3 Tdo 716/2008
Datum rozhodnutí: 11.06.2008
Dotčené předpisy:




3 Tdo 716/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2008 o dovolání podaném obviněným J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 8 To 6/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 54/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 2 T 54/2007, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 12. února 2007 v přesněji nezjištěné době kolem 22.00 hodin v kuchyni bytu v P., v úmyslu usmrtit, vystřelil ze své legálně držené pistole zn. ČZ 50, ráže 7.65 mm, na svou přítelkyni poškozenou I. M., kterou z bezprostřední blízkosti zasáhl a způsobil jí průstřel hlavy, přičemž poškozená v důsledku rozhmoždění mozku na místě zemřela, poté z místa činu odešel a použitou střelnou zbraň vyčistil a upravil zbroušením zápalníku, aby ztížil její identifikaci . Za to byl podle § 219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu soud současně uložil trest propadnutí věci, a to pistole zn. ČZ 50, ráže 7,65 mm.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 8 To 6/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 1. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný prostřednictvím svých obhájců (dvěma samostatnými podáními) dovolání, směřující současně proti výrokům o vině a o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v dovolání podaném prostřednictvím JUDr. A. D. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. F. M. uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. D. obviněný namítl, že soudy obou stupňů svým postupem při hodnocení důkazů porušily zásadu in dubio pro reo . Neúplná skutková zjištění a důkazy nepodložené hypotézy soudů pak podle dovolatele vedly k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dovolatel zdůraznil, že ke spáchání trestného činu vraždy neměl žádný důvod. K poškozené měl silný citový vztah, plánovali spolu rekonstrukci jejího bytu, přičemž nebylo prokázáno, že by mezi nimi došlo krátce před její smrtí k hádce či jinému konfliktu. Připomněl také, že poškozená měla sebevražedné sklony, když se v minulosti o sebevraždu již pokusila. Do inkriminované doby pak podle dovolatele přetrvávaly její nevyřešené osobní a rodinné vztahy, což pro ni muselo znamenat značnou psychickou zátěž. Dovolatel dále poukázal na řadu skutečností, jež podle jeho názoru z provedeného dokazování vyplynuly a zpochybňují závěr soudů o tom, že se nejednalo o sebevraždu. Zároveň zpochybnil i závěr o svém pachatelství, mj. i pro absenci jakéhokoliv motivu poškozenou usmrtit. Své chování po činu dovolatel vysvětlil šokem z náhlého úmrtí poškozené a obavou, že by mohl být v souvislosti s celou událostí vyšetřován policií. Konečně i znalec Doc. MUDr. K. H. potvrdil, že v dovolatelově případě se jednalo o panickou reakci těžkého stupně. Podle dovolatele soudy pochybily i v tom, že se náležitě nevypořádaly s rozpory mezi soudně lékařským posudkem znalce MUDr. Š. a znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, zpracovaným Prof. PhDr. J. S., ačkoliv předmětné posudky se týkaly zásadních skutečností ve vztahu k pohybům těla poškozené po výstřelu a jeho následné (konečné) poloze.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru tohoto podání navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008 pod sp. zn. 8 To 6/2008 zrušil a věc mu přikázal k novému projednání .

V dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. F. M. obviněný namítl, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami a v důsledku vadně provedeného přezkumu shledal odsuzující rozsudek správným, ačkoliv ve skutečnosti byl založen na závěrech vzbuzujících důvodné pochybnosti. Dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že provedené důkazy hodnotily jednostranně a v jeho neprospěch, ačkoliv jejich obsah nebyl natolik jednoznačný, aby bylo možno učinit bezpečný a jednoznačný závěr o jeho vině. Dovolatel poukázal na to, že kromě jeho výpovědi byly ve věci provedeny pouze nepřímé důkazy, na jejichž podkladě vzaly soudy za vyvrácenou jeho obhajobu, podle které poškozená spáchala v dovolatelově přítomnosti jeho legálně drženou pistolí sebevraždu, a dospěly k závěru, že jedinou možnou alternativou je jeho přímá účast na smrti poškozené. Tento vylučovací způsob hodnocení důkazů je podle dovolatele nutno považovat za zásadní pochybení soudů odporující všem zásadám trestního řízení. Dovolatel pak provedl vlastní rozbor některých důkazů provedených ve věci a na tomto podkladě dospěl k závěru, že především závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Š. a Doc. MUDr. D. a závěry znalce Prof. PhDr. S. z odvětví forenzní biomechaniky si vzájemně odporují. Posledně uvedený znalec je podle dovolatele navíc jediným znalcem v daném - vědecky nedostatečně renomovaném - oboru a vychází výlučně z vlastní publikované literatury. Proto bylo zapotřebí (a to i vzhledem k nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 299/06) se zpětně neověřitelnými závěry jeho znaleckého zkoumání velmi pozorně nakládat. Závěry znalce Doc. MUDr. H., který odborně a logicky vysvětlil dovolatelovo počínání v době mezi smrtí poškozené a jeho zadržením orgány policie, soudy neakceptovaly a nahradily je nepřípustně vlastními závěry. Přitom jediným způsobem, jakým mohly být rozpory mezi posudky znalců či pochybnosti o obsahu jejich posudků odstraněny, bylo podle dovolatele vypracování posudku ústavu ve smyslu ustanovení § 110 tr. ř.

Argumentaci obsaženou v tomto podání shrnul dovolatel tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když skutkové závěry nalézacího soudu, následně potvrzené soudem odvolacím, nejsou přesvědčivé a neodpovídají provedenému dokazování. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 8 To 6/2008, a ze stejných důvodů také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 2 T 54/2007, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení .

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že dovolatel nevznesl v obou podáních jedinou námitku, ve které by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu na straně jedné a právních závěrů soudů o naplnění zákonných znaků trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. na straně druhé. Dovolací námitky směřují do oblasti skutkových zjištění, když dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů soudy, domáhá se provedení dalších důkazů (ústavní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), popř. vytýká porušení nikoli hmotně právní, ale procesní zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaného . Na podkladě těchto námitek se pak domáhá toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, tedy podstatné změny ve skutkových zjištěních. Jeho dovolání v uplatněné podobě má spíše charakter jakéhosi druhého odvolání nežli dovolání jako mimořádného opravného prostředku, které lze podat pouze z důvodů v zákoně taxativně stanovených. To znamená, že dovolací námitky obviněného deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupce poukázal na to, že v dovolání není specifikováno, kterou část tohoto dovolacího důvodu má obviněný vlastně na mysli. Z textu dovolání je možno toliko dovodit, že obviněný odvolacímu soudu vytýká nedostatečnou kvalitu přezkumné činnosti ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně. Jde tedy opět o námitku skutkového charakteru neodpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu.

V závěru svého vyjádření vyslovil státní zástupce přesvědčení, že úvahy soudů při hodnocení důkazů nevybočují z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a zároveň se nijak nedostávají do rozporu s pravidly formální logiky. Soudy totiž vycházely nejenom z dovolatelem zpochybňovaného znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, ale též ze zjištění o chování obviněného po činu, které svědčilo o cíleném zahlazování stop z jeho strany. Jeho jednání, ke kterému došlo až s určitým časovým odstupem po činu, by v případě sebevraždy poškozené postrádalo jakoukoli logiku a současně je nelze vysvětlit údajným šokem, v němž se měl nacházet. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný J. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání (resp. obě podání) bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. O naplnění prvé alternativy tohoto dovolacího důvodu v dané věci uvažovat nelze, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného věcně projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2008 a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění obou soudních rozhodnutí) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutku, ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod dovolatel opřel výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soudy hodnotily jednotlivé důkazy, popř. o námitku neúplnosti provedeného dokazování, a zdůraznil, že v pochybnostech byly důkazy hodnoceny nikoliv v jeho prospěch, ale naopak nepřípustně k jeho tíži, tzn. že soudy nerespektovaly procesní zásadu in dubio pro reo. S poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak spojoval názor, že trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. byl uznán vinným neprávem, protože výsledky provedeného dokazování jednoznačný závěr o jeho vině nedovolovaly.

Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 3 až 7) a především z rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména str. 20 až 24) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako výše uvedeného trestného činu. Své skutkové a právní závěry, včetně úvah o případném motivu poškozené k sebevraždě a naproti tomu o motivu obviněného k jejímu usmrcení, soud prvního stupně ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložil a odůvodnil. Z napadeného usnesení odvolacího soudu přitom vyplývá, že po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.) shledal rozsudek soudu prvního stupně správným a s jeho závěry (včetně šíře provedeného dokazování) se plně ztotožnil. Oba soudy se zároveň v odůvodnění svých rozhodnutí důsledně vypořádaly s návrhy obviněného na provedení dalších důkazů a vyložily, z jakých důvodů těmto důkazním návrhům nevyhověly (viz str. 16 rozsudku soudu prvního stupně a především str. 3 4 usnesení odvolacího soudu).

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, jak na to konečně ve svém vyjádření správně poukázal i státní zástupce, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, když zároveň hodnotící proces náležitě a v souladu s pravidly formální logiky odůvodnily. Dovolatel takový rozpor konečně ani nenamítal a podaným mimořádným opravným prostředkem se domáhal především prosazení vlastní skutkové verze, podle které trestný čin vraždy nespáchal.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6). V případě obviněného J. B. bylo dovolání uplatněné na základě ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. To současně znamená, že dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného odmítá, aniž by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler