3 Tdo 727/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 727/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 o dovolání obviněného Ing. J. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 473/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 2 T 344/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 2 T 344/2002, byl obviněný Ing. J. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že dne 22. 9. 2001 v době kolem 15.50 hod. jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Toyota Rav 4 vlastníka E. s. r. o., kdy vyjížděl z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na silnici v katastru obce K., okr. B., kdy neměl dostatečný dohled vlevo ve svém směru jízdy, v důsledku vlastní nepozornosti nedal přednost v jízdě z jeho pohledu zleva jedoucímu motocyklu tov. zn. JAWA 350/639-0-0, který řídil majitel uvedeného motocyklu T. Š., v důsledku jednání řidiče Ing. J. B. došlo ke vjetí jím řízeného vozidla do jízdního pruhu motocyklu řidiče T. Š. a následně k nárazu motocyklu do levého boku vozidla řízeného Ing. B. a ke zranění řidiče T. Š., které ze soudně lékařského hlediska hodnoceno jako lehké, a ke zranění spolujezdce řidiče Š. L. K., které je ze soudně lékařského hlediska hodnoceno jako těžké, řidič Ing. J. B. tak svým jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající z ust. § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 23 odst. 1, odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla pak obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené V. z. p. ČR, O. p. B. škodu ve výši 158.236,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 473/2004, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté sám znovu rozsudkem rozhodl, že se obviněný Ing. J. B. uznává vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., když popis skutku z rozsudku soudu prvního stupně upravil jen vypuštěním poslední části tzv. skutkové věty (týkající se porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona) tak, že obviněný dne 22. 9. 2001 v době kolem 15.50 hod. jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Toyota RAV 4 vlastníka E., s. r. o., kdy vyjížděl z místo ležícího mimo pozemní komunikaci na silnici v katastru obce K., okr. B., kdy neměl dostatečný dohled vlevo ve svém směru jízdy, v důsledku vlastní nepozornosti nedal přednost v jízdě z jeho pohledu zleva jedoucímu motocyklu tov. zn. JAWA 350/639-0-0, který řídil majitel uvedeného motocyklu T. Š., v důsledku jednání řidiče Ing. J. B. došlo ke vjetí jím řízeného vozidla do jízdního pruhu motocyklu řidiče T. Š. a následně k nárazu motocyklu do levého boku vozidla řízeného Ing. B. a ke zranění řidiče T. Š., které ze soudně lékařského hlediska je hodnoceno jako lehké, a ke zranění spolujezdce řidiče Š. L. K., které je ze soudně lékařského hlediska hodnoceno jako těžké. Podle § 224 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému nově uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. z. p. ČR, O. p. B., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 24. 11. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž tento rozsudek napadl ve všech výrocích. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že i za stavu, kdy se odvolací soud zčásti ztotožnil s jeho obhajobou a námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně, nelze závěr o jeho vině (byť bez deklarování důležité povinnosti) považovat za správný a v souladu se zákonem. Podle názoru dovolatele nebylo v jeho případě možno dovodit nedbalostní zavinění podle § 5 tr. zák., a to v žádné ze zákonem předpokládaných forem, ani příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem vzniklým při dopravní nehodě, jak je popsán ve výroku o vině v rozhodnutí soudů obou stupňů. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že podle skutkových zjištění soudů založených na závěrech znaleckých posudků, jel řidič motocyklu poškozený T. Š. do pravotočivé nepřehledné zatáčky rychlostí okolo 65 km/h, ačkoliv maximální přiměřená rychlost zde mohla činit pouze 42 km/h. Protože skutečná rychlost motocyklu překračovala zjištěnou přiměřenou rychlost o více než 50 %, nebyl motocyklista schopen zastavit na vzdálenost, na kterou měl rozhled. Za předpokladu, že by jel rychlostí přiměřenou svým výhledovým podmínkám, tj. v dané situaci maximálně možnou a přípustnou ve vztahu k ustanovení § 18 zák. č. 361/2000 Sb., ke střetu vozidla dovolatele s jeho motocyklem by vůbec nedošlo. Dovolatel dále zdůraznil závěry posudků znalců Ing. V. a Ing. H., podle nichž ve chvíli vyjíždění z vedlejší komunikace na silnici, nemohl motocykl jedoucí po silnici vidět. Uvedené skutečnosti nevzal podle názoru dovolatele odvolací soud dostatečně v úvahu, když učinil ničím nepodložené závěry o tom, že obviněný (dovolatel) neměl dostatečný rozhled vlevo a v důsledku vlastní nepozornosti nedal poškozenému přednost v jízdě. Přitom skutečnost, že motocyklista pojede nepřiměřenou rychlostí nemohl dovolatel předpokládat. Dovolatel připomněl, že i podle judikatury Nejvyššího soudu nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky a této okolnosti přizpůsobil své chování. Podle přesvědčení dovolatele bylo proto v daném případě jedinou příčinou střetu překročení maximální přiměřené rychlosti o 50 % ze strany motocyklisty T. Š. Nesprávné posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu tudíž podle dovolatele spočívá v nevyhodnocení absence příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a způsobeným následkem a v nesprávném závěru o jeho nedbalostním zavinění podle § 5 písm. a) tr. zák.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud jeho dovolání vyhověl a podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 473/2004, v celém rozsahu zrušil a dále podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat toliko vady právní a námitky týkající se skutkových zjištění, zejména hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., povahu právně relevantních námitek nemají. V posuzovaném případě vycházel státní zástupce z názoru, že argumentuje-li obviněný ve svém dovolání tím, že motocyklista o 50 % překročil rychlost maximálně možnou a přípustnou ve smyslu § 18 zák. č. 361/2000 Sb., a z této skutečnosti dovozuje, že za daných okolností nebyl povinen předpokládat porušení citovaného zákonného ustanovení motocyklistou, nelze takové argumentaci přisvědčit. Státní zástupce pak zrekapituloval závěry znaleckých posudků provedených ve věci a konstatoval, že podle nich mohl motocyklista T. Š. z technického hlediska střetu zabránit pouze při rychlosti jízdy do 42 km/h, avšak jeho povinností nebylo jet právě takovou rychlostí a skutečnou rychlostí jízdy asi 65 km/h se nedopustil porušení žádného ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. Státní zástupce zdůraznil, že řidič motocyklu totiž jel rychlostí, která byla z technického hlediska přijatelná dané dopravní situaci, pohyboval se po komunikaci s předností v jízdě s maximální povolenou rychlostí jízdy 90 km/h. V kritickém místě se přitom nenacházelo žádné dopravní značení upozorňující na nějakou odlišnost či nebezpečí. Naproti tomu obviněný (dovolatel) mohl podle znaleckých posudků střetu zabránit, jestliže by si před odbočováním z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na hlavní silnici zajistil bezpečné vyjetí jinou náležitě poučenou osobou, jak to vyžaduje ustanovení § 23 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. Za tohoto stavu se podle státního zástupce jeví jako zákonná a správná právní kvalifikace jednání obviněného (dovolatele), kterou použil ve svém rozsudku soud prvního stupně a nikoliv ta, kterou použil odvolací soud, jenž své rozhodnutí odůvodnil zejména zcela nelogickým poukazem na nepřiměřenou rychlost jízdy motocyklisty T. Š. Učiněná skutková zjištění podle státního zástupce nepotvrzují podíl motocyklisty na předmětné dopravní nehodě, ale naopak svědčí o tom, že právě obviněný svým zaviněným jednáním způsobil nastalý následek. Státní zástupce poukázal rovněž na to, že odvolací soud, aniž by provedl jakékoliv důkazy týkající se posuzovaného skutku a modifikoval jeho popis, se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, který za hlavní a zásadní příčinu dopravní nehody označil porušení důležité povinnosti ze strany obviněného (dovolatele). Své vyjádření státní zástupce shrnul tak, že dovolání obviněného hodnotí jako zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby je dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný Ing. J. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Podle výše uvedených hledisek považoval Nejvyšší soud dovolání obviněného za právně relevantní (ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu) v části, v níž dovolatel napadenému rozhodnutí vytkl, že skutkový stav věci, z něhož soud vycházel, nedovoloval - s ohledem na počínání motocyklisty (tj. nepřiměřenou rychlost jeho jízdy vzhledem k daným výhledovým podmínkám) - učinit závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného (dovolatele) a způsobeným následkem ani závěr o jeho nedbalostním zavinění (§ 5 tr. zák.).

Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1981 Sb. r. tr., R 21/1981 Sb. r. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.

Jestliže jsou tyto obecné zásady aplikovány na posuzovaný případ, lze souhlasit se závěry napadeného rozhodnutí, že obviněný Ing. J. B. naplnil znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění obou soudů totiž obviněný (dovolatel) v inkriminovanou dobu vjížděl z místa ležícího mimo pozemní komunikaci (z lesní cesty) na silnici za stavu, kdy neměl dostatečný dohled vlevo ve směru své jízdy a v důsledku vlastní neopatrnosti nedal přednost v jízdě zleva jedoucímu motocyklu řízenému T. Š. V důsledku toho došlo ke vjetí automobilu řízeného obviněným (dovolatelem) do jízdního pruhu, v němž se pohyboval motocykl, a k následnému nárazu motocyklu na levý bok automobilu. Řidič motocyklu i jeho spolujezdec L. K. utrpěli při střetu zranění, přičemž zranění spolujezdce bylo kvalifikováno jako těžká újma na zdraví ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Na pokladě takto zjištěného skutkového stavu věci nelze pochybovat o příčinné souvislosti mezi shora konstatovaným jednáním obviněného a dopravní nehodou s výše uvedeným následkem (účinkem).

Jestliže dovolatel tvrdí, že v okamžiku vjíždění na silnici nemohl motocykl přijíždějící zleva vidět, a že se motocyklista k pozdějšímu místu střetu navíc přibližoval nepřiměřenou rychlostí, což mělo být jedinou a výlučnou příčinu předmětné dopravní nehody, nemohou tyto námitky obstát.

Podle zjištění soudů přijížděl motocyklista T. Š. k místu pozdějšího střetu rychlostí cca 60 - 65 km/h, a to po silnici, na níž měl přednost v jízdě a kde povolená maximální rychlost 90 km/h nebyla omezena dopravní značkou. Žádné dopravní značení přitom neupozorňovalo ani na možnost výjezdu vozidel z lesa. Na základě několika technických znaleckých posudků vypracovaných v posuzované věci soudy zjistily, že výhledovým podmínkám řidiče motocyklu odpovídala rychlost jízdy nižší, než jakou skutečně jel, a to rychlost cca 42 km/h. V takovém případě by pak měl reálnou možnost střetu s vozidlem obviněného (dovolatele) zabránit, resp. ke střetu vozidel by nemuselo dojít. Z hlediska právního posouzení věci je tedy zřejmé, že rychlost jízdy motocyklisty byla vedle jednání dovolatele (popsaného v předcházejícím odstavci) jednou z příčin (okolností), bez níž by následek nebyl nastal. Pokud však odvolací soud ve svém rozhodnutí dovozuje spoluzavinění poškozeného T. Š. na předmětné nehodě a dovolatel dokonce naznačuje jeho plné zavinění, je třeba vzít v úvahu, že řidič motocyklu projížděl kritickým úsekem rychlostí podstatně nižší, než kolik činila maximální povolená rychlost, což rozhodně nesvědčí o jeho neodpovědném či riskantním počínání v silničním provozu. Skutečnost, že nejel rychlostí maximálně 42 km/h, která by mu za daných výhledových podmínek umožnila účinně reagovat na jednání dovolatele (který mu vjel do jízdní dráhy), je třeba hodnotit pod zorným úhlem námitek, jež ve svůj prospěch uplatnil sám dovolatel, tj. že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Technicky adekvátní rychlost jízdy motocyklu byla odborně stanovena příslušnými specializovanými znalci ve vztahu ke všem okolnostem nehodového děje. Na rozdíl od znalců měl motocyklista v kritické době nesrovnatelně menší možnost přesnějšího rozboru dané dopravní situace a správnost takového vyhodnocení byla pochopitelně závislá jen na jeho vlastních zkušenostech a schopnosti předvídat vznik nebezpečí, které v tomto konkrétním případě představovalo vjíždění automobilu řízeného dovolatelem z lesní cesty na silnici. Nelze pominout ani to, že při stanovení maximální rychlosti, při níž motocyklista z technického hlediska ještě mohl nehodě zabránit, nemohla při teoretických výpočtech znalců hrát žádnou roli skutečnost, že motocyklista měl přednost v jízdě. Význam této skutečnosti z hlediska právního však pominout nelze. Závěry odvolacího soudu o spoluzavinění motocyklisty na předmětné nehodě (vzhledem k nepřiměřené rychlosti) jsou proto zcela nepřesvědčivé, nehledě na to, že takovému závěru by musela odpovídat učiněná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku ve výroku rozhodnutí. Odvolací soud však dokazování nijak nedoplňoval a popis skutku ve svém rozsudku ve vztahu k jednání motocyklisty v žádném směru nemodifikoval. Na tato pochybení konečně výstižně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného.

Skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích lze shrnout tak, že jednání obviněného Ing. J. B. (dovolatele) bylo prvotní příčinou relevantních trestněprávních následků, ke kterým by jinak nedošlo, neboť motocyklista neměl žádnou jinou příčinu pro brzdění jím řízeného motocyklu až do zastavení či k provedení jiného manévru. Vývoj příčinné souvislosti je současně zahrnut i zaviněním dovolatele ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. Soudy obou stupňů správně zjistily všechny rozhodné skutečnosti, jež jsou nezbytné pro správné posouzení otázky zavinění, především to, že obviněný (dovolatel) věděl, že vyjíždí z lesní cesty na silnici a doleva ve směru své jízdy má velmi omezený výhled. Musel samozřejmě reálně počítat i s provozem vozidel na silnici, včetně jejich pohybu z uvedeného směru. Jeho povinností pak bylo respektovat zejména ustanovení § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v tehdy účinném znění, ustanovení § 23 odst. 1 cit. zák., podle něhož při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci musí řidič dát přednost v jízdě mj. vozidlům jedoucím po pozemní komunikaci, a zejména § 23 odst. 2 cit. zák., jež stanoví, že vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit vjetí na pozemní komunikaci pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Pokud si dovolatel shora naznačeným způsobem nepočínal, lze jej důvodně činit odpovědným za zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně ohrozit jím chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí.

S ohledem na všechny shora uvedené důvody proto Nejvyšší soud neshledal, že by dovolatelovy námitky byly v jakémkoliv směru opodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného Ing. J. B. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Závěrem považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že výše uvedeným způsobem rozhodl s ohledem na zákaz reformationis in peius, neboť dovolání podal pouze obviněný a nikoliv též (v jeho neprospěch) nejvyšší státní zástupkyně. V případném dalším řízení o této věci by tak nemohlo dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatele, přičemž s ohledem na skutečnosti, jež Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí již v potřebném rozsahu vyložil, by výsledek pro dovolatele příznivější nepřicházel v úvahu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2005



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler