3 Tdo 693/2003
Datum rozhodnutí: 02.07.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 693/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2003 o dovolání podaném obviněným I. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 9 To 467/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 92/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 1 T 92/2001, byl obviněný I. B. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a rvačky podle § 225 odst. 1 tr. zák., které podle rozsudku spáchal s obviněným M. F. tím, že dne 23. 8. 2001 v době kolem 23.00 hodin společně s M. Š. a J. K., v U., okres K., v baru K., v podnapilém stavu u hracího automatu se vzájemně fyzicky napadali strkáním, poté i údery pěstí do obličeje a kopy do těla, následně Š. vzal do ruky kovovou lištu, kterou zaútočil na B. a způsobil mu tak krevní podlitiny v oblasti krajiny podžeberní vpravo. F. při této potyčce utrpěl povrchní ránu nad levým okem délky 5 cm, K. tržnou ránu na temeni hlavy o délce 5 cm a zhmoždění obličeje a Š. utrpěl tržnou ránu 4. prstu levé ruky. Při vzájemném napadání oba obžalovaní a K. a Š. dále ničili zařízení baru a způsobili tak rozbití skleněné výplně vstupních dveří od baru, poškození dvou kusů stolů, celodřevěné židle a dvou kusů skleněných popelníků. Dále došlo k poškození malby na stěně zastříkáním od krve. Majitelce baru tak vznikla škoda ve výši nejméně 2.250,- Kč, jednalo se o M. S.



Za to byl podle § 202 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 5 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků.



O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný I. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 9 To 467/2002, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v části týkající se obviněného I. B. nabyl právní moci dne 22. 1. 2003 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný I. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel především uvedl, že odvolací i nalézací soud vycházel z provedených důkazů, tedy ze zjištěného skutkového stavu, nevypořádal se však s řádným odlišením nutné obrany od aktivní účasti ve rvačce. V návaznosti na to dovodil, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá pouze jeho obrana a nikoli účast ve rvačce, a byl tedy odsouzen na základě nesprávného právního posouzení konkrétního skutku. Dodal, že průběh skutkového děje i účast a zapojení jednotlivých osob na konfliktu rozebírá v odůvodnění i soud prvního stupně a z prokázaného skutkového stavu vycházel i on (dovolatel) při podání odvolání.

V petitu dovolání vzhledem k namítaným skutečnostem navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 9 To 467/2002 a předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 1 T 92/2001, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Kladně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poznamenal, že dovolání je sice formálně podáno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však namítá nesprávnost hodnocení provedených důkazů, pokud soud v jednání dovolatele neshledal nutnou obranu podle § 13 tr. zák., a fakticky tak napadá soudem učiněná skutková zjištění. Tomu podle státního zástupce nasvědčuje i závěrečná část dovolání, v níž dovolatel odkazuje na obsah svého odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přičemž však toto odvolání bylo opřeno o namítaná nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně. Nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř. být nemohou. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný I. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni a dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Dovolání také zásadně splňuje náležitosti předpokládané ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. (dovolatel sice výslovně nespecifikoval výrok, který dovoláním napadá, ovšem vzhledem k tomu, že dovolání podal proti rozhodnutí obsahujícímu pouze jediný výrok, je zřejmé, proti jakému výroku brojí).



Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je především popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolatel spatřuje vady rozhodnutí v nesprávné aplikaci hmotně právního ustanovení § 225 tr. zák. a opomenutí ustanovení § 13 tr. zák., a tudíž v nesprávném právním posouzení soudy zjištěného skutku. Z tohoto hlediska je třeba považovat uplatněné dovolací námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.

Podle § 225 odst. 1 tr. zák se trestného činu rvačky dopustí ten, kdo úmyslně ohrozí život nebo zdraví jiného tím, že se zúčastní rvačky.

Za tento trestný čin se tak pokládá vzájemné napadání nejméně tří osob, kdy všichni jsou zároveň útočníky a zlé nakládání je tak intenzívní, ohrožuje jejich život nebo zdraví. Úmysl pachatelů musí pokrývat nejen účast na rvačce, ale i ohrožení jiného na životě nebo zdraví. Za rvačku nelze pokládat případy, kdy jedna osoba je napadena více útočníky a brání se jen jejich útoku. Účastníkem rvačky také není pro nedostatek subjektivní stránky (tj. úmyslu směřujícího k zákonem předpokládanému následku) ten, kdo zasáhne do rvačky ve snaze ji překazit, aby nedošlo ke zranění útočníků. (srov. Zhodnocení praxe soudů při rozhodování o trestných činech proti životu a zdraví publikované pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.)

V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrzených soudem druhého stupně vyplývá, že obviněný I. B. se společně s M. F., M. Š. a J. K. vzájemně fyzicky napadali strkáním, poté i údery pěstí do obličeje a kopy do těla. Šlo tedy o vzájemné napadání čtyř osob, kdy všichni byli zároveň útočníky a jejich počínání bylo se zřetelem ke způsobu útoku, jeho zaměření a intenzitě natolik závažné, že ohrožovalo minimálně jejich zdraví. Ostatně, účastníci konfliktu utrpěli poranění různého stupně závažnosti. Obviněný I. B. přitom znal všechny rozhodné skutkové okolnosti a musel s nimi být, jak vyplývá z faktu, že se potyčky aktivně zúčastnil, minimálně srozuměn. Po subjektivní stránce tak bylo dáno jeho zavinění přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého (eventuálního) ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák.

Popsané skutkové závěry současně vylučovaly možnost aplikace ustanovení § 13 tr. zák., o nutné obraně.

Opětovně je v této souvislosti nutno připomenout zjištění obou soudů o vzájemnosti útoků obviněného I. B. a dalších jmenovaných osob. Pokud nalézací soud zjistil, že M. Š. napadl obviněného I. B. kovovou lištou, pak k takovému jednání došlo až následně po vzájemné potyčce všech jmenovaných, přičemž na toto jednání již podle popisu skutku obviněný I. B. nereagoval. Nešlo tedy z jeho strany o odvracení přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák.

Nepochybil tudíž nalézací soud, jestliže jednání jmenovaného obviněného kvalifikoval jako trestný čin rvačky podle § 225 odst. 1 tr. zák., ani odvolací soud, jestliže tuto právní kvalifikaci označil za správnou.

Nejvyšší soud proto nedovodil dovolatelem namítaný nesoulad mezi popisem skutku v napadeném rozhodnutí a použitou právní kvalifikací jako trestného činu rvačky podle § 225 odst. 1 tr. zák.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného I. B. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. července 2003

Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler



Vypracoval :

JUDr. Vladimír Veselý