3 Tdo 705/2011
Datum rozhodnutí: 01.06.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 6 tr. ř.




3 Tdo 705/2011 -14 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. června 2011 o dovolání, které podal obviněný R. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2011, č. j. 11 To 7/2011-93, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 109/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 11. 2010, č. j. 3 T 109/2010-80, byl obviněný R. V. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /), na tom skutkovém základě, že dne 3. 2. 2010 kolem 13.25 hodin v K. n. V., P. ul. ze svého osobního vozidla zn. Renault Megane vyhrožoval poškozené M. J. a její nezl. dceři tím, že poškozené podpálí byt a dceru nechá zabít, pokud mu do týdne nezaplatí peníze, které mu dluží z majetkového řízení . Za to byl podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného stanovení dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. e) tr. zákoníku mu soud současně uložil, aby se zdržel styku s poškozenou M. J., a její nezl. dcerou.

O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2011, č. j. 11 To 7/2011, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, kterým byla obviněnému uložena povinnost, aby se zdržel styku s poškozenou a její nezletilou dcerou. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 28. 1. 2011 (§ 140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a současně i proti nezrušené části rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že dovolání je podáváno pro nesprávnost výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání obžalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 11. 2010, č. j. 3 T 109/2010-80 . Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v existenci extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu ve smyslu judikatury Ústavního soudu České republiky, z níž konkrétně odkázal na rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 55/04. Podle dovolatele byly klíčovými důkazy, na základě kterých soudy učinily rozhodná skutková zjištění, výpovědi poškozené a jejího syna, svědka, přestože byly zatíženy zásadními rozpory. Oba svědci především odlišně interpretovali výhrůžky, které měl údajně vůči poškozené pronést. Svědek V. pak navíc v rozporu se skutečností uvedl, že dovolatel seděl v autě zelené barvy, ačkoliv užívá automobil barvy šedé. Oba líčili rozdílně i samotný průběh celé události, když poškozená vypověděla, že se pohyboval na přechodu a poté nasedl do auta, zatímco svědek V., který měl vše sledovat z okna restaurace, naopak uvedl, že ho viděl přijíždět automobilem od L. n. a o jeho pohybu po přechodu a následném nasednutí do auta neuvedl nic. Odvolací soud sice k námitkám dovolatele tyto rozpory ve svém rozhodnutí zmínil, ale nesprávně jim nepřikládal náležitý význam, ačkoliv výpovědi poškozené a jejího syna na straně jedné a jeho výpověď na straně druhé představovaly v podstatě jediné důkazy, které soudy měly k dispozici. Za zcela nepřijatelné pak dovolatel označil úvahy odvolacího soudu o motivaci k jeho jednání. V této souvislosti zdůraznil, že svoji pohledávku vůči poškozené řádně vymáhá právní cestou, a proto také v průběhu řízení navrhoval i provedení důkazů směřujících k prokázání této skutečnosti.

V další části dovolání obviněný - podle svých slov z opatrnosti - s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že v rozporu s výsledkem odvolacího řízení obsahuje rozhodnutí soudu druhého stupně pouze jediný výrok, a to výrok o zrušení zákazu jeho styku s poškozenou a její nezletilou dcerou.

S ohledem na výše uvedené důvody závěrem navrhl, aby napadené usnesení Krajského soudu v Praze bylo v rozsahu, ve kterém bylo dovoláním napadeno, zrušeno a přikázáno Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí .

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který úvodem konstatoval, že směřuje v prvé řadě proti výroku usnesení Krajského soudu v Praze, kterým mělo být zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv takový výrok napadené usnesení ve skutečnosti vůbec neobsahuje. Ze striktně formálního hlediska je tak dle jeho názoru otázkou, zda je lze vůbec akceptovat.

Státní zástupce dále uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Státní zástupce připustil, že zásah do skutkových zjištění je možný v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů neodpovídají jimi provedeným důkazům, a to při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo jsou dokonce opakem výsledků dokazování, apod. Taková situace však podle názoru státního zástupce v posuzované věci zjevně nenastala, neboť soudy vyslovené skutkové a následně i právní závěry mají na obsah provedených důkazů logickou návaznost. Pokud tedy dovolatel v rámci jím předložené argumentace opřel námitku nesprávného právního posouzení skutku výlučně o tvrzení údajné nevěrohodnosti svědků, resp. o tvrzení nepřiměřenosti skutkových závěrů učiněných stran jeho motivace k vyhrožování poškozené, není možné k tomu z hlediska shora uvedeného dovolacího důvodu přihlížet.

K námitce dovolatele podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že odvolací soud svým usnesením rozhodl pouze tak, že zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zákazu jeho styku s poškozenou a s její dcerou, státní zástupce připomněl, že odvolání - jestliže se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému - je z hlediska rozhodování soudu druhého stupně nedělitelné. Pokud mu tedy soud druhého stupně vyhoví jenom částečně, nelze je již ve zbylé neúspěšné části podle § 256 tr. ř. zamítnout.

Své písemné vyjádření uzavřel státní zástupce tím, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z důvodů, které ustanovení § 265b tr. ř. neodpovídají, a v jeho další části pak zjevně neopodstatněně. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud České republiky odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání zároveň vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný R. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť napadeným usnesením se ohledně nezrušené části rozsudku soudu prvního stupně vytvořil právní stav, jako by řádný opravný prostředek (odvolání obviněného) byl v této části zamítnut.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že se trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů, zejména na vzájemně rozporných a tím i nevěrohodných výpovědích poškozené M. J. a svědků J. J. a J. V., přičemž jeho obhajobu naopak nedůvodně odmítly jako ryze účelovou. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v odvolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily důkazy k jeho tíži, ačkoliv takové hodnocení nebylo namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak obviněný ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv výsledky provedeného dokazování podle něj takový závěr nedovolovaly.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel podaný mimořádný opravný prostředek ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě, když primárně zpochybnil hodnocení důkazů provedené oběma soudy (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu (přečinu) nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolatelem popírané trestné činnosti za prokázané. Náležitě vysvětlil důvody, které ho vedly k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené a naopak k odmítnutí skutkové verze obviněného (viz zejména str. 4, 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v zásadě žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, pak plně navázal, což v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky stejnými skutkovými námitkami obviněného, jaké uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, a v napadeném rozhodnutí dostatečně vyložil, proč považoval skutkové závěry soudu prvního stupně za správné. V rámci toho také vysvětlil, proč namítaným rozporům ve výpovědích poškozené a svědků nepřisoudil natolik zásadní význam, aby na tomto základě mohla být zpochybněna skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, pokud jde o samotnou podstatu jednání obviněného (viz str. 1 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle. Dovolatelem namítaný extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a soudy zjištěným skutkovým stavem věci v podobě, jež byla relevantní pro následné právní posouzení skutku, tedy v posuzovaném případě dovodit nelze.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.

Obviněný v dovolání výslovně neuvedl, jaký výrok v rozhodnutí odvolacího soudu vlastně postrádá. Přesto lze mít za zato, že existenci předmětného dovolacího důvodu spatřoval buď v tom, že soud druhého stupně za stavu, kdy k jeho odvolání zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. pouze výrok, jímž mu byla uložena povinnost zdržet se styku s poškozenou a její nezletilou dcerou, nerozhodl samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. o zamítnutí jeho odvolání proti ostatním výrokům rozsudku soudu prvního stupně, nebo že ve výrokové části výslovně neuvedl, že ostatní odvoláním napadené výroky zůstávají nedotčeny.

Uvedenou námitku lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat za právně relevantní , nicméně ji nelze přiznat opodstatnění.

Zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek zcela odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Odvolací soud proto odvolání zamítne mj. v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo alespoň jeho části.

V případě obviněného (dovolatele) odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný ve pouze výroku, jímž mu byla uložena povinnost zdržet se styku s poškozenou M. J., a její nezletilou dcerou. Proto tento oddělitelný výrok z podnětu odvolání obviněného zrušil. Za tohoto stavu ovšem již nemohl rozhodnout o zbytku podaného odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítá, neboť odvolání tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek). Současně nezaložil žádnou vadu ani tím, že do výrokové části rozhodnutí nevložil v praxi některých odvolacích soudů nadbytečně užívanou formulaci v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn . Takový quasipotvrzující výrok totiž nemá žádnou oporu v zákoně (k výše uvedenému přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008 ve věci sp. zn. 3 Tdo 195/2008 či státním zástupcem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Lze proto uzavřít, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2011, č. j. 11 To 7/2011-93, zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak na to ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje dovolatel.

Protože dovolání obviněného R. V. bylo opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. června 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler