3 Tdo 746/2015
Datum rozhodnutí: 05.08.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 140 odst. 2 tr. zákoník, § 178 odst. 1, 2 tr. zákoník



3 Tdo 746/2015 -56

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. srpna 2015 o dovolání M. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 8 To 103/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. října 2014, sp. zn. 50 T 10/2014, byl dovolatel uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoníku), jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků a šesti měsíců a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty užité ke spáchání trestného činu, a to věcí přesně specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

O odvolání M. K. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 8 To 103/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal M. K. vinným jednak zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl M. K. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí přesně specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal M. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutková věta rozsudku Vrchního soudu v Praze nekoresponduje větě právní, pokud jde o zavinění ve vztahu k předchozímu uvážení, jako znaku trestného činu vraždy. To proto, že proces předchozího uvážení se musí projevit ve vnějším světě v konkrétním chování pachatele trestného činu. Jednotlivá jednání popsaná ve skutkové větě však neobsahují takové prvky jednání, které by svědčily o tom, že předchozí uvážení směřuje k vraždě R. H. Naopak z odůvodnění tohoto rozhodnutí dále vyplývá, že tam popsané skutečnosti, při respektování zásady in dubio pro reo, jednoznačně vyvrací závěr o předchozím uvážení. Takto popsaný skutek pouze presumuje předchozí uvážení, což je však v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. V další části dovolání poukázal na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ten dovozuje ze skutečnosti, že vyjma jeho doznání byly za stěžejní považovány důkazy svědčící o jeho přítomnosti na místě činu, když však u některých důkazů nebyla prokázána stoprocentní individuální shoda (střely, kterými byl usmrcen poškozený se zbraní, kterou vydal obviněný, otisků prstů v domě J. V. s otiskem prstu obviněného, otisku boty v domě s otiskem obuvi, kterou vydal obviněný, stopy DNA nalezené na paralyzéru, který byl nalezen na místě činu se vzorkem DNA obviněného, absence pachových stop na místě činu a otisků prstů). Soudy dále zcela opominuly skutečnost, že obviněný popsal skutek odlišně od závěrů znaleckého posudku a též popsal zcela jinak místo činu a jeho výpověď neodpovídá ani pohybu pachatele na místě činu. Zdůraznil, že bez jeho doznání se hodnota všech nepřímých důkazů použitých k prokázání jeho viny hroutí. V následující části dovolání vyjádřil přesvědčení, že jeho výpověď u veřejného zasedání představuje tzv. opomenutý důkaz, kdy v řízení provedený důkaz nebyl zohledněn v odůvodnění meritorního rozhodnutí. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze jsou členy senátu JUDr. Lněnička, JUDr. Nováková a JUDr. Smrž, přičemž rozhodování v jeho věci se neúčastnila JUDr. Nováková jako jeho zákonný soudce. Podle jeho přesvědčení rozvrh práce Vrchního soudu v Praze neodpovídá požadavkům ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona o soudech a soudcích, neboť určuje, které senáty se zastupují navzájem a nikoli kteří soudci zastupují které soudce. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud vydal usnesení: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015 č. j. 8 To 103/2014 se zrušuje.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání v tom směru, že skutku se nedopustil po předchozím uvážení, resp. tato skutečnost nebyla prokázána, a jeho jednání tedy nemohlo být kvalifikováno podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, uplatňuje argumentaci známou již z jeho odvolání. Touto argumentací, která v odvolání byla rozšířena navíc o tvrzení, že nebylo rovněž prokázáno, že by se útoku na poškozeného dopustil v úmyslu získat majetkový prospěch, se zabýval již v plném rozsahu odvolací soud, který odvolání částečně vyhověl v tom, že skutečně nebylo prokázáno, resp. zajištěné důkazy nenasvědčují tomu, že by útok byl spáchán v úmyslu získat majetkový prospěch. Námitkami vyjádřenými v dovolání stran naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a to úmyslného usmrcení poškozeného po předchozím uvážení, se náležitě a dostatečně podrobně v tomto směru zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, tak že na ně lze dle státního zástupce bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. K námitce tzv. extrémního rozporu, tedy extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, uvedl, že skutkové závěry soudu nalézacího upravené soudem odvolacím jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soudy vymezený skutek správně zastřešily příslušným ustanovením hmotného práva trestního. Dovolatel ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že v dané věci nedošlo k porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a nemohlo tak ani dojít k tzv. extrémnímu rozporu, kdy by provedené důkazy zcela vybočovaly z rámce logického posouzení věci, což by našlo svůj odraz v nesprávném právním posouzení skutku. K další námitce dovolatele, tedy námitce tzv. opomenutého důkazu uvedl, že tímto tvrzením dovolatele, tedy změnou jeho výpovědi, se však odvolací soud zabýval, když ji konfrontoval s ostatními ve věci provedenými důkazy objektivního charakteru a správně dospěl k závěru, že změna jeho výpovědi je toliko účelová, a proto jí nepřisoudil zásadní význam pro rozhodnutí o vině. Změna výpovědi dovolatele tedy nebyla hodnocena odvolacím soudem v rozporu s ostatními provedenými důkazy a neexistuje žádný logický rozpor mezi provedenými důkazy a původní výpovědí obviněného, a proto zcela správně na ni odvolací soud reagoval, pokud dospěl k závěru, že jí nelze uvěřit. Pokud jde o část dovolání, jež je opřena o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., je možno uvést, že k jeho naplnění dochází, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Připustil, že lze dovolateli přisvědčit, že rozvrh práce Vrchního soudu v Praze výslovně neurčoval, který soudce nahradí jiného soudce v jiném senátu, pouze stanovoval a stanovuje, jakým způsobem dojde k nahrazení soudu jednoho senátu soudcem z jiného senátu, aniž je tento výslovně jmenován. Nicméně státní zástupce dovodil, že i když v danou dobu platný a účinný rozvrh práce neurčoval pevná pravidla, který soudce zasedne v konkrétním senátu v konkrétní věci, nedošlo k nesprávnému obsazení soudního senátu, tím méně k porušení článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v návaznosti na to ani k naplnění dovolacího důvodu, uvedeného podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť neexistovala určitá libovůle k sestavování senátu ad hoc, ale u Vrchního soudu v Praze byly dány alespoň zákonné limity pro to, aby bylo stanoveno, jaká je vzájemná zastupitelnost soudců v jednotlivých senátech. Uzavřel tedy, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako nedůvodné. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcná příslušnost soudů je upravena ustanoveními § 16 a § 17 tr. ř., přičemž věcně nepříslušným je tak soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost, která jsou stanovena ve výše uvedených ustanoveních trestního řádu. Soud nebyl náležitě obsazen (druhá alternativa dovolacího důvodu), jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002, Sb., o soudech a soudcích (dále jen zákon o soudech a soudcích). Tedy zejména se jedná o případ, když by rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když by senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud by rozhodoval senát v neúplném složení atd. Stěžejní námitka dovolatele uplatněná v rámci tohoto dovolacího důvodu spočívající ve skutečnosti, že ačkoli dle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze byla členkou senátu 8 To JUDr. Alexandra Nováková, byla při veřejném zasedání dne 7. 1. 2015 zastoupena členem senátu 3 To JUDr. Bohuslavem Horkým, je tedy uplatněna právně relevantně, je však současně námitkou zjevně neopodstatněnou. Podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích se v rozvrhu práce soudu zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních. Podle odst. 1 písm. d) téhož ustanovení se v rozvrhu práce určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout. Zatímco tedy určení soudců tvořících senát musí být jmenovité, pro určení zastupujících senátů (a jejich soudců) tento požadavek stanoven není. Pokud tedy bylo rozvrhem práce stanoveno, že za soudce tvořící senát 8 To zastupují soudci tvořící senáty 7 To a 3 To, byť se jedná o vymezení ne příliš konkrétní, nelze říci, že by bylo v rozporu s výše uvedeným ustanovením zákona o soudech a soudcích. Nejvyšší soud si v dané věci postupem podle § 265o odst. 2 tr. ř. vyžádal objasnění okolností, za jakých byl k rozhodování ve věci přidělen JUDr. Horký. Z přípisu předsedy senátu JUDr. Jiřího Lněničky bylo zjištěno, že JUDr. Alexandra Nováková byla dlouhodobě v pracovní neschopnosti, a to od 12. 9. 2014 do 20. 6. 2015. V období těsně před konáním veřejného zasedání sice byla práceschopná, nicméně právě v den konání veřejného zasedání dne 7. 1. 2015 se její zdravotní stav natolik zhoršil, že musel být zajištěn její převoz k lékaři. Proto byla volba zastupujícího soudce výrazně limitována časovými a pracovními možnostmi členů zastupujících senátů. Přesto byl zastupující soudce JUDr. Bohuslav Horký určen ze senátu určeného k zastupování senátu 8 To v souladu s platným rozvrhem práce. S ohledem na uvedené tak nelze mít za to, že v posuzované věci bylo porušeno namítané právo na zákonného soudce.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který dovolatel též uplatnil, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Je tak zřejmé, že ze všech námitek, které uplatnil dovolatel pod deklarovaným dovolacím důvodem, je právně relevantně uplatněna ta, jejímž prostřednictvím dovolatel namítl, že v jeho jednání nelze dovodit znak kvalifikované podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Současně však lze konstatovat, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. V případě předchozího uvážení jde o situaci, kdy si pachatel předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod. V daném směru nejenže popis skutku tyto skutečnosti v dostatečném rozsahu vyjadřuje, ale učiněná skutková zjištění mají svůj reálný podklad v soudem provedených důkazech. Pokud z provedeného dokazování vyplynulo přinejmenším to, že si dovolatel opatřil elektrický paralyzér, vydal se do místa bydliště poškozeného R. H. ozbrojen pistolí zn. Glock 17, pak lze učinit závěr o tom, že předem uvážil způsob, místo a dobu spáchání trestného činu. Je také možno bezpečně uzavřít, že takovéto okolnosti tvoří ucelený řetězec a přesahují značnou měrou pouhou presumpci vražedného úmyslu dovolatele, když ani dovolací soud nemá pochyb, že skutečnost spočívající v tom, že se dovolatel dostavil právě před dům poškozeného (který je navíc ve slepé ulici), vybaven paralyzérem a střelnou zbraní a poté usmrtil poškozeného R. H., nebyla shodou náhod, jak se snažil v rámci své obhajoby prosadit dovolatel.

Námitky týkající se způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a srozumitelně objasnily, z jakých důkazů vycházely a proč uznaly dovolatele vinným výše uvedeným trestným činem. Ve věci byla zpracována celá řada znaleckých posudků a odborných vyjádření z příslušných oborů, stejně jako byly provedeny další listinné důkazy v podobě protokolů o ohledání místa činu, protokoly o domovní prohlídce, prohlídce jiných prostor a o vydání věci. Znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví balistika, pplk. Mgr. Milana Fencla byly zkoumány náboje použité ke spáchání trestného činu a zbraň vydaná obviněným, když byla zjištěna druhová shoda, neboť k individuálnímu porovnání nebyl zjištěn dostatečný počet individuálních znaků. Podle znalce tedy vystřelení střel nalezených na místě činu z hlavně předložené pistole nebylo prokázáno pro nedostatek markantů, ale současně nebyly zjištěny skutečnosti, které by tuto možnost vylučovaly, přičemž u pistolí Glock je poměrně časté, že kvalita markantů na střelách je nízká. Z odborného vyjádření z oborů kriminalistiky, odvětví genetiky, bylo prokázáno, že profil DNA dovolatele je totožný s profilem DNA zajištěným na ponču, kterým bylo přikryto tělo poškozeného R. H. Všechny tyto důkazy byly soudy pečlivě zhodnoceny.

Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.

Současně nelze souhlasit s obviněným, že v případě jeho vyjádření u veřejného zasedání v tom směru, že poškozeného nezastřelil, se jedná o tzv. opomenutý důkaz. To proto, že odvolací soud se touto změnou stanoviska dovolatele zabýval, tedy ji v rámci odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotil. Vyjádřil tak svoje přesvědčení, že z dřívějšího doznání dovolatele, záznamů v jeho počítači a z důkazů nalezených na místě činu nelze učinit jiný závěr, než že pachatelem činu byl obviněný, byť své doznání v odvolacím řízení zpochybnil a tvrdil, že on nevraždil. Odvolací soud též uvedl, že tuto svou změnu výpovědi dovolatel nijak neodůvodnil a mohla být ve vyhrocené situaci závěrečného návrhu určena veřejnosti ve snaze zanechat lepší dojem. Lze tedy uzavřít, že soud takovou změnu výpovědi dovolatele vysvětlil a podstatou této dovolací námitky tak pouze zůstává nesouhlas dovolatele se způsobem, jakým to soud učinil. Takováto námitka však nezakládá přezkum dovolacího soudu ve smyslu deklarovaného hmotně právního posouzení věci, neboť primárně míří do oblasti práva procesního, tedy ke způsobu hodnocení důkazů soudem.

S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu