3 Tdo 704/2009
Datum rozhodnutí: 22.07.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 704/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. července 2009 o dovolání podaném L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 141/2008 ze dne 18. 12. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 68/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 2 T 68/2005 ze dne 23. 7. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

O odvolání L. K. (a okresního státního zástupce v Třebíči) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 9 To 141/2008 ze dne 18. 12. 2008 tak, že rozsudek soudu prvního stupně z podnětu obou podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil a dále za podmínek stanovených v § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že uznal dovolatele vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj podrobně popsal ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal L. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v § 256b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nikoliv každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. Z tzv. skutkové věty napadeného rozsudku ani z celého soudního spisu prý nevyplývá, že jeho jednáním došlo k narušení veřejného pořádku. Dovolatel tak svými námitkami s odkazy na jím citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) namítl, že v jeho věci nedošlo k naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., konkrétně, že nedošlo k narušení veřejného pořádku, narušení občanského soužití či k pohoršení přítomných občanů, když popsaný konflikt se netýkal zájmů společnosti či většího počtu občanů, neboť se dle skutkové věty jednalo o konflikt dvou osob týkající se pouze jejich individuálních zájmů, měl se odehrát výlučně mezi nimi, měl vzniknout a proběhnout neočekávaně a trval jen krátkou dobu, nikdo jiný mu nebyl přítomen, nedotkl se ostatních občanů a neznamenal ani podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku. Poukázal na to, že mu přisuzované jednání nesplňuje znaky citovaného trestného činu ani proto, že se neodehrálo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, neboť za místa veřejně přístupná ve smyslu § 202 tr. zák. nelze považovat všechna místa, kam sice veřejnost přístup má, ale kde se v danou dobu a za dané situace nikdo nenachází. Dle dovolatele údajný incident nikdo neviděl, a to ani zaměstnanci benzínové pumpy, ani zákazníci. Dále dovolatel namítl, že jeho jednání nenaplnilo materiální stránku trestného činu výtržnictví, neboť ve skutkové větě není žádná zmínka o tom, zda se jednalo o jednání, které mělo stupeň nebezpečnosti pro společnost větší než nepatrný. Tato okolnost je však velmi podstatná pro posouzení, zda se jedná skutečně o trestný čin nebo o přestupek. V této souvislosti odkázal na znalecký posudek prof. MUDr. M. H., CSc., podle kterého se nejednalo o nijak brutální útok. Dále dovolatel namítl, že ani naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu ze skutkové věty napadeného rozhodnutí nevyplývá. Ač je trestný čin výtržnictví trestným činem úmyslným, ve skutkové větě není uvedeno, že by se dovolatel popisovaného jednání dopustil úmyslně, je tedy nutné vycházet podle zásady in dubio pro reo z toho, že jednání (popsané ve skutkové větě) úmyslné nebylo. Jednání popsané ve skutkové větě tak neodpovídá ani znaleckému posudku prof. MUDr. M. H., CSc., ani znaleckému posudku doc. MUDr. S. L., Csc. Rozsudek odvolacího soudu je tedy v rozporu s obsahem spisu (učiněných skutkových zjištění), což je nejen v příkrém rozporu s § 2 odst. 1, 4, 5 a odst. 6 tr. ř. a § 152 odst. 1 tr. ř., ale také s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a způsobuje tak i protiústavnost rozsudku odvolacího soudu. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje dovolatel v té skutečnosti, že věc u soudu v prvním stupni rozhodovala soudkyně JUDr. V. S., vůči které podal dovolatel námitku podjatosti. O této námitce již rozhodovaly soud prvního stupně i soud odvolací, avšak zejména soud odvolací v této věci neprovedl žádné šetření v tom směru, jestli se soudkyně s poškozeným M. N. zná osobně. S ohledem na shora uvedené proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 9 To 141/2008, zrušil a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolatel spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v té skutečnosti, že JUDr. V. S., která rozhodovala věc v prvém stupni, byla vyloučeným orgánem a dovolatel vůči ní podal již během řízení před soudem námitku podjatosti. O této námitce rozhodoval soud prvního stupně i soud odvolací, přičemž oba tyto soudy dospěly shodně k závěru, že výše uvedená soudkyně není v předmětné věci podjatá. Pod uvedený dovolací důvod tedy lze sice takovou námitku podřadit, avšak ta je v posuzované věci zjevně neopodstatněná. Dovolatel námitku podjatosti spojoval s tím, jak uvedená soudkyně rozhodla v trestní věci tehdejšího obviněného M. N. (nyní poškozeného) vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 41/2004, kde dovolatel vystupoval jako poškozený, přičemž dle jeho názoru bylo toto rozhodnutí vadné, neboť jmenovaná soudkyně rozhodla věc ve prospěch M. N., se kterým se údajně osobně zná. O této námitce podjatosti rozhodl okresní i krajský soud a neshledaly ji důvodnou. Ani sám dovolatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat na bližší nebo vysloveně osobní vztah mezi soudkyní JUDr. V. S. a poškozeným M. N. Podjatost pak nelze dovozovat pouze z toho, jaké stanovisko zaujala příslušná soudkyně ke konečnému návrhu státního zástupce přednesenému na závěr hlavního líčení, což pak byla podstata námitek podjatosti vznesených dovolatelem. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou tedy zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil, je dán pouze v případě, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, přičemž předmětem posouzení je skutek tak, jak jej zjistil soud prvního, resp. druhého stupně. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tak nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, dále nelze namítat nic proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování. Citovaný dovolací důvod byl dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části jeho dovolání, v níž namítl absenci formálních znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., nenaplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu, jakož i nedostatečnost jeho materiální stránky. Státní zástupce uvedl, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z obsahu skutkové věty citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně je patrné, že se popisovaného jednání dopustil dovolatel ve formě přímého úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., neboť předmětného jednání se pachatel jinak než úmyslně dopustit nemohl, dopustil se jej na místě veřejnosti přístupném a jeho jednání spočívalo v tom, že napadl jiného. Při úvaze, zda dovolatel naplnil materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným (tedy, zda jeho čin dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost), státní zástupce vycházel ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. č. 43/1996 Sb. Rozh. trest.). Vzhledem ke skutečnosti, že dovolatel v podstatě proto, že podle svého mínění neuspěl jako poškozený v předchozím trestním řízení, zaútočil proti fyzické integritě poškozeného M. N. razantním způsobem (kopání, údery pěstmi), nevymykal se stupeň nebezpečnosti činu dovolatele předpokládanému stupni typové nebezpečnosti trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit námitky skutkové, tedy takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Proto nelze pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit tvrzení dovolatele, že ze znaleckých posudků prof. MUDr. M. H., CSc., jakož i doc. MUDr. S. L., CSc. vyplývá, že se v daném případě nemohlo jednat o opakované údery pěstí a kopání a že hodnocení důkazů v tomto směru je v příkrém rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1, 2, 4, 5 a 6 tr. ř., § 125 tr. ř. a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na výše uvedené navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Námitka dovolatele ohledně způsobu, jakým hodnotil soud znalecké posudky pod tento dovolací důvod nespadá, neboť se nejedná o námitku právní, nýbrž námitku skutkovou. Nicméně dovolací soud k tomu uvádí (jako obiter dictum), že skutečnost, jaká zranění poškozený napadením dovolatele utrpěl, nemá vliv na posouzení předmětného (dovolatelova) jednání jako trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu postačuje, že se dovolatel veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, za kterou lze nepochybně označit fakt, že fyzicky napadl jiného. Právě k závěrům vyplývajících ze znaleckého posudku prof. MUDr. M. H., CSc., odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl dovolatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a nově rozhodl tak, že uznal dovolatele vinným toliko trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud tedy důkazy hodnotil jednotlivě a v jejich v souhrnu a vzal za prokázané, že předmětná zranění poškozený utrpěl v důsledku fyzického napadení dovolatelem, avšak nebyla dostatečně prokázána intenzita těchto zranění, která by vedla k uznání dovolatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., přičemž tyto své právní závěry odvozuje od výpovědi poškozeného, výpovědi svědkyně T. K., jakožto i z lékařských zpráv z nemocnice od obvodního lékaře poškozeného, kteří byli ve věci též slyšeni. Mechanismus vzniku některých z uvedených zranění tak, jak jej popisuje poškozený, nebyl znaleckým posudkem prof. MUDr. M. H., CSc., potvrzen, nebyl však ani zcela vyvrácen a jak již bylo uvedeno, soud hodnotil důkazy i v jejich souhrnu.

Naproti tomu v té části dovolání, v níž namítl nenaplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., nenaplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu, jakož i nedostatku materiální stránky tohoto trestného činu, byl deklarovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně. Dovolatel ve svém dovolání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1243/2003, v rámci kterého se uvádí, že výtržností je jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek, a je pro ni typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Ovšem nikoli každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností podle § 202 odst. 1 tr. zák. (k tomu viz rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Z tohoto dovolatel vyvodil, že se v jeho případě o předmětný trestný čin nemohlo jednat, neboť nedošlo k narušení veřejného pořádku. Avšak v citovaném judikátu se dále uvádí, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Formy výtržnického jednání však musí narušovat občanské soužití (jmenovaný trestný čin je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití) ve zvýšené míře, takže méně závažné projevy narušení tohoto soužití nemohou postačovat. O hrubé narušení občanského soužití půjde zejména v případech, kdy posuzované jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého ze společenského hlediska nepřijatelného zájmu na úkor zájmů ostatních občanů. V posuzovaném případě, kdy bylo prokázáno, že dovolatel na místě veřejně přístupném, před svědky, napadl bezdůvodně jiného pouze proto, že mezi nimi byl napjatý vztah (kvůli dřívější dopravní nehodě a s ní spojenému soudnímu sporu), útočil na něj kopy a údery pěstí, došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví tak, jak je předpokládá trestní zákon. Je zde dána i materiální stránka trestného činu, neboť právě onou svévolí a bezohledností, kdy dovolatel zaútočil proti fyzické integritě poškozeného razantnějším způsobem (z již uvedených příčin), šlo bezpochyby o čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl vyšší než nepatrný. I dovolatelova námitka, že ze skutkové věty nevyplývá, že by došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu výtržnictví, je zjevně neopodstatněná, neboť jednání, tak jak je popsáno ve skutkové větě, se jiným než úmyslným způsobem dopustit nelze. Tyto dovolatelovy námitky, ač právně relevantně uplatněné pod deklarovaným dovolacím důvodem, jsou s ohledem na uvedené současně zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Údajná podjatost JUDr. V. S. byla dovolateli známa již v původním řízení, kdy ji i namítl. O oprávněnosti této námitky rozhodoval Okresní soud v Sokolově usnesením, sp. zn. 2 T 68/2005 ze dne 29. 10. 2007, jakož i následně Krajský soud v Brně usnesením, sp. zn. 9 To 142/2008 ze dne 26. 6. 2008. Oba soudy neshledaly argumentaci dovolatele jako důvodnou. Dovolatel odvozoval podjatost jmenované soudkyně zejména od skutečnosti, jak rozhodla v dřívější (výše zmiňované) věci a poukázal na to, že se s poškozeným M. N. osobně zná, přičemž však neuvedl žádné konkrétní okolnosti, ze kterých by mělo uvedené vyplývat. Z dovolatelem uvedených skutečností, ani ze spisového materiálu tedy nelze přisvědčit dovolateli, že by byla výše zmíněná soudkyně podjatá a to způsobem, který uvádí zákon. Proto i s ohledem na výše uvedené shledal dovolací soud takto vedenou námitku uplatněnou pod deklarovaným dovolacím důvodem jako zjevně neopodstatněnou .

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. července 2009

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka