3 Tdo 757/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 123c předpisu č. 361/2000Sb.



3 Tdo 757/2013-17

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 o dovolání n e j v y š š í h o s t á t n í h o z á s t u p c e podaném v neprospěch obviněného A. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 5 To 513/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 19/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání nejvyššího státního zástupce o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 90 T 19/2012, byl obviněný A. H. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že ačkoliv věděl, že není držitelem oprávnění k řízení motorových vozidel dle § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, které pozbyl v souladu s § 123c citovaného zákona, neboť dne 1. 12. 2008 převzal oznámení Magistrátu města Brna, Odboru dopravně-správních činností, ze dne 18. 11. 2008, č. j. OSDČ 718/B-08, o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče a výzvu k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění, proti němuž podal dne 4. 12. 2008 námitky, které byly rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 24. 3. 2009, č. j. ODSČ-718/B-08, zamítnuty, a následně bylo rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Odbor dopravy, ze dne 14. 12. 2010, č. j. JMK-58522/2009, s nabytím právní moci dne 10. 5. 2010, zamítnuto i jeho odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí o námitkách, které mu bylo policejním orgánem doručeno dne 23. 8. 2010, tak, dne 16. 6. 2012 v době kolem 10:24 hod. řídil po ulici R. v B. B. osobní motorové vozidlo Renault Twingo, modré barvy, registrační značky, kde byl při překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR .

Za to byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Současně byl obviněnému podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 30 (třiceti) denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 500,- Kč, tedy celkem 15.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců. Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 (osmnácti) měsíců.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 90 T 19/2012, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 5 To 513/2012 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného A. H. podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc obviněného A. H. stíhaného pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který měl spáchat výše popsaným jednáním, podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil Magistrátu města Brna, odboru dopravně správních činností.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obviněný řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění, neboť se nepodrobil lékařskému vyšetření o své zdravotní způsobilosti včetně dopravně-psychologického vyšetření a dále ani přezkoušení z odborné způsobilosti řídit motorové vozidlo. Poukázal však na to, že k vytýkanému řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění nedošlo v době zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, který mu byl uložen rozhodnutím státního orgánu. Odvolací soud dále uvedl, že obviněný, který byl v minulosti před uložením trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel, držitelem řidičského oprávnění, je nejméně ve stejné situaci jako osoba, která řídila motorové vozidlo, ačkoliv nikdy nebyla držitelem řidičského oprávnění. Pokud by jeho jednání bylo kvalifikováno jako přečin, pak by podle názoru odvolacího soudu bylo posuzováno přísněji než totožné jednání u osoby, která nikdy nebyla držitelem řidičského oprávnění, tzn., že se tato osoba nikdy nepodrobila lékařskému vyšetření o své zdravotní způsobilosti včetně dopravně-psychologického vyšetření a nepodrobila se s úspěchem ani zkoušce z odborné způsobilosti řídit motorové vozidlo. Při řízení motorového vozidla osobou, která nikdy nebyla držitelem řidičského oprávnění, lze důvodně předpokládat výrazně větší ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na zásadu subsidiarity trestního práva jako ultima ratio s tím, že daný delikt je třeba řešit za pomoci správního práva též s ohledem na to, že obviněný nebyl dosud soudně trestán.

II.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 5 To 513/2012, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí a dále z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , varianta první, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že s uvedeným postupem odvolacího soudu nelze souhlasit. Účel trestně právní ochrany ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je nepochybně dán celospolečenským zájmem na tom, aby nebyla vykonávána určitá činnost osobou, jíž byl výkon této činnosti rozhodnutím orgánu moci soudní či výkonné zakázán či osobou, která v důsledku uložené sankce ztratila způsobilost tuto činnost vykonávat. Předmětné ustanovení trestního zákoníku z pohledu zákona o silničním provozu tedy zajišťuje, aby činnost, která může ohrozit veřejný zájem na bezpečném provozu na pozemních komunikacích, byla vykonávána jen osobami k jejímu výkonu způsobilými. Dále uvedl, že v duchu platné soudní judikatury se úkon správního orgánu, spočívající v oznámení a výzvě podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon č. 361/2000 Sb. ), považuje za rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 tr. zákoníku. Takový úkon však musí splňovat všechny náležitosti rozhodnutí, včetně doložky právní moci, což orgán činný v trestním řízení řeší jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. Rt 1/2011, 8 Tdo 951/2012). Za odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů a kterému v důsledku toho obecní úřad s rozšířenou působností doručil oznámení a výzvu podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu. To se v posuzovaném případě také stalo oznámením Magistrátu města Brna, odboru dopravně správních činností ze dne 18. 11. 2008, č. j. ODSČ - 718/B-08. O podaných námitkách A. H. proti provedenému záznamu dosažení celkového počtu 12 trestných bodů bylo podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. rozhodnuto zamítavým způsobem tímtéž správním orgánem pod tímtéž č. j. ze dne 24. 3. 2009. Pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo řidičské oprávnění odňato pravomocným rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, pak naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Novelou trestního zákoníku (viz zákon č. 330/2011 Sb. s účinností od 1. 12. 2011) došlo k rozšíření uvedeného okruhu zákonných forem maření či ztěžování výkonu úředního rozhodnutí o výkon činnosti, pro kterou pachatel příslušné oprávnění pozbyl. V návaznosti na výše popsaný administrativní postup před příslušným orgánem státní správy tak zůstává nade vší pochybnost, že také tato nově zakotvená forma trestného zásahu do řádného výkonu uvedeného orgánu veřejné moci byla ze strany obviněného naplněna. Ve vztahu v napadeném usnesení užitém principu ultima ratio nejvyšší státní zástupce uvedl, že byť se jedná v případě obviněného o dosud soudně netrestanou osobu, vyplynulo z její evidenční karty řidiče, že jde o notorického porušovatele dopravních předpisů - o přestupkového recidivistu. Je proto přesvědčen, že z hlediska dosažené míry společenské škodlivosti zde není prostor pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 5 To 513/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Současně projevil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.), a to i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265rodst. 1 písm. c) tr. ř.).

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému A. H., kterému byl doručen dne 16. 4. 2013. Obviněný se prostřednictvím svého právního zástupce k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce vyslovil v tom smyslu, že se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že pokud by jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin, pak by bylo posouzeno přísněji než totožné jednání u osoby, která nikdy nebyla držitelem řidičského oprávnění, což je varianta beze sporu společensky škodlivější. Obviněný trvá na svém stanovisku, že na něj nelze pohlížet, jako na osobu, která porušila zákaz řízení motorových vozidel, který mu byl uložen rozhodnutím správního orgánu nebo soudu. Mělo by na něj být pohlíženo, jako na osobu, která řídila motorové vozidlo bez řidičského oprávnění, neboť v době řízení motorového vozidla již uplynula doba jednoho roku, po kterou nesměl řídit motorová vozidla, nicméně nepodrobil se odbornému přezkoušení k navrácení řidičského průkazu. Pokud by tomu tak nebylo a takovéto jednání bylo postihováno jako přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednalo by se o stejně přísný postih, jako v případě činu spáchaného v průběhu výkonu sankce uložené soudem nebo správním orgánem. Takovýto výklad by byl v neprospěch obviněného. Po uplynutí minimální doby, po kterou řidič nemůže požádat o vrácení řidičského oprávnění, nelze dále trvat na trestněprávním postihu pachatele, který řídí motorové vozidlo, neboť jde o stejnou situaci, jako když pachatel řídí motorové vozidlo bez řidičského oprávnění. Postih řidičů, kteří by řídili po uplynutí lhůty jednoho roku podle ustanovení § 123d odst. 3 zákona 361/2000 Sb., aniž by požádali o jeho vrácení, se jeví být v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, neboť postih uvedeného jednání v přestupkovém řízení lze považovat za plně postačující. Zdůraznil též, že je osobou, která dosud nebyla soudně trestána, kdy jej rozhodně nelze označit za notorického porušovatele dopravních předpisů , když za celou dobu držení řidičského oprávnění (od roku 2001) do dnešního dne obsahuje jeho karta řidiče 11 záznamů. Je osobou, která v rámci své výdělečné činnosti ročně najezdila osobním automobilem cca 140.000 km a většina záznamů se týká méně závažných provinění, spočívajících ve špatném parkování a problémech v technickém stavu vozidla.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

V dovolání deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotně právního posouzení která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup podle procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud shledal dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, v rámci nichž namítá, že nebyly splněny podmínky postupu věci podle § 222 odst. 2 tr. ř., resp. že obviněný se svým jednáním dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), resp. g) tr. ř.

Námitce obviněného vyslovené ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce, že v době, kdy byl kontrolován hlídkou Policie ČR, již uplynula lhůta jednoho roku spojená s odebráním řidičského oprávnění, resp. zákazu řízení motorových vozidel s tím spojeným, a jelikož neučil žádné kroky k tomu, aby opětovně o řidičské oprávnění zažádal, resp. nepodrobil se odbornému přezkoušení k navrácení řidičského oprávnění, je na něho třeba hledět jako na osobu, která řídila motorové vozidlo bez řidičského oprávnění, Nejvyšší soud přisvědčil.

