3 Tdo 73/2007
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 73/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 o dovolání podaném obviněným Z. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 4 To 648/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 176/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 2 T 176/2005, v trestní věci obviněných V. K., M. M. a Z. K., byl obviněný Z. K. pod bodem 3) výroku uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěných dnech měsíce února 2005 jako řidič firmy J. H., která odváží hovězí kůže ze spol. Z. M., ve dvou případech převzal od M. M., celkem 7 ks vepřových půlek o celkové váze 280 kg a celkové hodnotě 15.876,- Kč, o kterých věděl, že byly odcizeny v objektu masokombinátu a ukryty do bedny pod hovězí kůže, a tyto vepřové půlky odvezl spolu s kůžemi z objektu masokombinátu. Podle § 251 odst. 1 tr. zák. byl obviněný za tento trestný čin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o odkázání poškozeného s celým nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného Z. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 4 To 648/2006, jímž podané odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl ohledně tohoto obviněného právní moci dne 12. 9. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný Z. K. následně dovolání, směřující do výroku, kterým byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání). Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť mělo být rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že žádné maso od spoluobviněných nepřevzal. Ačkoliv se dovolatel sám nijak nemůže vyjádřit k tomu, zda spoluobvinění V. K. a M. M. inkriminované maso odcizili či nikoliv, je podle něj podstatné to, že i pro případ, že by bylo prokázáno, že k odcizení půlek vepřového masa došlo způsobem, který je uveden v rozsudku, nesvědčí to ještě samo o sobě o tom, že maso skutečně převzal dovolatel. V posuzovaném případě je přitom proti němu jediným důkazem výpověď spoluobviněného M., který tvrdí, že se spoluobviněným K. předali předmětné maso dovolateli. Z výpovědi spoluobviněného K. však podle dovolatele nebylo zjištěno, komu bylo určeno maso v prvém případě, přičemž ve vztahu ke druhému odvozu masa uvedl spoluobviněný K. pouze to, že si myslel, že maso odveze firma, která odváží kůže. Dovolatel zdůraznil, že za situace, kdy nebyl k dispozici žádný objektivní důkaz o tom, že maso bylo odcizeno, měly být provedeny všechny důkazy, které mohly mít vliv na posouzení kvality výpovědi spoluobviněného M. Aby bylo možno spolehlivě konstatovat, že pravdu má skutečně obviněný M. a nikoliv obviněný K. (dovolatel), bylo zapotřebí mít k dispozici podstatně více důkazů, než které soud v daném případě měl. Teprve na podkladě těchto dalších důkazů, které dovolatel navíc v hlavním líčení 15. 3. 2006 sám navrhoval, mohla být zjištěna významná okolnost, že obdobným způsobem se mělo maso ztrácet bez jakékoliv souvislosti s osobou dovolatele již v dřívější době. Soudy však takové důkazy neprovedly. Podle dovolatele je nesporné, že podle § 263 odst. 7 tr. ř. je odvolací soud při svém rozhodování vázán hodnocením důkazů tak, jak je provedl soud prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které sám provede. To však platí pouze za situace, že dokazování je úplné a že nebylo shledáno odvolacím soudem, že některé důkazy soud prvního stupně nevyhodnotil, popř. je nehodnotil ve vzájemných souvislostech. Protože v dané věci řízení před soudem prvního stupně zůstalo neúplné, nebyly podle přesvědčení dovolatele splněny podmínky pro zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř., nýbrž naopak byly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. Z toho podle dovolatele vyplývá, že usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 4 To 648/2006, není věcně správné, neboť pro takové rozhodnutí nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení z důvodů uvedených § 265 písmeno k) trestního řádu za použití ustanovení § 265 písmeno r) odstavec 1 písmeno b) trestního řádu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá mimo jiné v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Ke splnění podmínek k uplatnění tohoto dovolacího důvodu dojde podle státního zástupce v případech, že soud druhého stupně odepřel některé z procesních stran přístup ke druhé instanci, protože řádný opravný prostředek zamítl nebo odmítl z formálních důvodů bez meritorního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv při správném postupu byl povinen takový přezkum provést (např. zamítl jako opožděné odvolání, které bylo podáno včas). V předmětné trestní věci však podle státního zástupce nepřicházelo uplatnění výše uvedené alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vůbec v úvahu. Soud druhého stupně totiž odvolání obviněného Z. K. nezamítl ani neodmítl z formálních důvodů podle § 253 odst. 1, odst. 3 tr. ř., ale zamítl je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkumu rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupce dále poukázal na to, že dovolatel svoje námitky směřuje výlučně do skutkové oblasti, když prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se souzeného skutku nedopustil, resp. podle které se tento skutek vůbec nestal, přičemž zároveň zpochybňuje kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Takové námitky však podle státního zástupce dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahově neodpovídají a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř. Své vyjádření shrnul státní zástupce tak, aby dovolací soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Státní zástupce současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem.

Obviněný Z. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Poněvadž v dané věci byla dovolatelem namítána toliko prvá alternativa výše uvedeného dovolacího důvodu, je třeba v obecné rovině dále poznamenat, že formální (procesní) podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání zákon vymezuje v ustanovení § 253 tr. ř. Podstata tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem uvedeného dovolacího důvodu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona provedeno být mělo, takže v důsledku toho byl dovolatel zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně.

Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a takový řádný opravný prostředek zamítl (v případě odvolání podle § 256 tr. ř.) vzhledem k tomu, že jej neshledal důvodným, je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. za předpokladu, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

V projednávaném případě dovolatel opřel výše uvedený dovolací důvod především o námitky, že se nedopustil trestného činu, kterým byl uznán vinným, a že řízení před soudy obou stupňů bylo založeno na neúplném a nesprávně vyhodnoceném dokazování, když současně poukázal na to, že jeho důkazním návrhům nebylo soudem vyhověno. S tím pak spojoval výtku, že odvolací soud za nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem jeho důvodně podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl, ačkoliv správně měl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušit.

Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 4 až 7 rozhodnutí) i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily závěr o dovolatelově vině trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Výsledky provedeného přezkumu (§ 254 tr. ř.) pak odvolací soud zároveň v napadeném usnesení v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložil a odůvodnil. Pokud dovolatel namítl, že v řízení před soudem nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, pak Nejvyšší soud zjistil, že se odvolací soud vypořádal i s touto otázkou a ve svém rozhodnutí (viz str. 4, 7) odůvodnil názor, proč v daném případě shledal dokazování před soudem prvního stupně úplným a odpovídajícím zákonným hlediskům uvedeným v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. neodpovídají, a to jak v jeho uplatněné prvé alternativě, tak ani ve druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu, neboť současně neuplatnil žádnou výtku, že napadené rozhodnutí či řízení mu předcházející bylo zatíženo vadami odpovídajícími některému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

K dovolání obviněného je třeba nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání včetně dovolacích důvodů nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení výsledků a rozsahu provedeného dokazování a v tomto rámci pak zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je nutno připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného Z. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler