3 Tdo 708/2013
Datum rozhodnutí: 14.08.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 708/2013 -20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. srpna 2013 o dovolání, které podala obviněná Bc. H. M.,roz. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2013, č. j. 5 To 39/2013-323, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 46/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2012, č. j. 4 T 46/2011-290, byla obviněná Bc. H. M. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) na tom skutkovém základě, že dne 6. 11. 2009 v B. v pobočce Volksbank v M-paláci převzala od Ing. J. R., nar., finanční částku ve výši 3,7 mil. Kč s tím, že tyto finanční prostředky výhodně investuje do fotovoltaické elektrárny, a dne 31. 3. 2010 je věřiteli vrátí i s dohodnutým podílem na zisku, přičemž si již před uzavřením ústní dohody o této investici a převzetím daných finančních prostředků byla vědoma toho, že výše uvedené finanční prostředky použije v rozporu s touto úmluvou s poškozeným a tomu je nevrátí, a následně investici použila nezjištěným způsobem a ve stanoveném termínu ji poškozenému nevrátila, čímž způsobila poškozenému Ing. J. R. škodu ve výši 3,7 mil. Kč . Za to jí soud podle § 250 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně jí podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou svým jednáním způsobila. Poškozenou společnost Alumatik Brno, v. o. s., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 2. 2013, č. j. 5 To 39/2013-323, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 2. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná Bc. H. M. následně dovoláním z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů zcela pominul důkazy svědčící v její prospěch a nerespektoval zásadu in dubio pro reo. Naprosto nedostatečně se zabýval také subjektivní stránkou trestného činu podvodu, u kterého zákon vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Dovolatelka soudu vytkla, že z výsledků provedeného dokazování nemohl dovodit, že od počátku, tj. v době, kdy navázala obchodní styk s Ing. R., jednala s úmyslem obohatit se podvodným jednáním. Nebylo vyvráceno ani její tvrzení, že v daném případě se ve skutečnosti jednalo o zaslouženou provizi za zprostředkování pozemků FVE, sjednanou ústní dohodou. V této souvislosti se obšírně zmínila o průběhu občanskoprávního řízení vedeného u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 12/2011, které se týkalo předmětné sumy peněz. Zdůraznila také, že uznání dluhu Ing. R. dne 10. 1. 2011 nepodepsala dobrovolně, nýbrž proti své vůli, pod nátlakem, v obavě o zdraví a život svůj i členů její rodiny a ve stavu vážné nemoci. Stejně jako soud civilní se však ani soudy obou stupňů činné v této trestní věci okolnostmi podpisu uznání dluhu a tudíž otázkou v úvahu přicházející neplatnosti tohoto právního úkonu nikterak nezabývaly. Pouze uvěřily tvrzením Ing. R., která jsou nepravdivá, stejně jako výpovědi svědků K. a Č. Dovolatelka je přesvědčena, že provedenými důkazy nebyla vyvrácena její obhajoba, že se žádné trestné činnosti nedopustila. Veškeré písemnosti obchodního charakteru uložené v osobním počítači, které mohla předložit orgánům činným v trestním řízení a kterých tak mohla využít pro svoji obhajobu, jí byly zabaveny v rámci exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Homolou. Nelze vyloučit, že emailová korespondence mezi ní a Ing. R. mohla být účelově pozměněna. V rámci prováděné exekuce jí mohly být odcizeny i šanony s obchodními doklady firem SOFI Solar Financial Ltd. A Orbis AVIA.

V závěrečné části dovolání obviněná namítla, že výroková část rozsudku zcela postrádá popis subjektivní stránky trestného činu podvodu, tj. úmyslné zavinění. Poukázala na to, že soud prvního stupně její podvodné jednání sice popsal tak, že si již před uzavřením ústní dohody o investici do FVE a převzetím daných finančních prostředků byla vědoma, že je použije v rozporu s úmluvou a poškozenému je nevrátí, avšak tento závěr neměl oporu v provedeném dokazování a byl pouhou hypotetickou úvahou soudu.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2013, č. j. 5 To 39/2013-323, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2012, č. j. 4 T 46/2011-290, a to ve všech výrocích, a po zrušení obou rozhodnutí podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám rozsudkem a obžaloby v této trestní věci ji zprostil, nebo aby rozhodl tak, že Městskému soudu v Brně přikáže, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který úvodem upozornil na to, že podstata jejích námitek je totožná s její dosavadní obhajobou, kterou uplatňovala jak v rámci řízení před soudem prvního stupně, tak v řádném opravném prostředku (odvolání). Tyto námitky soudy obou stupňů zkoumaly zákonem předepsaným způsobem a dospěly ke shodnému závěru, že jim nelze přisvědčit, protože shromážděné důkazy tuto obhajobu vyvracejí. V této souvislosti státní zástupce připomněl, že dovolání neumožňuje obviněnému dosáhnout dalšího komplexního přezkumu rozhodnutí v trestní věci. Jedná se o výrazně formalizovaný opravný prostředek, jehož účelem je nikoli znovu v celé šíři přezkoumávat pravomocné meritorní rozhodnutí, nýbrž pouze zjistit, zda toto rozhodnutí není zatíženo některou ze zásadních vad definovaných jako dovolací důvody, a to ještě za předpokladu, že obviněný tento důvod náležitě uplatnil.

Pod deklarovaný důvod dovolání by podle názoru státního zástupce bylo možno podřadit snad pouze výhradu, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu, resp. tuto dostatečně nevyjádřily ve svém rozhodnutí. Z popisu skutku ve výroku rozhodnutí ovšem jasně plyne, že obviněná převzala od poškozeného částku 3,7 milionu Kč pod legendou, že ji bude výhodně investovat do fotovoltaické elektrárny, ačkoli si byla vědoma, že těchto prostředků užije jinak a nevrátí je věřiteli, což se také stalo. Podobné jednání není možné spáchat z nedbalosti a bylo by zcela nadbytečné vyjadřovat znak úmyslně či v přímém úmyslu jak v popisu skutku, tak v právní větě výroku o vině. Úmysl jako forma zavinění byl v tomto případě zcela zjevný a nepominutelný. Tato námitka dovolatelky byla tudíž nedůvodná.

Ostatní argumentaci obviněné označil státní zástupce za pouhou polemiku se způsobem, jakým soudy vyhodnotily provedené důkazy, a pokus zvrátit jimi učiněná skutková zjištění. Takové námitky podle jeho názoru pod žádný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. podřadit nelze. Pokud pak dovolatelka vznesla námitky i proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jedná se o námitky z hlediska dovolání zcela nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Své vyjádření proto státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž z převážné části bylo podáno z jiných důvodů, než jsou upraveny v § 265b tr. ř., a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněná Bc. H. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání (jako celek) je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování totiž spadá do fáze řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Úvodem je namístě podotknout, že za hranicí přípustnosti dovolání podaného v trestní věci se obviněná ocitla potud, kdy její výhrady směřovaly vůči procesnímu postupu a hodnotícím úvahám Okresního soudu v Chrudimi v občanskoprávním řízení či postupu soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly při provádění výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud se jimi proto blíže nezabýval.

Dále je třeba konstatovat, že v ostatních částech dovolání obviněná s odkazem na výše uvedený dovolací důvod fakticky nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek a to i pokud jde o obecně hmotně právní námitku absence vyjádření subjektivní stránky trestného činu (zde úmyslu) v tzv. skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku - totiž založila na tvrzení, že soudy obou stupňů závěr o její vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. přijaly na základě dokazování provedeného v nedostatečném rozsahu a po nesprávném vyhodnocení důkazů provedených, když bez bližšího odůvodnění a navíc nesprávně neuvěřily jejímu tvrzení, že pokud jí byla vyplacena v rozhodném období Ing. R. částka 3,7 milionu Kč, jednalo se o předem dohodnutou oprávněnou odměnu (provizi) za zprostředkování koupě pozemků, na nichž by bylo možno vystavět fotovoltaickou elektrárnu, a nikoli o finanční prostředky vylákané pod záminkou výhodné investice do takové elektrárny s úmyslem tak nikdy neučinit ani je následně nikdy nevrátit. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelčin neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítla v podstatě to, že soudy při neakceptování její obhajoby vyhodnotily jednotlivé důkazy k její tíži, ačkoli to nebylo namístě. V důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaného pochybení obviněná (dovolatelka) ve smyslu jí použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení stíhaného jednání (skutku).

Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci se však o takový případ nejedná. Soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného jednání nebylo dovolatelce prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a na str. 5 a 6 rozsudku dostatečně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněné, jakou uplatnila i ve svém dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz str. 3 až 5 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, že by jejich rozhodnutí nebyla dostatečně zdůvodněna, či by byla v tomto směru dokonce projevem nepřípustné libovůle.

K dovolatelkou vytýkaným nedostatkům vztahujícím se k rozsahu dokazování je třeba uvést, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten obě dovoláním napadená rozhodnutí podle názoru Nejvyššího soudu splňují (viz str. 5/6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 usnesení odvolacího soudu).

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněné Bc. H. M. bylo opřeno jednak o námitky, jež v dovolání přípustně uplatnit nelze, a jednak o námitky, které nespadají pod jí uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler