3 Tdo 732/2011
Datum rozhodnutí: 01.09.2011
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 tr. zákoník




3 Tdo 732/2011 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. září 2011 o dovoláních obviněného A. Ř. , a nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného A. Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 6 To 4/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 128/2009, t a k t o :

I. K dovolání nejvyššího státního zástupce se podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 6 To 4/2011, zrušuje , a to v části výroku o trestu, kterou byl obviněnému uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti let), k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

II. Podle § 265k odst. 2 věta první tr. ř. se současně zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Ř. odmítá .

V. Podle § 265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný A. Ř. bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 34 T 128/2009, byl obviněný A. Ř. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jehož se dopustil tím, že:

1. ve Z., dne 17. 10. 2006 uzavřel jménem firmy W.O.Z. P. s V. H., kupní smlouvu na nákup dříví - kulatiny v množství vyšším než 500 m3 v majetku V. H. a dalších osob, přičemž na základě této smlouvy v období od měsíce října 2006 do měsíce dubna 2007 prostřednictvím smluvních partnerů provedl v lesním porostu zvaném K. v katastrálním území obce H. L. těžbu dřevní hmoty v celkovém množství 405 m3 v hodnotě 429.163,- Kč na odvozním místě, vytěženou dřevní hmotu následně prodal, ale v rozporu s uzavřenou kupní smlouvou neuhradil, poškozeným K. H., L. H., V. H., a M. H., způsobil popsaným jednáním škodu v uvedené výši,

2. v obci H. L., okres Z., v měsíci říjnu 2006 dohodl jménem firmy W.O.Z. P. s L. J., starostou obce H. L., provedení zdravotní probírky lesního porostu v majetku obce H. L., nacházejícího se v katastrálním území obce H. L., přičemž na základě této dohody v období od měsíce října 2006 do měsíce prosince 2006 prostřednictvím smluvních partnerů provedl těžbu dřevní hmoty v celkovém množství 173 m3 v hodnotě 156.653,- Kč na odvozním místě, vytěženou dřevní hmotu následně prodal, ale v rozporu s uzavřenou dohodou neuhradil, poškozené obci H. L. způsobil popsaným jednáním škodu v uvedené výši,

3. v obci P., okres Z., v měsíci dubnu 2007 dohodl jménem firmy W.O.Z. P. s A. M., vytěžení a prodej několika kusů stromů ­modřínů v majetku A. M., nacházejících se v katastrálním území obce P., přičemž na základě této dohody v měsíci dubnu 2007 prostřednictvím smluvních partnerů provedl těžbu dřevní hmoty v podstatně větším rozsahu v celkovém množství 59 m3 v hodnotě 65.179,- Kč na odvozním místě, vytěženou dřevní hmotu následně prodal, ale v rozporu s uzavřenou dohodou neuhradil, poškozenému A. M., způsobil popsaným jednáním škodu v uvedené výši,

4. v B., okres U. H., v měsíci květnu 2007 dohodl jménem firmy W.O.Z. P. s B. F., provedení zdravotní probírky lesního porostu v majetku B. F., nacházejícího se v katastrálním území obce Š., přičemž v rozporu s uzavřenou dohodou v období od měsíce května 2007 do měsíce června 2007 prostřednictvím smluvních partnerů provedl těžbu dřevní hmoty tzv. na holinu v celkovém množství 119,55 m3 v hodnotě 118.054,- Kč na odvozním místě, vytěženou dřevní hmotu následně prodal, ale v rozporu s uzavřenou dohodou neuhradil, poškozené B. F. způsobil popsaným jednáním škodu v uvedené výši,

5. v P., okres Z., v měsíci květnu 2007 dohodl jménem firmy W.O.Z. P. s A. Š., vytěžení a prodej několika kusů stromů - borovic v majetku A. Š. a J. Š., nacházejících se v katastrálním území obce Š., přičemž v souladu s uzavřenou dohodou v období od měsíce května 2007 do měsíce června 2007 prostřednictvím smluvních partnerů provedl těžbu dřevní hmoty v celkovém množství 89,01 m3 v hodnotě 77.204,- Kč na odvozním místě, vytěženou dřevní hmotu následně prodal, ale v rozporu s uzavřenou dohodou neuhradil, poškozeným A. Š. a J. Š. způsobil popsaným jednáním škodu v uvedené výši,
přičemž smlouvy v bodech ad 1 - 5) uzavíral s vědomím, že nebude schopen za vytěžené dřevo zaplatit dohodnutou cenu, resp. celou dohodnutou cenu, protože peníze získané z prodeje vytěženého dřeva v těchto případech použil v rámci svého podnikání, a nikoliv na zaplacení dohodnuté ceny, když neměl dostatek finančních prostředků, aby uhradil všechny své závazky, což před těmi, se kterými tyto smlouvy uzavíral, zatajil .
Obviněný byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. za toto jednání a za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., za který byl pravomocně odsouzen (správně uznán vinným) rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 3. 2010, č. j. 34 T 128/2009-1020, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému dále uloženo nahradit způsobenou škodu, a to spoluvlastníkům K. H., bytem Š.., O., V. H., bytem H. L., okr. Z., M. H., bytem H. L., okr. Z. a L. H., bytem H. L., okr. Z. celkem ve výši 429.163,- Kč, dále B. F., bytem Š. , okr. Z. škodu ve výši 40.000,- Kč, A. M., bytem P., okr. Z. škodu ve výši 65.179,- Kč, obci H. L. ve výši 110.000,- Kč a spoluvlastníkům A. Š., a J. Š., bytem N., P. celkem škodu ve výši 62.204,- ­Kč, společnosti GE Money Multiservis, a. s., se sídlem V., P., ve výši 289.246,75 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. M. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek Okresního soudu ve Zlíně byl napaden odvoláními, a to obviněného A. Ř. ve všech výrocích, dále jeho matky, která se k odvolání obviněného připojila, státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, který napadl výrok o trestu, jakož i odvoláním poškozené společnosti GE Money Multiservis, která napadala jí se týkající výrok o náhradě škody. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 6 To 4/2011, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu ve Zlíně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného A. M., a za splnění podmínek ustanovení § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. uložil obviněnému A. Ř. za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a za sbíhající se tři trestné činy podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 písm. b) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 10. 2009, č. j. 31 T 261/2005-823, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 4. 3. 2010, č. j. 6 To 15/2010-906, a za další trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2007, č. j. 7 T 83/2006-321, podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 10. 2009, č. j. 31 T 261/2005-823, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 4. 3. 2010, č. j. 6 To 15/2010-906, a z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2007, č. j. 7 T 83/2006-321, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení dalšího trestu za trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 3. 2010, č. j. 34 T 128/2009-1020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 To 183/2010-1188.

Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uloženo zaplatit náhradu škody poškozenému A. M., bytem P., okres Z., ve výši 45.179,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. M. odkázán se zbytkem svého nároku na řízení občanskoprávní.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. Ř. prostřednictvím svých obhájců dovolání (č. l. 1416 1418, 1425 1430) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, navíc s nimi nekoresponduje skutková část výroku o jeho vině, kdy dle jeho přesvědčení nebyl naplněn zákonný znak uvedení někoho v omyl a obohacení se ke škodě cizího majetku. Uvedl, že v žádném případě neměl v úmyslu nezaplatit za vytěžené dřevo. Skutečnou příčinou nezaplacení byl především jeho neúspěch při realizaci některých dalších obchodních případů, stejně jako útlum těžby dřeva v důsledku snížené poptávky. Nalézacímu soudu vytkl, že neprovedl veškeré potřebné důkazy za účelem objasnění ekonomické situace a firmy W. O. Z. P., především neprovedl výslech jeho matky L. P., která se k dané otázce mohla vyjádřit či případně zbavit příslušného správce daně mlčenlivosti, a svědka R. P. pro objasnění skutečného rozsahu podnikání firmy, jejímž jménem obviněný jednal. Současně soud neakceptoval jeho návrh na výslech osob, které realizovaly těžbu a které se mohly vyjádřit k množství vytěženého a odvezeného dřeva. Skutečnost, že se nezjistilo kolik dřevní hmoty bylo přesně vytěženo nelze přičítat k jeho tíži. Znalec Ing. Turek v rámci výpovědi ze dne 11. 10. 2010 uvedl, že evidence těžby dřeva nebyla vedena v souladu s příslušnými předpisy, hmota různých vlastníků byla promíchána a tedy nelze zjistit konečnou masu vytěženého dřeva, a že faktury za období 2006 a 2007 by měly vliv na závěry znaleckého posudku, nicméně soudy návrhu obviněného na přehrání této výpovědi zaznamenané na zvukovém nosiči nevyhověly. Obviněný dále nalézacímu soudu vytkl, že neprovedl odvolacím soudem uložené dokazování k objasnění ekonomické situace firmy W. O. Z. P., což jej vede k závěru, že nalézací soud nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, tudíž nebyly naplněny podmínky ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Náprava odvolacího soudu byla dle mínění obviněného pouze částečná. Obviněný se dále ohradil proti závěru soudů, že poškozené uváděl v omyl, resp. že platby pouze některým z vlastníků byly z jeho strany učiněny toliko za účelem vzbuzení dojmu věrohodnosti, a taktéž proti závěru, že firma nevedla účetnictví, kdy zdůraznil, že toto bylo odcizeno, tato skutečnost byla včas oznámena orgánům činným v trestním řízení a následně odložena z důvodu, že ve věci nejde o podezření z trestného činu. Závěrem obviněný poukázal na nesprávně zjištěnou výši škody, kdy uvedl, že soudy vycházely toliko z vypracovaných znaleckých posudků, kteréžto shledal nepřesnými a obsahující nesprávné a neúplné informace, kdy uvedl, že měly být vyslechnuty osoby provádějící těžbu dřeva ke zjištění skutečného objemu vytěženého dřeva, a tedy k objasnění skutečné výše škody.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 6 To 4/2011, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 34 T 128/2009.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného (č. l. 1409 1411), přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že výrok napadeného rozhodnutí o uložení souhrnného trestu odnětí svobody spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že odvolací soud (na rozdíl od soudu nalézacího) shledal, že při posuzování podmínek pro ukládání souhrnného trestu nelze přihlížet k rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 2 T 108/2006, neboť tento rozsudek byl následně zrušen ve výroku o vině i o trestu v souvislosti s ukládáním společného trestu rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 7 T 83/2006. Na základě této úvahy pak dospěl k závěru, že obviněnému je třeba uložit souhrnný trest, nicméně tato úvaha je zcela nesprávná. Rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou byl sice zrušen jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu, avšak stalo se tak pouze z důvodu ukládání společného trestu, tzn. že skutkem, jehož se citovaný rozsudek týkal, obviněný uznán vinným byl. Jeho nynější pokračující trestná činnost tedy skončila až po vyhlášení citovaného rozsudku a uložení souhrnného trestu, tak jak byl uložen odvolacím soudem, není namístě.

V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 6 To 4/2011, ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky . Dne 3. 6. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 31. 5. 2011, v němž Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. Ř., stejně jako nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval dovoláním obviněného A. Ř. , který uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především námitky směřující k neprovedení některých důkazů, konkrétně pak výslechu matky obviněného L. P., svědka R. P. a osob provádějících samotnou těžbu; dále námitky vůči výpovědi svědkyně V. F.; námitka neprovedení důkazu výpovědi znalce Ing. Turka ze dne 11. 10. 2010, resp. zamítnutí návrhu na přehrání zvukového záznamu jeho výpovědi; námitka neprovedení dokazování uloženého odvolacím soudem a s tím související námitky nedostatečně provedené nápravy v tomto směru; námitky týkající se provedených znaleckých posudků) a vadná skutková zjištění (námitka týkající se množství skutečně vytěženého dřeva; námitka nedostatečného objasnění jeho majetkových poměrů a ekonomické situace jeho firmy; námitka týkající se vedení účetnictví, resp. okolností, pro které nebylo možno účetnictví dohledat), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že z provedených důkazů nelze dovodit jeho úmysl uvést poškozené v omyl a obohatit se ke škodě cizího majetku) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný zdůrazňuje, že důvodem nezaplacení za vytěženou dřevní hmotu byla skutečnost, že nebyl úspěšný při realizaci svých dalších obchodů a taktéž v důsledku útlumu těžby dřeva a snížení poptávky, kdy to byla právě jeho tehdejší finanční situace, která mu neumožňovala provést všechny platby, ale toliko některé, tedy, že zde nebyl žádný úmysl uvést kohokoli v omyl, neboť opravdu v oblasti těžby dřeva podnikal a v předmětné době předpokládal, že bude schopen vlastníkům za dřevo zaplatit; dále pak uvedl, že účetnictví firmy bylo odcizeno, o čemž obviněný informoval orgány činné v trestním řízení, avšak věc byla následně odložena z důvodu, že ve věci nejde o podezření z trestného činu). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný A. Ř. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nutno zdůraznit, že obviněný v podstatě uplatnil totožné námitky již v podaném odvolání a odvolací soud se jimi náležitě zabýval, přičemž neshledal dané námitky opodstatněnými.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, jak se soud vypořádal s námitkami, které obviněný uplatnil i v rámci podaného dovolání. Je namístě uvést, že se jednalo o třetí rozhodnutí ve věci samé, neboť nejdříve bylo Okresním soudem ve Zlíně rozhodnuto rozsudkem ze dne 16. 11. 2009, č. j. 34 T 128/2009-874, kterýžto byl následně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 21. 12. 2009, č. j. 6 To 565/2009-944. V řízení projednávanému rozhodnutí předcházejícím odvolací soud usnesením ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 To 183/2010-1188, rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 3. 2010, č. j. 34 T 128/2009-1020) zrušil a věc mu vrátil s tím, že v dosavadním řízení nebyla věnována dostatečná pozornost naplnění subjektivní stránky trestného činu, konkrétně prokázání podvodného úmyslu obviněného, který měl smlouvy s vlastníky dřevní hmoty uzavírat s vědomím, že nebude schopen zaplatit dohodnutou cenu, a dále ekonomické situaci firmy W. O. Z. P., jejímž jménem obviněný jednal, resp. stavu jejího účetnictví a plnění daňové povinnosti. Dále bylo soudu prvního stupně uloženo, aby se zabýval podnikatelskou činností obviněného v celém jejím rozsahu, konkrétně pak obchody, které měly být realizovány ve druhé polovině roku 2007. Dalším sporným bodem shledal odvolací soud zjištěnou výši škody a nalézacímu soudu proto uložil, aby opakovaně vyslechl znalce, kteří se ve svých posudcích zabývali výší způsobené škody, a to proto, že obviněný předložil odvolacímu soudu dodací listy, kterými dokládal množství vytěžené dřevní hmoty, tj. i výši způsobené škody. Veškeré tyto nedostatky obviněný namítal v podaném odvolání, a v téměř nezměněné podobě též v rámci projednávaného dovolání.

Odvolací soud v rámci napadeného rozsudku uvedl, že je nucen konstatovat, že soud 1. stupně příslušné pokyny nerealizoval beze zbytku, když především neučinil nic pro to, aby byly zjištěny potřebné informace o způsobu podnikání a ekonomické situaci firmy W.O.Z. P., kterou obžalovaný zastupoval a jejímž jménem jednal (str. 5 napadeného rozsudku). Odvolací soud tedy potřebné dokazování provedl sám, kontaktoval majitelku firmy L. P. a požádal o zproštění Finančního úřadu Ostrava II povinnosti mlčenlivosti za účelem vyžádání daňového přiznání za roky 2006 a 2007. K danému pak odvolací uvedl, že svědkyně žádosti vyhověla, avšak v natolik krátké době před konáním veřejného zasedání, že se již odvolací soud nemohl na tento úřad obrátit. Avšak vzhledem k tomu, že svědkyně sama zaslala soudu potřebné materiály, nebylo to ani nutné. Ze zprávy svědkyně a z několika rozhodnutí zmiňovaného FÚ odvolací soud zjistil, že daňové přiznání za uvedené roky nebylo firmou W.O.Z. P. podáno, příp. nebylo podáno řádně, když - jak svědkyně sdělila - úřadu nebyly předloženy položky nákladů z důvodu jejich ztráty. FÚ pak výši daně sám stanovil svými rozhodnutími, v jejichž rámci tedy také stanovil daňový základ dle příslušných předpisů (str. 5 napadeného rozsudku). Odvolací soud současně shledal, že nalézací soud nevyslechl všechny osoby k obchodnímu případu z konce roku 2007 ve V. L. a osoby provádějící těžbu v projednávaných případech. Tuto argumentaci uplatnil i obviněný v rámci řádného i mimořádného opravného prostředku. Odvolací soud však dospěl k závěru, že ve věci bylo provedeno úplné dokazování, neboť se namítané nedostatky v daných souvislostech již nejevily jako podstatné a mající vliv na úplnost prováděného dokazování. V podrobnostech se k danému vyjádřil na str. 7 napadeného rozsudku, kdy uvedl, že obviněný se dohodl s poškozenými na zaplacení vytěženého dřeva buď v určité lhůtě nebo taková lhůta stanovena nebyla, což znamená, že zaplatit měl při převzetí zboží, tedy dřeva. V žádném případě poškozené neinformoval v tom smyslu, že jim dřevo zaplatí v závislosti na jeho dalších podnikatelských úspěších, resp. že dřevo nezaplatí, pokud se mu nebude v budoucnu v podnikání dařit, jak se mělo stát např. ve V. L. (také proto již odvolací soud nepovažoval za nutné svědky k této problematice vyslýchat); nelze pochybovat o tom, že pokud by tímto zaplacení dřeva podmínil, k uzavření dohod by nedošlo . Námitky ve vztahu k odvolacím soudem provedenému dokazování a z něho vyplývajících závěrů ale, jak již bylo vyloženo výše, nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či jiného dovolacího důvodu namítat, neboť Nejvyšší soud je těmito závěry vázán.

Odvolací soud dále nalézacímu soudu vytkl, že odůvodnění napadeného rozsudku nevyhovuje zcela kritériím uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř., když odůvodnění postrádá pasáž, v níž by bylo vyhodnoceno provedené dokazování a vysvětleno, v čem nalézací soud spatřoval naplnění jednotlivých znaků uvedeného trestného činu.

Tento nedostatek byl namítán i obviněným. Námitky obviněného, že nebyl naplněn zákonný znak uvedení někoho v omyl a obohacení se ke škodě cizího majetku, stejně jako námitky týkající se samotné výše způsobené škody, spadají pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe obohatí tím, že jiného uvede v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu značnou.

Značnou škodou je dle ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a ne více než 5.000.000,- Kč.

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Podvodné jednání , tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Jde o úmyslný trestný čin (srov. § 4 tr. zák.).

Odvolací soud v rámci odůvodnění rozsudku na str. 6 - 7 uvedl, že stěžejními momenty, na jejichž základě lze vinu pachatele vyslovit, je tedy prokázání omylu, ve který pachatel poškozené uvedl, a prokázání výše škody, v tomto případě značné . Naplnění znaku uvedení jiného v omyl lze spatřovat v několika rovinách. Obviněný se daného jednání dopustil, přestože v dané době již byl trestně stíhán pro trestnou činnost naprosto shodné povahy, které se měl dopustit na okresech Ž. a P., kde se také vydával za zástupce firmy podnikající v těžbě dřeva, jednak také v době, kdy již byl pro tuto trestnou činnost, byť nepravomocně, odsouzen (1. 2. 2007) , a vydával se za věrohodného podnikatele podnikajícího pod jménem firmy W. O. Z. P., aniž by však tato firma vedla účetnictví. Odvolací soud k této skutečnosti uvedl, že nelze věřit tomu, že toto bylo obžalovanému, který byl zplnomocněn k jeho vedení, odcizeno . Uvádění poškozených v omyl ve smyslu rozhodnutí nezaplatit dohodnutou cenu pak dle odvolacího soudu lze spatřovat i v nepřizvání poškozených k odvozu dřeva oproti původní dohodě a samotné provedení těžby v jiném než dohodnutém rozsahu.

Co se týče výše škody, je třeba vycházet z vypracovaných znaleckých posudků, kterými bylo stanoveno množství vytěženého dřeva, neboť tyto obsahují jako jediné údaje vycházející z fyzické obhlídky místa těžby znalcem za přítomnosti majitelů vlastníků lesa, kdy byly jasně stanoveny hranice pozemků a nebylo tedy složité zjistit, kolik stromů a jaké kvality bylo na těchto pozemcích pokáceno, jakož i v osobě a postavení znalce. Odvolací soud také vysvětlil, z jakých důvodů nepřihlédl k obviněným předloženým dodacím listům a fakturám, které měly doložit skutečné množství vytěženého dřeva, kdy uvedl, že bez předchozího vyhotovení číselníků pro potřeby vlastníků a bez přítomnosti vlastníků u odvozu dřeva ztrácí svůj důkazní význam (str. 7 napadeného rozsudku).

Soudy se též náležitě zaobíraly subjektivní stránkou trestného činu. Shledaly, že obviněný se daného jednání dopustil úmyslně (§ 4 tr. zák.), s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Odvolací soud se k dané otázce vyjádřil v tom smyslu, že za dané situace (s odkazem na výpověď tehdejší družky obviněného svědkyně A. Z. a ve spise založený výpis z účtu obviněného, který soud shledal v souladu s výpovědí této svědkyně) obviněný mohl stěží předpokládat, že bude schopen za dřevo zaplatit, i když na druhé straně je zřejmé, že po prodeji dřeva určité finanční prostředky mít musel a pokud tedy poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku nezaplatil, stalo se tak jedině proto, že jim ani zaplatit nechtěl . Vyplacení některých vlastníků vyhodnotil soud jako účelové jednání, kterým chtěl obviněný toliko vzbudit dojem věrohodnosti.

Odvolací soud tak odůvodnil, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona a Nejvyšší soud v tomto neshledal žádné nesrovnalosti. V posuzovaném případě se tak o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná, neboť veškerá zjištění potřebná pro rozhodnutí byla odvolacím soudem provedena a případné nedostatky tak byly v rámci odvolacího řízení odstraněny. Skutková zjištění mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud shledal, že nalézací soud plně nerespektoval jím uložené příslušné pokyny, a proto tyto nedostatky sám napravil, a to ve vztahu ke skutkovému stavu věci, rozsudek řádně odůvodnil, uvedl, jaké skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil.

Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kdy uváděl, že nebyl naplněn znak uvedení jiného v omyl a obohacení se ke škodě jiného, subjektivní stránka uvedeného trestného činu, stejně jako výše způsobené škody, kteréžto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně námitky obviněným vznesené jsou částečně založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací, částečně jsou zcela neopodstatněné. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného A. Ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami uplatněnými v dovolání nejvyššího státního zástupce.

V konkrétním případě směřovaly výhrady nejvyššího státního zástupce proti výroku o trestu napadeného rozsudku s tím, že v dané věci byl uložen souhrnný trest, ačkoli tomu tak být nemělo.

Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou za trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V projednávaném případě nejvyšší státní zástupce uplatnil námitky, které lze nejen podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale současně se jedná o námitky opodstatněné.

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 34 T 128/2009, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin a trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 3. 2010, č. j. 34 T 128/2009-1020, mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, č. j. 34 T 128/2009-1274, následně částečně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 3. 2011, č. j. 6 To 4/2011-1387, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a obviněnému byl uložen souhrnný trest. Současně byly napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 10. 2009, č. j. 31 T 261/2005-823, jímž byl zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 9. 2004, č. j. 2 T 134/2003-98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 4. 3. 2010, č. j. 6 To 15/2010-906, a z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2007, č. j. 7 T 83/2006-321 (správně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 7. 5. 2008, č. j. 14 To 65/2008-365). Podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení dalšího trestu za trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 3. 2010, č. j. 34 T 128/2009-1020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 To 183/2010-1188.

Nejvyšší státní zástupce namítl, že závěr odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu nalézacího shledal, že při posuzování podmínek pro ukládání souhrnného trestu nelze přihlížet k rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. 2. 2007, č. j. 2 T 108/2006-87 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2007, č. j. 8 To 206/2007 110), neboť tento rozsudek byl následně zrušen ve výroku o vině a trestu v souvislosti s ukládáním společného trestu rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 7 T 83/2006, je nesprávný. Namítl, že uložení souhrnného trestu nepřipadá v úvahu.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Pro posuzování podmínek pro ukládání souhrnného trestu je podstatný okamžik vyhlášení odsuzujícího rozsudku v jiné věcí, a to bez ohledu na to, zda byl tento rozsudek později zrušen, pokud byl pachatel pro skutky, jichž se tento rozsudek týkal, uznán vinným.

V projednávaném případě se obviněný dopustil dvou trestných činů, a to trestného činu podvodu podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil v období od října 2006 do června 2007 , a trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil dne 8. 9. 2008 .

Rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 10. 2009, č. j. 31 T 261/2005-823, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 4. 3. 2010, č. j. 6 To 15/2010-906, zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 9. 2004, č. j. 2 T 134/2003-98, a dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2007, č. j. 7 T 83/2006-321. Rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2007, č. j. 7 T 83/2006-321, zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. 2. 2007 , č. j. 2 T 108/2006-87.

Z výše uvedeného se tedy podává, že obviněný se trestného činu podvodu dopustil v období od října 2006 do června 2007, tj. až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku ze dne 1. 2. 2007 ve věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 108/2006. Trestného činu úvěrového podvodu se obviněný dopustil dne 8. 9. 2008, tedy po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 31 T 261/2005.

Rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 1. 2. 2007, č. j. 2 T 108/2006-87, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2007, č. j. 8 To 206/2007, tak sice byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2007, č. j. 7 T 83/2006-387, jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu, avšak stalo se tak pouze z důvodu ukládání společného trestu, tzn. že skutkem, jehož se citovaný rozsudek týkal, obviněný uznán vinným byl. V trestné činnosti posuzované v projednávaném případě tedy obviněný pokračoval i po vyhlášení odsuzujícího rozsudku ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 2 T 108/2006, resp. jeho trestná činnost skončila až po jeho vyhlášení. Uložení souhrnného trestu je tedy v projednávaném případě vyloučené.

IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce , podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 6 To 4/2011, zrušil , a to toliko v části výroku o trestu, kterou byl obviněnému uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti let), k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle § 265k odst. 2 věta první tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, nařídil v souladu s ustanovením § 265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, předmětnou trestní věc znovu projedná, přičemž je vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 3 tr. řádu).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. Ř. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Podle § 265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v případě u obviněného A. Ř.) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil k dovolání nejvyššího státního zástupce napadený rozsudek odvolacího soudu týkající se obviněného A. Ř., a to v části výroku o trestu, kterou byl obviněnému uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti let), k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a v níž zůstal nedotčen výrok o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a sbíhajících se tří trestným činů podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 písm. b) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 10. 2009, č. j. 31 T 261/2005-823, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 4. 3. 2010, č. . 6 To 15/2010-906, a dalšího trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2007, č. j. 7 T 83/2006-321, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu z napadeného rozsudku a v příslušném výkonu trestu na dovolateli nelze pokračovat. Zrušen byl celý výrok o trestu. Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se A. Ř. bere do vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř., protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestu vyhnul, případně že bude opakovat trestnou činnost pro niž je stíhán, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Ostatně z těchto důvodů byl obviněný ve vazbě již v původním řízení (č. l. 615).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. září 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata