3 Tdo 715/2007
Datum rozhodnutí: 20.06.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 715/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2007 o dovolání podaném obviněným V. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 3 To 7/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 159/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. 10 T 159/2006, byl obviněný V. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že dne 24. 4. 2006 kolem 20.00 až 20.10 hodin na lavičce v městském parku v průběhu hovoru s poškozeným G. G., po něm počal požadovat peníze a když mu je poškozený odmítl dát, začal být agresivní, na základě toho poškozený obžalovanému předal bankovku 200,- Kč a chtěl odejít, v tom mu však obžalovaný zabránil, uchopil jej za oděv a žádal další peníze, osahával mu kapsy, poškozený mu ze strachu vydal další bankovku 10,- EUR v hodnotě nejméně 283,60 Kč, obžalovaný však požadoval další peníze a když to poškozený odmítl, napadl jej opakovanými údery pěstí do obličeje a hrudi, podrazil mu nohy, povalil jej na zem, kde do něj i kopal, kousnul jej do ruky, stále požadoval vydání více peněz, když se poškozený pokusil o útěk, po několika metrech jej dostihl, opět povalil na zem, nic mu však již neodcizil a poškozenému se nakonec podařilo doběhnout k opodál stojící skupině osob, a tohoto jednání se dopustil přesto, že pro dva trestné činy loupeže byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 8. 1999, sp. zn. 2 T 274/99, jednak k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a jednak k samostatnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, z jejichž výkonu byl propuštěn dne 8. 12. 2003. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 8 měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 3 To 7/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 2. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu, podal obviněný následně dovolání, kterým napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání), a v tomto rozsahu napadl ve výroku o vině a trestu i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že skutková podstata trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., pro který byl odsouzen, nevykazuje v popisu skutku ve výroku rozsudku znaky svědčící pro úmyslné jednání ve vztahu ke zmocnění se cizí věci násilím nebo pohrůžkou násilí. Závěr o tom, že by se trestného činu loupeže dopustil, pak podle dovolatele nelze učinit ani na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem. Soud totiž zjistil pouze to, že dovolatel obdržel od poškozeného peníze a v inkriminovanou dobu se vůči němu choval agresivně. Na tomto základě však podle dovolatele nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jeho tzv. agresivitou a požadováním peněz. Především však závěr o dovolatelově jednání v přímém úmyslu nemá podle něj v učiněných skutkových zjištěních žádnou oporu a takový úmysl není ani vyjádřen ve skutkové větě výroku rozsudku. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že poškozený je cizincem, kdy soud na jedné straně presumoval jeho znalosti českého jazyka ve vztahu k údajným dovolatelovým požadavkům, přičemž na druhé straně nebylo předmětem zjišťování, zda poškozený vůbec mohl slovům obviněného přiřazovat ten význam, který mu přisuzoval soud. Podle dovolatele lze zároveň pochybovat i o správnosti skutkových závěrů soudu, pokud vycházejí pouze z tvrzení a výpovědi samotného poškozeného, aniž by měly bližší oporu v dalším dokazování, resp. aniž by se opíraly o souhrn dalších ve věci provedených důkazů. Poukázal na to, že výpověď poškozeného je značně rozporuplná, neboť jako svědek v přípravném řízení a následně jako svědek v hlavním líčení vypovídal podstatně odlišně.

Dovolatel soudům dále vytkl, že pokud jeho jednání posoudily jako zvlášť nebezpečnou recidivu podle § 41 odst. 1 tr. zák., nevzaly dostatečně v úvahu otázku, zda vedle formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy byly naplněny též její materiální znaky. Podle dovolatele nebylo dostatečně vzato v úvahu, že od spáchání dřívějších skutků, které měly naplňovat znaky trestného činu loupeže, uplynula doba sedmi let a od propuštění z posledního trestu odnětí svobody doba více než dva a půl roku. Tato značně dlouhá doba ve vztahu k charakteru nynější a předcházející trestné činnosti, jež - pokud jde o způsob provedení - nevykazuje znaky výraznějšího násilí ani vyšší škodu, by pak podle dovolatele nemohla vést k přesvědčivému závěru o zvýšeném stupni nebezpečnosti činu pro společnost, jak to konečně požaduje i současná judikatura (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 396/03). V uvedeném směru se podle názoru dovolatele soudy náležitě nezabývaly ani hodnocením jeho osobnosti. V důsledku toho došlo k nesprávnému posouzení znaků zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. Uvedená vada má podle dovolatele současně dopad i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť trest ve výměře sedmi let a osmi měsíců mu byl uložen podle § 42 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi v rámci zvýšené trestní sazby, jejíž užití však nepřicházelo v úvahu pro absenci znaků zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265k tr. ř. dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby Nejvyšší soud sám rozsudkem ve smyslu ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí.



K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), podle níž dovolatelova námitka, že popis skutku postrádá vyjádření subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k použitému násilí jako prostředku zmocnění se cizí věci, nemůže obstát. Podle státní zástupkyně dovolatel tuto námitku navíc odůvodnil pro zvolený dovolací důvod nerelevantním poukazem na nesprávné hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného. Skutková věta výroku rozsudku nalézacího soudu je podle státní zástupkyně ovšem popsána tak, že zcela jasně vystihuje, že jednáním obviněného (dovolatele) byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným.

Podle názoru státní zástupkyně obviněný relevantně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko námitkou, že pro nedostatek materiální podmínky neměl být trestný čin loupeže posouzen tak, že ho spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Státní zástupkyně zároveň vyložila zákonné znaky zvlášť nebezpečné recidivy a na tomto základě dovodila, že dovolatelovy námitky nelze považovat za důvodné. Podle státní zástupkyně soudy správně zjistily, že obviněný (dovolatel) vůči poškozenému jednal za použití stále se stupňujícího násilí, kdy jej nakonec bil a kopal. Toto násilí přitom užil s cílem zmocnit se dalších peněz poškozeného, který mu pouze částku 200,- Kč dal dobrovolně. Dovolatel se přitom již v minulosti za obdobných okolností trestného činu loupeže dopustil a stejnou trestnou činnost opakoval po uplynutí již necelého dva a půl roku po propuštění z výkonu předcházejícího trestu. Délka doby, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, je nepochybně významným hlediskem pro hodnocení existence materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zároveň zvyšuje i tzv. stejnorodá recidiva, protože i dřívější dovolatelovo odsouzení se týkalo dvou trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Závěr soudu o tom, že nyní posuzovaného trestného činu se obviněný (dovolatel) dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., je proto podle státní zástupkyně správný. Za těchto okolností mu byl trest za podmínek § 42 odst. 1 tr. zák. správně uložen v rámci zvýšené trestní sazby. Dovolatelova námitka, že trest mu byl uložen mimo trestní sazbu, je tedy i ve vztahu k použitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedůvodná.

Své vyjádření k dovolání obviněného státní zástupkyně uzavřela tak, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný V. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) a g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ke kterým soud dospěl na základě postupu podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, kdy sám hodnotí rozsah a výsledky provedeného dokazování a na tomto základě činí vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů), směřující (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely.

S přihlédnutím k aktuální judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04) je třeba zároveň poznamenat, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil názor, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Nejvyšším soudem vykládán příliš restriktivně, a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzovaném případě však dovolatel takový extrémní nesoulad jednak nenamítal a jednak zjevně není dán, neboť soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na pečlivém rozboru provedených důkazů (viz zejména str. 6 až 9 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4, 5 usnesení odvolacího soudu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V posuzovaném případě vycházel Nejvyšší soud z toho, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn právně relevantně námitkami, že skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely, popsaná v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, neumožňovala dospět k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. pro nedostatek dovolatelova úmyslu (§ 4 tr. zák.) a chybějícího příčinného vztahu mezi úmyslným jednáním obviněného (dovolatele) a následkem činu.

Dovolatel dále namítl, že samotné splnění formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák., nemůže toto ustanovení naplňovat, nejsou-li současně splněny zákonem předpokládané podmínky materiální. S touto otázkou se podle jeho názoru soudy ve svých rozhodnutích náležitě nevypořádaly. V důsledku toho měl být dovolatel nesprávně uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a zároveň mělo dojít i k vadnému použití ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák., podle něhož se zvlášť nebezpečnému recidivistovi ukládá trest ve zvýšené trestní sazbě. Tyto námitky považuje Nejvyšší soud ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za právně relevantní.

Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině je třeba uvést, že trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který proti jinému použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Za násilí se považuje použití fyzické síly k překonání či zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Užití násilí (popř. jeho pohrůžky) jako prostředku ke zmocnění se cizí věci musí být zahrnuto úmyslem pachatele (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), jinými slovy, násilí musí být užito v příčinném vztahu k zákonem předpokládanému následku (účinku). O trestný čin loupeže nejde, je-li násilí vykonáno až po zmocnění se cizí věci, např. proto, aby si pachatel takovou věc uchoval.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ je zřejmé, že skutkový stav věci, z něhož v dané věci soudy vycházely, zahrnoval veškeré skutečnosti rozhodné z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Především bylo zjištěno, že dovolatelův úmysl od počátku směřoval k tomu, aby od poškozeného získal peníze. Poněvadž se poškozený nechoval podle jeho představ, neboť mu předal pouze částku 200,- Kč, začal obviněný (dovolatel) svoji agresivitu stupňovat až k užití fyzické síly, kdy poškozeného nejprve držel za oděv, bránil mu v odchodu a pokoušel se jej prohledávat. Poškozený mu pak vydal ještě bankovku 10,- EUR. Ani s tím se však obviněný (dovolatel) nespokojil a požadoval další peníze. Když mu je poškozený odmítl vydat, obviněný začal užité násilí stupňovat, neboť poškozeného posléze opakovaně udeřil do obličeje a hrudníku, povalil jej na zem, kde do něj kopal, atd. Přitom stále požadoval vydání dalších peněz. Uvedené skutkové okolnosti pak soud prvního stupně přiléhavě vyjádřil v popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí.

Učiněná skutková zjištění současně nevzbuzují pochybnosti o tom, že poškozený, v daném případě cizinec ovládající český jazyk jen částečně, požadavky obviněného správně pochopil, a poněvadž jim nehodlal vyhovět, snažil se mu klást odpor. Obviněný (dovolatel) pak tento odpor, jehož si za daných okolností musel být jednoznačně vědom, překonával stále intenzivnějším násilím vůči poškozenému, přičemž mu pořád dával najevo, že chce jeho peníze. Dovolatelovu námitku vztahující se k absenci úmyslu (§ 4 tr. zák.) zmocnit se násilím cizí věci (peněz) proto nelze akceptovat. Soud prvního stupně jej proto právem uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Jestliže odvolací soud následně dospěl v řízení o dovolatelově řádném opravném prostředku (odvolání) ke stejnému právnímu závěru, netrpí ani jeho rozhodnutí dovolatelem vytýkanými vadami.

Podle ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (srov. § 41 odst. 2, § 62 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ve smyslu citovaného ustanovení zákona je délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu, neboť výkonem trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat (R 6/1963 SbRt.). Tuto dobu zákon neurčuje a současně ji ani nelze nějak blíže vymezit či paušálně stanovit. Vždy bude záležet na posouzení rozhodných okolností případu ve vztahu ke zhodnocení osobního profilu pachatele.

Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění tohoto rozsudku přitom vyplývá, že znaky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. soud dovodil na základě vztahu nyní projednávaného činu kvalifikovaného jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a předcházejícího potrestání dovolatele za dva trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 T 274/99, kdy z výkonu uložených trestů odnětí svobody byl propuštěn dne 8. 12. 2003. Nyní posuzovaného skutku vyznačujícího se jak soud zdůraznil ve svém rozhodnutí obdobným provedením činu i stupněm použitého násilí, se dovolatel dopustil za cca dva a půl roku od svého propuštění, tedy s nijak extrémním časovým odstupem od výkonu předcházejícího trestu. Pokud jde o charakteristiku osobnosti obviněného (dovolatele), pak za výše konstatovaných okolností nelze nijak dovodit, že by po výkonu trestu prokázal jakékoliv trvalejší polepšení, tedy svoji vůli a schopnost vést řádný život, tj. především se nedopouštět další trestné činnosti, zejména takové, za kterou byl již v minulosti potrestán.

Jestliže soudy na výše uvedeném základě dovodily, že v případě obviněného (dovolatele) byly splněny podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. nejen po formální, ale rovněž po materiální stránce, je tento závěr správný. Z tohoto důvodu pak bylo na místě obviněnému (dovolateli) jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi uložit trest za podmínek § 42 odst. 1 tr. zák. v rámci zvýšené trestní sazby stanovené v trestním zákoně. Dovolatelovy námitky zde proto postrádají opodstatnění jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích nebylo tudíž možno podanému dovolání přisvědčit, a to ani v jeho jinak relevantně uplatněné části.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného V. B. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler