3 Tdo 707/2009
Datum rozhodnutí: 17.06.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 707/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2009 o dovolání podaném obviněným A. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 8 To 167/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 181/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 7. 2007, č. j. 2 T 181/2005-355, byl obviněný A. R. uznán vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 4 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 21. 12. 2004 v P. na Ž. n.. v pobočce společnosti Č. s., a. s., se sídlem P., O., jako jednatel společnosti D., spol. s. r. o., se sídlem P., U. H., při projednávání žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru této společnosti ve výši 1 mil. Kč, tvrdil, že společnost D., spol. s. r. o., by úvěr byla schopna splácet, ačkoli věděl, že byla insolventní, sdělil, že společnost měla podle předložených výpisů za období od 1. 10. 2003 do 20. 9. 2004 údajné kreditní obraty na účtu v celkové výši 13.625.652,- Kč, ačkoli mu bylo známo, že společnost D., spol. s. r. o., nebyla majitelem tohoto účtu, a záměrně v rozporu se skutečností potvrdil obsah předložených přiznání k dani z příjmů právnických osob za léta 2002 a 2003 vykazujících zisk společnosti D., spol. s. r. o., ve výši 697.000,- Kč, resp. 1.456.000,- Kč, ačkoli přiznání k dani za rok 2002 nebylo vůbec podáno a za rok 2003 byl dosažen zisk ve výši pouze 14.581,- Kč, a uvedl, že společnost D., spol. s. r. o., nemá žádný dluh vůči správci daně, ačkoli věděl, že na dani z příjmů právnických osob za období roku 2003 dlužila částku 4.340,- Kč, přičemž společnost Č. s., a. s., žádost o poskytnutí úvěru zamítla . Za to byl podle § 250b odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání čtyř let.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 8 To 167/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 6. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. R. následně dovoláním, jímž zároveň v celém rozsahu napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na své dosavadní obhajobě, podle níž skutek, pro který byl trestně stíhán a odsouzen, nespáchal. Protože podle dovolatelova přesvědčení nebyla jeho vina bez pochybností prokázána, nemohl soud prvního stupně ani učinit právní závěr, že svým jednáním naplnil zákonné znaky pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 4 tr. zák. V tomto smyslu pak rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku podle důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tuto vadu později neodstranil ani soud druhého stupně v řízení o odvolání, když je jako nedůvodné zamítl. Dovolatel zdůraznil, že závěr o jeho vině založily soudy toliko na základě nepřesvědčivé a ryze účelové výpovědi pracovníka Č. s., a. s., Ing. M. D. Z ní přitom ani nebylo možno spolehlivě dovodit, že by při jednání o úvěru vědomě předložil nepravdivé podklady pro sjednání úvěrové smlouvy. Tyto podklady navíc sám nepodepsal, což by nepochybně mohlo být zjištěno ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který však soudy jako důkaz k jeho návrhu odmítly provést.

Dovolatel připustil, že se k jednání o uzavření smlouvy o úvěru do Č. s. dostavil. Byl tam však pouze jedenkrát a zdržel se tam maximálně 10 minut. Poté, co mu Ing. D. sdělil, že mu úvěr Č. s. neposkytne, a poté, co nahlédl do podkladů k žádosti o poskytnutí úvěru, pochopil, že se stal sám obětí podvodu organizovaného R. Z. Tomu v té době dlužil 300.000,- Kč a dluh měl splatit z úvěru, jehož zajištění mu R. Z. přislíbil. V této souvislosti ho také přesvědčil, aby koupil společnost D., s. r. o., kterou následně měli společně uvést do stavu, kdy bude přinášet zisk. Na fungování společnosti se však dovolatel sám nijak nepodílel, neměl s vedením firmy žádné zkušenosti a veškeré rozhodování proto raději přenechal právě R. Z., jehož zaměstnanci zajišťovali veškerou činnost potřebnou k jejímu chodu. Vedli přitom i účetnictví. Dovolatel o stavu hospodaření firmy prakticky nic nevěděl a především neznal její pohledávky ani závazky. O obsahu podkladů pro žádost o poskytnutí úvěru rovněž neměl žádnou představu. S podklady se seznámil až při jednání v Č. s. a ihned poté, co do nich nahlédl, dal jasně najevo, že s celou věcí nechce mít nic společného.

Ani ostatní provedené důkazy, svou povahou nepřímé, podle dovolatele ještě nenasvědčují závěru, že by se stíhaného skutku dopustil. Navzdory tomu odvolací soud vedle již zmiňovaného posudku odmítl jako nadbytečný provést i navrhovaný důkaz výslechem svědka R. Z. Za stávající důkazní situace však nemohl být skutkový stav věci náležitě zjištěn v té podobě, aby bylo možno přijmout jednoznačný závěr o vině dovolatele. V této souvislosti pak dovolatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a od ní se odvíjející rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která připouští, navzdory zákonnému vymezení uplatněného hmotně právního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., skutkový přezkum i v rámci řízení o dovolání v těch případech, kdy skutkové závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Právě k takové situaci podle názoru dovolatele v daném případě došlo. Oba soudy pak podle něj zatížily svůj procesní postup zásadní vadou v důkazním řízení, když důkazy, které navrhoval, neprovedly bez věcně adekvátního odůvodnění. Tím porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a současně nerespektovaly ani zásady vymezené v judikatuře Ústavního soudu k otázce tzv. opomenutých důkazů.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud shledal podané dovolání důvodným a z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 8 To 167/2008, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 2 To 181/ 2005, zrušil.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Ve svém vyjádření nejprve stručně zrekapituloval v něm obsaženou argumentaci a následně vyložil obsah hmotně právního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal. Připustil i možnost zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně v řízení o dovolání v případě tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, který však v posuzované věci neshledal. Dovolací soud je přitom vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Státní zástupce na tomto místě současně připomněl, že k obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06.

Své vyjádření k podanému dovolání uzavřel státní zástupce tím, že v daném případě se procesní argumentace dovolatele s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání pak výslovně souhlasil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný A. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, na kterých obviněný své dovolání založil, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou meritorního dovolacího přezkumu podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

V posuzovaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci vyjádřeným v popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku a rozvedeným v odůvodnění rozhodnutí obou soudů - ve vztahu k použité právní kvalifikaci skutku - ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svou dovolací argumentaci založil na vlastní skutkové verzi celého případu a v této souvislosti na zpochybňování rozsahu a kvality provedeného dokazování. Soudy měly k jeho tíži zejména nesprávně vyhodnotit věrohodnost výpovědi svědka Ing. M. D. a neprovést jím navrhované důkazy, které podle jeho přesvědčení mohly přinejmenším zpochybnit správnost závěru a jeho vině stíhaným skutkem. Dovolatel tedy soudům vytkl v prvé řadě to, že vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci, a teprve na tomto základě dovozoval, že věc nesprávně posoudily po právní stránce.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Na to ve svém vyjádření k podanému dovolání konečně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. (zejména dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svém rozsudku v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. svůj postup v potřebném rozsahu vyložil a odůvodnil (viz zejména str. 3 a 4 napadeného rozsudku). V rámci odůvodnění též rozvedl důvody, pro které dospěl k závěru, že dovolatel jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, a proč neuvěřil jeho obhajobě (tj. jím předkládané skutkové verzi), podle které se stal obětí podvodného záměru R. Z. jako tzv. nastrčená osoba a počínal si v dobré víře, že se ničeho protiprávního nedopouští. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a při svém rozhodování na jím zjištěný skutkový stav věci navázal. Své úvahy pak v rozsahu předvídaném v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodnil (viz str. 2 dovoláním napadeného usnesení). Soudy také neponechaly bez povšimnutí a zabývaly se návrhy dovolatele na provedení důkazů výslechem osoby R. Z. a znaleckým posudkem z oboru grafické analýzy písma a v odůvodněních svých rozhodnutí vysvětlily, proč je jako nadbytečné zamítly.

K námitkám dovolatele stran neprovedení jím navrhovaných důkazů je na tomto místě nutno připomenout, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud je oprávněn v rámci svého nezávislého rozhodování dospět k závěru, že další dokazování není v projednávané věci nezbytné, neporuší-li tímto závěrem zásady trestního řízení, resp. spravedlivého procesu. V odůvodnění každého rozhodnutí ovšem musí být skutkový děj co nejpřesněji popsán a přesvědčivě vyložen. Podle ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. resp. § 134 odst. 2 tr. ř. musí soud ve svém rozhodnutí vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění rozhodnutí musí být současně patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2., jako nález č. 49, a dále např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 213/2000, III. ÚS 1285/08, III. ÚS 1305/08). Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásada volného hodnocení důkazů podle Ústavního soudu neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu (k jejich návrhům) byly v určitém (úměrném) poměru. Nelze proto spatřovat porušení těchto zásad v tom, jestliže soud nevyhoví všem návrhům obviněného, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace příslušné hmotně právní normy) bezpečně usoudit. Podle názoru Nejvyššího soudu nebyla tato kritéria soudy činnými v projednávané věci porušena.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného A. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle hledisek uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. června 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler