3 Tdo 69/2017
Datum rozhodnutí: 08.03.2017
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoníku, § 12 odst. 2 tr. ř., § 43 odst. 2 tr. zákoníku



3 Tdo 69/2017-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný B. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 4 To 352/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 109/2016, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného B. F. odmítá .

Odůvodnění:
I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 3 T 109/2016, byl obviněný B. F. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 28. 7. 2015 ve Sport baru na ulici Č. R. v B., od zaměstnance firmy DOBO, s. r. o. J. B., pod záminkou zhotovení benátského štuku na stěny objektu, převzal finanční částku 17.000,- Kč, jako zálohu na provedení malířských prácí, které měl provést během víkendu ve dnech 1. 8. 2015 a 2. 8. 2015, ačkoli věděl, že tyto práce neprovede, s pracemi vůbec nezačal, ani nezakoupil potřebné barvy, a finanční prostředky si ponechal pro svou potřebu a nevrátil je ani po opakovaných urgencích, a svým jednáním tak poškozené společnosti DOBO, s. r. o., se sídlem Strnadova 9 v Brně, IČ: 040 18 290, způsobil škodu ve výši 17.000,- Kč , a pod bodem 2) výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 1. 8. 2015 ve Sport baru na ulici Č. R. v B. převzal od zaměstnance firmy DOBO, s. r. o. J. B., klíče od uvedeného baru za účelem vymalování, které mu měl 2. 8. 20 I 5 vrátit, což však neučinil a naopak zde v blíže nezjištěné době od 08:00 hod. dne 1. 8. 2015 do 07:00 hod. dne 3. 8. 2015, odcizil AKU vrtačku zn. Makita v kufříku v hodnotě 6.550,- Kč, úhlovou brusku zn. Bosch 115 mm v hodnotě 1.050,- Kč a příklepovou vrtačku zn. Parxit v hodnotě 1.500,- Kč, a svým jednáním tak poškozenému J. G., škodu ve výši 9.100,- Kč .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 3 T 109/2016, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 4 To 352/2016 , a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 4 To 352/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 188 189), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že odvolací soud (stejně jako soud nalézací) chybně aplikoval ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v rámci něhož je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe, neboť z popisu skutku v obžalobě, z rozsudku i z napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že se mezi ním a poškozeným jednalo o smluvní vztah, konkrétně smlouvu o dílo a smlouvu o výprose. Trvá na tom, že byl a je schopen vrátit plnění, nicméně od prvního výslechu není zřejmé, komu má částku uhradit, zda se jedná o poškozeného nebo společnost DOBO, s. r .o, či plnění někoho zcela jiného.

Dále obviněný namítl, že soudy zcela chybně aplikovaly ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku o souhrnném trestu. Trestnou činnost měl spáchat ode dne 28. 7. 2015 do 3. 8. 2015, přičemž odsuzující rozsudek Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 30 T 39/2015, byl vyhlášen dne 9. 3. 2016, a je tedy zřejmé, že zde byly dány důvody pro uložení souhrnného trestu, avšak byly ze strany soudu odvolacího opomenuty.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně 11. 10. 2016, sp. zn. 4 To 352/2016, jakož i rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 3 T 109/2016, zrušil v celém rozsahu, jakož i všechna případná rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, a věc vrátil Městskému soudu v Brně, aby ji znovu v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 22. 12. 2016 (č. l. 141). Dne 17. 1. 2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 1533/2016, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného B. F. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 4 To 352/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným B. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že se soudy nezabývaly otázkou, zda skutek obstojí z hlediska trestnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, resp. chybně aplikovaly uvedené ustanovení zakotvující zásadu subsidiarity trestní represe.

Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku stanoví, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný má za to, že ve vztahu k jeho osobě byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, neboť mezi ním a poškozeným se jednalo o smluvní vztah, a to konkrétně smlouvu o dílo a smlouvu o výprose, přičemž smlouva o dílo byla částečně naplněna.

Odstavec 2 § 12 tr. zákoníku vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1/) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93.

Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).

Obviněný dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, převzal od zaměstnance firmy DOBO, s. r. o., J. B. finanční zálohu 17.000 Kč na provedení malířských prací, které měl provést ve dnech 1. 8. 2015 a 2. 8. 2015, tyto však neprovedl, s pracemi vůbec nezačal, nenakoupil potřebný materiál, a finanční prostředky si i přes opakované urgence ze strany poškozené společnosti ponechal pro svou potřebu. Dále převzal klíče od prostor, kde měl práce provádět, tyto však ve smluvený den nevrátil, přičemž z těchto prostor odcizil tři pracovní nástroje.

Uvedené jednání svou povahou naplňuje skutkové podstaty obou přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným. K předmětným námitkám, resp. obhajobě obviněného, že práce započal, objednal barvy a natřel zeď penetrací, se vyjádřil již nalézací soud. Uvedl, že v dané věci se nejedná o občansko-právní spor a nelze využít ani ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve smyslu subsidiarity trestní represe , kdy nelze pominout už 6 předchozích odsouzení obžalovaného pro trestné činy podvodu, naposledy za jednání v roce 2014, kdy rovněž převzal fin. částku určenu jako zálohu na nákup materiálu pro vymalování prostor v areálu CT Park, vystavil i zálohovou fakturu, ačkoli věděl, že částku nepoužije na nákup materiálu a provedené práce neprovede (str. 4 rozsudku). Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by obviněný provedl jakékoli významné práce, toliko si nechal vystavit zálohovou fakturu, kteroužto však nezaplatil, když předmětná skutečnost měla zjevně sloužit pouze k jeho vyvinění se z trestné odpovědnosti. Soudy rovněž neuvěřily obhajobě obviněného stran přečinu krádeže, kdy obviněný na svou obhajobu uváděl, že si předmětné pracovní nástroje toliko vypůjčil od kamaráda, kdy z výpovědi svědka J. G. však bylo zjištěno, že sice obžalovaného znal, avšak žádné vrtačky mu nepůjčil a k odcizení vrtaček došlo o víkendu, kdy v provozovně žádní řemeslníci nebyli , tedy svědek zjistil jejich zmizení až poté, co se do provozovny o volném víkendu vrátil (str. 3 napadeného usnesení).

Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu . Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi.

Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.

Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Souhrnný trest bude soudem uložen i k již dříve uloženému souhrnnému trestu, popř. pokud bylo od jeho uložení upuštěno, ovšem jen za té podmínky, že veškeré sbíhající se trestné činy téhož pachatele, o nichž bylo rozhodováno ve více trestních řízeních, byly spáchány dříve, než byl v některém z těchto trestních řízení vyhlášen prvý odsuzující rozsudek soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 58/97 PR 4/1998 s. 196).

V projednávané věci se obviněný skutku dopustil dne 28. 7. 2015, resp. 3. 8. 2015. Rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 3/2015 byl vyhlášen dne 9. 3. 2015, a to za přečin podvodu, následně byl výrok o trestu z tohoto rozsudku zrušen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 91 T 39/2015, kdy byl opět uznán vinným přečinem podvodu a byl mu uložen souhrnný trest, přičemž oba tyto rozsudky byly následně zrušeny rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 T 39/2015, jímž byl uznán vinným přečinem podvodu, a byl mu uložen souhrnný trest za současného zrušení předchozích výroků o trestech. Pokud se v projednávané trestní věci obviněný dopustil skutku až dne 3. 8. 2015, stalo se tak poté, co byl vyhlášen první rozsudek sp. zn. 7 T 3/2015, kterýžto byl následně dvakrát zrušen, neboť obviněnému byly uloženy souhrnné tresty.

Jestliže datum dokonání uvedených přečinů časově následuje až po datu 9. 3. 2015 , tj. po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku ve věci sp. zn. 7 T 3/2015, nelze v takovém případě souběh trestné činnosti dovodit.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného B. F. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 3. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu