3 Tdo 752/2012
Datum rozhodnutí: 08.08.2012
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1 tr. zák.



3 Tdo 752/2012 -55

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2012 o dovolání podaném T. K., nar., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 50/2011 ze dne 11. října 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, pod sp. zn. 1 T 14/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, sp. zn. 1 T 14/2010 ze dne 20. června 2011 byl dovolatel uznán vinným pod bodem I.1) - 3), 4) a/ - c/ citovaného rozsudku zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), pod bodem II. trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) a pod bodem III.1) - 10) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje v trvání sedmi roků. Podle § 44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

O odvolání T. K. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 4 To 50/2011 ze dne 11. října 2011 tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal T. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání, když dle jeho přesvědčení se v jednotlivých případech mohlo jednat pouze o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění ve smyslu § 125 tr. zák., trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu § 255 tr. zák. (jednání pod bodem I.1) rozsudku), přičemž z popisu skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně není možno poznat, koho měl svým jednáním uvést v omyl, když soud si vypomáhá slovesem podvést, přičemž z popisu skutku není patrno, o jaké jednání se mělo konkrétně jednat. V případě jednání popsaného pod bodem I.2) - 4) písm. a/ - c/ a III.1) - 10) se dle jeho přesvědčení rovněž nemohlo jednat o trestný čin podvodu, ale nanejvýše o trestný čin předlužení podle ustanovení § 256c odst. 1 písm. b) tr. zák. (resp. ustanovení § 224 odst. 1 písm. b), e) tr. zákoníku trestný čin způsobení úpadku). V souvislosti se znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu sebe nebo jiného obohatí poukázal na skutečnost, že si peněžní prostředky, které získával nedovoleně do své dispozice, neponechával pro svou vlastní potřebu (ke svému obohacení), ale použil je k rozvoji svých podnikatelských aktivit s cílem vytvořit finanční zdroje na pokrytí všech svých závazků. K jednání pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že se v daném případě jednalo o úkony jednatele obchodní společnosti, které činil jménem samotné společnosti, a bylo na něm, aby rozhodl o způsobu nakládání s finančními prostředky, proto se nemohlo jednat o přivlastnění si cizí věci, nýbrž nanejvýše o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění ve smyslu ust. § 125 tr. zák., neboť v žádném případě z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by měl v úmyslu dotčené prostředky si trvale přisvojit. Dále uvedl, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, když dovolatel jich navrhl celou řadu, přesto se nedozvěděl, proč nebyly tyto důkazy provedeny. Tyto důkazy dále popsal v dovolání, přičemž za zcela zásadní neprovedený důkaz považuje dovolatel neprovedený znalecký posudek k obsahu účetní dokumentace obchodní společnosti M., s. r. o., když v podrobnostech odkázal na přílohu odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dále se podrobně věnoval způsobu, jakým v průběhu trestního řízení bylo nakládáno s jeho účetní dokumentací (s ohledem na výpověď svědků R.), když zpochybnil orientaci soudů v otázce jeho účetnictví jako fyzické osoby a společnosti M., s. r. o. V tomto ohledu zopakoval i svoji obhajobu týkající se padělaných dokladů. Co se týká jeho úmyslu, poukázal i na neprovedený důkaz harddiskem jeho počítače a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyššího soudu) sp. zn. 8 Tdo 889/2010 týkající se právě zjišťování subjektivní stránky trestného činu podvodu. V další části dovolání namítl, že se soudům nepodařilo stanovit objektivním způsobem výši údajné škody, a to zejména u skutků souvisejících s obchodní společností M., s. r. o. Uvedl, že odvolací soud nepřihlédl k celé řadě vad předcházejícího řízení, z nichž část je popsána shora a část lze blíže specifikovat z obsahu jednotlivých podání dovolatele v průběhu trestního řízení, zejména podaného odvolání, na jehož obsah v tomto směru odkázal. Mimo jiné také poukázal na údajnou nepřezkoumatelnost výroku rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, které obsahuje podle dovolatele bezobsažný termín provedl obchodní činnost . Vytkl soudu nepřesnost, stylistickou neobratnost, neodbornou terminologii a další formulační vady, které dle jeho přesvědčení vedou k nejasnostem a nepřesnostem, kdy není zřejmé, jakého jednání se měl vlastně dopustit, což mu znemožnilo po celou dobu trestního řízení se účinně obhajovat. Na základě výše uvedeného proto navrhl Nejvyššímu soudu České republiky, aby postupem podle § 265k odst. 1 (zřejmě trestního řádu) zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a rovněž přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň též navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve spojení se shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně, pobočka Jihlava, podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř., a to až do doby než Nejvyšší soud rozhodne o podaném dovolání.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že stěžejní námitka nesprávnosti právního posouzení skutku byla ve vztahu ke všem částem výroku o dovolatelově vině odůvodněna v prvé řadě poukazem na chybějící znaky objektivní stránky skutkových podstat přisouzených trestných činů podvodu ad I. a III. výroku o vině a zpronevěry ad II. výroku o vině, podpůrně pak i tvrzením nedostatku jeho podvodného záměru. Shrnula, že pod bodem I. byl dovolatel uznán vinným tím podstatným jednáním, kdy v postavení osoby samostatně výdělečně činné nejprve sjednal a poté i realizoval obchody ke škodě společnosti M., s. r. o., přičemž ad I.1) se tak stalo na podkladě ústní dohody s jejím jediným jednatelem a společníkem J. M., kdy z titulu M. uzavřených a dovolatelem předjednaných kupních smluv s dodavatelskými obchodními společnostmi Z. H. p., a. s., a B., s. r. o., byly uskutečněny dodávky hutního materiálu ve prospěch společnosti M., s. r. o., které dovolatel odebral s úmyslem podvést jmenovaného majitele posledně označené odběratelské obchodní společnosti, přičemž takto odebranou komoditu v tam specifikovaných případech oproti dohodě s J. M. odprodal pod cenou a převážně za hotové finanční prostředky, které si v jejich významné části k tam vyčíslené škodě obchodní společnosti J. M. ponechal. Právě z této části popisu rozhodného skutkového děje je dle státní zástupkyně zřejmé, že tam použitý pojem dovolatelovy obchodní činnosti, který on sám v této souvislosti označuje za bezobsažný, je dostatečným způsobem konkretizován. Vyjádřila názor, že (jinými slovy řečeno) dovolatel byl tímto způsobem uznán vinným proto, že předmětné obchody s potenciálními dodavatelskými subjekty nejprve neformálně předjednal tak, aby je mohl za odběratelskou obchodní společnost M., s. r. o., uzavřít její jediný jednatel a společník J. M., což se také v posuzovaných případech stalo, a následně se s J. M. (při chybějícím vzájemném právním vztahu) opět jen neformálně dohodl na následném odprodeji odebraného hutního materiálu, a to pochopitelně s inkasem kupní ceny se ziskem, a to výhradně ve prospěch účtu M. obchodní společnosti, kteroužto dohodu však neměl v úmyslu respektovat již od počátku (a tedy jej v tomto směru uvedl v omyl), když vystavil M. odběratelům faktury na nižší než nákupní ceny a osobně zinkasoval tu část takto vyfakturovaných finančních částek, kterou si nechal uhradit v hotovosti a jejíž převážnou část si ponechal a do účetnictví s. r. o. M. následně založil faktury na podstatně vyšší částky, sloužící jako fiktivní účetní podklad pro dohodnutý způsob plateb odběratelů přímo na firemní účet takto poškozené M., s. r. o. Co se týká způsobu vyčíslení škody, k tomu státní zástupkyně uvedla, že z hlediska uvedených číselných veličin, které se staly v návaznosti na přisouzený způsob dovolatelovy obchodní činnosti rozhodnými pro výpočet způsobené škody, tak zůstávají podstatnými následující matematické souvislosti. Za stavu, že disponoval se dvěma dodávkami hutního materiálu v celkové ceně 9.584.394 Kč (7.332.952 Kč + 2. 248.442 Kč), za jehož odprodej bylo od odběratelů vloženo na účet společnosti M., s. r. o., celkem 2.051.724 Kč a do její pokladny 2.596.587 Kč a tedy jí byly uhrazeny celkové finanční prostředky ve výši 4.648.311 Kč, činí rozdíl mezi celkovou cenou odebraného zboží a celkovým inkasem za jeho odprodej ve prospěch společnosti M., s. r. o., částku 4.936.083 Kč, rovnající se tak skutečné výši způsobené škody. Je tomu tak podle výpočtu s výjimkou třítisícového rozdílu v neprospěch dovolatele, způsobeného zřejmou nesprávností v počtech, kdy mu byla ve vztahu k označené části výroku o vině přisouzena způsobená škoda v celkové výši toliko 4.933.083 Kč. Pro případné zohlednění tohoto zjištění v rámci výroku o jeho vině ad I.1) však nejsou dány jak formální, tak ani materiální podmínky. Proto se dle vyjádření státní zástupkyně nelze postavit na dovolatelovo stanovisko, že soudy pochybily při stanovení výše škodlivého následku ad I.1) výroku o vině, ale naopak, soudy zcela správně vycházely z porovnání výchozí ceny odebraného materiálu a inkasovanými finančními prostředky, které se po jeho prodeji dalším odběratelům (pokud se tak nestalo se ziskem) skutečně takto dostaly do dispozice prodávající obchodní společnosti M., s. r. o., přičemž jejich rozdíl tak představoval výši způsobené škody. Přitom okolnost, že dovolatel o své újmě a ve zřejmém záměru vlastního obohacení nabídl a odprodal zboží pod cenou, nemohlo výši škodlivého následku nikterak ovlivnit, jak ostatně konstatoval již odvolací soud na č. l. 25 shora svého rozhodnutí. Za takto odebrané (a následně dále odprodané) zboží totiž byla poškozená M., s. r. o., povinna zaplatit svým dodavatelům Z. H. p., a. s., a B., s. r. o., pouze jimi fakturované částky a tedy nikoliv částky, za které došlo k jeho následnému a veskrze prodělečnému odprodeji. Uzavřela tedy, že dovolatelova námitka o tom, že se v uvedeném směru nepodařilo objektivně stanovit výši způsobené škody za pomoci znaleckého dokazování, zohledňujícího tržní hodnotu obchodovaného zboží, tak ve světle posledně uvedené argumentace neobstojí. V daných souvislostech státní zástupkyně dále uvedla, že námitka nesprávného způsobu stanovení výše škody byla formulována tak, že dovolatel postrádá logiku číselné návaznosti výše uvedených finančních veličin rozhodných pro přisouzenou výši škody, přičemž však dovolatel na tomto argumentačním podkladě poukázal na splněné podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. o neúplnosti výroku o vině ad I.1). Přitom ve smyslu obsahového významu takto použitého důvodu však neoznačil, která část jím napadeného rozsudečného výroku vysloveně chybí, a proto taková námitka nemůže z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu obstát. Vyjádřila dále přesvědčení, že za stavu, kdy měl zcela zjevně na mysli spíše vnitřní rozpornost popisu tzv. skutkové věty výroku o vině, spadala by taková výhrada spíše pod dovolací námitku nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu jím taktéž použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K námitce dovolatele, že by jeho jednání ad I.1) mělo být kvalifikováno v souladu s jeho postavením osoby zmocněné jednat za společnost M., s. r. o., uvedla, že nevzal v potaz fakt, že se v takovém postavení vůči poškozené obchodní společnosti v tam přisouzeném rozhodném období nenacházel, nicméně i pokud by tomu tak bylo, pak by se při povaze posuzovaného skutku muselo jednat o exces z právního rámce jeho zplnomocnění, za jehož škodlivý následek by byl odpovědný ve zcela totožném rozsahu. Skutek ad I.1) výroku o jeho vině tak byl dle státní zástupkyně zcela správně přisouzen jako součást dovolatelova pokračujícího podvodného jednání ad I. 1) 4) písm. a) - c) obsaženého právě v uvedeném výroku o vině. Dle státní zástupkyně je tak zřejmé, že dovoláním uvažovaná právní kvalifikace trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku je zcela vyloučena v tom případě, kdy ke vzniku škodlivého následku došlo jiným způsobem, než v důsledku pouhého porušení zákonné či smluvní povinnosti pachatele a navíc bez odpovídajícího právního titulu na jeho straně. Rovněž tak ani úvaha směřující ke kvalifikaci trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění není případná za stavu, že jím použitý způsob dvojí a tím i klamavé fakturace uskutečněného odprodeje odebraného hutního materiálu pouze vypovídá o použitém způsobu zakrytí jeho podvodného jednání, a to jednak za pomoci faktur, kterými mělo být řádně fakturováno, a dále za pomoci faktur, kterými bylo skutečně fakturováno za zjevným účelem co nejrychlejšího inkasa hotovostních finančních prostředků odběratelů do jeho vlastní kapsy. Co se týká jeho výhrad ke způsobu právního posouzení jeho jednání ad I.2 - 4 písm. a) - c) a III.1) - 10) výroku o vině citovaného rozsudku s tím, že k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, resp. podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. rovněž nemohlo dojít, státní zástupkyně uvedla, že tam popsané jednání spočívalo na tom podstatném a zjištěném skutkovém podkladě, kdy dovolatel v postavení osoby samostatně výdělečně činné v úmyslu odebrat zboží bez jeho úhrady prováděl na podkladě rámcových kupních smluv či dílčích objednávek takové odběry zboží, které dále odprodával a takto získané finanční prostředky si ke škodě svých dodavatelů ponechal pro svoji potřebu, resp. je použil na úhradu svých předchozích závazků z podnikání. K naplnění dovolateli namítaného znaku sebe nebo jiného obohatí došlo právě při poukazovaném zájmu na rozvoji vlastních podnikatelských aktivit, a tak není pochyb o tom, že s podvodně vylákaným zbožím naložil ve svůj prospěch, když finanční prostředky, utržené za jeho odprodej dalším odběratelům, použil ve prospěch svého vlastního podnikání fyzické osoby (OSVČ) a došlo tedy k jeho vlastnímu obohacení, když v případě jeho podnikání v rámci právnické osoby by došlo k naplnění znaku obohacení jiného. Též zdůraznila, že jde o jednání, které svou podstatou primárně směřuje proti majetku dodavatelských obchodních společností a nelze je tak spojovat se zásahem, směřujícím naopak k oslabení vlastní majetkové sféry, resp. majetkové sféry vlastního podnikatelského subjektu (OSVČ), zaměřeným proti majetkovým zájmům jeho věřitelů, jak by tomu bylo v případě jím poukazovaných úpadkových deliktů (trestného činu předlužení podle § 256c odst. 1 písm. b), event. písm. e) tr. zák., event. § 224 odst. 1 písm. b), e) tr. zákoníku trestný čin způsobení úpadku), jejichž přisouzení tak v jeho případě nepřipadá do úvahy. K další části jeho dovolání uvedla, že v letech 2007 - 2008 dlouhodobě nepodal s patřičnými účetními podklady přiznání k dani z příjmu fyzických osob, dále na výzvu Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáru nad Sázavou k předložení účetnictví nebo kopií daňových přiznání za léta 2007 - 2009 buď nereagoval nebo vyplnil tomuto období odpovídající přehledy o příjmech a výdajích v nulových číselných veličinách. Přitom vypovídající stav jeho účetní dokumentace se taktéž podává z pořízených fotografií tehdejších pronajímatelů prostor pro jeho podnikání. Proto dle státní zástupkyně soudy nepochybily, pokud takový stav účetní dokumentace dovolatelova podnikání označily za neobjektivní a tím i z hlediska důkazního řízení zejména namítaným znaleckým dokazováním z odvětví účetnictví nepoužitelným, a to jak při stanovení výše způsobené škody, tak i při posouzení potřebné míry jeho solventnosti ve vztahu k poškozeným dodavatelským obchodním subjektům. Zcela správný závěr o vývoji jeho zaviněného jednání podle postupné eskalace neutěšené finanční situace jeho podnikání zaujal a na rozdíl od soudu nalézacího také upřesnil a náležitě odůvodnil právě soud odvolací na č. l. 25 zdola svého rozhodnutí, a to od úmyslu nepřímého až po jeho přímý stupeň. Správnost takto vyhodnocené subjektivní stránky jeho jednání nemůže být ovlivněna ani jeho jinak zcela správným, leč na jeho případ se nevztahujícím odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 8 Tdo 889/2010, podle kterého je třeba při posuzování subjektivní stránky trestného činu podvodu při odebírání zboží bez poskytnutí odpovídající protihodnoty se zabývat i tím, zda a v jakém rozsahu plnil pachatel i závazky z již vzniklých závazkových vztahů, neboť je zřejmé, že se tímto soudy patřičně zabývaly. Dále též státní zástupkyně uvedla, že pod bodem II. výroku o vině jednal dovolatel v postavení jednatele společníka společnosti M., s. r. o., jejíž finanční prostředky (a to i za předpokladu, že by byl jejím jediným společníkem) náležely od něj odlišnému právnímu subjektu a tedy slovy zákona šlo ve vztahu k němu o věc cizí , a pokud mu takové finanční prostředky byly ze strany firemní účetní předány do dispozice za účelem uskutečnění plateb dodavatelům a on s těmito finančními prostředky ve všech třech přisouzených případech naložil v rozporu s jejich účelem tak, že si je ponechal pro sebe, pak není pochyb o tom, že si přisvojil cizí svěřenou věc . Ze všech výše uvedených důvodů tedy navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného T. K. rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že pod něj nelze subsumovat námitky, jejímž prostřednictvím dovolatel předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového děje a hodnotí jak šíři provedeného dokazování, tak i způsob, kterým soudy (dříve činné ve věci) takovéto (ve věci provedené) důkazy hodnotily. K šíři a kvalitě provedeného dokazování se řádně vyjádřil odvolací soud, jež napravil i formální pochybení soudu nalézacího, který nezdůvodnil, proč další dokazování považoval za nadbytečné. Odvolací soud tak pečlivě vysvětlil, proč nebyly provedeny další důkazy navržené dovolatelem, zejména i důkazy znaleckým posudkem z oboru účetnictví, zkoumáním obsahu osobního počítače dovolatele, kterým měly být dokázány případné jeho budoucí obchodní aktivity. Pro úplnost je nutno dodat, že nalézací soud provedl celou řadu důkazů listinných, a vycházel i z označených svědeckých výpovědí, ze kterých vina dovolatele předmětnými trestnými činy jednoznačně vyplývá.

Zcela mimo uplatněný dovolací důvod (i jakýkoli jiný zákonem taxativně vymezený důvod dovolání) pak spadají ty části dovolání, ve kterých dovolatel cituje z pasáží odůvodnění odvolacího soudu, ve kterých odvolací soud shrnuje vyjádření intervenujícího státního zástupce Vrchního státního zastupitelství k podanému odvolání a dovolatel k nim podává svá vlastní stanoviska a vysvětlení. Takováto vyjádření státního zástupce (shrnutá v odůvodnění usnesení odvolacího soudu) nemohou být ze zákona předmětem dovolacího přezkumu (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Též nemůže být předmětem dovolacího přezkumu odkaz dovolatele na přílohu podaného odvolání (viz str. 5 podaného dovolání), když dovolání je mimořádný opravný prostředek, jeho obsah je vázán s jednotlivými (zákonem taxativně stanovenými) dovolacími důvody a nelze tak v jeho rámci bez dalšího odkázat na obsah jiného podání učiněného v rámci trestního řízení, když jeho charakter (jak po formální, tak obsahové stránce) je ze zákona zcela odlišný. Námitky obsažené v odvolání tak nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.

Za námitky právně relevantně uplatněné pod deklarovaným dovolacím důvodem tak lze považovat ty, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci jeho jednání pod bodem I.1) rozsudku soudu prvního stupně, pod body I.2) - 4) písm. a) - c) a III.1) - 10) rozsudku soudu prvního stupně, námitku spočívající v tvrzené absenci znaku trestného činu podvodu sebe nebo jiného obohatí u jednání pod bodem I. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, tvrzená absence znaku trestného činu zpronevěry přisvojení si cizí věci, která byla svěřena u jednání pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, námitka absence subjektivní stránky jemu přisuzovaného trestného činu podvodu a námitka nesprávně vyčíslené škody, zejména u skutků souvisejících s podnikáním obchodní společnosti M., s. r. o. (i když zde je výchozím podkladem pro jeho tvrzení jiný skutkový děj, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování obecné soudy).

K tomu je namístě uvést následující:

Trestného činu (přečinu) podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.

Pokud dovolatel uvedl, že jeho jednotlivá jednání měla být kvalifikovaná jako jiné trestné činy, blíže rozvedené níže, nelze se s tímto jeho právním názorem ztotožnit.

Co se týká dovolatelem namítaného trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku, není z podaného dovolání ani zřejmé, v jaké konkrétní okolnosti by tento trestný čin měl podle přesvědčení dovolatele spočívat, nicméně je zřejmé, že klamavá fakturace byla v tomto případě pouze způsobem, jak zakrýt jeho podvodné jednání, které je detailně popsáno ve výroku o vině, kdy se tohoto jednání dopouštěl v úmyslu podvést majitele společnosti M., s. r. o., J. M. a větší část získaných finančních prostředků si ponechat. Rovněž kvalifikace trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou, je v daném případě zcela vyloučena, když je zřejmé, že ke škodě na cizím majetku došlo jiným způsobem než v důsledku pouhého porušení povinnosti, ale zcela úmyslným jednáním dovolatele směřujícím ke spáchání tohoto škodlivého následku. Stejně tak neobstojí návrh na kvalifikaci jeho některých jednání jako trestného činu způsobení úpadku podle § 224 odst. 1 písm. b), e) tr. zákoníku, když je zřejmé, že jeho úmyslné jednání směřovalo ke způsobení škody na majetku dodavatelských společností a k vlastnímu obohacení a nelze je tak kvalifikovat jako jednání směřující k oslabení vlastní majetkové sféry.

Jakoukoli právní relevanci postrádá námitka dovolatele, že si peněžní prostředky, které nedovoleně získával do své dispozice, neponechával pro svou osobní potřebu, ale použil je k rozvoji svých podnikatelských aktivit s cílem vytvořit finanční zdroje k pokrytí všech svých závazků. V daných souvislostech potom i v souvislosti s ustálenou judikaturou je namístě poukázat na to, že obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Pokud tedy dovolatel sám přiznává, že peněžní prostředky, které nedovoleně získával do své dispozice, použil k rozvoji svých podnikatelských aktivit, je nepopíratelné, že došlo takto zjevně k jeho obohacení.

Co se týká výše škody způsobené dovolatelovým jednáním, soudy zcela správně vycházely z porovnání výchozí ceny odebraného materiálu a inkasovanými finančními částkami, které se po jeho odprodeji dalším odběratelům skutečně dostaly do dispozice společnosti M., s. r. o., a jejichž rozdíl tak přestavoval výši způsobené škody, když pro stručnost lze v tomto směru odkázat na str. 26 - 30 odůvodnění (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně.

Taktéž problematikou subjektivní stránky jeho jednání se obecné soudy řádně zabývaly a jakékoli námitky dovolatele v tomto směru lze považovat za zjevně neopodstatněné. Jeho odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 889/2010 není v daném případě přiléhavý. V nyní posuzovaném případě byla spolehlivě a úplně zjištěna finanční situace dovolatele (neplnění zákonem daných povinností vůči státu, četná exekuční řízení vedená proti jeho osobě) a nemůže být pochyb o tom, že soudy odpovědně zvažovaly, zda dovolatel skutečně jednal s odůvodněným předpokladem dosažení zisku v mezích rozumného podnikatelského rizika, když uzavřely, že vzhledem ke všem uvedeným okolnostem, musel dovolatel jednat v úmyslu přímém, vědom si nezákonnosti svého jednání, s cílem způsobit škodu předvídanou trestním zákonem (zákoníkem).

Nezbývá tedy než uzavřít, že jeho jednání (popsané pod výše uvedenými body výroku rozsudku soudu prvního stupně) bylo správně kvalifikováno jako trestný čin podvodu (ať již ve smyslu trestního zákona či trestního zákoníku).

K bodu II. rozsudku soudu prvního stupně, kdy byl dovolatel shledán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., nezbývá než uvést, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nelze ztotožňovat majetek obchodní společnosti a majetek, byť i jediného společníka této společnosti (viz Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek R 41/2010-II, R 26/2007, R 18/2006). Pokud byly tedy dovolateli svěřeny finanční prostředky společnosti M., s. r. o., které byly určeny na úhradu faktur, a dovolatel si tyto prostředky ponechal pro vlastní potřebu, naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, kterým byl takto po právu shledán vinným. Skutečnost, zda tyto prostředky chtěl později vrátit či jinak společnosti nahradit, může pak být právně relevantní z hlediska otázky náhrady škody, nikoli však primárně z hlediska otázky samotné viny dovolatele.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (který T. K. ve svém podání též uplatnil) spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, což činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok je neúplný. Dovolatel tento dovolací důvod uplatnil v souvislosti se zněním skutkové věty týkající se skutku pod bodem I.1) rozsudku soudu prvního stupně. Z výše uvedeného je však zjevné, že takto koncipovaná námitka není způsobilá naplnit uvedený (deklarovaný) dovolací důvod, když dovolatel pouze zpochybňuje formulaci a obsah takto koncipované skutkové věty, aniž by namítl, která část výroku (ve smyslu trestního řádu) chybí nebo je neúplná.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel tento dovolací důvod uplatnil s tím, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Jak však uvedeno již výše, k naplnění těchto dovolacích důvodů nedošlo, proto nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání i v tomto směru odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud dovolání T. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., nerozhodoval již o návrhu dovolatele na odklad výkonu jemu uloženého trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom Nejvyšší soud o návrhu dovolatele na odklad výkonu jemu uloženého trestu již nerozhodoval.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. srpna 2012

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka