3 Tdo 728/2011
Datum rozhodnutí: 24.08.2011
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., § 202 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 728/2011 -16 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2011 o dovolání podaném R. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 349/2010 ze dne 27. 10. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 58/2010, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 349/2010 ze dne 27. 10. 2010 zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l trestního řádu se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 58/2010 ze dne 15. 7. 2010 byl dovolatel uznán vinným pokusem k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 12. 9. 2009 kolem 20,35 hodin v B., na T. náměstí, po předchozí slovní hádce napadl M. T., a to tím způsobem, že ho nejprve rukama srazil zezadu na zem, kde ho dále údery pěstmi bil do obličeje a hlavy, kopal nohama do těla, a to do levého boku, kdy mu tímto svým jednáním způsobil mnohačetná povrchová poranění hlavy, konkrétně oboustranné zhmoždění obličeje, mnohočetné krevní výrony a oděrky v obličeji, otok měkkých tkání v okolí pravé očnice, drobné tržné poranění pod levým okem, zhmoždění měkkých tkání čelně-temenní krajiny vpravo, otřes mozku s bezvědomím, zhmoždění hrudníku, zlomeninu čtyř žeber a to 8. žebra vlevo na dvou místech v zadní podpažní čáře a dále zlomeninu 9. a 11. žebra vlevo v zadní podpažní čáře, zhmoždění levé plíce s výpotkem tekutiny do levé pohrudniční dutiny, zhmoždění břišní stěny, krevní výron a zhmoždění levé ledviny, zhmoždění horního pólu sleziny, tedy útok byl směřován proti důležitým orgánům, kdy poškozený v důsledku tohoto napadení byl hospitalizován na chirurgickém oddělení Vojenské nemocnice v B. v době od 12. 9. 2009 do 17. 9. 2009, poté propuštěn do domácího ošetření s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu 4-5 týdnů, kdy však jen shodou okolností nedošlo s ohledem na způsob, intenzitu útoku a jeho vedení na hlavu a horní polovinu těla poškozeného ke zranění závažnějšímu, jako například komplikované zlomenině očnic s poraněním oka, popřípadě k jeho ztrátě, ke zhmoždění plic s krvácením či vykrvácením do dutiny hrudní nebo k roztržení sleziny, jater s masivním krvácením do dutiny břišní . Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s tím, že takto uložený trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.

V předmětné věci podal R. O. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 9 To 349/2010 ze dne 27. 10. 2010 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soud podal R. O. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy nesprávně hodnotily ve věci provedené důkazy, když v tomto směru namítl, že výpovědi poškozeného se v průběhu trestního řízení lišily, nebyly přitom v souladu s dalšími svědeckými výpověďmi, nebylo přihlédnuto k podnapilosti poškozeného a nebyly také akceptovány návrhy dovolatele na doplnění dokazování, když soudy se ani nezabývaly zmíněnými návrhy a nevysvětlily (ani v důvodech přijatých rozhodnutí), proč navrhované důkazy (zejména detailní a odborné posouzení zdravotního stavu dovolatele v době popsaného incidentu) neprovedly. Uvedl takto, že to byl poškozený M. T., kdo jej napadl, a on sám se pouze bránil, a to v době, kdy sám byl zdravotně handicapován. Konečně zpochybnil i závěry stran zranění poškozeného (odborný závěr příslušné znalkyně). Soudy takto nepřihlédly ani k materiální stránce přisuzovaného skutku, když se spokojily pouze s následkem, aniž by vzaly v úvahu osobu dovolatele včetně jeho zdravotního stavu, okolnostmi, za kterých se předmětný skutek stal, mírou zavinění a jeho pohnutkou. Dodal, že pokud byl přesto shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., tak samotná takto soudy užitá právní kvalifikace neodpovídá zejména s ohledem na následek v podobě zranění poškozeného a v úvahu tak připadalo shledat jej vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. S ohledem na uvedené potom navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené (citované) usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející (citovaný) rozsudek Městského soudu v Brně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a zrušil též rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu a dále, aby věc byla vrácena postupem podle § 265 l odst. 1 tr. ř. až do stádia soudu I. stupně s příslušným závaznými pokyny k doplnění dokazování .

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že k argumentaci dovolatele je namístě především uvést, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž dle státního zástupce vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K obdobným závěrům přitom dospěl i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Státní zástupce doplnil, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování), v případě opomenutých důkazů a v případě užití důkazů nezákonných, pokud je současně pochybení takové intenzity, že se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize se základními postuláty spravedlivého procesu. Taková situace však dle státního zástupce v posuzované věci nenastala. Dovolatel totiž v rámci své argumentace sice namítá nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového děje, když zmiňuje nesprávné vyhodnocení subjektivní a objektivní stránky vyslovených skutkových podstat, resp. nesprávné vyhodnocení společenské nebezpečnosti svého činu, avšak tento závěr výlučně opírá o údajnou nesprávnost skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci, když tvrdí, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, ale skutkový děj nastal zcela odlišným způsobem, především v tom smyslu, že byl sám napaden poškozeným, kterému se pouze bránil. Zejména soud prvního stupně se ovšem zmíněnou skutkovou verzí dostatečně zaobíral, a to včetně posouzení zdravotního stavu obviněného jak z pohledu dlouhodobého, tak i z pohledu okamžitých následků činu a učinil jednoznačné skutkové závěry, které potvrdil i soud odvolací. Námitky se tak dle státního zástupce zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Podané dovolání tudíž shledával podaným z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. a navrhl je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu však byla uplatněna nejenom právně relevantně, ale současně i důvodně, a to z pohledu dovolacího důvodu uplatněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak uvedeno dále. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu právě s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudu druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzce vymezené dovolací důvody (k tomu např. usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Dále je namístě uvést, že v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom ovšem do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).

Jestliže dovolatel namítá, že byl neprávem uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokusem k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. a že toto vadné hmotně právní posouzení skutku se opírá o skutkový stav zatížený vadou spočívající v tom, že odvolací (ani nalézací) soud posoudil otázku jeho viny bez toho, že by předtím rozhodly o navrhovaných důkazech (a své stanovisko k navrhovanému odůvodnily), jde právě o tzv. opomenuté důkazy, a proto je podané dovolání (i s ohledem na shora citovanou judikaturu Ústavního soudu) nutno považovat za právně relevantní a současně i důvodné. Proto ve světle výše uvedených skutečností Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uplatněny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícímu. Soud prvního stupně se důkazními návrhy dovolatele na přehrání videozáznamu policie a zjištění nedobrého zdravotního stavu obviněného v době předmětného incidentu v podstatě nezabýval, když pouze v rámci protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 7. 2010 uvedl, že podle § 216 odst. 1 tr. ř. nebudou další důkazy prováděny (bez dalšího). V důvodech svého (přijatého) rozhodnutí se potom k návrhům dovolatele na doplnění dokazování nevyjádřil vůbec. Dovolatel potom v rámci písemného odůvodnění odvolání (č. l. 163-167 spisu) namítl, stejně jako v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem ústy svého obhájce, že soud prvního stupně neprovedl důkaz videozáznamem pořízeným policií na místě činu, neprovedl rekonstrukci a dokazování nedoplnil ani požadovaným doplněním znaleckého posudku či pořízením jiného znaleckého posudku, který by se zabýval možnostmi obviněného spáchat označený skutek a to s ohledem na jeho zdravotní dispozice. Současně navrhl provedení takto navrhovaných důkazů ve veřejném zasedání. Odvolací soud se však s těmito důkazními návrhy nijak nevypořádal, tedy nerozhodl ani o jejich provedení či naopak o jejich zamítnutí, když v tomto směru ani v důvodech napadeného usnesení neargumentoval. V rámci písemného odůvodnění odvolání (č. l. 169-174) namítl dovolatel (obviněný), že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy, neboť neprovedl videozáznam pořízený Policií ČR, rekonstrukci a zejména doplnění znaleckého posudku ohledně možnosti poranění poškozeného reklamním poutačem či (zejména) vypracování znaleckého posudku ohledně možnosti obviněného spáchat označený trestný čin (s ohledem na jeho aktuální zdravotní dispozice). Odvolací soud se však s těmito důkazními návrhy nijak nevypořádal, tedy nerozhodl ani o jejich provedení či naopak o jejich zamítnutí. Nedostatek tohoto procesního postupu vyplývá jednak z obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 27. 10. 2010 (č. l. 190-191), ale i ze samotného odůvodnění napadeného usnesení. V něm se odvolací soud omezil na pouhé konstatování, že soud I. stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění mající plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování s tím, že se konečně ztotožnil s jeho závěry a neshledal v nich pochybení.

V posuzované věci jde tedy o typický případ tzv. opomenutých důkazů. Protože se odvolací soud důkazními návrhy dovolatele vůbec nezabýval, nemohl posoudit ani jejich význam z hlediska řádného objasnění věci. Přímý dopad uvedené (procesní) vady na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na (hmotně právní) kvalifikaci předmětného skutku nelze tudíž předem vyloučit.

Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 349/2010 ze dne 27. 10. 2010 a podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit v zasedání veřejném.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) R. O. a rozhodnout o něm. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde tak především o to, aby se odvolací soud vypořádal s důkazními návrhy předloženými mu dovolatelem a rozhodl o nich. V odůvodnění svého nového rozhodnutí bude potom povinen náležitě odůvodnit, jakými úvahami se přitom řídil (srov. § 134 odst. 2 tr. ř.). Jestliže rozhodne, že je nezbytné dokazování doplnit, pak podle jeho výsledku (který v nynější fázi řízení nelze předvídat) zváží, zda pro případ zrušení odvoláním napadeného rozsudku může řízení ukončit sám a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. ve věci meritorně rozhodnout rozsudkem.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka