3 Tdo 713/2009
Datum rozhodnutí: 24.06.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 713/2009

U s n e s e n í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovolání obviněného F. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 5 To 614/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 79/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. N. o d m í t á .

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 7. 2008, sp. zn. 1 T 79/2008, byl obviněný F. N. uznán vinným jednak trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák.

Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že

dne 6. 4. 2008 kolem 02:55 hod. v obci O., okres Z., ve směru na M. B. řídil osobní automobil zn. Mazda 323, ačkoliv před jízdou požil alkoholické nápoje, když dechovou zkouškou provedenou na přístroji Dräger bylo hlídkou Policie ČR při silniční kontrole zjištěno, že v době jízdy měl v krvi nejméně 1,79 g/kg alkoholu, a později provedenou zkouškou metodou plynové chromatografie byla v krvi podezřelého naměřena hladina 1,83 g/kg alkoholu, a vozidlo řídil, ačkoli není držitelem řidičského oprávnění podle ustanovení § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů.

Za to byl odsouzen podle 180d tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující výhradně proti výroku o trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 5 To 614/2008, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.

Odvolacímu soudu vytýká, že jeho odvolání projednal ve veřejném zasedání bez jeho účasti, čímž mu odňal právo na obhajobu, když mu nedoručil vyrozumění o konání veřejného zasedání. To navíc za situace, kdy obviněný podal neodůvodněné odvolání proti rozsudku okresního soudu a (podle tvrzení obviněného) nebyl řádně poučen o povinnosti jej odůvodnit. Navíc nebyl v odvolacím řízení zastoupen obhájcem. Obviněný se tak nemohl k rozsudku soudu prvého stupně vyjádřit. Podle názoru obviněného měl za této situace odvolací soud trvat na osobní účasti obviněného při veřejném zasedání.

Obviněný dále ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně namítá, že tento dostatečně nezkoumal materiální stránku činu, nevzal v úvahu polehčující okolnosti, pohnutku a způsob provedení trestné činnosti. Soud prvního stupně měl také podle přesvědčení obviněného zkoumat, zda nedošlo k zániku trestnosti či zda nebylo namístě upustit od jeho potrestání.

Konečně vznáší výhrady i vůči uloženému trestu, neboť jej považuje za nepřiměřeně přísný. Je sice pravdou, že byl v minulosti již dvakrát trestán, ale žádný z těchto trestů nebyl dosud vykonán. Obviněný má za to, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný, naopak vzhledem k dalšímu odsouzení pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. se nepodmíněný trest jeví jako neúčelný, neboť jej zbaví možnosti plnit vyživovací povinnost.

V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně činí návrh, aby Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265h odst. 3 tr. ř. rozhodl o odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, resp. jeho přerušení, pokud by s jeho výkonem bylo v mezidobí započato.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data konání neveřejného zasedání podle § 265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřila.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.



Pokud jde o přípustnost dovolání, shledal, že je nepřípustné v té části, kterou dovolatel brojil proti výroku o vině. Konstatoval totiž, že tato část rozsudku Okresního soudu ve Znojmě nebyla napadena odvoláním, neboť to směřovalo výlučně proti výroku o trestu, který byl obviněnému uložen. Obviněný po vyhlášení rozsudku v hlavním líčení a poučení o možnosti podat proti němu odvolání do protokolu uvedl, že si ponechává lhůtu. Po doručení písemného vyhotovení rozsudku obsahujícího řádné a úplné poučení o možnosti podat proti němu odvolání včetně poučení o povinnosti takové odvolání odůvodnit, uvést, které výroky jsou napadány a jaké vady se rozsudku anebo řízení mu předcházející vytýkají, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, aniž by je jakkoli odůvodnil. To, že si byl povinnosti dovolání odůvodnit vědom, plyne i z toho, že v textu odvolání výslovně uvedl, že důvody odvolání dodá do 14 dnů . To však neučinil a písemnou výzvu soudu k odstranění vad odvolání ve smyslu § 251 odst. 2 tr. ř. si na adrese, kterou uvedl pro účely doručování [§ 55 odst. 1 písm. c) tr. ř.] nevyzvedl, přestože v minulosti zásilky na této adrese přebíral. Z úředního záznamu na čl. 42 vyplývá, že obviněný byl k odstranění vad dovolání vyzván soudem i telefonicky na telefonním čísle, které do protokolu o výslechu podezřelého (viz č. l. 7 spisu) uvedl, byl na tomto čísle zastižen dne 26. 8. 2008 a slíbil doručit doplnění odvolání okresnímu soudu do konce srpna. Poté, co tak opět neučinil, rozhodl Okresní soud ve Znojmě v souladu s ust. § 251 odst. 2 veta druhá tr. ř. tak, že mu ustanovil obhájkyni JUDr. M. K. za účelem odůvodnění odvolání. Ta také veškeré vady odvolání podaného obviněným odstranila, když je písemně doplnila tak, aby mělo stanovené náležitosti. V souladu s výpovědí obviněného u hlavního líčení, kde skutek, který mu byl kladen obžalobou za vinu, v plném rozsahu doznal a domáhal se v závěrečné řeči toliko trestu nespojeného s odnětím svobody, zaměřila odvolání pouze proti výroku o uložení nepodmíněného trestu.

Takto zaměřeným odvoláním byla v souladu s ust. § 254 odst. 1 tr. ř. vymezena přezkumná povinnost odvolacího soudu pouze na výrok o uloženém trestu. Vady výroku o trestu byly dovoláním spatřovány výhradně v nesprávném vyhodnocení kritérií pro jeho uložení ve smyslu § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. s tím, že by postačovalo uložení trestu nespojeného s odnětím svobody. Odvolací soud důvodně neshledal, že by vytýkané vady měly mít svůj původ v nesprávném výroku o vině, takže ten v souladu s ust. § 254 odst. 2 tr. ř. blíže nepřezkoumával.

Za této situace pak nemohl být výrok o vině ani předmětem přezkumu dovolacím soudem, neboť nebyla splněna podmínka uvedená v § 265a odst. 1 tr. ř., že by soud v této věci rozhodl ve druhém stupni, neboť krajský soud rozhodoval ve druhém stupni toliko o trestu uloženém obviněnému, nikoli o vině. Dovolání obviněného proto bylo Nejvyšším soudem shledáno v této části nepřípustným (srovnej č. 20/2004 Sb. rozh. tr.) a k námitkám dovolatele namítajícím nenaplnění materiální stránky trestného činu, zkoumání podmínek zániku trestnosti a upuštění od potrestání tak Nejvyšší soud nepřihlížel.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 pím. g) tr. ř.

Námitkami brojícími proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody z důvodů jeho údajné nepřiměřenosti obviněný deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž nenaplnil. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování. Námitkami proti údajně nesprávné aplikaci kritérií obsažených v ust. § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. rozhodných pro uložení přiměřeného trestu však tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř. naplnit nelze. Dovoláním lze výši nebo druh uloženého trestu napadat dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., to ovšem pouze v případě, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští anebo ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin, jimž byl obviněný uznán vinným (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takový případ však v posuzované věci zjevně nešlo, neboť trest odnětí svobody i zákazu řízení motorových vozidel byly obviněnému uloženy v souladu se zákonem a v rámci trestní sazby stanovené trestním zákonem v ust. § 180d tr. zák. (jako trest úhrnný za oba trestné činy ve smyslu § 35 odst. 1 tr. zák.) i v rámci sazby stanovené pro ukládání trestu zákazu činnosti v ust. § 49 odst. 1 tr. zák.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Tento dovolací důvod je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Obviněný jeho naplnění spatřoval v tom, že odvolací soud projednal jeho odvolání v jeho nepřítomnosti a nedoručil mu ani vyrozumění o konání veřejného zasedání. To navíc za situace, kdy neodůvodnil řádně své odvolání a nebyla mu doručena výzva k jeho doplnění a v odvolacím řízení nebyl zastoupen obhájcem. Podle názoru obviněného měl odvolací soud za této situace trvat na jeho osobní účasti, takže měl být k veřejnému zasedání o jeho odvolání předvolán, nikoli jen o jeho konání vyrozuměn. Tímto postupem byl obviněný podle svého přesvědčení zkrácen na právu vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, aby byla věc projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem obviněním, provedeným důkazům i vadám rozsudku a řízení před soudem prvního stupně.

Nejvyšší soud se zřetelem k těmto námitkám shledal, že obviněný jimi relevantně naplnil deklarovaný dovolací důvod, nicméně dospěl k závěru, že dovolání je v tomto směru zjevně neopodstatněné.

Úvodem nutno poznamenat, že zásadní novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. znamenala ve svých důsledcích i určitý posun v postavení obviněného směrem k rozšíření jeho odpovědnosti za realizaci procesních práv, kterými v souladu s trestním řádem disponuje. Jednou z těchto změn byla i povinnost orgánů činných v trestním řízení zjišťovat při sepisování protokolu adresu obviněného, kterou uvede pro účely doručování [viz § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Podle § 63 odst. 2 tr. ř. se mu také především na tuto adresu mají písemnosti doručovat. Není přitom povinností, aby šlo o místo, kde se obviněný skutečně zdržuje (i když tomu tak může být), nýbrž o místo, kam mu mají být orgány činnými v jeho trestní věci z jeho vůle doručovány písemnosti s logickým předpokladem, že takové místo vybral proto, aby si jejich přebírání co nejvíce usnadnil. Z toho plyne na druhé straně povinnost obviněného zaručit pravidelnou kontrolu tohoto místa, v opačném případě se totiž vystavuje riziku, že v případě, že si doručovanou písemnost nevyzvedne, dojde k tzv. fikci doručení, která bude mít (s výjimkami stanovenými trestním řádem) stejný efekt, jako by mu písemnost byla doručena, i když se o tom nedozvěděl. To platí jak v případě písemností doručovaných do vlastních rukou (§ 64 odst. 2 tr. ř.), tím spíše pak i v případě písemností, které není třeba doručovat do vlastních rukou (viz ust. § 63 odst. 1 tr. ř., které obecně odkazuje na přiměřené použití předpisů platných pro doručování v občanském soudním řízení, nestanoví-li trestní řád jinak ust. § 63 odst. 2 tr. ř. o doručování na adresu, kterou obviněný za tím účelem uvedl, je právě touto výjimkou).

Z obsahu spisu plyne, že obviněný F. N. při svém prvém kontaktu s orgány činnými v trestním řízení v rámci výslechu jako podezřelý uvedl dne 6. 4. 2008 do protokolu (viz č. l. 7 spisu) adresu trvalého bydliště B., Č., avšak jako adresu pro účely doručování S., Š. ulice. Na této adrese si také převzal dne 11. 6. 2008 předvolání k hlavnímu líčení (viz č. l. 30), opětovně pak dne 19. 6. 2008 předvolání k dalšímu hlavnímu líčení.

Jak již bylo řečeno shora, v hlavním líčení konaném dne 3. 7. 2008 byl obviněný po vyhlášení odsuzujícího rozsudku řádně poučen o možnosti podat proti němu odvolání včetně jeho náležitostí. Náležité poučení obsahuje v tomto směru i písemné vyhotovení rozsudku, které bylo obviněnému doručeno do vlastních rukou. Přestože obviněný si byl vědom povinnosti odvolání řádně odůvodnit, což slíbil učinit jak v písemném vyhotovení odvolání, tak posléze na telefonickou výzvu soudu, nikdy tak neučinil, ač mu v tom nic nebránilo. V této souvislosti nutno konstatovat, že z obsahu spisu neplyne nic, co by vzbuzovalo pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit, nešlo u něj o žádný z důvodů nutné obhajoby uvedených v § 36 tr. ř. Obviněný se ostatně v průběhu hlavního líčení sám plnohodnotně hájil, když sice doznal spáchání skutku kladeného mu za vinu, ale současně uváděl okolnosti, které mu měly polehčovat, a důvody, o které opíral svůj návrh na uložení trestu nespojeného s odnětím svobody.

V jeho jednání spočívajícím v neodstranění vad odvolání nelze spatřovat nic jiného než obstrukci v mezích zákona. Na tyto případy však míří ust. § 251 odst. 2 tr. ř., které ukládá soudu v takovém případě ustanovit obviněnému za účelem odůvodnění odvolání obhájce, což také samosoudce okresního soudu učinil. Opodstatněně přitom neshledal důvody ustanovit obviněnému N. obhájce i k obhajování v odvolacím řízení.

Odvolací soud nepochybil, pokud obviněného k veřejnému zasedání o jeho odvolání nepředvolával, nýbrž ho o jeho konání toliko vyrozuměl. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciálně určeno pro řízení u odvolacího soudu, podpůrně lze použít obecná ustanovení o veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).

Podle § 234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle § 233 odst. 1, věta prvá, tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. V souladu s tím je namístě obviněného k veřejnému zasedání předvolat zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné obviněného vyslechnout, nebo mu umožnit účast při jiném doplnění dokazování ve veřejném zasedání, resp. v rámci zachování kontradiktornosti řízení mu dát možnost vyjádřit se k podání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného není nutná, se obviněný o konání veřejného zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto zasedání dotčena (§ 233 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V posuzovaném případě nebyla dána žádná skutečnost, která by si vynucovala osobní přítomnost obviněného u veřejného zasedání a tudíž i jeho předvolání. Obviněný z vlastní vůle důvody podaného odvolání nijak nespecifikoval. Z jeho výpovědi v hlavním líčení vyplynulo, že spáchání trestné činnosti v plném rozsahu doznával, vyzdvihoval pouze skutečnosti, které mu dle jeho mínění měly polehčovat a žádal uložení trestu nespojeného s odnětím svobody. Státní zástupce rozsudek soudu prvého stupně nenapadl, žádné doplnění dokazování se za této situace nejevilo nutné. Bylo proto právem obviněného se veřejného zasedání zúčastnit, avšak jeho účast nebylo nutno vynucovat předvoláním, případně na něj navazujícími prostředky, pokud by se k veřejnému zasedání nedostavil.

Z ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. Z toho plyne, že pokud obviněný nebude ve vazbě nebo výkonu trestu, lze v zásadě veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti. Další podmínkou konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je, že byl k němu předvolán nebo o jeho konání vyrozuměn při respektování pětidenní lhůty k přípravě stanovené v § 233 odst. 2 tr. ř.

S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba obviněnému umožnit účast u veřejného zasedání v případě, kdy na tom obviněný trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u nařízeného veřejného zasedání řádně a včas omluví důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo obviněnému zasláno na adresu, kterou sám uvedl pro účely doručování. Na této adrese si také předchozí písemnosti vyzvedával. I když z relace pošty vyplývá, že před konáním veřejného zasedání se z této adresy odstěhoval, nic to nemění na skutečnosti, že soudu nesdělil změnu adresy, na níž mu mělo být doručováno. Samotné odstěhování z udané adresy totiž bez dalšího neznamená, že by mu na ni již nemělo být doručováno. Obviněný si i tak může na této adrese poštu vyzvedávat, či si zajistit dosílání na adresu jinou. Pokud však obviněný jako v tomto případě obstrukčním jednáním zjevně usiloval o to, aby trestní řízení proti němu dále nepokračovalo, a snažil se znemožnit konání veřejného zasedání o odvolání, které sám podal, musí nést důsledky, které pro takový případ trestní řád v zájmu naplnění účelu trestního řízení předpokládá. Jedním z nich je i tzv. fikce doručení u některých doručovaných písemností, mezi něž spadá i vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání. Nejedná se tedy o žádné zkrácení práv obviněného, neboť ten přestože věděl, že jeho odvolání má být projednáno, nejenže se jakkoli nezajímal o to, kdy bude jeho odvolání projednáno, ale snažil se jeho projednání zjevně co nejvíce oddálit nejdříve prostřednictvím ignorování výzev k odůvodnění jím podaného odvolání a posléze změnou adresy a nevyzvedáváním si soudem doručovaných písemností. Vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání proto v tomto případě bylo v souladu s trestním řádem doručeno na adresu, kterou obviněný označil pro účely doručování dne 21. 11. 2008, takže fikce jeho doručení nastala tři dny po uložení zásilky (§ 46 odst. 2 tr. ř.), tedy dne 24. 11. 2008, tj. více než 5 dní před konáním veřejného zasedání nařízeného na 3. 12. 2008, i když se o tom obviněný nedozvěděl.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že by bylo absurdní označit za porušení práv obviněného shora popsanou procesní situaci, kdy obviněný sám opakovanými obstrukcemi oddaloval projednání vlastního odvolání, přestože soudy obou stupňů vyvíjely veškerou snahu v mezích daných trestním řádem, aby k projednání jeho odvolání došlo, ustanovily mu za účelem jeho odůvodnění obhájkyni a daly mu plnou možnost se veřejného zasedání zúčastnit. O tu se však obviněný připravil sám a podle závěru Nejvyššího soudu zcela záměrně. Nejvyšší soud přihlédl v tomto směru i k některým rozhodnutím Ústavního soudu vědom si přesahu projednávaného problému i do roviny práv obviněného garantovaných Listinou základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1. Dospěl však k závěru, že obviněnému N. byla v posuzovaném případě dána dostatečná možnost vyjádřit se k věci samé i ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), k čemuž mu orgány činné v tomto trestním řízení vytvořily dostatečný prostor (k tomu viz II. ÚS 323/07). Bylo jen vinou obstrukčního jednání obviněného, že tento prostor záměrně nevyužil. Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 83/96 konstatoval, že k obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti dlužno přiřadit i právo samotného státu na spravedlivý proces, zejména v trestním řízení, kde je stát procesní stranou a má tak povinnost, aby spravedlnost byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Za této situace je právem státu čelit jednání obviněného, které nese znaky zřetelné snahy o procesní obstrukce.

Dovolání obviněného proto Nejvyšší soud shledal v této části zjevně neopodstatněné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Pokud šlo o tento dovolací důvod, obviněný zjevně uplatnil jeho druhou alternativu, tj. že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), v tomto případě tedy důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Stanovisko dovolacího soudu k naplnění tohoto dovolacího důvodu se tudíž odvíjelo od shora rozvedeného negativního stanoviska k naplnění obou těchto dovolacích důvodů.

IV.

Nejvyšší soud proto z důvodů rozvedených výše shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

S ohledem na toto rozhodnutí neshledal předseda senátu důvod pro odložení výkonu trestu uloženého obviněnému dle § 265o odst. 1 tr. ř.

Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. června 2009

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr