3 Tdo 716/2011
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 196 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 716/2011-12

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2011 o dovolání, které podal obviněný A. L. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 7 To 9/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 100/2010, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 7 To 9/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 12 T 100/2010, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 12 T 100/2010, vydaném v řízení proti uprchlému konaném za podmínek § 302 a násl. tr. ř., byl obviněný A. L. T. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že v době od 1. 1. 2009 do 1. 6. 2010 v B. ani jinde nepřispíval na výživu své dcery L. Š., ač mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb. a dále dle dohody o výkonu rodičovské zodpovědnosti ze dne 31. 7. 2006, kterou se zavázal přispívat na výživu jmenované částkou 600,- Kč měsíčně splatnou do desátého dne v měsíci předem k rukám oprávněné matky dítěte D. Š., a dluží tak za sledované období na výživném celkem částku 10.200,- Kč . Podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo zároveň uloženo omezení spočívající v povinnosti uhradit podle svých sil ve zkušební době dlužné výživné.

O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně (§ 304 tr. ř.), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 7 To 9/2011, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněného na totožném skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal vinným opět přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v tzv. právní větě výroku rozsudku oproti soudu prvního stupně doplnil, že obviněný se uvedeného přečinu dopustil v úmyslné formě . Podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou roků. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. 1. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Rovněž odvolací soud rozhodoval v řízení proti uprchlému.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala jménem obviněného jeho obhájkyně JUDr. Zuzana Geryková následně dovolání , kterým zároveň napadla i vady řízení,jež napadenému rozsudku předcházelo. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že proti němu navzdory námitkám jeho obhájkyně bylo podle § 302 tr. ř. vedeno trestní řízení jako proti uprchlému, ač pro to zjevně nebyly splněny zákonné podmínky. Soudu nebyl předložen jediný důkaz, že by uprchl nebo se skrýval, aby se vyhnul svému trestnímu stíhání. Orgány činné v trestním řízení v tomto ohledu vycházely pouze ze zcela obecné a ničím nepodložené úvahy, že když je někdo pro ně neznámého pobytu, tak je to samo o sobě dostatečným důkazem pro to, že uprchl nebo se skrývá právě z toho důvodu, aby se vyhnul trestnímu stíhání své osoby. V důsledku vedení řízení proti němu jako proti uprchlému dovolatel nemusel být ve věci vyslechnut, nemohl se vyjádřit k podané obžalobě ani se účinně hájit, zejména pak předložit důkazy, které by jeho vinu vyvracely či zeslabovaly. Tím bylo podle jeho názoru závažným způsobem porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel poukázal na to, že soud prvního stupně závěr o jeho vině přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku přijal pouze na základě skutečnosti, že je v matrice uveden jako otec nezletilé, a dále na základě výpovědi její matky, po jak dlouhou dobu výživné nehradí a kolik na něm tedy dluží, kterou si však žádným jiným důkazem neověřil. Na základě těchto nedostatečných a neúplných skutkových zjištění však podle dovolatele nebylo možno dospět k přesvědčivému závěru o naplnění subjektivní stránky (zavinění) skutkové podstaty předmětného trestného činu. Dovolatel sám se k ní nevyjádřil a ani vyjádřit nemohl. Soud přitom neměl k dispozici ani žádnou procesně použitelnou informaci o tom, zda je vůbec naživu, v jakém je zdravotním stavu, kde případně žije, jaké jsou vůbec jeho příjmové a majetkové poměry a zda je tedy schopen dohodnuté výživné, byť i jen zčásti, hradit. Svým rozhodnutím tak fakticky pouze presumoval jeho vinu, aniž by ji skutečně zjistil. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 7 Tdo 347/2011 a rozhodnutí ve věci 5 Tz 298/2000, z nichž vyplývá, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu musí být vždy založen na skutkových zjištěních.

Své dovolání uzavřel obviněný (dovolatel) konstatováním, že právní závěr soudů, že se stíhaného jednání dopustil úmyslně, je nepochybně nesprávným právním posouzením skutku, když ve věci dokonce neexistovaly důkazy ani o tom, že by čin spáchal alespoň z nedbalosti. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 7 To 9/2011, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující. V návaznosti na tom pak učinil návrh, aby ho poté Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. obžaloby zprostil, když státní zástupce nevyužil možnosti trestní stíhání přerušit a podal obžalobu, nebo aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 27. 5. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný A. L. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř., § 304 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Toto ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Pokud se tak nestalo, byl by obviněný zkrácen na svém právu, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Jestliže v posuzovaném případě dovolatel namítl, že v jeho trestní věci bylo konáno řízení proti uprchlému, ačkoliv pro tento postup nebyly řádně zjištěny (resp. též splněny) podmínky stanovené zákonem, a v důsledku toho mu bylo odepřeno právo na přítomnost u hlavního líčení, kde nemohl uplatnit svoji obhajobu, pak dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatnil právně relevantně.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně námitkou, že skutek v soudy zjištěné podobě (jak je popsán ve výrocích obou napadených rozsudků a rozveden v jejich odůvodnění) neumožňuje dovodit právní závěr, že svým zaviněným jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.

Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) až f) tr. ř. tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

K námitkám uplatněným na základě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je třeba nejprve uvést, že řízení proti uprchlému podle § 302 a násl tr. ř. lze konat pouze výjimečně, a to proti takovému pachateli, kterého nelze postavit před soud, protože se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá . Za skrývání se považuje takový způsob maření průběhu trestního řízení, kdy pachatel se na území republiky ukrývá v úmyslu oddálit nebo zmařit své dopadení a zajištění k úkonům trestního řízení. Ze zjištění, že pachatel je neznámého pobytu , pak bez dalšího není možno dovodit, že se na území republiky skrývá, ale ani to, že tak činí s cílem (v úmyslu) zabránit svému dopadení. Pokud jde o vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině, musí být spolehlivě zjištěno, že pachatel pobývá v cizině v úmyslu se trestnímu řízení vyhnout a že takto motivován opustil území republiky anebo v cizině zůstal. To znamená, že pobyt v cizině sám o sobě (např. z pracovních či jiných důvodů) ještě není důvodem pro řízení proti uprchlému.

V nyní posuzované věci se soudy obou stupňů výše uvedenými hledisky důsledně neřídily.

Z předloženého spisu vyplývá, že již orgány činné v tzv. přípravném řízení trestním založily svůj závěr o tom, že u obviněného A. L. T. jsou splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému, na zjištění, že jmenovaný se nezdržuje v místě svého trvalého bydliště na území České republiky, nebyl a není veden v evidenci Úřadu práce Brno město a České správy sociálního zabezpečení a není ani ve výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby (č. l. 6 spisu); soud prvního stupně pak také na tom, že matka nezletilé D. Š. na něj nemá žádný kontakt. Uvedené skutečnosti, tedy nedostupnost obviněného státním orgánům a matce nezletilé , vedly odvolací soud k závěru, že rovněž soud prvního stupně vedl proti obviněnému řízení jako proti uprchlému zcela správně na podkladě náležitě zjištěného stavu věci (str. 3 napadeného rozhodnutí).

Nejvyšší soud však z důvodů rozvedených výše názor odvolacího soudu nesdílí. Naopak přisvědčil námitkám dovolatele, že řízení proti uprchlému nemělo být v posuzovaném případě konáno vzhledem k nesplnění podmínek stanovených v § 302 tr. ř. Je totiž nutno vzít v úvahu, že obviněný (dovolatel), který zpočátku svoji vyživovací povinnost plnil (popř. plnil zpětně), se od určité doby bez jakéhokoliv zjevného (resp. zjištěného) důvodu stal nedosažitelným nejen pro oprávněnou osobu a pro úřady, ale i pro orgány činné v trestním řízení. Tato nedosažitelnost mohla sice motivačně souviset s jeho snahou vyhnout se trestní odpovědnosti; na druhé straně však mohla mít i zcela jiné příčiny . Povinností soudu - pokud již podanou obžalobu vůbec přijal - bylo proto zjistit, zda obviněný (dovolatel) byl skutečně veden úmyslem vyhýbat se trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že by se (na území České republiky) skrýval. Takový závěr však nelze - bez dalšího - přijmout jenom na základě hypotetické úvahy opřené o to, že obviněný si je vědom své vyživovací povinnosti, kterou neplní, ač je povinen tak činit, a že je zároveň neznámého pobytu.

V dané věci bylo zapotřebí, aby soud měl k dispozici buď takové důkazy, na základě kterých by mohl spolehlivě a bez pochybností dovodit, že (s ohledem na skutečnosti zjištěné k osobě obviněného) řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. konat lze, anebo zvolil takové procesní prostředky, jejichž užití by umožňovalo osobu obviněného A. L. T. pro účely trestního řízení zajistit. Jestliže soud, resp. soudy obou stupňů tímto způsobem nepostupovaly, pak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. došlo k tomu, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného (dovolatele) v hlavním líčení i ve veřejném zasedání konaném o jeho odvolání.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno připomenout, že přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je nutno zdůraznit, že předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v době, o niž jde, vůbec schopna svoji vyživovací povinnost plnit . Přečin zanedbání povinné výživy je trestným činem trvajícím, tzn. že trvá po celou dobu existence protiprávního stavu, který pachatel svým zaviněným jednáním (tj. úmyslně či alespoň z nedbalosti) vyvolal. Pozn.: V právní nauce srov. např. Trestní zákoník II, komentář, nakladatelství C.H.BECK Praha 2010, str. 1730 Tyto skutečnosti pak musí být předmětem dokazování (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a skutkových zjištění soudu, přičemž je třeba, aby byly vyjádřeny ve výroku rozsudku, jímž se pachatel uznává vinným (srov. § 120 odst. 3 tr. ř.).

Skutková zjištění vtělená do výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a následně i rozsudku odvolacího soudu přitom umožňují dovodit pouze to, že obviněný v období od 1. 1. 2009 do 1. 6. 2010 ničím nepřispíval na výživu své dcery L. Š., ač mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb. a z dohody o výkonu rodičovské zodpovědnosti, kdy se zavázal přispívat na výživu nezletilé částkou 600,- Kč měsíčně, a této povinnosti si zároveň byl vědom.

Odvolacím soudem proklamované úmyslné zavinění (viz tzv. právní věta výroku o vině) jako znak skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku ovšem z popisu skutku nijak nevyplývá.

To by v posuzovaném případě konečně ani nebylo možné. Především proto, že vůbec nebylo objektivně zjištěno, zda v rozhodném období a po jakou dobu byl či nebyl obviněný (dovolatel) schopen pracovat a dosahovat příjmu, popř. zda pracovní schopnosti z nějakého důvodu nepozbyl apod. Tento nedostatek v žádném případě nelze překlenout nepodloženými úvahami soudu, jestliže současně nemají náležitou oporu v obsahu provedených důkazů. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel mimo jiné toho, že částka 600,- Kč měsíčně není horentní sumou a obviněný zpočátku výživné ve sjednané výši hradil pravidelně a poté je uhradil zpětně větší částkou odpovídající součtu neuhrazených měsíčních plnění za dva roky. Přitom zcela pominul skutečnost, že k tomuto poslednímu plnění ze strany obviněného (dovolatele) mělo podle výpovědi matky nezletilé dojít někdy v roce 2008. Na tom pak postavil nepřesvědčivou hypotézu, že obviněný, pokud tehdy byl schopen doplatit dluh na výživném jednorázově, byl schopen si i v dalším období obstarávat prostředky tak, aby výživné plnit mohl . Tímto způsobem však v žádném případě ke spolehlivému závěru o zavinění dovolatele v rozhodné době od 1. 1. 2009 do 1. 6. 2010, tím spíše v úmyslné formě, dospět nelze.
Za stavu, kdy dovolatel nemohl být ve věci vyslechnut orgány činnými v trestním řízení, bylo - pokud se soud rozhodl obžalobu přijmout - třeba přistoupit k provedení všech dostupných důkazů vztahujících se ke zjištění objektivní možnosti obviněného plnit v rozhodné době svoji vyživovací povinnost, případně v jaké výši , neboť reálná schopnost povinné osoby vyživovat či zaopatřovat jiného je u přečinu zanedbání povinné výživy základním předpokladem trestnosti.

Soud prvního stupně shora naznačeným způsobem nepostupoval a v důsledku toho zjistil skutkový stav věci ve zcela nedostatečném rozsahu. Skutková zjištění obsažená ve výroku o vině, ze kterých posléze vycházel i odvolací soud, pak neumožňují dovodit, že obviněný (dovolatel) skutečně zaviněně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného ve stanoveném (resp. dohodnutém) rozsahu. Byl-li skutek v soudem zjištěné podobě přesto po právní stránce posouzen jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, je zřejmé, že oba soudy svá rozhodnutí založily na nesprávném hmotně právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem ke skutečnostem, které Nejvyšší soud jednotlivě vyložil shora, lze uzavřít, že rozhodnutí obou soudů jsou zatížena jednak vadami odpovídajícími důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak vzešla z řízení proti uprchlému, pro jehož konání nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, což mělo za následek, že dovolatel byl zbaven možnosti být přítomen v hlavním líčení i ve veřejném zasedání o svém odvolání (řádném opravném prostředku). Tím byl naplněn i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 7 To 9/2011, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 12 T 100/2010. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle 265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, v jehož rámci bude třeba uplatnit bezchybný procesní postup, zejména pokud jde o užití ustanovení § 302 a násl. tr. ř., když pro konání řízení proti uprchlému nebyly - podle obsahu k dovolání připojeného spisu - splněny zákonem požadované podmínky. V rámci nového řízení bude soud prvního stupně postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu se zaměřením především na to, zda obviněný A. L. T. v rozhodném období skutečně byl či nebyl schopen výdělečné činnosti . Jestliže by zároveň bylo zjištěno, že někde pracoval, příp. podnikal, bude nutno zabývat se tím, jaké byly jeho výdělkové či majetkové poměry. Teprve po objasnění těchto základních otázek by bylo možno uvažovat o tom, zda se žalovaného skutku dopustil a zda lze jeho jednání právně kvalifikovat jako trestný čin (přečin) zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku v některé zákonem předpokládané formě zavinění.

Nejvyšší soud zároveň připomíná ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., podle kterého orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem , který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. června 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler