3 Tdo 720/2013
Datum rozhodnutí: 28.08.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 720/2013 -26

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o dovolání podaném obviněným J. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 To 40/2013-393, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 167/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 11. 2011, č. j. 1 T 167/2011-130, byl obviněný J. L. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010, /dále jen tr. zákoník /), jehož se podle tzv. skutkové věty výroku o vině měl dopustit tím, že dne 20. 6. 2011 v době kolem 16.45 hod v P. na ulici N., v Café - baru N. , přistoupil k provozovatelce baru S. N. nar., a požadoval po ní vydání peněz za účelem pokračování ve hře na výherním automatu v nedalekém jiném baru, přičemž když jmenovaná výzvu odmítla, tuto naléhavým zvýšeným hlasem opakovaně po dobu několika minut, mácháním rukama kolem sebe a nakonec verbální pohrůžkou, že něco udělá, pokud mu peníze ihned nevydá, čímž v S. N. vyvolal pocit ohrožení a přiměl ji poodstoupit od otevřené pokladny, ze které si následně svévolně vzal finanční hotovost ve výši 700,- Kč. Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 1. 2012, č. j. 8 To 504/2011-163, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. shora uvedený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Na základě dovolání obviněného J. L. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1050/2012, podle § 265k odst. 1 tr. ř. předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově zrušil. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrokem podle § 265 l odst. 4 tr. ř. bylo rozhodnuto, že se obviněný nebere do vazby. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zároveň podrobně rozvedl, jaké vady a pochybení ve zrušených rozhodnutích obou soudů zjistil a soudu prvního stupně uložil, aby se z těchto hledisek věcí znovu zabýval a vytýkané vady odstranil. Z dosavadního důkazního stavu vyplývaly zásadní pochybnosti o příčetnosti obviněného v době činu. Jejímu zkoumání soudy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 věty prvé tr. ř. nevěnovaly prakticky žádnou pozornost. Nejvyšší soud konstatoval, že dosud zjištěné skutečnosti měly vést k závěru o nutnosti vyšetřit duševní stav obviněného prostřednictvím znaleckého posudku, který by se zabýval tím, zda byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a (zejména) zda byl schopen je v inkriminované době ovládnout, a to nejen z pohledu možného ovlivnění užíváním pervitinu, ale i ve vztahu k možné závislosti na hře na výherních automatech (tzv. patologické hráčství). Skutková zjištění naznačovala, že hra na výherních automatech byla v inkriminovaném období téměř výhradní činností, které se obviněný věnoval. V zájmu umožnění hry se opakovaně zadlužoval a v případě, že se mu na hru nedostávalo prostředků, zjevně se dostával do značné psychické tenze, která se projevila ve stíhaném jednání. V důsledku opominutí provést důkaz, jehož prostřednictvím mohly být vyjasněny zásadní pochybnosti o příčetnosti obviněného v době činu jako základní podmínky jeho trestní odpovědnosti, se právní závěr o posouzení jeho jednání jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jevil přinejmenším jako předčasný. Nejvyšší soud proto soudu prvního stupně uložil, aby se věcí v potřebném rozsahu zabýval znovu. Šlo o to, aby bylo dosud provedené dokazování doplněno přibráním znalce k vyšetření duševního stavu obviněného k datu spáchání činu s tím, zda jeho jednání nebylo (či do jaké míry bylo) ovlivněno požitím drogy nebo chorobnou závislostí na hře na výherních automatech, případně o důkazy další. Po doplnění dokazování měl soud své závěry promítnout do hodnocení příčetnosti obviněného a v návaznosti na něm rozhodnout. Pro případ opětovného uznání viny obviněného zločinem loupeže měl odstranit i zjištěné formulační nedostatky (nevýstižný popis skutku) ve výrokové části rozsudku.

Okresní soud v Prostějově poté ve věci rozhodl novým rozsudkem ze dne 18. 12. 2012, č. j. 1 T 167/2011-355. Po doplněném dokazování v intencích pokynů Nejvyššího soudu obviněného znovu uznal vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku na částečně modifikovaném skutkovém základě, že obviněný dne 20. 6. 2011 v době kolem 16.45 hod. v P. na ulici N., v Café - baru N. , přistoupil k provozovatelce baru S. N. nar., a požadoval po ní vydání peněz za účelem pokračování ve hře na výherním automatu v nedalekém jiném baru, přičemž když jmenovaná výzvu odmítla, tuto naléhavým zvýšeným hlasem, opakovaně po dobu několika minut žádal o vydání peněz, máchal rukama kolem sebe, a nakonec pohrozil , že něco udělá, pokud mu peníze ihned nevydá, čímž v S. N. vyvolal pocit ohrožení a přiměl ji poodstoupit od otevřené pokladny, ze které si následně svévolně vzal finanční hotovost ve výši 700,- Kč . Za to ho podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání třiceti čtyř měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti posledně uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 To 40/2013-393, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 3. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Také proti tomuto rozhodnutí odvolacího soud podal obviněný J. L. následně dovolání , jímž zároveň opět napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvody uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nadále nelze právně kvalifikovat jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, protože v něm nejsou popsány takové skutečnosti, z nichž by bylo možno beze všech pochybností usuzovat na naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto zločinu a potřebný stupeň jeho společenské škodlivosti. Podle názoru dovolatele nebyla spolehlivě vyřešena ani otázka jeho příčetnosti, resp. nepříčetnosti v době spáchání činu s ohledem na jeho závislost na drogách a patologické hráčství. Přibraný znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Svatopluk Sedláček sice vypracoval znalecký posudek a byl vyslechnut v hlavním líčení, avšak ani po takto doplněném dokazování nebyly v potřebném rozsahu odstraněny některé rozpory mezi těmito doplněnými důkazy a lékařskou dokumentací dovolatele, která je součástí spisu. Znalecký posudek tedy měl být znalcem přinejmenším doplněn, spíše však měl být přibrán znalec jiný k vypracování revizního posudku. Prokázána rovněž nebyla pohrůžka bezprostředního násilí, a to ani jako pohrůžka konkludentní. Skutek proto měl být posouzen toliko jako přestupek. Při ukládání trestu pak podle dovolatele soud nezohlednil dopad amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 na jeho minulá odsouzení, což vedlo k uložení nepřiměřeně tvrdé sankce.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 To 40/2013-393, i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 12. 2012, č. j. 1 T 167/2011-355, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který předně podotkl, že dovolatel v něm již poněkolikáté opakuje námitky známé z jeho dosavadní obhajoby, které tvořily také podstatu jeho řádného opravného prostředku (odvolání). Soud druhého stupně se těmito výhradami zabýval v potřebné míře a srozumitelně na ně odpověděl, přičemž proti jeho závěrům nelze podle státního zástupce ničeho namítat. Navíc, pokud dovolatel brojí proti závěru o naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zločinu, pro nějž byl odsouzen, činí tak nepřípustně, neboť Nejvyšší soud v rozhodnutí o předcházejícím dovolání konstatoval, že v tomto směru je rozhodnutí soudu prvního stupně zcela správné. V ostatním pak obviněný pouze proklamuje absenci veškerých znaků skutkové podstaty zločinu loupeže v popisu skutku, aniž by uvedl jakoukoli konkrétní námitku. Navíc jde o výtku nedůvodnou, protože všechny znaky daného deliktu ve skutkové větě vyjádřeny jsou.

Obviněný tak mohl podle státního zástupce dovoláním úspěšně napadat pouze závěr soudu prvního stupně o zachování příčetnosti v době činu. To sice učinil, ovšem pouze formou námitek proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy vztahující se k tomu znaku trestného činu. Pokud jde o námitku nedostatku společenské škodlivosti jeho jednání, tato je zcela irelevantní, protože dovolatel by musel argumentačně podložit, že jeho jednání bylo zcela atypické a nedosahovalo ani té nejmenší míry společenské škodlivosti, obvyklé pro trestné činy tohoto druhu. Takové tvrzení by vzhledem k soudem zjištěným skutkovým okolnostem mohl ovšem sotva obhájit. A konečně, napadl-li výrok o trestu tvrzením, že jde o trest nepřiměřeně tvrdý, nemá taková námitka v řízení o dovolání žádný význam, protože ji není možno přiřadit ani k jednomu ze zákonných důvodů dovolání.

Protože řízení předcházející napadenému rozhodnutí není podle názoru státního zástupce zatíženo žádnou vadou klasifikovatelnou jako některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., není naplněn ani druhý z obviněným uplatněných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž z převážné části bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný J. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je (jako celek) přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal i tentokrát podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Na tomto místě je třeba poznamenat, že za hranicí přípustnosti dovolání se obviněný ocitl námitkou, podle níž ani v novém řízení nebyla prokázána pohrůžka bezprostředního násilí (a to ani jako konkludentní), kterou měl užít vůči poškozené S. N. S touto námitkou se však Nejvyšší soud definitivně vypořádal již ve shora citovaném usnesení ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1050/2012, na str. 3/4 shora odůvodnění se závěrem, že tento znak objektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v jednání dovolatele naplněn byl. Nejvyšší soud zde soudu prvního stupně vytkl pouze formulační vady v popisu skutku, které však soud prvního stupně v novém rozhodnutí odstranil. Lze tak přisvědčit vyjadřujícímu se státnímu zástupci, že dovolatel se de facto nepřípustně domáhá změny názoru Nejvyššího soudu závazně vysloveného v předcházejícím řízení v téže věci.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je dále zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatele, že ani po doplnění dokazování v novém řízení nebyla způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti vyřešena otázka jeho příčetnosti v době spáchání činu. Tato námitka je ve své podstatě polemikou se skutkovými zjištěními, o které soudy opřely svůj opětovný závěr o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Má tedy ryze procesní (a nikoli hmotně právní) charakter a dovolatel se jí primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci.

Nejvyšší soud dále jako obiter dictum považuje za nutné uvést, že soud prvního stupně doplnil dokazování v souladu s pokyny, jak jsou obsaženy ve zrušujícím usnesení sp. zn. 3 Tdo 1050/2012, ze dne 12. 9. 2012, když k vyřešení otázky příčetnosti obviněného v době činu doplnil dokazování posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a jeho výslechem v hlavním líčení. MUDr. Svatopluk Sedláček dospěl k závěru, že pokud byl obviněný v době činu pod vlivem alkoholu a drog a jednal shora popsaným způsobem v důsledku potřeby dalších finančních prostředků na hru na automatech, byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti sníženy pouze nepodstatně, spíše blíže jejich úplnému zachování. Nejednal tedy ve stavu patické motivace. Tento závěr pak znalec vyložil a obhájil i před soudem v hlavním líčení. Jestliže za těchto okolností soud, který současně dovodil, že diagnostikovaná porucha osobnosti není v rozporu se shromážděnými lékařskými zprávami obviněného, nepovažoval za nezbytné přibrat jiného znalce k vypracování revizního znaleckého posudku, nelze mu již vytýkat, že by nepostupoval v souladu s ustanoveními trestního řádu, která mají zabezpečit objasnění věci a právo obviněného na řádnou obhajobu. Stejně tak v tomto směru nelze nic namítat proti rozhodnutí odvolacího soudu, který se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou argumentací obhajoby jako v nyní projednávaném dovolání, pokud neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal; zvláště za situace, kdy důvody svého postupu a rozhodnutí v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. náležitě odůvodnil (viz str. 2 a 3 shora napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor dovolatele, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě opětovně (i napodruhé) zjistily skutkový stav věci stran naplnění subjektivní stránky zločinu loupeže v jeho jednání povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

Hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak obviněný - ve vztahu k výroku o vině - uplatnil právně relevantní námitkou, že jeho jednání bylo nepřípustně kriminalizováno, když podle něj plně postačovalo uplatnit vůči němu odpovědnost podle zákona o přestupcích.

Tuto námitku však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.

Obecně platí, že zásada subsidiarity trestní represe (nyní výslovně vyjádřená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku /zák. č. 40/2009 Sb./), jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských zájmů a hodnot. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních vztahů před činy zvlášť společensky škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k právnímu chaosu.

V daném případě však nelze odhlédnout od podstaty vysoce závažného jednání dovolatele, který nejprve opakovaně zvýšeným hlasem důrazně žádal poškozenou, aby mu vydala peníze z pokladny. Verbální požadavek současně doprovázel mácháním rukou kolem sebe, a to v těsné blízkosti barového pultu. Nenechal se přes jasné odmítnutí odbýt a naopak své agresivní chování vůči napadené ženě vystupňoval vyjádřením, že pokud mu peníze ihned nevydá, něco udělá . Zcela vědomě tím u poškozené vyvolal pocit ohrožení (tj. obavy z násilí vykonaného na její osobě, popř. též na zařízení baru, pokud jeho požadavek nebude ihned splněn); v důsledku toho mu nakonec ustoupila a umožnila mu vybrat veškeré peníze z pokladny. Pokud při takových skutkových zjištěních dospěly soudy k tomu, že se jednání obviněného (dovolatele) již zřetelně vymyká ze sféry správně právní odpovědnosti (za přestupek) a přesahuje již do roviny práva trestního (jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku), lze jejich rozhodnutí považovat za věcně správná.

Námitku dovolatele směřující proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu s odvoláním na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, která měla mít dopad na jeho předchozí tresty, pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř . , který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takovou vadou však výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně netrpí a dovolatel ji ostatně ani nenamítal.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu , považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu či způsobu jeho výkonu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Takovou vadou však výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně netrpí a ostatně ani nebyla namítána. Jiná pochybení soudu spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku či v § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku či kritérii dalších a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně R 22/2003 SbRt.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku , jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným z důvodu, že uložený trest - včetně způsobu jeho výkonu - je nepřiměřený, a dovoláním, protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné přezkumné instance v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§ 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný.

Dovolání obviněného J. L. bylo dílem opřeno o námitky nepřípustné, dílem o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným. Proto mu nebylo možno přiznat opodstatnění ani z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud je tedy podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler