3 Tdo 70/2013
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.




3 Tdo 70/2013 -54 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. února 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným K. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2012, č. j. 3 To 95/2012-654, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 1/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2012, č. j. 30 T 1/2012-552, byli obvinění K. P. a J. K. uznáni vinnými v bodě ad I/ výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že v přesně nezjištěné době, kolem půlnoci ze dne 2. 10. 2011 na 3. 10. 2011, v O. Z., na ul. V. před domem, ve společném úmyslu získat majetkový prospěch, po předchozím vytipování v restauraci, kde se předtím všichni společně nacházeli, fyzicky napadli M. B., a to tak, že jej nezjištěným způsobem srazili na zem a poté prohledali jeho oděv a odcizili mu zbytek cigaret, tabák, cigaretové papírky a SIM kartu společnosti O2, evidenční číslo, účastnické číslo, a zavírací nůž, když v rozhodné době u sebe žádné peníze ani cennosti neměl , a v bodě ad II/ výroku o vině pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že v téže době a na tomtéž místě, jak popsáno v bodě I/, po dokonání zločinu loupeže, z obav ze svého prozrazení, rozhodli se poškozeného M. B., usmrtit v úmyslu odstranit jej jako svědka svého zločinu, a proto mu zasadili zavíracím nožíkem u něj nalezeným s nezjištěnou délkou čepele celkem 5 bodných a bodnořezných ran, z nichž čtyři cílili do oblasti hrudníku a jednu do oblasti krku, a posléze jej bez dalšího zanechali na místě a odešli pryč, přičemž poškozenému, který byl kolem 02.15 hod. dne 3. 10. 2011 nalezen náhodným kolemjdoucím, který přivolal lékařskou pomoc, způsobili závažná a život přímo ohrožující poranění, a to bodnou ránu na krku s bodným kanálem hloubky 1 cm a především čtyři bodné rány v oblasti hrudníku v místě nad srdeční krajinou, z nichž nejméně dvě pronikaly do dutiny hrudní a jedna z nich zraňovala dolní lalok levé plíce a další pronikala osrdečníkem a zraňovala svalovinu srdce na rozhraní srdečních komor, s následným zakrvácením a vniknutím vzduchu do levé poloviny dutiny hrudní, rozvojem úrazově krvácivého šoku a respiračního selhání, kterážto zranění M. B. přímo ohrožovala na životě a k jeho smrti nedošlo pouze díky poskytnuté vysoce odborné lékařské péči, zahrnující operativní ošetření a intenzivní resuscitační péči, která stabilizovala základní životní funkce a vedla k odvrácení přímého ohrožení života jmenovaného . Za to byli oba obvinění podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jejichž výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim soud uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem v O.-V., J., škodu ve výši 202.920,- Kč.

O odvoláních obou obviněných a odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství, který je podal v jejich neprospěch do výroků o uložených trestech předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 8. 2012, č. j. 3 To 95/2012-654, jímž všechna odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 8. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný K. P. následně dovolání , ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že závěr soudů obou stupňů o skutkovém stavu věci je v zásadním rozporu se skutečným obsahem provedených důkazů. Tím mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Soudům vytkl, že v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. nebyl v řízení zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Při hodnocení důkazů soudy podle jeho názoru porušily zásadu in dubio pro reo, tj. v pochybnostech nerozhodly ve prospěch obviněného. Především nebylo podle dovolatele prokázáno, že by, byť i v nepřímém úmyslu, proti poškozenému užil násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí, a následně, ve snaze zakrýt tento trestný čin, by se jej pokusil usmrtit. Dovolatel znovu obsáhle zrekapituloval svoji dosavadní obhajobu z celého trestního řízení, podle níž to byl spoluobviněný J. K., který sám napadl poškozeného M. B., vzal mu věci a pobodal ho nožem. Zopakoval, že on sám u tohoto napadení přítomen nebyl. Na místo, kde ležel poškozený, se šel podívat teprve až na výzvu spoluobviněného K., který se mu svěřil s tím, co právě učinil. Poté, co viděl zraněného poškozeného, chtěl mu přivolat lékařskou pomoc, ovšem neměl u sebe mobilní telefon. Vyzýval tedy spoluobviněného K., ať zavolá pomoc on. Ten však pomoc nepřivolal a namísto toho mu vyhrožoval, že pokud se někomu zmíní o tom, co se stalo, může to pro něj i pro jeho rodinu dopadnout špatně. Dovolatel zdůraznil, že tato jeho verze skutkového děje nebyla provedeným dokazováním vyvrácena. V uvedené souvislosti pak uvedl, že po celé trestní řízení k věci vypovídal konstantně, na rozdíl od spoluobviněného K., který své výpovědi naopak účelově měnil. Jednotlivé změny v jeho výpovědích dovolatel následně připomněl a současně poukázal na to, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že spoluobviněný pravidelně dlouhodobě užíval drogy, především marihuanu, měl psychické problémy, s nimiž se léčil, a když se opil, byl agresivní. Tyto zjištěné skutečnosti k osobě spoluobviněného výrazně snižovaly jeho věrohodnost a z jeho tvrzení tak v žádném případě nebylo možno vycházet jako z usvědčujícího důkazu. Stejně nebylo možno závěr o vině dovolatele stíhanými trestnými činy opřít o nevěrohodné a neprůkazné tvrzení svědka M. T., který nedokázal správně popsat ani to, co měl dovolatel v rozhodnou dobu oblečeno na sobě, nehledě na to, že ani dovolatel, ani spoluobviněný J. K. si nevzpomněli, že by s tímto svědkem v kritické době po činu vůbec hovořili. Nebylo tedy prokázáno ani to, že by dovolatel tomuto svědkovi nabízel SIM kartu poškozeného jako protihodnotu za údajně vyžádanou cigaretu. Další důkazy k vině dovolatele, ať už přímé či nepřímé, pak soudy k dispozici neměly. Dovolatel dále namítl, že o spolupachatelství obou obviněných nutně nesvědčí ani soudy akcentovaná absence sebeobranných poranění u poškozeného. Ten mohl upadnout do bezvědomí (a tudíž se nebránit) i v důsledku nezjištěného způsobu sražení na zem toliko jediným pachatelem. Pokud soudy dospěly k závěru, že obvinění si předem poškozeného vytipovali v restauračním zařízení jako vhodný objekt pro svou trestnou činnost, jedná se o pouhou spekulativní konstrukci. V rozporu s právem na spravedlivý proces soudy neprovedly ani dovolatelem navrhované důkazy, tj. rekonstrukcí na místě činu a jeho vyšetření na detektoru lži, které mohly prokázat pravdivost jeho obhajoby a vyvrátit účelová a nepravdivá tvrzení spoluobviněného J. K.

Dovolateli je známo, že přezkum a hodnocení skutkových zjištění nespadá pod žádný z důvodů dovolání. S odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu má však za to, že v daném případě zásah do skutkových zjištění v dovolacím řízení připustit lze, neboť jde o situaci, kdy jsou skutkové závěry v zásadním rozporu s obsahem provedených důkazů.

Nesprávnou právní kvalifikaci ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel také v tom, že jednání uvedené pod bodem ad II/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně bylo právně posouzeno jako pokus vraždy podle odst. 3 písm. j) § 140 tr. zákoníku s odůvodněním, že obvinění se vytýkaného jednání dopustili v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. Ani tento závěr totiž podle něj nemá oporu v provedeném dokazování a byl pouze přejat z obžaloby. Bylo především jednoznačně prokázáno, že poškozený obviněné vůbec neznal. Stěží by tedy mohli jednat v obavě, že by je později mohl identifikovat jako útočníky a označit je na policii. Skutek proto mohl být kvalifikován nejvýše jako pokus vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2012, č. j. 3 To 95/2012-654, zrušil a současně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2012, č. j. 30 T 1/2012-552, a v souladu s § 265l tr. ř. rozhodl tak, že se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který úvodem rozvedl obsah v něm uplatněných dovolacích důvodů s důrazem na to, že prostřednictvím hmotně právního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obecně nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění lze připustit pouze výjimečně při existenci tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však v daném případě podle jeho názoru nenastala. Soud prvního stupně provedl ve věci velmi podrobné dokazování založené na celém uzavřeném řetězci důkazů, ze kterého nade vší pochybnost vyplynulo, že obvinění společně poté, co propili a na automatech prohráli peníze, v loupežném úmyslu fyzicky napadli poškozeného, prohledali ho a odcizili mu cigarety, tabák, cigaretové papírky, SIM kartu a zavírací nůž. Poté ho z obavy před prozrazením zavíracím nožem několikrát bodli do oblasti hrudníku v místě nad srdeční krajinou a do oblasti krku, kdy tato zranění přímo ohrožovala poškozeného na životě. Poškozeného pak bez dalšího zanechali ležet na místě a odešli pryč. Soud se podle státního zástupce správně soustředil na podrobné zmapování průběhu celého kritického večera. Zjistil pohyb obviněných jak před činem, tak i po něm, zabýval se vzájemným přátelským vztahem mezi oběma obviněnými a uzavřel, že po celou dobu vystupovali a jednali společně. Společně si vytipovali vhodnou oběť, postupovali po vzájemné dohodě jak při loupeži, tak v další fázi, kdy se pokusili poškozeného usmrtit, a společně také po činu nakládali s odcizenými věcmi. Shromážděné důkazy soud vyhodnotil zcela objektivně, logicky a komplexně a zjištěný skutkový stav posoudil správně i po stránce hmotně právní. Státní zástupce poukázal také na to, že převážná část námitek uplatněných dovolatelem v mimořádném opravném prostředku je obsahově shodného charakteru s těmi, které již byly uplatněny v řízení o odvolání, a v této souvislosti citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož mimo jiné vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Své vyjádření proto státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného K. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že je zjevně neopodstatněné, a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s konáním neveřejného zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný K. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí ve výroku týkajícím se obviněného nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo jím namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na shora rozvedená teoretická východiska je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci namítá neúplnost provedeného dokazování ve věci, sám hodnotí obsah (výsledky) důkazů provedených a zpochybňuje závěry soudů, pokud jde o průběh skutkového děje, zejména pak jeho aktivní spoluúčast na loupežném přepadení a následném pokusu o usmrcení poškozeného M. B. Námitku nesprávného právního posouzení svého jednání založil dovolatel primárně na vlastní skutkové verzi, podle níž poškozeného přepadl, oloupil a následně nožem pobodal výhradně spoluobviněný J. K., o jehož počínání v danou chvíli neměl ani tušení, neboť sám na místě činu nebyl vůbec přítomen. Zraněného poškozeného měl uvidět teprve poté, co se šel přesvědčit o pravdivosti slov spoluobviněného K., že poškozeného přepadl a pobodal. Jeho čin následně neoznámil na policii pouze proto, že mu spoluobviněný pohrozil blíže nespecifikovanými nepříznivými důsledky, které by celá věc v případě prozrazení mohla mít pro něj i jeho rodinu. Takové námitky se ovšem týkají výlučně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal zcela zásadního přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů ve spolupachatelství s obviněným J. K. nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom podrobně vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolatelem popírané trestné činnosti za prokázané. Zvýšenou pozornost věnoval otázce věrohodnosti výpovědí obou obviněných, jejich jednotlivým změnám a vzájemným rozporům, a náležitě vysvětlil, proč obhajobu dovolatele a jím předkládanou verzi skutkového děje - s ohledem na další provedené důkazy - považoval za účelovou, tj. vedenou snahou zbavit se trestní odpovědnosti za své protiprávní jednání (viz zejména str. 23 - 29 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnou argumentací dovolatele jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí dostatečně přesvědčivým způsobem vyložil, proč jeho obhajobě nepřisvědčil (viz str. 9 - 13 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě - pokud jde o aktivní účast dovolatele na přepadení a následném pokusu o usmrcení poškozeného - zjišťovaly skutkový stav věci nedostatečně a povrchně.

Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku dovolatele, že z provedeného dokazování nebylo možno učinit závěr, že se spolu s J. K. pokusili usmrtit poškozeného M. B. v úmyslu zakrýt jiný trestný čin, tj. předchozí loupež, a jejich jednání tak bylo nesprávně právně posouzeno mimo jiné podle kvalifikované skutkové podstaty uvedené v ustanovení § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Také tato námitka totiž ve skutečnosti směřuje proti hodnocení důkazů soudy ohledně pohnutky a způsobu jejich jednání navazujícího na loupežné přepadení poškozeného. S touto důležitou dílčí otázkou se však soud prvního stupně rovněž náležitě vypořádal, a to na str. 50 odůvodnění svého rozsudku. Ani v tomto směru tak nelze označit jeho rozhodnutí ani následné rozhodnutí soudu odvolacího za projevy nepřípustné soudcovské libovůle. Skutečnost, že poškozený ani jednoho z obviněných neznal osobně, navíc nutně neznamenala, že by nemohl alespoň rámcově určit jejich podobu a při následné rekognici in foto nebo in natura před policejním orgánem je nemohl rozpoznat jako útočníky. Obvinění rozhodně nemohli s jistotou předpokládat, že poškozený si přepadení vzhledem k utrpěné zdravotní újmě vůbec nebude pamatovat, nebo si je tzv. nechá pro sebe a věc neoznámí na policii, případně že je nebude schopen identifikovat a že tak v žádném případě nemůže dojít k jejich odhalení; zvláště, když jej předtím oslovili se žádostí o cigaretu a vešli s ním tak v bezprostřední kontakt.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného K. P. bylo opřeno o námitky, které nelze podřadit pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nelze mu přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v jeho druhé alternativě. Proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. února 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler