3 Tdo 754/2015
Datum rozhodnutí: 01.07.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 12 odst. 2 tr. ř., § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



3 Tdo 754/2015-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. července 2015 o dovolání, které podal obviněný M. G., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 10 To 253/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 66/20144, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. G. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 2 T 66/2014 , byl obviněný M. G. uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoníků), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 05. 01. 2014 v přesně nezjištěné době kolem 13:50 hod. v obci D., na neoploceném pozemku u domu čp. 19 požadoval od policisty Mgr. D. V., okamžité nastoupení do zaměstnání a konání potřebných úkonů k zabránění v odletu J. I. do zahraničí, přičemž Mgr. D. V., který vyšetřuje případ jeho přítelkyně I. M. ohledně vyrovnání majetku s J. I. a dalším neupřesněným osobám vyhrožoval zabitím, pokud s tím Mgr. D. V. hned nepůjde něco udělat .

Za to byl obviněný podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 2 T 66/2014, podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o vině i výroku o trestu. Odvolání podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jičíně, a to v neprospěch obviněného, které směřovalo toliko do výroku o trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 10 To 253/2014 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 10 To 253/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 226-227), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť rozhodnutí odvolacího soudu údajně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že nalézací soud pochybil při hodnocení důkazů, přičemž náležitě neodůvodnil své závěry, které bez dalšího převzal odvolací soud. Soudům vytýká, že vycházely výhradně z výpovědi poškozeného V. a jeho manželky, která je v poměru k poškozenému osobou blízkou a vypovídací hodnota její výpovědi je tedy snížena, respektive ovlivněna snahou pomoci manželovi. Na straně druhé bez většího odůvodnění nepřihlédli k jeho výpovědi a výpovědi jeho družky. Obviněný nijak nepopírá, že daný den došlo k setkání s poškozeným a ke značné názorové výměně, ve které nechyběly vulgarismy, ale razantně neguje tvrzení poškozeného, že by měl jemu či dalším osobám vyhrožovat zabitím. Má taktéž za to, že mu bylo odepřeno práva na řádnou obhajobu, neboť neměl možnost jakkoli se vyjádřit k dvěma nepřímým důkazům, a to záznamu o podaném vysvětlení R. D., pracovnice Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Jičín, a záznamu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jičíně, které byly v rámci dokazování před soudem toliko čteny. Přestože nalézací soud sám uvedl, že jeho jednání by bylo možno posoudit pouze jako přečin proti občanskému soužití, jeho jednání kriminalizoval, neboť dospěl k závěru, že obviněný své jednání opakoval. Obviněný však nebyl nikdy v minulosti obžalován z jakékoli trestné činnosti a ani v současné době není proti němu vedeno žádné trestní řízení. Soudy navíc neprokázaly, že by byl jeho projev učiněn vážně, tedy sto navodit situaci, ve které by poškozený pociťoval důvodné obavy o svůj život. Obviněný uvedl, že je prchlivé povahy, kdy je ovládán emocemi a subjektivní touhou po spravedlnosti a poškozený si je jeho povahy dobře vědom, jak sám přiznal. Poškozený je policistou-vyšetřovatelem, a pokud po letité praxi nezhodnotil jeho chování jako trestný čin již na místě samém, usuzuje obviněný, že primárním cílem podání trestního oznámení bylo přivést jeho osobu do nepříjemné situace, nikoli nahlásit spáchání trestného činu. Obviněný má za to, že nemohla být z jeho strany naplněna subjektivní stránka trestného činu spočívající v zavinění, neboť nikdy neměl v úmyslu tvrzený následek způsobit, neboť jeho projev vůle nebyl myšlen vážně. Stejně tak má za to, že jeho jednání nenaplňuje požadovanou míru společenské škodlivosti, tedy že nebyla dodržena zásada ultima ratio.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 10 To 253/2014, a potažmo jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 2 T 66/2014, zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí nebo ve věci samé rozhodl sám.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) v rámci vyjádření sp. zn. 1 NZO 1326/2014, doručenému Nejvyššímu soudu dne 25. 3. 2015.

Poté co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit námitky, v rámci nichž se obviněný domáhá toho, aby Nejvyšší soud přehodnotil ve věci provedené důkazy a zavázal soudy k tomu, aby nově neuvěřily výpovědi poškozeného a jeho manželky, ale naopak uvěřily výpovědi obviněného a jeho družky. V tomto směru však dovolatel pomíjí, že soudy obou stupňů se uvedenými výpověďmi řádně zabývaly a hodnotily i jejich vzájemný nesoulad. Závěr o vině obviněného přitom učinily na podkladě zcela logických úvah a na základě vyhodnocení celého kontextu provedených důkazů.

Relevantně uplatněnou námitku kvality subjektivní stránky vyhodnotil státní zástupce jako neopodstatněnou, neboť požadavek vážnosti vyjadřuje to, že za trestný nelze považovat takový projev pachatele, který je učiněn pouze v žertu, při hře, ve zjevné nadsázce apod. Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že obviněný oslovil poškozeného v přímé souvislosti s jeho postupem jakožto příslušníka policie působícího v postavení orgánu činného v trestním řízení. V rámci slovní roztržky s poškozeným pak vyslovil onu pohrůžku zabití jeho, popřípadě dalších neurčených osob, a to v přímém kontextu s postupem poškozeného, s nímž obviněný nebyl spokojen. V žádném případě se tak nejednalo o zjevně nadnesený (hyperbolický), žertovný, či jinak nevážně míněný projev, ale naopak projev, který měl zcela vážně zdůraznit význam jeho výzvy, aby postup poškozeného v úřední činnosti odpovídal jeho vlastním představám. Dle názoru státního zástupce tak jednání obviněného naplnilo objektivní stránku přisouzeného přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Ve vztahu k námitce společenské škodlivosti a s tím souvisejícím uplatněním principu ultima ratio státní zástupce uvedl, že soudy obou stupňů vyhodnocení společenské škodlivosti věnovaly odpovídající pozornost, přičemž zcela správně dovodily, že jednání obviněného škodlivé bylo. Z hlediska osoby obviněného lze ve shodě se soudy akcentovat, že obviněný skutečně projevuje výrazné sklony ke zkratkovitému a prchlivému řešení situací, jež se ho dotýkají, což ze skutkových zjištění dostatečně vyplývá a navíc má jeho jednání do jisté míry gradující tendenci. Z hlediska společenské škodlivosti pak nelze pominout, že svým jednáním se snažil dosáhnout toho, aby jiná osoba byla závažným způsobem omezena na svojí svobodě, neboť z kontextu skutkových zjištění vyplývá, že jednání obviněného mělo směřovat k tomu, aby byl J. I. vzat do vazby. Z uvedených důvodů má státní zástupce za to, že jednání obviněného bylo společensky škodlivé a prostředky trestní represe tak byly zcela namístě.

Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

K podanému dovolání bylo Nejvyššímu soudu předloženo rovněž podání obviněného ze dne 21. 11. 2014 označené jako Průvodní vyjádření , kteréžto bylo sepsáno a podepsáno přímo obviněným M. G. (č. l. 229-323). Podle § 265d odst. 2, věta druhá tr. ř. podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3) . Nejvyšší soud o takovémto podání nerozhoduje, kdy k jeho obsahu nelze s ohledem na ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. přihlížet.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 10 To 253/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. G. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného D. V., jeho manželky D. V., obviněného a jeho družky I. M., a dále záznamu o podaném vysvětlení R. D., pracovnice Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Jičín, a záznamu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jičíně, včetně způsobu jejich provedení) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že se uvedeného jednání nedopustil, respektive, že žádné výhrůžky zabitím nepronesl), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že přestože došlo ke značné názorové výměně, ve které nechyběly vulgarismy, nikdy vůči poškozenému či dalším osobám nevznesl výhrůžku zabitím).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. ale nemají povahu právně relevantních námitek.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Stejně tak nelze za relevantní shledat námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Obviněný dále uplatnil námitky, které Nejvyšší soud vyhodnotil jako pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné.

Obviněný se dopustil přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením , ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby .

Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je nositel pravomoci úřední osoby. Vyhrožování je psychické působení na vůli člověka. Výhrůžka může směřovat nejen proti úřední osobě, ale i proti jiné osobě. K naplnění skutkové podstaty se vyžaduje, aby pachatel vyhrožoval některou újmou v tomto ustanovení výslovně uvedenou , přitom stačí, byla-li výhrůžka usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu vážně pronesena a stalo-li se tak v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele nebo pro tento výkon. Jde vlastně o vyhrožování spácháním některého úmyslného trestného činu, zejména vraždy, ublížení na zdraví, těžkého ublížení na zdraví apod. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 3133-3136).

Obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu, u něhož se vyžaduje přímý úmysl, s tím, že nikdy neměl v úmyslu způsobit tvrzený následek jednání, neboť projev jeho vůle nebyl myšlen vážně, s čímž musel být poškozený přinejmenším srozuměn.

Jak bylo uvedeno výše, vyslovená výhrůžka, v projednávané věci se jednalo o výhružku smrtí směřující na osobu poškozeného a další osoby, musí být vyslovena vážně. Podle ustálené soudní praxe nezáleží na tom, zda měl pachatel určitý úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka byla v konkrétním případě způsobilá u poškozeného vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění (srov. R 5/1963, R 37/1995). Výhrůžka musí být míněna vážně a pronesena takovým způsobem, který je schopen obecně vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 3133-3136). Pojem vážnosti je tak třeba chápat bezprostředně pouze k vyslovení (či jinému projevení) konkrétní pohrůžky, nikoli její případnou realizaci (jež by pak sama o sobě mohla naplňovat znaky dalšího trestného činu). Za trestný tedy nebude považován takový projev, u něhož je na první pohled zřejmé, že není myšlen vážně, neboť byl očividně učiněn v žertu, v rámci hry, jako nadsázka či obecně za situace, která se jeví všem zúčastněným jako zjevně odlehčená (nadnesená) a je tak zúčastněnými i chápána. Vážně míněná slovní hádka, která vyeskalovala mezi obviněným a poškozeným, zcela jistě takto vnímána nikým ze zúčastněných nebyla. Obviněný oslovil poškozeného D. V. jako osobu dozorující vyšetřování případu jeho přítelkyně I. M., tedy jako příslušníka policie. Požadoval po poškozeném, aby jednal určitým způsobem v rámci výkonu své pravomoci, kdy ke zdůraznění svého požadavku vyslovil onu výhrůžku usmrcením jeho osoby (a dalších osob), pokud by poškozený nejednal tak, jak po něm obviněný požadoval. Za této situace nelze zcela jistě dospět k závěru, že výhrůžka ( Já Vás tady všechny zabiju, aby se začalo něco dít ) byla pronesena v žertu či že se jednalo o projev zjevně nadnesený. Způsob jejího vyslovení byl s ohledem na předmětnou situaci a vztah, v rámci něhož se obviněný a poškozený nacházeli, zcela zřejmý. Uvedená výhrůžka byla vůči úřední osobě pronesena vážně, přestože je pravděpodobné, že obviněný skutečně neměl v úmyslu v konkrétní situaci poškozeného usmrtit. Povaha obviněného, tedy, že je dle svých vlastních slov spíše prchlivější povahy, jeho jednání nijak neomlouvá. Výhrůžka smrtí či způsobení jiné těžké újmy je vždy sdělením, které nelze v jakékoli vypjaté situaci brát na lehkou váhu.

Nejvyšší soud tak předmětné námitce obviněného nepřisvědčil.

Obviněný dále namítal, že jeho jednání není trestným činem, neboť svým jednáním nenaplnil potřebnou míru společenské škodlivosti. Nejvyšší soud však této námitce taktéž nepřisvědčil.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 - 118).

Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

Obviněný se svým projevem pokoušel cíleně ovlivnit způsob rozhodování úřední osoby, vyšetřujícího policisty, a to včetně výhrůžek smrtí jeho osobě. Soudy otázce společenské škodlivosti jednání obviněného věnovaly náležitou pozornost, kdy nalézací soud hodnotil jeho jednání jak ve vztahu k polehčujícím, tak přitěžujícím okolnostem. Skutečnost, že obviněný se podobného jednání dopouští opakovaně, jak vyplynulo z úředních záznamů o podaném vysvětlení R. D. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jičíně, míru společenské škodlivosti jeho jednání zcela jistě zvyšuje, navíc je zřejmé, že jeho projevy vykazují eskalující tendenci. Nelze přehlédnout, že k uvedené otázce se již vyslovil jak soud nalézací (str. 3 rozsudku), tak i soud odvolací (str. 3 napadeného usnesení), a Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje. Odvolací soud pak v souvislosti s uloženým trestem uvedl, že uložený trest by měl u obviněného působit k tomu, aby své jednání lépe zvažoval a hostilní projevy ve styku s úředními osobami v případě, že se nesetká s úspěchem, korigoval (str. 3 napadeného usnesení).

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil i námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. G. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. července 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu