3 Tdo 694/2015
Datum rozhodnutí: 24.06.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 694/2015 -25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 7 To 505/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 263/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 13 T 263/2013 , byl obviněný M. V. uznán vinným ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 trestního zákoníku na skutkovém základě, že

jako redaktor j. redakce Mladé fronty DNES sídlící na adrese Masarykovo náměstí 65 v Jihlavě napsal článek, určený k publikaci na internetu, nazvaný Opilí policisté při večírku na chatě surově napadli souseda , který odeslal do redakce a který byl následně dne 11. 10. 2012 ve 13,43 hod. zveřejněn v elektronickém deníku iDNES.cz, v němž výslovně uvedl, že: Skupinu policistů z J. prošetřuje Generální inspekce bezpečnostních sborů. Při červnovém večírku údajně pod vlivem alkoholu surově zbili souseda, uvedla televize Nova. Podle informací MF DNES měl být mezi útočníky i P. P. , a dále uvedl: Jak MF DNES zjistila, mezi útočníky měli být i vysoce postavení policisté j. územního odboru včetně P. P. , tedy obžalovaný článek formuloval zcela jednoznačně tak, že vedoucí Územního odboru Policie ČR J. P. P. byl jedním z útočníků, načež po intervenci P. P. obžalovaný následující den článek změnil tak, že P. P. nebyl v článku jako útočník jmenován a bylo uvedeno, že mezi hosty akce měli být i vysocí představitelé j. územního odboru,

přičemž shora uvedená informace o tom, že P. P. měl být útočníkem, je zcela nepravdivá a neodpovídá ani výsledku dokazování v trestní věci, která je vedena u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 166/2013, neboť nejde o podezření ze spáchání žádného trestného činu ze strany P. P., avšak tyto zveřejněné a vymyšlené informace značnou měrou ohrozily vážnost jmenovaného policisty - P. P. u spoluobčanů, poškodily jej v zaměstnání, když z pozice vedoucího odboru by měl jít příkladem svým podřízeným a byl na základě těchto nepravdivých informací povinen vysvětlovat své jednání svému nadřízenému řediteli Krajského ředitelství Policie kraje Vysočina a Generální inspekci bezpečnostních sborů, a dále ho na základě těchto nepravdivých informací oslovili i rodinní příslušníci a známí s žádostí o vysvětlení, k čemu došlo .

Za to byl podle § 184 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený P. P. odkázán s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 7 To 505/2014 , jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 1. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu, neboť podle jeho názoru není jeho jednání trestným činem a existuje extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry. Obviněný namítl, že v souladu s § 12 odst. 2 trestního zákoníku měla být uplatněna zásada ultima ratio a nebylo namístě aplikovat trestní právo. S odkazem na § 10 a § 11 zákona č. 46/200 Sb., tiskový zákon, se obviněný domnívá, že mimotrestní právní předpisy dávaly poškozenému dostatečnou možnost se jasným a nekomplikovaným způsobem domoci nápravy uveřejněného tvrzení. Podle občanského zákoníku měl poškozený také možnost domáhat se v rámci ochrany osobnosti i přiměřeného zadostiučinění a náhrady škody. Uvedené postupy však poškozený nevyužil. Trestní stíhání tak bylo podle obviněného zapříčiněno jen speciální povahou poškozeného, který byl vysokým důstojníkem policie ČR. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1039/2012, bylo uplatnění principu ultima ratio na místě i v jeho případě, přestože nepravdivé údaje byly uveřejněny v tisku. Na extrémní nesoulad poukázal obviněný v souvislosti se závěry soudů týkající se jeho autorství difamujících informací ohledně zmocněnce poškozeného předložených u hlavního líčení dne 24. 10. 2014, čímž nalézací soud odůvodnil zpřísnění uloženého trestu. Závěr, že je autorem předmětného textu, však nebyl předmětem jakéhokoli dokazování a soud vyšel pouze z tvrzení poškozeného, aniž by jej jakkoli prověřoval. Obviněnému tak byl nezákonně zpřísněn trest, který byl původně uložen trestním příkazem.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2015 č. j. 7 To 505/2014-196, co do výroku, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný M. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Výše popsané námitky obviněného proto byly v rámci tohoto dovolacího důvodu sice uplatněny relevantně, zjevně však nemohly být shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud zejména neshledal dovolatelem namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry. K tomu je třeba uvést, že nelze předem stanovit jakési penzum důkazů, na jejichž základě by teprve mohly být dovozovány určité (dílčí) skutkové závěry. Naopak je věcí orgánu činného v trestním řízení, před nímž se právě řízení vede, aby si sám stanovil kvalitativní i kvantitativní meze dokazování, a to především s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Základní zákonný rámec přitom stanoví § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Z tohoto pohledu nelze s dovolatelem souhlasit, že by k závěru o autorství sdělení obsahujícího difamující informace ohledně zmocněnce poškozeného bylo třeba zvlášť prokazovat, jakým způsobem zmocněnec poškozeného přišel k předmětným veřejně dostupným listinám, dokládat digitální certifikát osvědčující autentičnost předložených listin, případně zjišťovat, zda sdělení nevytvořila nějaká třetí osoba ukrývající se za identitu dovolatele. Závěr soudu rozhodně nevybočuje z uvedeného zákonného rámce, a proto nelze této námitce dovolatele přisvědčit.

Stejně tak nebylo možné souhlasit s dovolatelem, že s ohledem na § 10 a § 11 tiskového zákona měla být v daném případě uplatněna zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, dospěl k závěru, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Naproti tomu již samotná skutečnost, že protiprávní čin vykazuje všechny znaky uvedené v základní nebo kvalifikované skutkové podstatě, zásadně (pravidelně) znamená dosažení odpovídající míry typové společenské škodlivosti.

Přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, jenž o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je v § 184 odst. 2 trestního zákoníku vyjádřena tak, že spáchá čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

Již z toho je patrné, že samotná úprava § 10 a § 11 tiskového zákona nemůže vylučovat uplatnění trestní represe, neboť úprava v trestním zákoníku by tím zcela ztratila svůj smysl. Nejvyšší soud poznamenává, že odpovědí podle § 10 tiskového zákona předkládá dotčená osoba čtenářům daného periodického tisku v podstatě pouze vlastní skutkovou verzi, kdy se jedná jen o vyjádření subjektivního názoru dotčeného, a je pouze na čtenářích, jak se k odpovědi postaví a kterému tvrzení uvěří. Pravidelně zde chybí jakékoli autoritativní rozhodnutí o nepravdivosti uveřejněného tvrzení. Obecně by sice mohlo takové rozhodnutí existovat v případě postupu podle § 11 tiskového zákona, v projednávané věci ovšem žádné trestní řízení proti osobě poškozeného vedeno nebylo, a proto postup podle tohoto ustanovení nepřipadal v úvahu. Podstatné je, že v obou případech (§ 10 i § 11 tiskového zákona) se tyto instituty realizují na úrovni mezi dotčenou osobou a vydavatelem periodika, nesměřují však přímo proti osobě, která nepravdivé tvrzení úmyslně vytvořila za účelem uveřejnění. Proto zde nemohou nastoupit takové účinné prostředky ochrany společnosti i jednotlivce, jež ve svých funkcích sleduje trestní právo. Rezignací na trestní postih by proto nedošlo k účinnému působení na pachatele trestného činu (ochrannému, preventivnímu, ale i represivnímu). Jelikož v případě dovolatele Nejvyšší soud (stejně jako soudy rozhodující v předchozím řízení) neshledal, že by se jeho čin vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, nenašlo uplatnění zásady subsidiarity trestní represe své místo. I tato námitka obviněného proto byla shledána neopodstatněnou.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 24. června 2015

Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký