3 Tdo 696/2013
Datum rozhodnutí: 31.07.2013
Dotčené předpisy: § 234 odst. 1 tr. zák.



3 Tdo 696/2013 -28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2013 o dovolání podaném P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 399/2011 ze dne 7. listopadu 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 251/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 1 T 251/2008 ze dne 13. května 2011 byl dovolatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. K. a současně bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením sp. zn. 4 To 399/2011 ze dne 7. listopadu 2011 tak, že obě podaná odvolání podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodná zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal P. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že tento dovolací důvod uplatňuje s tím, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutek, který je popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, podle dovolatele nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jak ho právně posoudily soudy obou stupňů, a je tak přesvědčen, že takto popsané jednání nelze právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže a rozhodnutí soudů tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. To proto, že by musel vůči poškozeným užít násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. On v průběhu trestního řízení nepopíral, že se s poškozenými v daný den setkal, komunikoval s nimi, ale v žádném případě vůči nim neužil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se jejich věcí. Podle jeho přesvědčení lze v jeho jednání spatřovat nanejvýš trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. (skutek ad 1), respektive trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. (skutek ad 2). Dále poukázal na skutečnost, že soud nesprávně posoudil případné polehčující okolnosti u jeho osoby (konkrétně, že trestný čin byl spáchán ve věku blízkém mladistvým a že svého jednání upřímně litoval). S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 399/2011-200 ze dne 7. 11. 2011 a podle § 265 odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a dále, aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má tedy dvě alternativy, přičemž z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel citovaný dovolací důvod uplatňuje v jeho alternativě druhé. Státní zástupce však vyjádřil přesvědčení, že takto vymezeným důvodům dovolání námitky dovolatele obsahově neodpovídají. Pouze zdánlivě by bylo možno považovat dle státního zástupce za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [uplatněnému prostřednictvím akcesorického důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] tu námitku dovolatele, že přisouzené skutky nevykazují znaky užité právní kvalifikace. Státní zástupce však poukázal na skutečnost, že tento závěr dovolatel konstruuje nikoli na základě skutkového stavu, jak byl správně zjištěn soudy, ale na základě vlastní verze skutkového děje, jež je produktem vlastních úvah obviněného a jím provedeného hodnocení důkazů a námitky dovolatele se tak míjejí s těmi skutkovými zjištěními, jak jsou vtělena jednak do tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, a dále rozvedena v příslušné pasáži odůvodnění, jež tvoří podklad pro stanovení právní kvalifikace. Z těchto skutkových zjištění je dle státního zástupce třeba vyzdvihnout tu část popisu jednání dovolatele, z níž násilné jednání vůči poškozeným jednoznačně vyplývá. V případě uvedeném pod bodem 1. rozsudku soudu nalézacího tak ze skutkových zjištění soudu nalézacího vyplývá, že dovolatel po přistoupení k poškozenému T. tohoto chytil za oděv mikinu a takto jej odtáhl ke zdi , kde ve svém útoku směřujícímu proti vůli poškozeného pokračoval dalšími slovními výhrůžkami. Přitom je z popisu skutku zcela zjevné, že právě pod dojmem tohoto jednání a následných výhrůžek, vznikla v poškozeném obava, pod jejímž dojmem oběma pachatelům vydal jednak finanční hotovost, jednak i stříbrný řetízek. Již z tohoto základního pohledu je dle státního zástupce zřejmé, že dovolatel zcela jednoznačně zasáhl oba chráněné objekty skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. Zjevně tak byl naplněn i znak užití násilí, který je třeba spatřovat v uchopení poškozeného a jeho tažení za mikinu. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2., i v tomto případě byl naplněn znak užití násilí, neboť dle skutkových zjištění soudu oba obvinění chytili poškozeného, přičemž lze dovodit, že jej takto drželi po delší dobu, po kterou se jej pokoušeli šacovat , neboť následně se poškozený vytrhl ze sevření . Stejně tak i v tomto případě tedy dovolatel (společně s dalším obviněným) působil na vůli poškozeného v úmyslu zmocnit se cizí věci, což se mu nepodařilo pouze vzhledem k tomu, že se poškozený vytrhl a z místa utekl. Státní zástupce tak vyjádřil přesvědčení, že znaky uvedeného trestného činu tak naplnil jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce. Uzavřel, že námitky dovolatele, třebaže formálně zpochybňují hmotněprávní kvalifikaci jeho jednání, fakticky jsou však obsahově zaměřeny pouze do oblasti správnosti skutkových zjištění, tedy do sféry upravené právem procesním. Takto koncipované námitky tedy obsahově nenaplňují uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s písmenem l ) tr. ř., ale ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. Dle názoru státního zástupce je třeba poukázat na ustálený judikatorní výklad obviněným uplatněného dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002), z něhož vyplývá, že tento dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nehledě na skutečnost, že existenci tohoto rozporu obviněný ani výslovně neuplatňuje. Pokud dále dovolatel uplatnil výhrady proti uloženému trestu, s poukazem na nerespektování pravidel pro určení druhu trestu a jeho výměry, je třeba uvést, že ani takové námitky nekorespondují s uplatněnými dovolacími důvody. Proti výroku o trestu lze zásadně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil. Tento dovolací důvod je však dán pouze tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tomuto důvodu tak obsahově neodpovídají námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného, přestože se formálně opírá o deklarované dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., fakticky směřuje proti skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy nalézací a odvolací. Dovolání tak fakticky nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože již v řízení, předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že námitky, tak jak je uplatnil ve svém podání dovolatel, nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod tímto dovolacím důvodem, ale ani pod žádným dalším ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání.

Ač dovolatel namítá, že skutky, tak jak jsou popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňují zákonné znaky jemu přisuzovaného trestného činu loupeže, ale případně pouze jiných jím (výše) uvedených trestných činů, je zřejmé, že se takovéhoto posouzení domáhá na základě jiného skutkového děje, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování obecné soudy a vychází tak z vlastní (pro něj příznivější) verze skutkového děje, podle které se s poškozenými pouze setkal a komunikoval s nimi, avšak nepoužil vůči nim násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí. Jak je však patrné z výroku rozsudku soudu prvního stupně, v prvním případě v úmyslu zmocnit se cizí věci chytil poškozeného T. za mikinu a odtáhl jej ke zdi, kde mu řekl, ať mu dá peníze nebo jej zbije a jeho jednání bylo následně podpořeno pohrůžkou druhého obviněného, který poškozeného vyzval, aby dovolateli vydal řetízek, nebo bude mít problémy , ve druhém případě došlo dokonce k použití nože, který druhý obviněný přiložil poškozenému S. k břichu, když po něm společně vyžadovali vydání peněženky a mobilního telefonu, přičemž se jej snažili šacovat. Ve věci učiněný (soudy aprobovaný) skutkový děj tak plyne především z výpovědí poškozených P. S. a Š. T. a podpůrně i z výpovědi svědka V. H., když soudy odpovídajícím způsobem v důvodech svých rozhodnutí vysvětlily, proč takto učiněným výpovědím uvěřily. Z takto popsaného jednání je potom více než zřejmé, že v daném případě došlo k naplnění všech zákonných znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to včetně použití násilí či výhrůžky bezprostředním násilím v úmyslu zmocnit se cizí věci. Dovolatel se tak nade vší pochybnost dopustil jemu přisuzovaného trestného činu loupeže, a to včetně naplnění všech zákonem předpokládaných znaků tohoto trestného činu. Pokud by byly obsahem dovolání pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Co se týká námitek vůči uloženému trestu, takovéto námitky lze v rámci dovolacího řízení (kromě trestu svobody na doživotí) vznést toliko pod dvěma dovolacími důvody, a to jednak pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř., a to pouze s tím, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Poukázání na ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu nelze podřadit pod dovolací důvod, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z výše uvedeného je zřejmé, že ani tyto námitky dovolatele nejsou způsobilé založit dovolací přezkum.

Vzhledem ke skutečnosti, že nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel odkázal v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který takto uplatnil v jeho druhé alternativě, nemohlo dojít ani k naplnění tohoto (dovolatelem užitého) dovolacího důvodu.

S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka