3 Tdo 737/2013
Datum rozhodnutí: 31.07.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 737/2013 -62 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2013 o dovolání, které podal obviněný T. K. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 5 To 109/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 7/2012, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 54 T 7/2012 , byl obviněný T. K. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) trestního zákoníku (tj. zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /), zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

Za to byl obviněný podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, věta první před středníkem, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R. b. p., z. p., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného, státního zástupce a poškozené proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 5 To 109/2012 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl na skutkovém základě, že:

1) v době od poloviny měsíce srpna 2007 až do 20. 2. 2009, kdy nastoupil výkon trestu odnětí svobody, v bytě v H., H. t., nedlouho poté, kdy mu jeho sestrou P. G., nar., zde bylo umožněno bydlet a byt dále obývali manžel jmenované P. G., a jejich děti L. G., nar., T. G., nar., a P. G., nar., a kde se obžalovaný T. K. fakticky zdržoval, pouze s výjimkou období náhodného výkonu práce mimo region přibližně od konce listopadu 2007 do února 2008 a od dubna 2008 do června 2008,

zneužívajíc jednak svého nepřiměřeně dominantního chování v této rodině, vyplývajícího mimo jiné též z arogantního i verbálně a fyzicky agresivního chování vůči dalším rodinným příslušníkům, čehož důsledkem bylo navození stavu jejich obav z jakéhokoli odporu vůči jeho osobě či vyjádření nesouhlasu s jeho jednáním, záměry nebo představami, kdy touto demonstrací síly v podstatě eliminoval do té doby standardní fungování rodiny G.,

dále rovněž svého postavení strýce vůči P. G., nar., při výrazném věkovém rozdílu a nevyzrálé osobnosti jmenované, s vědomím, že tato teprve dne 4. 8. 2007 dosáhla věku 15 let,

jakož i skutečnosti, že v tomto bytě spal ve společném pokoji s P. G., nar.,

toliko v zájmu sobeckého uspokojování svých sexuálních potřeb, P. G., nar., mnohočetně nutil k pohlavním stykům, zejména formou dokonané soulože, a to tak, že

- nejdříve inicioval prvotní pohlavní styk, kdy zcela znenadání, bez jakýchkoli předchozích signálů sexuálního zájmu o její osobu, v noci zezadu přilehl do postele k jmenované, která již spala, a zasunul jí svůj pohlavní úd do její pochvy, což bylo pro ní bolestivé, zejména z důvodu dosavadního panenství, v důsledku čehož se probudila a dávala najevo svůj nesouhlas se stykem jeho slovním odmítáním, pláčem i odstrkováním obžalovaného T. K. , čehož tento nedbal, fyzickou převahou eliminoval i odstrkování a opakovaně zasunoval úd do její pochvy až do své ejakulace,

načež když se jej druhého dne dotázala, co si to k ní dovolil, že jí to bolelo, vysmíval se jí slovy, že poprvé to vždy bolí, a pokud to budou dělat častěji, bude jí to již příjemné ,

- následně po této prvotní souloži, v rámci celé výše vymezené doby, nutil obžalovaný T. K. P. G., nar., k souložím téměř denně, kdy při jejím odmítání jí vyhrožoval, že pokud s ním nebude souložit, zlikviduje a pozabíjí jí samotnou, její rodiče i sourozence, čemuž jmenovaná, s ohledem na osobu obžalovaného a vědomost o jeho agresivních reakcích v případě protivení se jeho požadavkům, věřila a bála se, že pokud mu nebude po vůli, své výhrůžky uskuteční, tedy tímto psychickým nátlakem, spočívajícím v navození jejího stavu permanentního strachu a obav o život a zdraví svůj i nejbližších osob, jakož i za použití fyzického násilí při samotné souloži, spočívající ve fyzické převaze, uchopením tak, aby eliminoval její obranu nebo projevy nesouhlasu, zejména držením za ruku, vlasy či zakrýváním úst, dosáhl obžalovaný T. K. na P. G., nar., realizace mnohočetných dokonaných souloží, a to i v době, kdy tato trpěla gynekologickými problémy, vyvolanými pohlavními styky, o těchto zdravotních obtížích obžalovaný věděl, dokonce v rámci potřeby svých stálých sexuálních aktivit ji přiměl k návštěvě gynekologické ambulance a uhradil náklady předepsaného léčiva i antikoncepce, a následně na ní vykonával soulož i v době užívání léků (čípků) nedbaje jejích výhrad bolestivosti při styku,

- v rámci takto vynucovaných pohlavních styků se obžalovaný rovněž snažil o anální styk, zasunutím prstů i pohlavního údu do jejího análního otvoru, což se mu však zcela nepodařilo, a proto od sexuálních aktivit tohoto typu upustil,

- pokud se P. G., nar., snažila jeho sexuálním aktivitám vyhnout např. tím, že setrvala déle v jiném pokoji a předstírala sledování televize v domnění, že obžalovaný usne, vyčítal jí dlouhé sledování televize, zatímco on na ni čeká, za účelem pohlavního styku,

- v případě jejích kontaktů s vrstevníky jí podezíral, že má partnera a opět jí vyhrožoval, že pokud by se dozvěděl o tom, že navázala známost s jakýmkoli mužem, zabije ji, celou její rodinu i sebe, rovněž vyjadřoval nesouhlas s tím, aby pracovala jako servírka s odůvodněním, že bude v přílišném kontaktu s muži,

přičemž v důsledku tohoto zlého nakládání, spočívajícím v dlouhodobém a stupňujícím se psychickém a fyzickém, zejména sexuálním nátlaku, který vnímala jako těžké příkoří, došlo u P. G., nar., k rozvinutí chronické posttraumatické stresové poruchy jako součásti syndromu týrané osoby, projevující se depresí, anxiozitou, tenzí a neklidem a na to navazující ztrátou životních perspektiv, kombinovanou s celkovou netečností až otupělostí, včetně narušení dospívání a psychosexuálního vývoje i porušení navazování běžných sociálních vazeb, která u ní vznikla po prvních útocích na její osobu, dalšími útoky postupně narůstala a vyžaduje dlouhotrvající odbornou psychoterapeutickou léčbu, s nejistým výhledem celkového uzdravení do konce jejího života,

2) v přesně nezjištěné době měsíců února a března 2011, ve Věznici O. H., kde vykonával uložený trest odnětí svobody, v průběhu návštěvy rodinných příslušníků, které se účastnila rovněž P. G., nar., využil okamžiku, kdy zůstal se jmenovanou osamocen, dotázal se jí, zda o jeho dřívějších sexuálních aktivitách vůči ní doma nikdo nic netuší , a jakmile mu tato odpověděla, že nemusí mít obavy, obžalovaný, pro umocnění snahy o zatajení věci, jmenované vyhrožoval fyzickou likvidací pro případ, kdy by se o tomto někomu zmínila, a to konkrétně slovy že si snad dobře pamatuje, co jí řekl a že pokud dá na sobě něco znát a on se to dozví, tak všechny odrovná včetně toho, komu to řekla , přičemž vše co udělá bude její vina ,

načež poškozené předal finanční částku ve výší 1.000,- Kč k pořízení antikoncepce (z důvodu jeho blížícího se ukončení výkonu trestu) a rovněž jí pohrozil, že ví, co dělá a s kým se stýká, neboť má na to svoje lidi, kteří ji sledují , přičemž v důsledku tohoto jeho vyhrožování a psychického nátlaku, z obavy, že své výhrůžky vyplní, si antikoncepci zakoupila, o protiprávním jednání obžalovaného se nikomu nezmínila a rovněž tak nevyhledávala společnost svých kamarádů a vrstevníků,

3) v období od 8. 4. 2011 do 11. 4. 2011, v přesně nezjištěný den, kdy mu byl rozhodnutím ředitele Věznice H. přerušen výkon trestu odnětí svobody, v nočních hodinách, v označeném bytě, sdělil P. G., nar., že na ni má chuť a potřebuje se vyprázdnit , a poté kdy jmenovaná s požadovaným pohlavním stykem dala najevo nejprve slovní a následně i fyzický nesouhlas, který vyjádřila jeho odstrkováním, si k ní zezadu přilehl do postele, držel jí ruku a přikázal, aby byla potichu, načež na ní standardně realizovaným způsobem vykonal soulož až do svého výronu semene,

a následně po propuštění z věznice, od 6. 5. 2011 do září 2011, využívaje stále navozené atmosféry strachu, spočívající ve výhrůžkách likvidace rodiny, pokud s ním nebude souložit, pokračoval v již dříve uplatňovaných sexuálních praktikách a opět téměř každodenně v době, kdy se zdržoval v bytě rodiny G., přinucoval P. G., nar., k souložím, které také přes její slovní nesouhlas a kladený odpor vykonával,

přičemž poté, kdy se P. G., nar., rozhodla, že již aktivity obžalovaného T. K. nebude snášet a začala spát v ložnici bytu spolu se svými rodiči, dne 21. 9. 2011 obžalovaný jmenovanou vyhledal v prostoru vlakového nádraží v H., kde jí uchopil za ruku a i přes odpor, který kladla, jí odvedl před nádražní halu a tam po ní vyžadoval, aby mu sdělila, proč se odstěhovala z pokoje do ložnice, přičemž jakmile mu odpověděla, že chce, aby se k ní choval jako k neteři a nikoli jako k přítelkyni, sdělil jí, že on se takto chovat nemůže, protože ji může buď milovat nebo nenávidět , přičemž po celou dobu vyhrožoval, že pokud s ním nebude, vyvraždí její rodinu,

- v období od 19. 9. 2011 do 26. 9. 2011, také poškozenou opakovaně kontaktoval telefonicky i prostřednictvím SMS zpráv zaslaných na její mobilní telefon, dožadoval se kontaktů s ní a současně jí vyhrožoval fyzickou likvidací, pokud s ním nebude mluvit a nenastěhuje se zpět do pokoje ve společně obývaném bytě a dále jmenované, která se v té době nacházela v bytě svého bratra T. G., v O. H., na ulici H. č., hrozil rozkopáním vstupních dveří bytu jejího bratra, jestliže s ním nebude komunikovat,

kdy popsaná jednání P. G., nar., s ohledem na svůj nízký věk, osobnostní nevyzrálost a vědomost zcela dominantního postavení obžalovaného T. K. v její rodině, trpěla a nikomu neoznámila, zejména ze strachu z uskutečnění pronášených výhrůžek vůči ní a její rodině, jakož i ze studu a obav z opovržení, kterému by, dle svého přesvědčení, byla vystavena zejména ze strany dalších rodinných příslušníků,

v důsledku tohoto zlého nakládání, spočívajícím v stupňujícím se psychickém a fyzickém, zejména sexuálním nátlaku, který vnímala jako těžké příkoří, došlo u P. G., nar., po částečném útlumu k opětovnému rozvinutí chronické posttraumatické stresové poruchy jako součásti syndromu týrané osoby, projevující se depresí, anxiozitou, tenzí a neklidem a na to navazující ztrátou životních perspektiv, kombinovanou s celkovou netečností až otupělostí, včetně narušení psychosexuálního vývoje i porušení navazování běžných sociálních vazeb, která dalšími útoky postupně narůstala a ve významném rozsahu přetrvává do současnosti a vyžaduje dlouhotrvající odbornou psychoterapeutickou léčbu, s nejistým výhledem celkového uzdravení do konce jejího života,

4) v přesně nezjištěné době od 24. 9. 2011 do 25. 9. 2011 v H., ale i jinde, v době, kdy jeho sestra P. G., nar., společně s manželem P. G., nar., byli na návštěvě v bytě svého syna T. G., nar., v O. H., ulici H. č., kde se v tu dobu nacházela B. O., nar. a P. G., nar., posledně jmenované, prostřednictvím telefonních hovorů a SMS zpráv zaslaných na její mobilní telefon, slovy, že vyvraždí celou rodinu G., že s nimi udělá pořádek a že je zabije vyhrožoval fyzickou likvidací její rodiny a zároveň jí sdělil, že společně pojedou za její spolužačkou T. H., nar., přičemž obě podřeže jako svině , v důsledku čehož poškození P. G., nar., P. G., nar., P. G., nar., T. G., nar., a B. O., nar., ze strachu, že by mohl své hrozby vyplnit, tento byt opustili, ale z důvodu těchto obav se rovněž báli vrátit do bytu, který užívali k trvalému bydlení v H., na ulici H. t. č., pročež se po několik dnů ukrývali v bytě L. J., matky B. O., a T. H., nar., v obavě z vyplnění výhrůžek, nevycházela ze strachu z místa svého bydliště nacházejícího se na ulici N. S. č. v H. P. S.,

tak, že uznal obviněného T. K. vinným

ad 1)
trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (tj. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /),

trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák.,

trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zák.,

ad 2)
zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku,

ad 3)
zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku,

zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,

ad 4)
přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

Za to byl obviněný podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené R. b. p., z. p., částku 17.814,- Kč. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 6. 3. 2013.

Proti všem výrokům shora citovaného rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. K. dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumávání skutkových tvrzení, přesto je přesvědčen, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi jeho vyjádřeními a námitkami k výpovědi poškozené, přičemž logické rozpory v její výpovědi jsou zásadního až klíčového charakteru, a proto nekritickým hodnocením výpovědi poškozené soudem prvního stupně došlo k podstatnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Poukázal především na to, že výpověď poškozené byla jediným přímým usvědčujícím důkazem. Přesto poškozená nebyla schopna jasně popsat jakýkoliv údajný útok, když její popis je podle názoru obviněného technicky neproveditelný. Obviněný také považuje za nemožné, že by si údajných útoků vůči ní nevšiml nikdo z domácnosti, když k útokům mělo docházet prakticky denně po dobu více než dvou let (tedy přibližně 700 případů znásilnění) a nejméně v polovině případů byl v místnosti, ve které mělo k útokům docházet, přítomen jeden z bratrů poškozené, který by tak musel být přítomen přibližně 350 případům znásilnění. Obviněný rovněž poukázal na sdělení Vězeňské služby ČR, Věznice H., podle něhož je vyloučeno, aby měl během návštěvy poškozené ve věznici u sebe finanční hotovost. Ani s touto skutečností se soudy podle obviněného nevypořádaly.

Obviněný v dovolání dále napadá právní kvalifikaci skutků, z jejichž spáchání byl odvolacím soudem uznán vinným, jako spáchání trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. a zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. K takové právní kvalifikaci je třeba prokázání způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, což však v dané věci nebylo náležitým způsobem zjištěno. Znalecký posudek vypracovaný MUDr. Richardem Bosákem a Mgr. Michaelou Mrowetz, z jehož závěrů soudy vycházely, totiž jmenovaná znalkyně zpracovala za použití nestandardizovaných metod, a proto je závěr ohledně vzniku posttraumatické stresové poruchy naprosto zpochybněn.

Obviněný nakonec nesouhlasil ani s právní kvalifikací činu jako trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zák. Za svádění k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života nelze podle obviněného označit jednání, kterého se měl vůči poškozené dopustit tím, že ji měl mnohočetně nutit k pohlavním stykům. Takové jednání by nebylo způsobilé přivodit u ní nebezpečí zpustnutí, k ochraně před nímž je § 217 tr. zák. určen. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 1991, sp. zn. 5 To 25/91.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2013, č. j. 5 To 109/2012, kterým bylo rozhodnuto o odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2012, č. j. 54 T 7/2012, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby v potřebném rozsahu znovu jednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

K dovolací argumentaci obviněného ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v rámci dovolání se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani správnosti provedeného dokazování, neexistuje-li ve věci extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V dané věci taková situace nenastala. Podle státního zástupce soudy dostatečným způsobem a s potřebnou pečlivostí vyhodnotily všechny provedené důkazy a následně dovodily skutkové závěry, které s těmito důkazy nejsou v extrémním rozporu. Závěry soudů se opírají nejen o výpověď poškozené, ale i o výpovědi mnoha dalších svědků, znalecké posudky i odborná vyjádření. Vyjádření Vězeňské služby nevylučuje skutečnost, že obviněný měl během výkonu trestu u sebe finanční hotovost, podle poškozené schovanou v ponožce.

K námitce směřující proti nesprávnému posouzení následků jednání obviněného jako těžké újmy na zdraví státní zástupce uvedl, že tento závěr má v dokazování relevantní podklad. Posudek Mgr. Michaely Mrowetz byl standardně hodnocen jako každý jiný důkaz, když současně nelze zpochybnit závěry v něm uvedené jen z toho důvodu, že znalkyně využila metod jinak užívaných na S., které ovšem nelze označit za neodborné či pochybné.

Pokud jde o tvrzení obviněného, že soudní praxi neodpovídá posouzení jednání popsaného v bodě 1) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu jako trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zák., považuje jej státní zástupce za neopodstatněné. Předmětem rozhodnutí publikovaného pod č. 47/1992 Sb. rozh. tr., na nějž obviněný odkázal, byl jednorázový útok pachatele na dvanáctiletou školačku. V dané věci by bylo podle státního zástupce vhodné odkázat spíše na rozhodnutí publikované pod č. 25/1980 Sb. rozh. tr., v němž bylo vysloveno, že jednání záležející v tom, že pachatel přiměje osobu mladší než osmnáct let k opětovným souložím a tím ji vede k pohlavní nevázanosti, lze považovat za svádění k nemravnému životu, které je způsobilé vydat takovou osobu nebezpečí zpustnutí ve smyslu § 217 písm. b) tr. zák. Obviněný totiž po dlouhou dobu opakovaně donucoval poškozenou mladší 18 let k pohlavním stykům, čímž (za současného hlubokého vlivu na její psychiku, jak vyplynulo ze znaleckých posudků) při zohlednění rozumových schopností poškozené, daných věkem, zcela zásadně ohrožoval její náhled na způsob života stran sexuálních aktivit. Právní kvalifikaci tak nelze podle státního zástupce ničeho vytknout.

Z těchto důvodů považoval státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby rozhodnutí bylo za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil rovněž souhlas s tím, aby bylo v neveřejném zasedání případně učiněno i jiné rozhodnutí. Obviněný T. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání T. K. je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí (rozsudek) soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Pokud obviněný v první části dovolání upozorňoval na nesrovnalosti a logické rozpory ve výpovědi poškozené, a stejně tak pokud nesouhlasil s posouzením otázky, zda měl či neměl u sebe finanční hotovost při jeho návštěvě ve výkonu trestu ze strany poškozené, zpochybňoval tím výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Nezaložil tím však přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudků obou stupňů, z nichž je patrné (viz str. 37 a násl. rozsudku Krajského soudu v Ostravě a str. 13 a násl. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci), že závěr soudů o vině obviněného byl učiněn nejen na základě výpovědi poškozené P. G., ale rovněž na základě celé řady dalších svědeckých výpovědí (například výpovědi T. G., B. O., T. H., P. G., P. G., A. Š. a V. K.), závěrů znaleckých posudků, odborného vyjádření v odvětví genetika i dalších důkazů. Soudy obou stupňů se vypořádaly i s námitkou obviněného týkající se výpovědi poškozené ohledně četnosti nucených sexuálních kontaktů. Její vyjádření se vztahuje pouze k období, kdy byl obviněný v bydlišti poškozené přítomen, nikoliv k období, kdy byl pracovně vzdálen. Soudy se vypořádaly rovněž s námitkou, že by si útoků vůči poškozené museli všimnout také členové domácnosti. K tomu se z odůvodnění odvolacího soudu podává, že svědek T. G. se ve své výpovědi (č. l. 235 a 619) vyjádřil tak, že opakovaně viděl obviněného s poškozenou ležet v její posteli, přičemž obdobnou situaci mu měl popisovat i jeho bratr L., a obviněný měl být rovněž přistižen při sexuálnímu kontaktu s poškozenou její matkou. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že nemohl během výkonu trestu předat poškozené finanční hotovost ve výši 1.000,- Kč. Držení finanční hotovosti obviněným ve výkonu trestu totiž nelze vyloučit, a to zejména s ohledem na sdělení poškozené, která uvedla, že bankovku měl obviněný schovanou v ponožce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ani přes všechny uvedené námitky obviněného zde neexistuje onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Podle Nejvyššího soudu obviněný nenaplnil deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani námitkou proti kvalifikaci činu jako trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. a zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku z důvodu absence těžké újmy na zdraví poškozené. Z obsahu dovolání je totiž patrné, že jeho argumentace nesměřovala proti právnímu posouzení posttraumatické stresové poruchy jako těžké újmy na zdraví (což by jinak tento dovolací důvod mohlo naplňovat), nýbrž směřovala proti samotné existenci posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Namítal přitom použití nestandardizovaných metod hodnocení posttraumatické stresové poruchy znalkyní Mgr. Michaelou Mrowetz, v důsledku čehož jsou podle obviněného závěry znaleckého posudku nepoužitelné. Ani tato námitka tak nesměřovala proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, nýbrž se jejím prostřednictvím obviněný snažil dosáhnout přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí. Takový přezkum však Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání nepřísluší, jak je podrobně rozvedeno výše. K tomu Nejvyšší soud dále doplňuje, že znalecký posudek nemá v rámci dokazování privilegované postavení, nýbrž závěry znaleckého posudku jsou hodnoceny jako každý jiný druh důkazu. Tak tomu bylo i v tomto případě, přičemž lze souhlasit s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že závěry znaleckého posudku nelze zpochybnit jen z toho důvodu, že znalkyně využila metod jinak užívaných na S., které ovšem nelze označit za neodborné, pochybné či nestandardní. V dané věci soudy přistupovaly v rámci dokazování ke znaleckému posudku kriticky, přičemž soud prvního stupně vyhověl i návrhu obhajoby na doplnění dokazování v této otázce, když byl proveden výslech PhDr. M. Tejkalové (č. l. 707) a MUDr. P. K. (č. l. 703), u kterých se poškozená léčila. Závěr obou soudů o existenci chronifikované posttraumatické stresové poruchy u poškozené, kdy tento zdravotní stav je hodnocen jako závažný s nejistou prognózou vyléčení s tím, že mohou být i trvalé následky, je tak zcela přesvědčivý. Obviněný dále namítá, že skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zák. Podle obviněného nebyly naplněny všechny znaky tohoto trestného činu, neboť za svádění k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života nelze označit jednání, kterým měl obviněný poškozenou mnohočetně nutit k pohlavním stykům. Toto jednání nebylo způsobilé přivodit u poškozené nebezpečí zpustnutí.

K této v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněné námitce lze připomenout, že trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu, spáchá-li čin ze zavrženíhodné pohnutky a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

Objektem trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže je zájem na řádné výchově osob mladších osmnácti let, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti. Znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn, osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Trestní odpovědnost bude proto namístě také tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálně nebezpečí, že se osoba mladší osmnácti let bude chovat promiskuitně (pohlavně nevázaně). Zavrženíhodná pohnutka jako znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 217 odst. 3 písm. a) tr. zák. je taková pohnutka, která je v zásadním rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o značném morálním narušení pachatele, neboť dokládá jeho bezohledné sobectví, bezcitnost a pohrdavý postoj k základním lidských hodnotám. V konkrétním případě může jít o ziskuchtivost, sexuální zvrhlost, snahu po nízkém ukájení sexuálního pudu nebo snahu po parazitním způsobu života apod. Vzhledem k tomu, že osoba mladší osmnácti let musí být vydána jednáním pachatele nebezpečí zpustnutí, což vyžaduje určitou trvalost jednání pachatele, musí se při pokračování v páchání takového činu po delší dobu ve smyslu § 217 odst. 3 písm. b) tr. zák. jednat o dobu trvání řádově v týdnech nebo v měsících (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1283 a násl.).

Při aplikaci těchto obecných závěrů na nyní projednávaný případ je pak zřejmé, že soudy nepochybily, pokud jednání obviněného kvalifikovaly též jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ze skutkových zjištění soudů totiž vyplynulo, že obviněný nezletilou poškozenou, která dosáhla věku 15 let teprve dne 4. 8. 2007, v období od poloviny měsíce srpna 2007 až do 20. 2. 2009, kdy nastoupil výkon trestu odnětí svobody, mnohočetně nutil k pohlavním stykům, zejména formou dokonané soulože v bytě, ve kterém mu bylo umožněno bydlet s rodinou jeho sestry, čímž jí dlouhodobě ovlivňoval v její pohlavní oblasti a umožňoval jí tak, aby předčasně a ještě takovouto formou poznala pohlavní život, aby si osvojila škodlivé návyky a chovala se v rozporu s obecnými morálními zásadami společnosti. Vliv obviněného byl pak o to větší, že se jednalo o strýce poškozené žijícího s poškozenou ve společné domácnosti. Obviněný hrubě zasáhl do jejího dospívání a psychosexuálního vývoje a negativně ovlivnil utváření její identity i jejích životních hodnot tím, že jí dlouhodobě umožňoval získání negativních životních návyků. Jednání obviněného bylo nepochybně způsobilé vyvolat u poškozené nebezpečí zpustnutí, kdy u ní mohlo dojít k naprosté deformaci běžného vývoje vnímání sexuality a mohla si osvojit povahové rysy, sklony či zájmy v jejím věku nepřirozené, vedoucí k morálnímu úpadku a k neschopnosti v tomto směru usměrňovat svůj život. Obviněný navíc zneužil možnost bydlení v rodině poškozené a jednání se dopouštěl vůči vlastní neteři za situace, kdy cílem jeho jednání bylo pouze uspokojování jeho sexuálních potřeb, přičemž je nutno zohlednit jeho sobectví v této věci, pohrdavý postoj k potřebám samotné tehdy nezletilé poškozené i jeho arogantní přístup k těmto potřebám za situace, kdy se vůči poškozené dopouštěl i fyzické agresivity a psychického týrání, a takového jednání se dopouštěl po delší dobu. Námitky obviněného proto nejsou nikterak opodstatněné a právnímu posouzení odvolacího soudu nelze nic vytknout.

S ohledem na uvedené nelze přisvědčit ani odkazu obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 1991, sp. zn. 5 To 25/91, neboť v daném případě se (na rozdíl od nyní projednávaného případu obviněného) jednalo o jednorázový hrubý násilný útok na psychickou integritu nezletilého dítěte, v jehož důsledku nemohlo dojít k fixování nepříznivého modelu chování, jehož se dítě stalo obětí.

Nejvyšší soud konstatuje, že napadený rozsudek netrpí žádnou právní vadou, v níž obviněný T. K. spatřuje nesprávné právní posouzení skutku, neboť jeho jednání vykazuje všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl pravomocně uznán vinným.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka


Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký