3 Tdo 751/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: čl. 250 odst. 2 tr. zák.



3 Tdo 751/2013-45
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2013 o dovolání, které podal obviněný J. Š., nar., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 4 To 119/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 7/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 19 T 7/2011 , byl obviněný J. Š. uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. , trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), kterého se dopustil jednáním popsaným podrobně pod body I./a) - x) výroku o vině z rozsudku, dále trestným činem podvodu dílem dokonaným podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (kterého se dopustil jednáním popsaným pod body II./1 - 4, 6 - 10, 13 a 14 výroku o vině z rozsudku), a dílem nedokonaným podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (kterého se dopustil jednáním popsaným pod body II./5, 11, 12 výroku o vině z rozsudku), a taktéž trestným činem podvodu dílem dokonaným podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák . (kterého se dopustil jednáním popsaným pod body III./1 - 4, 8, 9 výroku o vině z rozsudku), a dílem nedokonaným podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (kteréhož se dopustil jednáním podrobně popsaným pod body III./1, 4, 5 - 7, 10 -12 výroku o vině z rozsudku).

Za to byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. za užití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit jmenovaným poškozeným náhradu škody způsobenou trestným činem (str. 10 - 11 rozsudku).

Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 19 T 7/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 4 To 119/2012, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného J. Š. v napadeném rozsudku zrušil výrok o náhradě škody učiněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. stran poškozených L. K., L. R. a H. G., a s přihlédnutím k ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškození L. K., nar., L. R., nar., a H. G. (bez uvedení data narození) odkazují se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle ustanovení § 259 odst. 2, odst. 3 tr. ř. byl doplněn napadený rozsudek o výrok, jímž se podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškození W. M., s. r. o., se sídlem K., P. D. Ch., IČ:, a Ing. K. B. (bez uvedení data narození) odkazují se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 4 To 119/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1923 - 1927), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný je toho názoru, že 1) skutkový stav, jak byl zjištěn okresním a krajským soudem neumožňuje učinit závěr o tom, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož spácháním byl shledán vinným, a 2) jeho jednání není trestným činem pro nedostatek společenské nebezpečnosti (nedostatek materiální stránky trestného činu).

Obviněný uvedl, že je přesvědčen o tom, že svým jednáním předpoklady stanovené v hypotéze citovaného ustanovení nenaplnil, když jeho jednání nelze považovat za uvádění v omyl, využívání omylu či zamlčování podstatných skutečností , jak to předpokládá užité ustanovení trestního zákona. Zdůraznil, že jediným závazkem, který pro něho z předmětných smluv vyplýval, byl závazek zajistit poškozeným reklamní plochu na propagačních materiálech (letácích), resp. zajistit zveřejnění informací o poškozených v internetové databázi. Ve smlouvách bylo vždy uvedeno, k jakým plněním se zavazuje a jaká plnění budou poskytována fakultativně, resp. která jsou nenárokovatelná. Pokud tedy došlo k rozporu mezi nabídkou služeb prezentovaných ústně a písemně, pak tento rozpor byl rozpoznatelný, pokud by si poškození obsah smlouvy přečetli, tedy zachovali alespoň minimální míru opatrnosti. Všichni poškození jsou podnikateli, u nichž se předpokládá alespoň základní právní povědomí, a pokud vypověděli, že smlouvy uzavřeli, aniž by si je řádně přečetli, nelze dané vykládat jako uvedení v omyl či zamlčení podstatné skutečnosti. Dále obviněný namítl, že v případě trestného činu podvodu je rozhodné toliko jednání pachatele předcházející způsobení škody, nikoli jednání, kterého se pachatel dopustil poté, a tedy nemůže obstát argumentace odvolacího soudu o tom, že začal vykazovat typické znaky podvodného jednání, tedy že na telefonáty či jiné podněty ze strany poškozených vůbec nereagoval, stal se pro ně inkontaktní, a pokud již ke komunikaci došlo, tak se vymlouval, že mu lidé neplatí .

Obviněný vyslovil přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu. Připustil, že plnění, k nimž se zavázal, ve většině případů neposkytl, odmítl však, že by se jednalo o plánované jednání. Jeho jednání naopak vypovídá o snaze závazkům dostát, resp. je to již samotná snaha o zajištění výroby propagačních materiálů, která svědčí o tom, že jeho úmyslem nebylo nedostát svým závazkům. V této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že byl pro obdobné jednání (smlouvy na vyhotovení reklamních letáků) trestně stíhán již v minulosti, kdy byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 19 T 115/2008 zproštěn obžaloby ve všech bodech s výjimkou jednoho. Okresní soud odůvodnil tehdejší zprošťující rozhodnutí tím, že se nepodařilo prokázat, že smlouvy uzavíral v úmyslu svým závazkům z těchto smluv nedostát, kdy okresní soud poukázal právě na to, že vyvíjel přece jen určitou aktivní činnost, o níž se lze domnívat, že směřovala k plnění jeho povinnosti letáky s prodanými reklamními plochami vydat . Zprošťující rozhodnutí bylo potvrzeno také odvolacím soudem. Obviněný je toho názoru, že pokud v podstatě totožné situaci bylo rozhodnuto jinak, jedná se o rozhodnutí překvapivé, které neodpovídá principu legitimního očekávání.

Dále obviněný namítl, že jeho jednání bylo správně posouzeno dle zákona č. 140/1961 Sb., a proto bylo podmínkou pro vyslovení viny naplnění materiálního znaku trestného činu, tedy společenská nebezpečnost posuzovaného jednání. Je přesvědčen, že tato podmínka naplněna nebyla. Uvedenými smlouvami byl dle obviněného mezi ním a poškozenými založen soukromoprávní vztah, a pokud v rámci tohoto vztahu došlo k excesům z pravidel a zásad poctivého obchodního styku, měly by se osoby, které se cítí být jeho jednáním poškozeny, domáhat svých práv především prostředky civilního práva. Závěr o nekalém charakteru některých smluvních ujednání přitom nelze činit z toho, že tato byla ve smlouvách uvedena malým písmem, případně doplněna odkazy na obchodní podmínky či ujednání označená různými doplňujícími znaky (hvězdička apod.), neboť se jedná o praktiky, které nejsou v obchodním styku zcela neobvyklé a bývají užívány korporacemi typu bank, mobilních operátorů apod. Žádný z poškozených nevyužil ochrany prostředky civilního práva, ve velké části případů nepožadovali vrácení zaplacených finančních prostředků, někdy dokonce ani nevěděli, že jim něco dluží, nebo že svým závazkům nedostál. Poškození měli text smluv k dispozici ještě před samotným podpisem a mohli si tedy jejich obsah náležitě prostudovat. Lehkomyslnost většiny poškozených při uzavírání smluv vyniká také ve srovnání s případy uvedenými pod body III./5 - 7, 10 - 12 výroku o vině, kdy si dotčené osoby smlouvu řádně přečetly a následně ji odmítly uzavřít. Všechny tyto osoby přitom vypověděly, že na ně nijak netlačil, ani je k uzavření smluv nepřemlouval a konečné rozhodnutí vždy ponechal na nich. Je paradoxem, že i v těchto případech byl shledán vinným trestným činem podvodu ve stádiu pokusu, ačkoliv učinil pouze to, že těmto osobám navrhl smlouvy uzavřít. Domnívá se, že jakkoliv by se obsah takové smlouvy mohl jevit pro druhou smluvní stranu nevýhodným, nelze samotnou ofertu považovat za jednání naplňující znaky trestného činu podvodu, a to ani ve stádiu pokusu. Obviněný je proto přesvědčen, že v projednávané věci došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 4 To 119/2012, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ).

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že vzhledem k poněkud odlišnější skutkové povaze jednání, které bylo přisouzeno pod bodem III. výroku o vině a převažující části použité argumentace, je nade vší pochybnost zřejmé, že obviněný prostřednictvím svého dovolání brojí zejména proti I. a II. části výroku o vině. Jak je patrno z podstaty jeho podvodného jednání, jakož i z textu příslušných smluv o poskytnutí služeb výše popsané povahy, popř. také z doprovodných účetních dokladů, smluvená či v případě chybějící akceptace toliko nabízená cena služby, obsažená pod bodem III. obviněným poukazovaných smluvních ujednání o poskytnutí reklamní plochy, se vztahovala výhradně k takové službě, kterou se pod bodem II., týkajícím se předmětu smlouvy, zavázal zrealizovat, a to buď v přesně specifikovaných termínech (na které odvolací soud k uplatněné námitce pouhé orientační povahy termínů splnění dohodnutých smluvních závazků na č. l. 6 zdola až 7 shora svého rozhodnutí poukazuje) a nebo v návaznosti na poskytnutí objednavatelovy součinnosti. Jestliže současně se službou takové povahy pod body 1 - 3) téže části uvedených smluvních ujednání shodného předtisku pouze nabízel možnosti dalších výhod, související s propagací podnikatelské činnosti smluvního partnera s upozorněním, že benefity pod uvedenými body nejsou právně vymahatelné, pak není pochyb o tom, že poskytnutí či neposkytnutí takového smluvního bonusu, nikterak neovlivnilo zásadní rozhodnutí poškozených vstoupit s ním do smluvního vztahu a poskytnout mu platbu za službu, které se jeho předmět týkal. Pokud tedy v návaznosti na text smluvních ujednání odlišil, k jakým plněním se jejich podpisem zavázal a jaká plnění byla presentována pouze jako fakultativní a tedy nenároková, pak v uvedeném kontextu výlučně ve vztahu k přislíbenému plnění nenárokové povahy jen stěží mohl důvodně odkazovat na rozpor mezi jeho ústní nabídkou a jejím písemným zněním, neboť skutečnost, že se poškození s textem uzavíraných smluv podle jeho názoru řádně neseznámili, je tak z hlediska jím akcentovaného nedodržení minimální míry jejich opatrnosti zcela bez významu. Právě z takového důvodu je nabídka tzv. jiných výhod v popisu skutku formulována pouze doplňujícím způsobem a především ve zřetelném kontextu se sjednanými a tím i právně vymahatelnými smluvními závazky, které na sebe obviněný převzal v přisouzeném záměru je nedodržet. Přitom jediný zřetelný účel, který lze příslibům tzv. jiných výhod připisovat, je toliko zdánlivé zatraktivnění nabízených smluv o bonusy, poskytované v úvodu smluvního bodu II. jako nedílnou součást základního plnění s upozorňujícím označením ZDARMA, aby v jeho závěrečné pasáži bylo uvedeno, že s takovou nabídkou nelze spojovat právní vymahatelnost a že jejím neposkytnutím nedochází k ovlivnění výše již zaplacené ceny služby. Není tedy možno se ztotožnit s takovým názorem, že jednání obviněného nelze vykládat jako uvedení v omyl či zamlčení podstatné skutečnosti, pokud poškození ve výše komentovaném rozsahu nevěnovali textu smluv potřebnou pozornost. Státní zástupkyně dále uvedla, že naplnění záměru nedostát svým závazkům, tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, lze dovodit jednak ze zjištění o aktuálním stavu spolupráce obviněného se smluvními kulturními zařízeními při vytváření podoby výchozích reklamních letáků, která vázla právě na jím neuhrazených platebních závazcích, a přehledu jeho skutečné ekonomické připravenosti dostát smluvním závazkům svých subdodavatelů, kdy je z podrobného přehledu vysoké dluhové zátěže obviněného zřejmé, že nebyl v důsledku své špatné finanční situace vůbec způsobilým k finančnímu pokrytí a tím ani k zajištění těch dohodných reklamních služeb pro poškozené, ke kterým se jim smluvně zavázal a které tak uvedl v omyl. Státní zástupkyně zdůraznila, že o lehkomyslném postoji většiny poškozených při obchodním jednání s obviněným nelze uvažovat ani v těch jím doposud nekomentovaných případech, které mu byly přisouzeny pod bodem III. výroku o vině a které byly po stránce skutkové založeny na jeho klamných příslibech zajištění dodávek propagační a obchodní činnosti ve spojení se zajištěním návštěv účastníků autokarových zájezdů v takto propagovaných restauračních zařízeních poškozených. V uvedeném směru je třeba dle státní zástupkyně odkázat na tu část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ve které je podstata dovolatelova podvodného záměru blíže specifikována (č. l. 36 shora), kdy za popsaného stavu obchodního jednání obviněného s poškozenými, z nichž se někteří v důsledku větší míry obezřetnosti nerozhodli vstoupit s ním do smluvního vztahu, popř. mu za podvodně nabízenou službu nezaplatit, bylo jeho jednání zcela správně v této části posouzeno jako takové, které dospělo toliko do stadia pokusu. Státní zástupkyně shledala, že činnost obviněného stran zajištění smluv s kulturními institucemi a vyložení prostředků na vyhotovení grafických návrhů a tisk reklamních letáků, byla nevyhnutelnou ke sjednávání smluv s poškozenými, kdy mu ale právě z důvodu jeho naprosté insolvence bylo zřejmé, že předání reklamních letáků, potřebných ke splnění závazků vůči poškozeným, nebude reálné, pokud nebudou z jeho strany řádně uhrazeny.

Ve vztahu k obviněným poukázanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, státní zástupkyně uvedla, že v uvedeném rozhodnutí řešený případ dopadá na situaci zcela odlišnou od situace obviněného, kdy se v uvedené věci jednalo o zatajení zcela jednoduše zjistitelné informace, zatímco jednání obviněného neslo charakteristické rysy podvodného jednání. Soukromoprávní základ posuzované věci, jakož i výše namítaný smluvní vztah s poškozenými odběrateli nabízených reklamních služeb, nelze zohlednit ani při zdůraznění principu subsidiarity trestní represe za stavu, že v posuzovaných případech došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trojnásobného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu, a to jak po stránce formální, tak i materiální.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 4 To 119/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (změna se týkala toliko výroku o náhradě škody). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009) se dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvedl někoho v omyl , využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou .

Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda ve výši nejméně 25.000,- Kč a nejvíce 50.000,- Kč.

Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Majetkem jsou nejen věci, nýbrž i pohledávky a jiná majetková práva. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu.

Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním (např. konzumace jídel a nápojů v restauraci s úmyslem nezaplatit - srov. R 57/1978, jízda bez jízdenky autobusem nebo vlakem - srov. R 46/1981). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Jde o úmyslný trestný čin (srov. § 4 tr. zák.). Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Jako pokus by bylo možno posoudit jak jednání, jímž pachatel po uvedení jiného v omyl nedokonal obohacení (např. pachatel provedl tzv. přefakturaci, kterou investor proplatil, ale pachatel již nestačil převést přefakturovanou částku ve prospěch sebe nebo jiného), tak i jednání, jímž se pachatel teprve pokusil někoho jiného uvést v omyl (např. pachatel provedl přefakturaci, ale investor fakturaci neuznal a neproplatil ji) srovnej Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman Trestní zákon, 6. vydání, Praha: 2004, s. 1471 - 1473.

Namítá-li obviněný, že v projednávané věci nebyla naplněna objektivní stránka uvedeného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a to ve znaku uvedení někoho v omyl , stejně jako subjektivní stránka ve formě úmyslu, tedy, že již v průběhu uzavírání předmětných smluv věděl, že svým závazkům nedostojí, pak nelze těmto námitkám přisvědčit.

Je namístě uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje argumentaci totožnou s tou, kterou uplatnil již v rámci podaného řádného opravného prostředku, resp. kterou od počátku uplatňuje v rámci své obhajoby. Odvolací soud se námitkami obviněného pečlivě zabýval a podrobně se k nim vyjádřil již v rámci odůvodnění napadeného rozsudku. K jeho závěrům nemá Nejvyšší soud žádných námitek.

Dle skutkových zjištění učiněných ve věci soudem nalézacím, potažmo odvolacím, spočívalo škodlivé jednání obviněného v tom, že v časových obdobích od 30. 10. 2007 do 26. 3. 2008, od 19. 6. 2008 do 11. 8. 2008, a od 18. 6. do srpna 2009 v O. (jednání pod body I. a II.), O. (jednání pod bodem III.) a jinde se záměrem získat peníze ke svému obohacení, zejména na své dříve splatné a již exekučně vymáhané pohledávky, jakož i na zajištění nezbytného chodu své domácnosti, svým závazkům z takových smluv nedostát, pod příslibem zajištění reklamní plochy na letácích kulturních zařízení, sídlících v M. či O. k. a možnosti bezplatného využití dalších reklamních ploch a jiných výhod, popř. zajištění zveřejnění na internetu, postupně sjednal v rozhodnutí blíže specifikované smlouvy s podnikatelskými subjekty fyzických a právnických osob, na nichž vylákal nebo se z důvodu jejich obezřetnosti pouze pokusil vylákat v rozhodnutí uvedené finanční částky, a to i přesto, že se nacházel v takové ekonomické situaci, kdy nebyl schopen svým závazkům dostát a přislíbenou reklamní plochu tak neposkytl, stejně jako nezajistil zveřejnění internetové presentace poškozených podnikatelských subjektů.

Co se týče námitky nenaplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu podvodu ve znaku uvedení někoho v omyl , obviněný tuto uplatnil zejména s odkazem na to, že poškození byli podnikající právnické a fyzické osoby a lze tedy přepokládat, že měly právní povědomí stran uzavírání smluv a vedení obchodního styku, kdy zejména poukázal na skutečnost, že samy tyto osoby v mnoha případech přiznaly, že si dostatečně pečlivě nepřečetly podmínky smluv, které s ním uzavíraly, resp. nevěnovaly jejich znění dostatečnou pozornost.

Skutečnost, že poškození podepsali smlouvy bez toho, aby se dostatečně seznámili s jejich obsahem, kdy vycházeli z toho, co jim bylo obviněným sděleno ústně, není sama o sobě stavebním kamenem naplnění znaku uvedení někoho v omyl . Podstatou jednání obviněného pro naplnění tohoto znaku skutkové podstaty podvodu bylo to, že s ohledem na svou ekonomickou situaci, kdy nebyl sto dostát svým závazkům, nadále uzavíral s poškozenými subjekty smlouvy, kdy tito vstoupili do smluvního vztahu s obviněným majíce za to, že za poskytnuté peněžní plnění z jejich strany jim bude ze strany obviněného poskytnuto sjednané plnění, zejména ve formě reklamních letáků, případně reklamních panelů či internetové presentace. Lze zcela logicky předpokládat, že kdyby si byli vědomi reálné situace, v níž se obviněný nacházel, tedy, že nebyl schopen svým závazkům dostát s ohledem na svou insolventnost, kdy finanční prostředky inkasované od klientů užil ke zcela jiným účelům, než k kterým byly určeny, do smluvního vztahu s obviněným by nevstupovali.

Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 stran zjevné neopatrnosti poškozených při podpisu smluv, je zcela nepřípadný. Řešený případ dopadá na situaci zatajení takové podstatné skutečnosti při sjednávání smlouvy o budoucím prodeji nemovitosti, že nabízený předmět obchodu není zatížen právy třetích osob, ačkoliv jeho skutečný právní režim byl lehce zjistitelný a ověřitelný na veřejně přístupném portále příslušného katastru nemovitostí, kdy Nejvyšší soud dovodil tzv. zjevnou neopatrnost, které se mohli (poškození) snadno vyvarovat . Povaha jednání obviněného tak, jak mu bylo přisouzeno a tak, jak bylo shora zrekapitulováno, naproti tomu nesla charakteristické rysy podvodného jednání, a tedy byla zcela jiná než v judikovaném případě a rozhodně se neomezovala na pouhou jednostrannou nevýhodnost uzavíraných smluv či na rozpor s dobrými mravy.

Obviněný poukazoval na to, že byl pro v podstatě totožné jednání, celkem 32 skutků, v nichž byl spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 19 T 115/2008, pravomocně zproštěn obžaloby. Krajský soud podrobně rozvedl v rámci odůvodnění napadeného rozsudku na str. 5 až 12, z jakých důvodů je takováto námitka zcela nepřijatelná ( ve výše označené věci šlo toliko o příslib zajištění reklamní plochy na programovém letáku kina M. v O. a o alespoň dílčí angažovanost v tomto směru, oproti nepravdivým tvrzením a absenci snahy dostát svým závazkům v projednávané trestní věci, kdy se v drtivé většině případů nedostalo poškozeným ze strany obviněného vůbec žádného plnění a ani nebyly z jeho strany v tomto směru podniknuty jakékoli kroky ), kdy rozebral časovou posloupnost jednání obviněného ( nelze přehlédnout skutečnost, že již v říjnu 2004 činily splatné a neuhrazené závazky obviněného minimálně 270.000,- Kč, kdy v roce 2007 byl soudem zavázán k úhradě částky ve výši 197.506,- Kč; zejména je však stěžejní skutečnost, že jednání uvedeným pod bodem II. výroku o vině se dopustil poté, co mu bylo dne 29. 4. 2008 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 tr. ř. a byl tak upozorněn orgány činnými v trestním řízení, že jeho jednání se vymyká běžným obchodně právním vztahům a může být posuzováno jako trestný čin; následně byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 19 T 39/2008, pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s odkladem na dobu 1 roku a 6 měsíců, přesto se dopustil následně jednání uvedeným pod bodem III. výroku o vině ), i jeho modus operandi ( kdy poškozeným často nebyl poskytnut dostatečný prostor na prostudování smlouvy, obviněný často vystupoval jako zástupce jiného subjektu, např. O. k., mezinárodní cestovní agentury apod., což neodpovídalo skutečnosti, kdy se po určité době stal pro poškozené nekontaktním, a pokud ke kontaktu s ním došlo, nebyl ochoten situaci s poškozenými řešit, kdy jim za drobná opomenutí účtoval výrazné sankce, ačkoli svým vlastním závazkům nedostál ). Jednání obviněného se zcela vymykalo tomu, co lze nazvat běžným obchodním stykem, čehož si musel být s ohledem na probíhající trestní stíhání, potažmo vynesené rozsudky, vědom.

S tímto souvisí i námitka obviněného, že v podpisu skutku absentuje subjektivní stránka uvedeného trestného činu podvodu, resp. že nebylo prokázáno, že od počátku jednal v úmyslu svým závazkům nedostát. S ohledem na výše uvedené a zejména pak v kontextu trestních řízení probíhajících či skončených v mezidobí jednotlivých časových úseků páchání předmětné činnosti, takováto námitka neobstojí. Obviněný si byl vědom své ekonomické situace, kdy se již před spácháním prvního ze stíhaných skutků nacházel ve svízelné finanční situaci. Je zřejmé, že finanční prostředky, zálohy a další platby, získané od poškozených na podkladě sepsaných smluv, použil na zcela jiné účely, zejména pak na splacení dřívějších existujících dluhů, tedy zcela vědomě finanční prostředky přebíral s tím, že nebudou použity k účelu, k nimž byly určeny, jednal takto dlouhodobě a soustavně, což zcela jistě vyžaduje velkou dávku otrlosti. Se závěrem, že obviněný jednal v úmyslu, se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje s tím, že jakákoli forma nedbalosti s ohledem na modus operandi obviněného nepřichází v úvahu.

Nejvyšší soud v projednávané věci taktéž neshledal existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Skutková zjištění nalézacího a potažmo i odvolacího soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soud prvního stupně při svém rozhodování ve výroku o vině rozsudku vycházel z jím provedeného dokazování, zejména pak z výpovědí obviněného, poškozených, spisů Okresního soudu v Opavě sp. zn. 19 T 39/2008 a 19 T 115/2008, opisu rejstříku trestů obviněného, výpisů z účtů obviněného a jeho bývalé přítelkyně J. H., a výpisů exekučního řízení. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými.

Odvolací soud v rámci odůvodnění na str. 13 napadeného usnesení uvedl, že obviněný činil tak za situace, kdy věděl, že na splnění uvedených smluvních závazků nemá finanční prostředky, ani předpoklady, jak tyto do budoucna získat. Tyto okolnosti byly obžalovanému známy již v době, kdy všechny smlouvy, jak jsou uvedeny ve výroku rozsudku, sjednával. Když obžalovaný s poškozenými uzavíral označené smlouvy a na jejich základě od nich inkasoval finanční plnění či se je alespoň snažil získat, byl si vědom toho, že tyto peníze nebudou použity v souladu se záměrem poškozených. Odvolatel ze všech těchto důvodů poškozené uvedl v omyl tím, že jim zatajil podstatné skutečnosti spočívající v tom, že jeho finanční situace byla špatná, že peněžité prostředky, které od nich obdrží, budou použity k uhrazení jeho jiných závazků či na vlastní chod domácnosti, a tak již v době, kdy s nimi smlouvy uzavíral, věděl, že je nebude schopen splnit. Finanční prostředky, které obžalovaný popsaným podvodným způsobem od poškozených vylákal, použil pro své účely, a tedy uvedeným trestným jednáním se na úkor poškozených obohatil . Nejvyšší soud se s tímto závěrem, jak již uvedeno výše, zcela ztotožňuje a v této souvislosti může zcela bez obav odkázat na podrobná odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud se zabýval též námitkou obviněného, v rámci níž namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe . K porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Nutno uvést, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Sama skutečnost, že podstata celého jednání se původně odvíjela od civilněprávního plnění ze smlouvy je z hlediska trestního práva bezpředmětná.

Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné, resp. pro společnost nebezpečné činy, jejichž znaky jsou uvedeny v zákoně (§ 3 odst. 1 tr. zák.). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.

Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2005, str. 4).

Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi. Odkaz na princip subsidiarity trestní represe ve vztahu k zásadě ultima ratio považuje Nejvyšší soud v daném případě za nepřípadný, a to jednak s ohledem na argumentaci výše uvedenou, jednak by toto pojetí, v jakém se uplatnění principu dovolává obviněný, znamenalo nepřípustný posun samotné funkce trestního práva. Ve svých důsledcích by to znamenalo, že trestní represi by patrně nemohly podléhat žádné majetkové trestné činy (k dané problematice viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Tdo 398/2009).

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Š. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 21. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata