3 Tdo 710/2007
Datum rozhodnutí: 28.08.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 710/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2007 o dovolání P. O., proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 336/2006 ze dne 5. 12. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 13/2006, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 336/2006 ze dne 5. 12. 2006, přičemž se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1T 13/2006 ze dne 5. 10. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.). Za uvedený trestný čin mu byl uložen za použití ustanovení § 40 odst. 1, 4 tr. zák. trest odnětí svobody v v trvání osmi měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Uvedeného trestného činu se měl dovolatel dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od začátku roku 2004 do října 2004 ve C., okr. K., kde žil ve společné domácnosti s L. V. a její dcerou V. V., se opakovaně s nezl. V. koupal, posazoval si ji ve vaně na klín, přičemž nejméně v jednom případě ji při tom osahával na přirození a na toto jí močil.

O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku podali P. O. i příslušná státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 13 To 336/2006 ze dne 5. 12. 2006 a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že P. O. uznal vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj formuloval stejně jako soud prvního stupně v již citovaném rozsudku. Za uvedený trestný čin jej potom odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal P. O., jako osoba oprávněná, dovolání, které podal včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), písm. g) tr. ř. V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku vznesl z hlediska dovolacího důvodu uplatněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel zásadní výhrady především ke způsobu, jakým byla soudy hodnocena učiněná skutková zjištění. Shodně s argumentací, kterou uplatnil již v odvolání poukázal na to, že nijak nebylo vysvětleno, na základě čeho soud dovodil, že hra s prsty ve vodě (při koupání) byla ve skutečnosti osaháváním nezletilé, a to zvláště i s ohledem na lékařskou zprávu gynekologa, z níž jednoznačně plyne, že gynekologický nález byl přiměřený věku nezletilé, panenská blána nebyla porušena, a pokud by si tedy dovolatel počínal soudy popsaným způsobem (strkal do přirození nezletilé prsty), jednalo by se v případě nezletilé (v té době ve věku tři a půl roku) o hrubé násilí, které by jistě muselo zanechat stopy. Výpověď nezletilé se tak jeví nepřesvědčivou a je otázkou, jak se k takovému sdělení dobrala a v tomto směru poukázal na možnost neobjektivního vedení šetření či výslechu , kdy nezletilá neodpovídala spontánně, ale byly jí ve vztahu k uvedenému kladeny otázky. Obecně zmínil, že děti ve věku nezletilé (dle častého názoru psychologů) mají velmi dobrou schopnost fantazie se sklony k vymýšlení, jsou ovlivnitelné zaslechnutými útržky hovorů a na základě návodu jsou schopny popsat skutečnost způsobem, který se nestal. Tomu svědčí i zjištění, že nezletilá o předmětném jednání odvolatele vyprávěla až po značném časovém odstupu s tím, že pokud by chování odvolatele k ní bylo natolik rušivé a vymykající se běžným aktivitám a pro její rodinu nestandardní, je více než pravděpodobné, že by se o něm zmínila daleko dříve, což by její matka zjistila hned poté, co se s odvolatelem rozešla a převzala její koupání. Tvrzení uvedené v důvodech rozsudku soudu prvního stupně, že totiž bylo nepochybně zjištěno , že nejméně v jednom případě dovolatel na přirození nezletilé sáhl, není vysvětleno a není tak zřejmé, z čeho takové tvrzení plyne. V rámci vedeného dokazování pak poukázal na prvotní závěry soudu prvního stupně, v jejichž rámci byl dovolatel obžaloby zproštěn, když i v dalším průběhu trestního řízení důkazy, které měly prokázat vinu dovolatele byly vyvráceny, přičemž odsuzující rozhodnutí byla vybudována na důkazech nepřímých, které vždy byly hodnoceny jednostranně a v jeho neprospěch. Své obvinění tak pokládá za vykonstruované, nepodložené relevantními důkazy. V důsledku nesprávné interpretace učiněných skutkových zjištění byl shledán vinným skutkem, kterého se nedopustil. Poukázal dále na to, že trestný čin, kterým byl shledán vinným, je charakterizován znakem násilí a způsobem provedení činu. Z učiněných skutkových zjištění však nelze dovodit jeho úmysl popsaným způsobem jednat, ani popsanou intenzitu zásahu do pohlavní sféry poškozené, délku trvání předmětného skutku ani to, že takto jednal se záměrem se pohlavně vzrušit. Soudy se potom dostatečně ani nevyrovnaly se stanovením stupně nebezpečnosti činu pro společnost, přičemž namítl i to, že samotný skutek, jak je popsán ve výroku napadeného rozhodnutí nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu, zejména pokud jde o jeho subjektivní stránku. S ohledem na uvedené potom má za to, že ve věci provedeným dokazováním nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se předmětný skutek vůbec stal, a proto za daných okolností měla být soudy uplatněna zásada in dubio pro reo .

K dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel poukázal na to, že v posuzované věci vznesl námitku podjatosti proti členkám senátu 13 To Krajského soudu v Praze, které již jednou v této jeho trestní věci rozhodovaly. O této jeho námitce potom uvedený senát 13 To rozhodl usnesením č. j. 13 To 336/2006-177 a to tak, že žádná z členek tohoto senátu není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v uvedené věci, když toto usnesení bylo dovolateli doručeno dne 1. 12. 2006. Proti citovanému usnesení podal stížnost, o které byl tento odvolací senát informován. Přesto dne 5. 12. 2006 v jeho věci dále jednal, tedy vzdor tomu, že o uvedené stížnosti ještě nadřízený soud nerozhodl. Tak se stalo až dne 24. 1. 2007 usnesením Vrchního soudu v Praze pod č. j. 2 To 2/2007. Takto se dovolatel cítí diskriminován, s odepřením práva na spravedlivý proces, když takto popsaný postup je minimálně neetický. S poukazem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a vrátil k dalšímu řízení , případně ve věci ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem, jímž obviněného zprostí obžaloby v celém rozsahu .

K podanému dovolání se písemně vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). K dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že v souladu s trestním řádem o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát, přičemž je proti takovému rozhodnutí přípustná stížnost, o které rozhodne orgán bezprostředně nadřízený tomu, jež napadené rozhodnutí vydal. Taková stížnost však nemá odkladný účinek (§ 141 odst. 4 tr. ř.), a proto její podání nebrání dokončení probíhajícího úkonu trestního řízení za podmínky, že nebude shledán důvod podle § 30 tr. ř. pro vyloučení (v dané věci soudce) a to proto, že zákon výslovně stanoví, že úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Orgán rozhodující o námitce podjatosti musí proto odpovědně zvažovat, zda není dán některý z důvodů pro jeho vyloučení ve smyslu § 30 tr. ř., neboť pokud by později ke stížnosti oprávněné osoby bezprostředně nadřízený orgán zaujal opačný názor, vedlo by to k absolutní neúčinnosti důkazu, či důkazů v rámci úkonů provedených, k celému úkonu by nebylo možno pro podstatnou vadu v řízení přihlížet a nebylo by možno ho vzít za podklad pro rozhodnutí. K takto popsané situaci v dané věci došlo, když Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 28. 11. 2006 rozhodl o tom, že předsedkyně senátu JUDr. H. Ř. a soudkyně JUDr. L. Č. a JUDr. K. H. nejsou podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci odvolatele. Protože stížnost proti tomuto usnesení nemá odkladný účinek, nic nebránilo tomuto senátu, aby věc dne 5.12.2006 projednal ve veřejném zasedání. O stížnosti odvolatele proti uvedenému usnesení potom rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 2 To 2/2007 ze dne 24. 1. 2007 tak, že podanou stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Státní zástupkyně tak uzavírá, že v tomto směru uvedené odvolací řízení proběhlo zákonným způsobem bez porušení jakýchkoliv práv odvolatele (jako obviněného).

K dovolacímu důvodu uplatněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak státní zástupkyně uvedla, že v posuzované věci takto uplatněné námitky zčásti směřují do oblasti skutkových zjištění, když dovolatel vytýká soudům nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž takto je dovolatelem poukazováno na porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což znamená, že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však na označený dovolací důvod (ani jiný) vztáhnout nelze. Současně však dovolatel namítl, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., neboť jeho chování vůči nezletilé nebylo nikdy sexuálně motivované a absentuje tak zavinění ve formě úmyslu a dále, že skutek nenaplňuje materiální podmínku trestnosti. Uvedené námitky má za formálně právně relevantní, ale zjevně neopodstatněné. Poukázala na to, že objektem uvedeného trestného činu je mravní a tělesný vývoj dětí a tedy ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmkoliv útokem na jejich pohlavní nedotknutelnost. Za jiný způsob pohlavního zneužití ve smyslu § 242 odst. 1 tr. zák. jsou důvodně považovány pouze intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, a proto je na místě náležité zkoumat též naplnění materiální podmínky tohoto trestného činu. Přitom není třeba, aby při takovém pohlavním zneužití došlo u pachatele k jeho pohlavnímu ukojení, ale stačí, jedná-li ve snaze své vzrušení jakýmkoli způsobem uspokojit, aniž je rozhodné, zda se tak stane. Podle státní zástupkyně pak z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že dovolatel si nezletilou v době, kdy ji koupával, posazoval ve vaně na klín a nejméně jednou ji přitom osahával na přirození a na toto močil. Takové jednání ve vztahu k intimním partiím nezletilé je potom třeba chápat jako jiné pohlavní zneužití, když takový způsob chování již evidentně vybočuje z rámce respektování pohlavní tělesné integrity, byť nezletilého jedince, který takové jednání není schopen (jako sexuální) posoudit. Přitom takové jednání muselo být ze strany dovolatele úmyslné a jeho zásadovosti si musel být i vědom, o čemž svědčí to, že ji upozornil na to, aby se o něm nezmiňovala, jinak bude bita. Stran námitky vztažené k materiální podmínce trestnosti činu státní zástupkyně uvedla, že stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost musí být vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.). V posuzované věci přitom není dáno nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit úvahu o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost, když tento není ničím snižován do té míry, aby se to vymykalo z rámce běžně se vyskytujících uvedených trestných činů. Ze strany dovolatele takto šlo o jednání, které přesáhlo svým zásahem do intimní sféry nezletilého jedince únosnou míru z hlediska mravní nezávadnosti. Má za prokázané, že dovolatel se nezletilé dotýkal na genitáliích, na které ji také močil, přičemž jí o tom zakázal mluvit. Není tak jiného vysvětlení než to, že takovéto chování bylo motivováno sexuálně, s deviačními rysy, byť nemuselo jít o deviaci zjevnou, ale například o experiment. Stupeň nebezpečnosti jeho jednání není podstatně snížen ani tím, že jinak měl s nezletilou velmi hezký vztah. Předmětný skutek byl takto projevem jeho značné nevyzrálosti v sexuální oblasti a z uvedených hledisek je pak zřejmé, že materiální podmínka trestnosti činu byla v posuzované věci splněna. Proto také navrhla, aby dovolací soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností z hlediska norem hmotného práva. Poukazem na uvedený dovolací důvod se v zásadě nelze domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Dovolatel přitom namítl, že soudy se v předmětné věci dostatečně nezabývaly stanovením stupně nebezpečnosti činu pro společnost, ale i to, že způsob, jakým je popsán uvažovaný skutek, nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu, přičemž zdůraznil zejména jeho subjektivní stránku. V těchto směrech uplatněné námitky jsou potom z pohledu užitého dovolacího důvodu nejen právně relevantní, ale i opodstatněné. Především je namístě připomenout, že z učiněných skutkových zjištění nepochybně plyne, že dovolatel v zásadě žil po delší dobu ve společné domácnosti s matkou nezletilé, když s nezletilou se často a opakovaně stýkal a také ji vícekrát koupal, ať už sám nebo v době, kdy její matka byla v blízké přítomnosti a to vždy tak, že se s nezletilou neuzavíral a matka tak měla do koupelny vždy volný přístup. Po celou dobu nezletilá měla k dovolateli pěkný vztah a nikdy si na chování dovolatele v žádném směru nestěžovala, zejména ani v souvislosti se způsobem, jakým se s ní koupal. Stejně tak ani v souvislosti s výslechem nezletilé či ve věci podaným znaleckým posudkem a výslechem příslušné znalkyně nebylo shledáno, že by jakkoli byla nezletilá jednáním dovolatele narušena či negativně zasažena a to ani ve sféře psychické či dokonce fyzické. Je sice skutečností, že u předmětného trestného činu se nevyžaduje, aby došlo k narušení zneužitých osob, je však na místě pečlivě zvažovat onen jiný způsob pohlavního zneužití, když za takový lze důvodně považovat jenom intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených. V této souvislosti je na místě opakovaně uvést, že nezletilá po celou dobu, kdy se stýkala s dovolatelem neměla žádných výhrad vůči jeho chování (ani v souvislosti se společným koupáním) a nelze přehlédnout, že tyto výhrady sdělila až po uplynutí devíti měsíců od předmětného skutku (v době kdy byla ve věku tři a půl roku) a to ještě náhodně v době, kdy ji koupala matka a nezletilá se vyčurala do vany, a proto byla matkou pokárána. Případné jednání dovolatele tak v rámci popsaného skutku důvodně vzbuzuje pochybnosti o intenzitě zásahu do pohlavní sféry nezletilé a tedy i naplnění materiální podmínky předmětného trestného činu, když i po popsaném skutku měla nezletilá k dovolateli nadále pěkný vztah. Za daných okolností nebyly zejména odvolacím soudem důsledně hodnoceny uvedené skutečnosti, tedy ty, které jsou rozhodné z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák., když je s ohledem na uvedené okolnosti případu zjevné, že stupeň nebezpečnosti takového jednání je pro společnost nepatrný a to ve smyslu uvedeného (citovaného) zákonného ustanovení. V těchto souvislostech nelze ani přehlédnout, že k popsanému skutku došlo pouze jednou za poměrně dlouhou dobu, po kterou se dovolatel s nezletilou stýkal, když v tomto směru je v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními v popisu předmětného skutku v rámci výroku obsaženého v citovaném rozsudku odvolacího soudu, že k takovému skutku došlo nejméně v jednom případě , když právě ze skutkových zjištění plyne, že se tak mělo stát pouze a výlučně jenom jednou. Nelze ani přehlédnout lékařskou zprávu gynekologa, který nezletilou vyšetřil a shledal, že její zevní rodidla jsou normální konfigurace bez známek násilí s neporušenou panenskou blánou se závěrem, že jde o normální gynekologický nález přiměřený věku, přičemž s ohledem na tehdejší tělesné dispozice nezletilé (věk tři a půl roku) by zjevně při intenzivnějším násilí na jejím těle šlo o skutečnost, o které by se nezletilá musela zmínit a které by si zajisté všimli i dospělé osoby, které s ní v té době (matka, její rodiče) žili. To i v souvislosti se znaleckým posudkem, kterým byl zkoumán i psychický stav dovolatele a ze kterého plyne, že z dosavadního způsobu psychosexuálního života dovolatele nebyly zjištěny takové projevy, které by svědčily pro sexuální deviaci typu pedofilie, jako preferujícího faktoru uspokojování těchto potřeb. Souhrn uvedených skutečností potom neumožňuje jednoznačný závěr, ke kterému dospěl zejména odvolací soud, totiž, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., a to zejména z hlediska potřebného stupně společenské nebezpečnosti jednání dovolatele. Ostatně obdobnou argumentaci vedl i nalézací soud, který ji také přiléhavým způsobem vyjádřil v důvodech svého rozsudku (ve věci prvního) pod č. j. 1 T 13/2006-97 ze dne 11. 4. 2006, kterým dovolatele podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem (ani přestupkem), když jednání dovolatele označil za nevhodné, nikoli však takové, které by z hlediska vlastní nebezpečnosti pro společnost (materiálního znaku trestného činu) dosáhlo právě již úrovně samotného (označeného) trestného činu. V těchto souvislostech je také potřebné zdůraznit, že dovolatel byl shledán vinným předmětným trestným činem výlučně na základě výpovědi učiněné nezletilou, jejíž věrohodnost byla testována příslušnou znalkyní se závěrem, že nezletilá vypovídala na základě reálného zážitku, přičemž nebylo zjištěno, že by byla ovlivňována a nebyly zjištěny ani sklony ke konfabulacím či věku nepřiměřenému fantazírování. Na druhé straně však nebyla věnována dostatečná pozornost tomu, že ve věci šlo pouze o jeden skutek, který nezletilá (podle své výpovědi) prožila pouze jednou, a to ve věku tři a půl roku a který popsala (dodatečně) až po uplynutí devíti měsíců, přičemž také ve své výpovědi uvedla, že nikdy ji nelíbal tělo, nehladil ji po něm ani na ni nesahal, což nekoresponduje s výpovědí M. V. (její babičky), která uvedla, že viděla, jak dovolatel nezletilou políbil na přirození. I s ohledem na uvedené se potom jednoznačné závěry stran přesvědčivosti výpovědi nezletilé, a zejména i shledané její věrohodnosti jeví jako předčasné, když nebyly vysvětleny odpovídajícím způsobem i její rozdílné odpovědi na to, za jakých okolností či jakým způsobem s ní dovolatel jednal pokud zlobila. Stejně tak bude na místě se podrobně zabývat i tím, zda lze spolehlivě dovodit, že nezletilá byla schopna si ve věku tři a půl roku předmětnou událost (aniž by se o ní zmínila) uchovat v paměti dalších devět měsíců a poté ji také byla schopna jednoznačně reprodukovat.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uvést, že ten je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento dovolací důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V této souvislosti je na místě připomenout, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají a to i bez návrhu, přičemž je podle § 31 odst. 2 tr. ř. proti takovému rozhodnutí přípustná stížnost, o které podle § 31 odst. 3 tr. ř. rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jež napadené rozhodnutí vydal. Uvedená stížnost však nemá odkladný účinek a její podání tak nebrání dokončení probíhajícího úkonu trestního řízení. Za uvedené situace proto musí orgán rozhodující o námitce podjatosti odpovědně zvažovat, zda není dán některý z důvodů pro jeho vyloučení, protože pokud by později ke stížnosti oprávněné osoby bezprostředně nadřízený orgán zaujal opačný názor, vedlo by to k absolutní neúčinnosti důkazů v rámci úkonu provedených a k celému úkonu by nemohlo být pro podstatnou vadu v řízení přihlíženo a nebylo by možné jej vzít za podklad pro rozhodnutí. V posuzované věci postupoval uvedený senát odvolacího soudu tak, že usnesením ze dne 28. 11. 2006 vyslovil, že ve věci není podjat a následně (přes podanou stížnost vůči tomuto usnesení) ve věci jednal (a rozhodl) ve veřejném zasedání dne 5. 12. 2006, aniž by vyčkal projednání a rozhodnutí o uvedené stížnosti, když k němu došlo až usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 2/2007 ze dne 24. 1. 2007 a to tak, že podaná stížnost byla podle § 148 odst. 1 písm.c) tr. ř. zamítnuta s příslušným odůvodněním. S ohledem na absenci odkladného účinku takto podané stížnosti (§ 31 odst. 2 tr. ř.) nelze postup uvedeného senátu odvolacího soudu takto označit za nezákonný, když (jak plyne z uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, který nezaujal opačný názor a nerozhodl tak o vyloučení) takto nenastal stav, který by vedl k absolutní neúčinnosti úkonu (veřejného zasedání ze dne 5. 12. 2006), ke kterému by takto nebylo možné pro podstatnou vadu řízení přihlížet a nebylo by možné jej vzít za podklad rozhodnutí. K tomu je však na místě dodat, že přes uvedené je takto volený postup senátu Krajského soudu v Praze nežádoucí, když s ohledem na charakter projednávané věci nic nebránilo vyčkat rozhodnutí soudu stížnostního a tak eliminovat jakékoli případné důsledky, které by mohly ve shora uvedeném smyslu zasáhnout do plynulého projednávání věci. Přes uvedené však nutno zopakovat, že popsaným postupem ve svém celku nebyla zasažena dovolatelem namítaná práva, a proto v této části nezbylo, než podané dovolání odmítnout, jako zjevně neopodstatněné.

Nelze tedy než uzavřít, že za daného stavu věci takto učiněná skutková zjištění potřebná k úvahám o hmotně právním posouzení předmětného skutku zjevně neumožnila zejména odvolacímu soudu dospět k tak jednoznačnému právnímu závěru (především co se týče materiálního znaku označeného trestného činu), který nakonec ve svém rozhodnutí přijal.

Protože tedy Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání P. O. v uvedeném směru důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu napadený rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 336/2006 ze dne 5. 12. 2006, když v rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřichází v úvahu jejich odstranění v rámci případného veřejného zasedání.

V novém řízení se Krajský soud v Praze bude věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž bude vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních právních otázek s povinností doplnit dokazování z hledisek již shora uvedených (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Takto půjde zejména o doplnění znaleckého posudku, případně výslechu příslušného znalce a v této souvislosti zejména o podrobné popsání zdravotního (psychosexuálního) stavu nezletilé z hlediska označeného skutku, jak v rozhodné době, tak i v době následující, a to zejména z hlediska případných následků (dopadů) na osobu nezletilé, přičemž bude namístě pečlivě testovat i věrohodnost jí učiněné výpovědi.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. srpna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka