3 Tdo 75/2017
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 358 tr. zákoníku, § 12 odst. 2 tr. zákoníku



3 Tdo 75/2017-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 1. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. L. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2016, č. j. 7 To 199/2016-275, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 33 T 28/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 3. 2016, č. j. 33 T 28/2015-220, byl obviněný J. L. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že v P. dne 2. 5. 2015 v době kolem 18:00 hodin v areálu Fakultní nemocnice P.-B., ul. E. B., na parkovišti u chirurgické ambulance, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného V. H., a to tak, že ho záměrně nečekaně udeřil levou rukou do pravého oka, v důsledku úderu poškozený upadl na zem, kde mu spadly i jeho dioptrické brýle, poté se poškozený zvedl, obžalovaný se s ním ještě chvíli postrkoval, a když poškozený považoval situaci za uklidněnou a odcházel pryč, obžalovaný vyndal ze zaparkovaného vozidla, kterým na místo přijel, montážní kladivo, které následně prohodil skleněnou výplní pátých dveří zde zaparkovaného vozidla poškozeného zn. Renault Laguna, kdy v důsledku toho došlo k úplnému rozbití skla těchto dveří uvedeného vozidla, přičemž uvedeným jednáním utrpěl poškozený V. H., zhmoždění okolí pravého oka a zhmoždění pravého lokte, bez omezení v konání obvyklých životních úkonů, poškozením brýlí mu vznikla škoda ve výši 570 Kč a poškozením vozidla ve výši 9.400 Kč . Za to a za další sbíhající se trestnou činnost byl obviněný podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoník a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu soud uložil rovněž trest propadnutí věci, a to montážního kladiva s černo-modrou rukojetí. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 1. 2016, č. j. 5 T 110/2015-154, který byl obviněnému doručen dne 23. 2. 2016 a který nabyl právní moci dne 3. 3. 2016, jakož i všechna další rozhodnotí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost, aby zaplatil poškozenému V. H., trvale bytem H., S. P., na náhradě škody částku 6.000 Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 9. 2016, č. j. 7 To 199/2016-275, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 9. 2016 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. L. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že jednání, jež je mu kladeno za vinu, nenaplnilo znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a potud bylo po stránce právní posouzeno chybně. V dané souvislosti připomněl, že poškozený V. H. při incidentu neutrpěl žádná poranění, která by ho podstatně omezovala v běžném způsobu života. Skutek se sice měl odehrát na místě veřejnosti přístupném, ovšem žádná třetí osoba se na něm v rozhodnou chvíli nezdržovala. V daném případě tak nebylo možno dovodit jakýkoli negativní dopad na veřejnost . Konečně i podle výpovědi poškozeného se jednalo o vzájemnou potyčku, která se odehrála v krátkém časovém okamžiku. Samotné jednání dovolatele pak nebylo nikterak intenzivní nebo výrazně násilné a nebylo doprovázeno dalšími agresivními projevy, jako jsou vulgární nadávky. Poškozeného udeřil pouze jednou. Pokud ho soudy přesto uznaly vinným trestným činem, porušily zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Posuzovaný skutek totiž podle mínění dovolatele dosahoval maximálně intenzity přestupku. Odvolací soud však při jeho posouzení připomněl jeho předchozí (a již zahlazená) odsouzení a dovodil, že pokud již byl v minulosti trestán, nelze za takové situace škodlivost jeho jednání posoudit jako společensky nezávažnou. Taková argumentace by ovšem podle názoru dovolatele znamenala, že člověk, který již byl soudně trestán, přestupek fakticky spáchat nemůže a vždy se dopustí trestného činu.

Z výše uvedených důvodů proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2016, č. j. 7 To 199/2016-275, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i rozhodnutí na ně obsahově navazující.

Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 6. 12. 2016. Do zahájení neveřejného zasedání Nejvyšší soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku a zákon v daném směru nestanoví ani žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný J. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.

Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházejí byly skutečně zatíženy dovolatelem namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav .

S ohledem na výše uvedený výklad obsahu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že výše rekapitulované námitky obviněného vůči právnímu posouzení stíhaného skutku mimo jiné jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku byly uplatněny právně relevantně.

Nejvyšší soud jim nicméně z níže uvedených důvodů nepřiznal opodstatnění .

Nejprve je namístě připomenout, že přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného , hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je-li výtržnost spojena s použitím násilí, může být namířeno nejen proti osobám ale i proti věcem. Po stránce subjektivní musí být u pachatele dáno úmyslné zavinění. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob a kde se jich také zpravidla více zdržuje. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi. Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. Přístupností je zde nutno rozumět možnost vidět a slyšet projev pachatele.

Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že ne každý protiprávní útok vůči jiné osobě nebo jejímu majetku, byť se jej pachatel dopustí veřejně a na místě veřejnosti přístupném, bez dalšího nutně naplňuje znaky trestného činu výtržnictví. S jeho názorem, že posuzovaným jednáním zasáhl pouze individuální zájmy poškozeného a nikoli zájmy chráněné trestním zákoníkem v ustanovení § 358, však souhlasit nelze . Tato námitka nemůže obstát již se zřetelem ke skutkovým zjištěním, podle nichž si dovolatel inkriminovaným způsobem počínal na poměrně frekventovaném místě, tj. na parkovišti v areálu nemocnice u chirurgické ambulance, a za denního světla. Zjevně mu tak bylo lhostejné, zda případně upoutá pozornost dalších osob (zdravotnického a obslužného personálu nemocnice, pacientů nebo návštěvníků), které tak postaví do role nedobrovolných diváků neakceptovatelného projevu jeho agrese vůči poškozenému. Takové jednání nepochybně bylo způsobilé v eventuálních přihlížejících vzbudit pohoršení, znechucení a případně tísnivé pocity z odpudivé scény, kdy člověk fyzicky napadne člověka a poté ničí jeho majetek.

Pokud obecné soudy dovodily v jednání dovolatele (mimo jiné) naplnění všech formálních znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, učinily tak věcně správně. Soudem prvního stupně užitá právní kvalifikace přitom obstojí také z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Princip použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však na straně druhé neznamená, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio , bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Základní funkcí trestního práva nadále zůstává ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.

Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Závěr o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy, například podle zákona o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.).

Takovými méně významnými okolnostmi však agresivní jednání dovolatele, kombinující razantní fyzickou inzultaci poškozeného (který po úderu do obličeje upadl na zem) s následným rozbitím okna u jeho zaparkovaného automobilu za pomoci přineseného kladiva, kdy naplnil skutkovou podstatu nejen přečinu výtržnictví podle § 358 odst.1 tr. zákoníku, ale i dalšího trestného činu (přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku), zjevně charakterizováno nebylo.

Odvolacímu soudu zároveň nelze vytýkat, že v rámci posouzení společenské škodlivosti činu zdůraznil i tendence dovolatele dopouštět se protiprávního jednání. Případné nesprávné vyhodnocení toho, že v případě prvého odsouzení se dovolatel osvědčil a na jeho druhé odsouzení dopadla amnestie ze dne 1. 1. 2013 s účinky zahlazení, by mohlo mít význam toliko při úvahách o recidivě v jeho trestné činnosti; a to jako o obecné přitěžující okolnosti (§ 42 písm. p/ tr. zákoníku), důvodu pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (§ 59 tr. zákoníku), nebo jako o zákonném znaku základní či kvalifikované skutkové podstaty některého trestného činu. V takových případech by ovšem k dovolatelem spáchané trestné činnosti nebylo možno přihlížet. Při hodnocení osobnostní charakteristiky pachatele a jeho dosavadního způsobu života podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku však takovému postupu žádné zákonné ustanovení nebrání.

Protože dovolání obviněného J. L. bylo opřeno o námitky, jež z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na tom i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. postrádaly opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu