z věznice, tedy je zřejmé, že nešlo o situaci, kdy by dítěti hrozilo bezprostřední nebezpečí.

Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 To 498/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal, že jeho jednání nebylo možno posoudit jako trestné, neboť byla dána jedna z okolností vylučujících protiprávnost, resp. že jeho jednání je třeba posuzovat jako jednání ve stavu krajní nouze.

Institut krajní nouze je upraven v § 28 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem (odst. 1). O krajní nouzi nejde, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet (odst. 2).

Tzv. putativní krajní nouze se posuzuje podle zásad o pozitivním skutkovém omylu ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku , který říká, že kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Osoba se tedy v projednávané situaci mýlí v tom, že jsou splněny všechny podmínky krajní nouze.

Nutno uvést, že totožnými námitkami obviněného se zabýval již odvolací soud, který ve svém odůvodnění uvedl, že odvolací soud souhlasí s tím, že obžalovaný nejednal ve stavu krajní nouzi (str. 2 napadeného usnesení).

V projednávaném případě jsou úvahy o krajní nouzi podle § 28 tr. zákoníku vyloučeny, neboť nebyla splněna podmínka bezprostředně hrozícího nebezpečí, stejně jako podmínka, že nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak. Obviněný uvedl, že z věznice uprchl, aby se mohl toliko podrobit lékařským vyšetřením, neboť bylo ohroženo zdraví jeho tehdy nenarozeného dítěte. Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení k té otázce uvedl, že nelze přehlédnout, že obžalovaný po útěku z věznice ihned neabsolvoval požadované vyšetření, nýbrž se řadu dní skrýval v bytě. ... manželka obžalovaného sice byla v rizikovém těhotenství, nicméně tato skutečnost neznamenala pro obžalovaného konkrétně žádné důvody pro útěk z věznice. Obžalovaný, pokud měl podezření na možnou rizikovost těhotenství své manželky, mohl podat oficiální žádost věznici o lékařské vyšetření a toto by nebylo problémem pro věznici uskutečnit. Dále nelze přehlédnout, že obžalovaný se řadu dní skrýval, než-li vyšetření podstoupil, Rovněž manželka obžalovaného mohla činit jednotlivé kroky prostřednictvím ošetřujícího lékaře. Nikdo takto nejednal, a proto nelze útěk obžalovaného považovat za jednání v krajní nouzi ve smyslu § 28 tr. zákoníku (str. 2 odůvodnění napadeného usnesení).

Obviněný si žádným relevantním způsobem nezjistil a neověřil, jak by měl postupovat v situaci, kdy by se měl podrobit lékařskému vyšetření a k lékaři do nemocnice nebo jiného zdravotnického zařízení se nemohl dostavit, neboť byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Z výpovědi pracovníků věznice vyplynulo, že obžalovaný nepodal žádnou oficiální žádost o přerušení trestu (str. 2 napadeného usnesení). S ohledem na skutečnost, že obviněný se lékařskému vyšetření podrobil až měsíc po útěku z věznice, lze mít za to, že obviněný nepociťoval ve skutečnosti jím namítané bezprostřední nebezpečí pro jeho tehdy nenarozené dítě.

Za uvedených okolností obviněný nejednal ani v krajní nouzi, ani v domnělé krajní nouzi. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by skutečně nějaké nebezpečí vyplývající z rizikového těhotenství jeho manželky bezprostředně hrozilo v tom smyslu, že když se nepokusí o útěk z věznice, tedy nespáchá trestný čin, bude to mít fatální a neodčinitelné či těžko odčinitelné následky pro život nebo zdraví jeho tehdy nenarozeného dítěte.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. To znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. N. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. července 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a