V případě obviněného se jedná o tzv. vybodovaného řidiče. Dle skutkových zjištění byl obviněný dne 16. 6. 2012 v B. B. kontrolován v obci hlídkou Policie ČR, neboť řídil osobní motorové vozidlo překračujíce nejvyšší povolenou rychlost, a to přestože nebyl v uvedené době držitelem oprávnění k řízení motorových vozidel dle § 81 zákona č. 361/2000 Sb., kdy dne 1. 12. 2008 převzal oznámení Magistrátu města Brna, odboru dopravně správních činností, o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče (č. l. 25 - 26) a výzvu k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění (č. l. 11), přičemž rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, ze dne 14. 12. 2010, č. j. JMK-58522/2009, s nabytím právní moci dne 10. 5. 2010, bylo zamítnuto i jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 24. 3. 2009, č. j. ODSČ-718/B-08, jímž byly zamítnuty námitky obviněného proti odevzdání řidičského oprávnění (č. l. 13).

Nejvyšší státní zástupce v uvedeném jednání obviněného spatřuje přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání , které se podle novelizované úpravy již neděje rozhodnutím, ale pouze opatřením. Trestněprávní ochrana je tímto ustanovením poskytována nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná (např. rozhodnutí o předběžném opatření vydané v občanskoprávním řízení, které je vykonatelné, jakmile je doručeno povinnému bez ohledu na to, kdy nabude právní moci). Rozhodnutím se zde myslí nejen rozhodnutí ve formálním smyslu, např. rozsudek v trestním nebo v občanském soudním řízení, ale i rozhodnutí v materiálním smyslu, např. některá rozhodnutí ve správním řízení nazvaná jako výzva, oznámení, příkaz, opatření apod. Pojem rozhodnutí je třeba chápat jako jakýkoli individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení. Ve světle tohoto výkladu pojmu rozhodnutí nevzniká pochybnost, že negativní rozhodnutí o námitkách podaných podle § 123f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. je rozhodnutím, a to nejen po formální stránce, neboť obsahuje náležitosti rozhodnutí podle § 68 a § 69 správního řádu, ale i po stránce materiální, protože v jeho důsledku ztrácí řidič oprávnění řídit motorové vozidlo. To odráží i možnost podat proti tomuto rozhodnutí odvolání a posléze i správní žalobu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3184 - 3188).

Zákonodárce přistoupil k novelizaci (zákon č. 390/2012 Sb.) § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednoznačně stanovil, že tohoto trestného činu se dopustí i ten, kdo vykonává činnost, pro kterou pozbyl příslušné oprávnění . Cílem této úpravy je, jak výslovně uvádí důvodová zpráva, odstranit pochybnosti o trestním postihu tzv. vybodovaných řidičů. Řidič, který dosáhl 12 bodů, ze zákona ztrácí odbornou způsobilost podle § 123c odst. 3, odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. a je obecním úřadem obce s rozšířenou působností z tohoto důvodu vyzván, aby odevzdal řidičský průkaz a mezinárodní řidičský průkaz nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno (srov. § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3190).

Nejvyšší státní zástupce namítl, že tzv. vybodovaný řidič , jemuž bylo odňato řidičské oprávnění rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jemuž již uplynula doba jednoho roku k možnosti požádat o jeho vrácení, ale zákonné podmínky a předpoklad k vrácení řidičského oprávnění nesplní a přesto usedne do motorového vozidla a toto řídí, dopouští se přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nikoli pouhého přestupku, neboť tímto vykonává činnost, pro níž mu bylo odňato řidičské oprávnění podle jiného právního předpisu. Tento závěr doposud zastával i Nejvyšší soud, viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 4 Tz 56/2012.

Velký senát Nejvyššího soudu v rámci usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 15 Tdo 876/2013 (doposud nepublikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), konstatoval, že právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 4 Tz 56/2012, neodpovídá dikci a smyslu ustanovení § 123c a § 123d zákona č. 361/2000 Sb.

Při srovnání povahy ustanovení § 123c a § 123d zákona č. 361/2000 Sb. je zřejmé, že § 123c zákona č. 361/2000 Sb., podle jehož znění je právním důsledkem dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení ztráta řidičského oprávnění, má sankční povahu. Řidičské oprávnění ztrácí řidič přímo ze zákona, tedy bez nutnosti vést o těchto důsledcích správní řízení (srov. Kovalčíková, D., Štandera, J. Zákon o provozu na pozemních komunikacích. 2. vydání: Praha C. H. Beck, 2012, s. 281). Ustanovení § 123d zákona č. 361/2000 Sb. určuje toliko postup pro vrácení řidičského oprávnění, které řidič ze zákona o silničním provozu pozbyl na jeden rok dosažením 12 bodů v bodovém hodnocení, jež lze znovu získat pouze na základě rozhodnutí příslušného správního úřadu o vrácení tohoto řidičského oprávnění za splnění zákonem stanovených podmínek.

Velký senát Nejvyššího soudu konstatoval, že ze znění a vzájemného kontextu těchto ustanovení zřetelně vyplývá, že právní důsledek dosažení celkového počtu 12 bodů spočívající v pozbytí řidičského oprávnění podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., mající sankční povahu, skončí rovněž uplynutím doby jednoho roku. Důsledkem pozbytí či ztráty řidičského oprávnění není nic jiného než po dobu jednoho roku trvající nezvratný a ničím neovlivnitelný zákaz řídit motorové vozidlo, přičemž právě po uplynutí jednoho roku lze tento důsledek odstranit na základě postupu upraveného v ustanovení § 123d citovaného zákona.

Uplynutím doby jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění podle § 123c odst. 3 stanovené v § 123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., se řidič, který pozbyl řidičské oprávnění podle § 123c odst. 3 tohoto zákona, nalézá ve stejném postavení jako řidič, který vykonal trest či sankci (dále jen sankce ) zákazu řízení motorového vozidla, která mu byla uložena rozhodnutím soudu či jiného orgánu veřejné moci. Jestliže řidič vykonal tuto sankci a pak přesto řídil motorové vozidlo, aniž prokázal zákonem stanovenou odbornou a zdravotní způsobilost k vrácení řidičského oprávnění, které pozbyl v důsledku uložené sankce (§ 94a, § 102 zákona č. 361/2000 Sb.), není možné dospět k závěru, že mařil výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána, což ostatně netvrdí ani dovolatel. Nelze však ani konstatovat, že mařil výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, pro kterou pozbyl oprávnění podle jiného právního předpisu, jelikož povinnost plnit podmínky stanovené v rozhodnutí soudu či jiného orgánu veřejné moci, k jehož ochraně ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku směřuje, lze jen v rozsahu, v jakém byly obviněnému tímto rozhodnutím vysloveny. Po výkonu sankce zákazu řízení motorových vozidel, jež byla uložena rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, nepředstavuje řízení motorového vozidla v době, kdy pozbytí řidičského oprávnění jako důsledek takto uložené sankce stále trvá, výkon činnosti, kterou by mařil nebo podstatně ztěžoval výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci.

Na základě uvedených úvah je tedy zřejmé, že po skončení lhůty jednoho roku označené v § 123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. již nemůže obviněný, který řídí motorové vozidlo, ač jako řidič pozbyl řidičské oprávnění podle § 123c odst. 3 tohoto zákona, naplnit skutkovou podstatu přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to ani za situace, že mu řidičské oprávnění pro nedodržení postupu podle § 123d zákona č. 361/2000 Sb. nebylo vráceno. I v tomto případě totiž platí, že zákaz řídit motorové vozidlo a povinnost obviněného jej respektovat, plynoucí z rozhodnutí orgánu veřejné moci, skončily - ve smyslu relevantním z hlediska naplnění zákonných znaků přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku - právě uplynutím této lhůty.

Z uvedeného pak analogicky vyplývá, že pokud obviněný řídí motorové vozidlo po uplynutí této lhůty, byť nepožádal o navrácení řidičského oprávnění, jako je tomu v projednávané věci, nespáchá sice přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale takovéto jeho jednání, které není v souladu se zákonem, je možno posoudit, resp. v něm spatřovat přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb., neboť řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle § 81 zákona č. 361/2000 Sb.

Odvolací soud proto nepochybil, pokud projednávanou věc obviněného podle § 22 odst. 2 tr. ř. postoupil Magistrátu města Brna, odboru dopravně správních činností, k projednání jako přestupek. S ohledem na výše vyslovený názor Velkého senátu Nejvyššího soudu, kterým byla překonána dosavadní judikatura v této otázce, podle níž se nejvyšší státní zástupce při podání dovolání řídil, Nejvyšší soud neshledal námitky nejvyššího státního zástupce důvodnými.

Ve vztahu k výše uvedenému Nejvyšší soud dodává, že princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku ( ultima ratio ) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat. Trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. Pokud však nejsou beze zbytku naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nelze takové jednání stíhat podle norem práva trestního jako nejzazšího prostředku systému společenské a státní kontroly, a je namístě využít normy jiných právních odvětví.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a