3 Tdo 710/2005
Datum rozhodnutí: 17.08.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 710/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2005 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného Ing. D. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 To 1074/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 563/2003, t a k t o :

Podle § 265j tr. ř. se dovolání z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 2 T 563/2003, byl obviněný Ing. D. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku sp. zn. Zt 1736/2001 ze dne 31. 12. 2003 pro skutek spočívající v tom, že jako ředitel F. ú. v M., okres P., dne 21. 8. 2001 a dne 29. 8. 2001 při projednávání odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 1. 11. 1995 na částku daně z přidané hodnoty 2.270.000,- Kč a platebnímu výměru ze dne 10. 1. 2001 na částku penále 1.729.740,- Kč vyměřených daňovému subjektu J. K., S. podaném dědičkou po zemřelém J. K. Ja. F., této vyhrožoval s tím, že pokud nevypoví plnou moc svému právnímu zástupci JUDr. J. T., který Ja. F. v tomto daňovém řízení zastupoval a dále pokud nezruší podané odvolání proti platebním výměrům, které byly stanoveny v rozporu s ustanovením občanského zákoníku a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, bude jí F. ú. v M. provedena hloubková kontrola účetnictví její firmy, která odhalí nedostatky takového rozsahu, že nově stanovený platební výměr převýší původně doměřenou daň z přidané hodnoty v částce 2.270.000,- Kč, kterou již zaplatila a kterou by jí měl F. ú. v M. na základě chybného postupu při výpočtu vrátit, v čemž byl obžalobou spatřován jednak trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., a to dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

O odvolání státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 To 1074/2004, jímž toto odvolání pode § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 1. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala následně nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Ing. D. K. dovolání, a to proti výroku o vině, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka zrekapitulovala průběh dosavadního řízení a v tomto rámci se zabývala zejména obsahem rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně. V uvedené souvislosti dovolatelka konstatovala, že s právním názorem obou soudů je třeba vyslovit souhlas, pokud jednání obviněného nekvalifikovaly jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Opačné stanovisko však dovolatelka zaujala k právnímu názoru, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., a to ani v jeho základní skutkové podstatě. Podle státní zástupkyně je nepochybné, že obviněný Ing. D. K. byl jako ředitel Finančního úřadu v M. veřejným činitelem ve smyslu ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák., neboť finanční úřad je orgánem státní správy dohlížející na plnění daňových povinností daňových subjektů, přičemž oprávnění ředitele finančního úřadu při správě daní určuje zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. K tomu dovolatelka dále uvedla, že podle § 55a odst. 1 cit. zák. může Ministerstvo financí ČR daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít ve kterémkoliv stádiu daňového řízení. Podle § 55a odst. 2 cit. zák. může ministerstvo obecně závazným předpisem zmocnit k provádění tohoto svého oprávnění správce daně. Ministerstvo financí přitom vyhláškou č. 299/1993 Sb. zmocnilo finanční úřady k promíjení příslušenství daně v roce 2001 maximálně do výše 300.000,- Kč.

Podle dovolatelky učinily oba soudy nesprávné právní závěry zejména pokud dovodily, že obviněný výměnou za zpětvzetí odvolání proti platebnímu výměru na penále, nabízel poškozené Ja. F. prominutí penále do výše jeho pravomoci a následně přislíbil také požádat i Ministerstvo financí ČR o prominutí další vyšší částky s tím, že k takové nabídce měl zákonný podklad, nenaplnil tím zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák., přinejmenším v jeho základní skutkové podstatě. Dovolatelka zdůraznila, že ředitel finančního úřadu je povinen v každém směru dodržovat zákon. Jestliže v posuzovaném případě byla daň vyměřena nesprávnému daňovému subjektu, bylo takové rozhodnutí zjevně vadné a v případě odvolání je bylo třeba zrušit, nikoli nabízet, aby daňový subjekt vzal své odvolání zpět. To podle dovolatelky znamená, že ze strany obviněného byl nabízen nezákonný postup, a to směnou za nabídku daňového zvýhodnění, které v kompetenci obviněného ovšem nebylo, neboť k takovému kroku by mohlo dojít pouze za splnění podmínek uvedených v § 55a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Dovolatelka namítla, že obviněný porušil též povinnost, která mu vyplývala z § 10 odst. 4, § 12 odst. 1 a násl. cit. zák. Pokud totiž jako správce daně hodlal jednat přímo s daňovým subjektem, bylo jeho povinností současně vyrozumět zástupce daňového subjektu (jemuž byla udělena plná moc) a o tomto úředním jednání sepsat protokol, který je úřední listinou. Tyto povinnosti obviněný nesplnil, což podle dovolatelky rovněž svědčí o tom, že ústní jednání obviněného jako ředitele finančního úřadu a poškozené Ja. F. se pohybovalo mimo rámec zákona.

K posouzení otázky stupně nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost podle § 3 odst. 2, 4 tr. zák. poukázala dovolatelka na skutečnost, že obviněný se skutku dopustil v postavení ředitele finančního úřadu, který měl být zárukou za zákonné provádění správy daně. Namísto toho nabídl daňovému subjektu, kterému byla nesprávně vyměřena daň, v rozporu se zákonem nestandardní postup, jelikož podle dovolatelky předpokládal, že poměrně lukrativní nabídce daňový subjekt vyhoví a v platnosti tak zůstane nesprávné rozhodnutí. Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že motivem jednání obviněného byl osobní prospěch, neboť v případě, že by daňový subjekt předestřené nabídce nevyhověl, vyšlo by najevo, že byla nesprávně vyměřena daň (resp. byla vyměřena nesprávnému subjektu), za což nesl ředitel finančního úřadu odpovědnost a mohl za to být finančně postižen na některé ze mzdových složek. K tomu také podle dovolatelky posléze došlo.

Na závěru o tom, že obviněný vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, poněvadž shora popsaným způsobem jednal s daňovým subjektem, podle dovolatelky nic nemění ani skutečnost, že k prominutí příslušenství daně ze strany obviněného nakonec nedošlo a ve věci následoval úřední postup odpovídající zákonu. V závěru dovolání pak nejvyšší státní zástupkyně uplatněnou argumentaci shrnula tak, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Písku je třeba právně kvalifikovat jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Navrhla proto, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 To 1074/2004, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 2 T 563/2003, z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, písm. g), l ) tr. ř. a podle 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Písku k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání s tím, že s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu.

K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřil obviněný Ing. D. K. a namítl, že dovolatelka rozebrala skutkový děj nepřesně a v rozporu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Obviněný zdůraznil, že z výsledků dokazování jednoznačně vyplynulo, že nejednal způsobem uvedeným v ustanovení § 158 tr. zák. o trestném činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. Obviněný současně uvedl, že z rozsáhlého dokazování provedeného ve věci, v jehož rámci byli vyslechnuti pracovníci Finančního úřadu M. a Finančního ředitelství v Č. B., mj. vyplynulo, že obviněný se nemusel v souvislosti s objektivně zjištěným nesprávným postupem finančního úřadu týkajícím se vyměření daně zesnulé osobě, cítit nijak ohrožen ve svém postavení, neboť takové chyby se stávaly, aniž měly za následek jakýkoliv postih. Obviněný neměl tedy důvod k obavám, o nichž se dovolatelka zmiňuje na str. 6 dovolání. Tvrzení dovolatelky o tom, že Ja. F. nabízel uplatnění postupu, k němuž nebyl oprávněn, je přitom v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, jelikož obviněný měl z titulu svého postavení právo prominout penále do výše 300.000,- Kč a doporučit prominout další. Úmyslem obviněného však nebylo někomu uškodit či opatřit neoprávněný prospěch, ale pouze snaha v daném případě vzniklou situaci zjednodušit a vyjít vstříc daňovému subjektu. Podle přesvědčení obviněného nemohlo být jeho jednání pro společnost nebezpečné, neboť jednak státu by se dostalo, co mu náleželo, přičemž existující daňový subjekt by nebyl zvýhodněn ani znevýhodněn. Svým jednáním tak nemohl naplnit skutkovou podstatu žádného trestného činu. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť napadá skutková zjištění soudů (především v otázce údajného prospěchu obviněného), případně aby toto dovolání jako nedůvodné podle § 265j tr. ř. zamítl. Současně vyslovil souhlas, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání státního zástupce) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., kterým byl obviněný obžaloby zproštěn.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť skutkovým stavem, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, je dovolací soud vázán.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečnosti, o které nejvyšší státní zástupkyně opírá podané dovolání, jsou z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. právně relevantní, je-li namítáno, že soudy zjištěný skutkový stav věci byl podřaditelný pod znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a odvolací soud tak nesprávně zamítl odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedeného v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

K námitce dovolatelky, že obviněný Ing. D. K. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. je zapotřebí nejprve (obecně) uvést, že uvedeného trestného činu se dopustí pachatel veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Speciálním subjektem tohoto trestného činu je veřejný činitel, jímž podle § 89 odst. 9 tr. zák. je mj. volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, nebo jiného státního orgánu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a požívá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele podle jednotlivých ustanovení trestního zákona se vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s pravomocí a odpovědností tohoto subjektu. Dále je třeba poznamenat, že pod pojem výkon pravomoci se rozumí zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob podle konkrétního zákona nebo právní normy na jeho podkladě vydané. Výkon pravomoci může spočívat jak v řešení konkrétních (individuálních) případů, tak ve vydávání obecně závazných právních aktů (srov. např. R 48/1972 Sb. r. tr., R 18/1981 Sb. r. tr.). Samotná pravomoc přitom vždy obsahuje jak prvek moci, tak prvek rozhodování.

V posuzovaném případě Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně a Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací vycházely ze skutkového stavu věci, jež lze stručně shrnout tak, že Finanční úřad v M., jehož ředitelem byl obviněný Ing. K., vydal dva platební výměry (podepsané obviněným), a to jednak dodatečný daňový výměr z 1. 11. 1995 na částku DPH 2.270.000,- Kč a dále platební výměr ze dne 10. 1. 2001 na částku 1.729.740,- Kč jako penále. Tyto platební výměry byly adresovány daňovému subjektu J. K., v době jejich vydání již zemřelému. Platební výměry tak byly vydány vůči neexistujícímu daňovému subjektu a byly tudíž od samého počátku neplatné. V době, kdy obviněný uvedené skutečnosti nepochybně znal, inicioval z pozice své funkce dne 21. 8. 2001 a 29. 8. 2001 jednání s dědičkou po zemřelém Ja. F., a to bez přizvání jejího zvoleného zástupce JUDr. T. V rámci těchto jednání Ja. F. nabídl, že vezme-li zpět odvolání, které podala proti platebnímu výměru na penále, zajistí jí prominutí penále (tj. nikoli prominutí daně) do výše odpovídající jeho pravomoci (do 300.000,-Kč) s tím, že následně požádá Ministerstvo financí ČR o prominutí další částky. Podle zjištění soudů měl obviněný k této nabídce zákonný podklad vyplývající zejména z ustanovení § 55a odst. 1, 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění, a z vyhlášky Ministerstva financí č. 299/1993 Sb. Poškozená však na návrh obviněného nakonec nepřistoupila a odvolání zpět nevzala. Ve věci bylo pak dne 12. 11. 2001 vydáno ověření o neplatnosti rozhodnutí a poté proběhlo další daňové řízení, v němž byla Ja. F. vyměřena příslušná daň z přidané hodnoty ve výši 2.171.400,- Kč. Soud prvního stupně z výpovědí pracovníků Finančního ředitelství v Č. B. dále zjistil, že k případům chybných rozhodnutí finančních úřadů, kdy byl omylem vydán platební výměr na neexistující daňový subjekt, v daňovém řízení občas docházelo. Tato pochybení nebyla nadřízeným orgánem považována za natolik závažná, aby vedla k opatřením s existenčím dopadem na osobu odpovědného pracovníka. Situace byla zpravidla řešena finančním postihem takové osoby, k čemuž nakonec (podle výpovědi tehdejšího ředitele Finančního ředitelství Ing. J. N.) došlo i v případě obviněného Ing. D. K. Uvedená skutečnost vedla soud k závěru, že obviněný v podstatě neměl závažnější důvod (motiv), aby shora popsaným působením na Ja. F. zakrýval skutečnost, že bylo vydáno vadné rozhodnutí finančního úřadu.

Z hlediska možného právního posouzení výše uvedeného jednání obviněného jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. vycházely oba soudy ze shodného názoru, že v daném případě bylo v pravomoci obviněného prominout daňové penále do částky 300.000,- Kč a prominutí penále nad tuto částku bylo již výlučně v kompetenci ministerstva financí. Soudy pak považovaly za rozhodující především skutečnost, že ze strany obviněného k prominutí daňového penále nedošlo a neučinil k tomu ani žádné další kroky, když své případné další jednání ponechal pouze na rozhodnutí Ja. F. (ve vztahu k eventuálnímu zpětvzetí podaného odvolání). Podle odvolacího soudu tak nebylo zjištěno, že by jako veřejný činitel, jímž nepochybně byl, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Samotným příslibem proklamované intervence k nadřízenému orgánu (ministerstvu financí) by meze své pravomoci rovněž nepřekročil. Odvolací soud připustil, že obviněný porušil ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jestliže o jednání s Ja. F. nevyrozuměl jejího zvoleného právního zástupce. Toto porušení však samo o sobě nemohlo podle odvolacího soudu naplnit pojem výkonu pravomoci způsobem odporujícím zákonu, především s přihlédnutím k tomu, jakou nevýznamnou měrou bylo způsobilé ohrozit postavení a práva jmenované jako daňového subjektu, nehledě na to, že výše citované zákonné ustanovení účast zvoleného zástupce přímo nevyžaduje. S přihlédnutím ke všem konstatovaným důvodům pak oba soudy dospěly k závěru, že obviněný znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. nenaplnil nejen v žalované, ale ani v základní skutkové podstatě a své jednání nedovedl ani do stádia pokusu tohoto trestného činu (§ 8 odst. 1 tr. zák.).

Předmětné právní závěry lze podle Nejvyššího soudu v podstatě považovat za věcně správné, zčásti ovšem též z důvodů, které jsou pro hmotně právní posouzení inkriminovaného skutku významné a jimiž se soudy obou stupňů podrobněji nezabývaly.

S ohledem na skutečnosti, jež byly v tomto rozhodnutí již vyloženy, považuje Nejvyšší soud ve shodě se soudy prvního i druhého stupně za nesporné, že obviněný Ing. D. K. jako ředitel Finančního úřadu v M. jednal vůči osobě Ja. F. v postavení veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák. Podle příslušných právních předpisů (které byly již opakovaně citovány) měl přímou pravomoc k promíjení příslušenství daně (daňového penále) do výše 300.000,- Kč a byl též oprávněn navrhovat Ministerstvu financí ČR prominutí příslušenství daně na uvedený rámec. Podle zjištění soudů hodlal uvedenou pravomoc využít v případě, že dědička po zemřelém J. K. Ja. F. vezme zpět odvolání, které podala proti platebnímu výměru na penále vůči neexistujícímu daňovému subjektu. O nezákonnosti (byť způsobené neúmyslně) toho právní aktu obviněný věděl a věděl též o nezákonnosti dalšího platebního výměru v téže daňové věci. Musel si tedy být vědom toho, že postup, který Ja. F. nabízí, bude činěn ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí, a že by de facto mohl být způsobilý tuto nezákonnost zakrýt. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jednají při správě daně správci daně v daňovém řízení v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Z citovaného ustanovení zákona a v něm uvedených některých základních zásad daňového řízení lze dovodit, že postup nabízený obviněným osobě Ja. F. byl s těmito zásadami neslučitelný a pokud by k jeho uplatnění došlo, vykonával by obviněný svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

Pro posouzení, zda obviněný znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. v daném případě naplnil či nikoliv, je pak rozhodné, zda jednal též v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch a do jakého stádia takové jednání dovedl. V uvedené souvislosti soudy nezjistily, že by obviněný ve vztahu k nabízenému prominutí daňového penále hodlal na úkor státu materiálně zvýhodnit Ja. F. (viz konečný výsledek daňového řízení). Navíc ani dovolatelka k této otázce neuplatnila žádnou konkrétní argumentaci. Naproti tomu osobní prospěch samotného obviněného spatřovala v tom, že pokud by daňový subjekt nevyhověl předestřené nabídce, vyšlo by najevo, že daň byla vyměřena nesprávnému daňovému subjektu, za což obviněný mohl být (a konečně i byl) finančně postižen. Tento názor o prospěchu pachatele spočívajícím v jeho nepotrestání (resp. nepostižení) však Nejvyšší soud nesdílí. Neoprávněný prospěch ve smyslu ustanovení § 158 tr. zák. totiž představuje neoprávněné zvýhodnění (především majetkové, ale i nemajetkové povahy), na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo.

S ohledem na námitky dovolatelky zbývalo posoudit, zda obviněný čin vůbec dokonal anebo jej přivedl alespoň do stádia pokusu. V uvedeném směru se lze ztotožnit se závěry obou soudů (vycházejícími z provedeného dokazování), že obviněný hodlal inkriminované jednání uskutečnit jen za předpokladu, že Ja. F. vezme podané odvolání zpět. Jelikož se tak nestalo, obviněný nabízený postup nejen nerealizoval, ale nepodnikl ani jakékoliv kroky k jeho uskutečnění (srov. ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. o pokusu trestného činu). Své jednání tak přivedl toliko do přípravné fáze, v níž jmenovanou kontaktoval, opakovaně se s ní úředně setkal (aniž by vyrozuměl jejího zvoleného zástupce) a učinil jí nabídku, kterou posléze neakceptovala. Toto jednání, v rámci kterého obviněný porušil i některé povinnosti vyplývající mu ze zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (§ 10 odst. 4, § 12 odst. 1 a násl cit. zák.), na což právě poukazuje dovolatelka, nemá ovšem znaky rozhodovací pravomoci veřejného činitele a v souvislostech daného případu je lze posuzovat pouze jako úmyslné vytváření podmínek pro budoucí spáchání trestného činu (příprava). Samotné porušení zákona (či jiné právní normy) veřejným činitelem nelze totiž bez dalšího zjednodušeně považovat za výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu, překročením pravomoci nebo nesplnění povinnosti z ní vyplývající. K přípravě trestného činu je pak třeba poznamenat, že toto první relevantní stádium trestné činnosti - od úpravy provedené zákonem č. 175/1990 Sb. (jímž byla zrušena obecná trestnost přípravy) - je podle § 7 odst. 1 tr. zák. trestné pouze u zvlášť závažných trestných činů (§ 41 odst. 2 tr. zák.).

Z důvodů, jenž Nejvyšší soud rozvedl v předcházejících odstavcích, nelze soudům obou stupňů vytknout, že skutek (jak byl po provedení a vyhodnocení důkazů zjištěn) po právní stránce vadně právně hodnotily, pokud obviněného Ing. D. K. neuznaly vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak se tohoto ve svém mimořádném opravném prostředku domáhala dovolatelka. Nejvyšší soud tedy na podkladě provedeného dovolacího přezkumu nezjistil, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo ve vztahu k dovolacím námitkám zatíženo vadami předpokládanými v uplatněných důvodech dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Dovolání nejvyšší státní zástupkyně nebylo proto shledáno důvodným a Nejvyšší soud je podle § 265j tr. ř. z a m í t l .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. srpna 2005



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler