3 Tdo 687/2009
Datum rozhodnutí: 01.07.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 687/2009

U s n e s e n í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. července 2009 o dovolání obviněného MUDr. B. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 To 288/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 179/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. B. Ch. o d m í t á .

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 11 T 179/2006, byl obviněný MUDr. B. Ch. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.

Toho se podle skutkových zjištění městského soudu dopustil tím, že

jako ošetřující lékař poškozené H. J., na ortopedickém oddělení FN v B. B. nepovolal chirurgické konzilium, které bylo indikováno při ranní vizitě dne 5. 11. 2004 pro potíže pacientky, které se projevily v nočních hodinách dne 4. 11. 2004,

a to ani poté, co z neurologického konzilia - z vyšetření, které provedl dne 5. 11. 2004 v době kolem 12.00 - 12.37 hod. MUDr. R. J., nebyla jednoznačně zjištěna příčina bolesti poškozené, poškozenou nadále léčil pouze symtomaticky bez toho, aby dále pokračoval ve vyšetření vlastním nebo, a to zejména, prostřednictvím chirurgického konzilia; ačkoliv oba tyto úkony mohl bezprostředně a bez překážek uskutečnit,

proto nedošlo ke správnému stanovení diagnózy pacientky a toto pochybení se nepodařilo napravit ani po stanovení diagnózy dne 6. 11. 2004 ve večerních hodinách a následnými dvěma cévními operacemi, v důsledku čeho došlo až k amputací levé dolní končetiny poškozené.

Obviněnému byl za tento skutek uložen podle § 224 odst. 2 tr. zák. za použití § 53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Dále byl uložen podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v délce 5 měsíců.

Odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 To 288/2008, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný napadá celý výrok o vině a popírá, že by trestný čin spáchal a že trestný čin vůbec nastal. Především má za to, že u něj nelze dovodit zavinění a to ani z vědomé či nevědomé nedbalosti, takže trestný čin nemohl být naplněn po stránce subjektivní.

V odůvodnění dovolání konstatuje, že mu bylo vytýkáno, že nepovolal chirurgické konzilium. On má ovšem za to, že na ranní vizitě dne 5. 11. 2004, které byli přítomni i jiní lékaři, nikdo z nich neshledal známky akutního cévního onemocnění. Také MUDr. T., lékař s chirurgickou erudicí, který měl službu večer dne 4. 11. 2004, toto podezření na akutní cévní onemocnění nevyslovil. Obviněný konstatuje, že indikoval neurologické konziliární vyšetření, při kterém neurolog neshledal známky akutního cévního onemocnění. Zdravotní stav poškozené se během dne zlepšoval a to i díky medikamentózní terapii, kterou poškozené naordinoval. Chirurgické konzilium by bylo podle něj namístě svolat, pokud by se její zdravotní stav zhoršil. Dále uvádí, že byl ošetřujícím lékařem poškozené pouze 8 hodin dne 5. 11. 2004, následující den byla sobota, kdy se zdravotní stav poškozené zhoršil a to až v odpoledních hodinách, kdy zřetelněji manifestovaly klinické příznaky.

Obviněný nesouhlasí s tou částí výroku o vině, podle něhož poškozenou neléčil i přes avizovanou bolest. Oponuje tím, že poškozené naordinoval medikamenty, takže její stav se zlepšil. Znovu argumentuje tím, že poškozenou léčilo několik lékařů a žádný nevyslovil podezření na akutní cévní příhodu včetně cévního chirurga. Domnívá se, že v daném případě se jednalo o atypický nález tzv. vitium artis, kdy i zkušený lékař při klinickém vyšetření nezjistí správně patologický stav. Obviněný rovněž upozorňuje na to, že všechny lékařské výkony jsou spojeny s větším či menším rizikem, o kterém je pacient předem informován.



Soudům vytýká, že se ztotožnily pouze se znaleckými posudky cévních chirurgů a nepřihlédl k posudku ortopeda. Tento postup soudu se mu jeví jako zcela nesprávný, neboť pokud soud považuje posudek znalce za formálně nedostatečný, měl si vyžádat posudek nový, eventuálně posudek jiného soudního znalce. Má za to, že se soud neřídil zásadou in dubio pro reo , jinak by musel být zproštěn obžaloby.

V doplňku dovolání obviněný upozorňuje na stanovisko nejvyšší státní zástupkyně v odborném časopise České lékařské komory, podle kterého znalcem posuzujícím jednání odborného lékaře musí být znalec z téhož oboru jakého je posuzovaný lékař, což se v dané věci nestalo.

V petitu navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám a zprostil jej obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně se podle § 265h odst. 2 tr. ř. do data neveřejného zasedání písemně vyjádřila pouze k prvnímu podanému dovolání a navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání odmítl, neboť nesplňuje náležitosti dovolání. K doplňku dovolání, kterým byly odstraněny vady dovolání, se Nejvyšší státní zástupkyně do data neveřejného zasedání nevyjádřila.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněným MUDr. B. Ch. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).

Ve světle těchto kritérií posoudil Nejvyšší soud jako jedinou námitku brojící skutečně proti právnímu posouzení skutku tu, kterou dovolatel namítal absenci jakéhokoli zavinění z jeho strany ve vztahu k soudy zjištěnému následku v podobě amputace nohy poškozené. Tuto námitku však shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou, když popis skutku ve výroku rozsudku okresního soudu plně koresponduje závěru soudu promítnutému do právní kvalifikace skutku podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a argumentaci v odůvodnění rozsudku, tj. že obviněný újmu poškozené zavinil formou vědomé nedbalosti dle § 5 písm. a) tr. zák. V tomto ohledu lze plně odkázat na pasáže odůvodnění na str. 43, 44 a zejména na str. 47 rozsudku, z nichž plyne, že obviněný si byl vědom, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Tedy konkrétně v posuzovaném případě obviněný, v rozhodné době ošetřující lékař poškozené, bez přiměřených důvodů spoléhal, že nedojde k újmě na zdraví poškozené, ačkoliv si byl vědom možného rizika nástupu trombózy či tepenné embolie, bez přiměřených důvodů tuto možnost pominul. Ze strany obviněného došlo prokazatelně k podcenění možných následků, byť se u poškozené jednalo o netypickou zdravotní komplikaci, nicméně komplikaci takového charakteru, že ji jako ortoped byl schopen a měl rozpoznat a měl na ni reagovat adekvátním lékařským postupem.

Jak vyplývá ze závěrů, které učinily soudy, je za provedení povinné léčby, podrobné vyšetření a zjištění pravých příčin bolesti odpovědný právě ošetřující lékař (tím byl v době rozhodné pro vznik nevratných následků nezjištění správné diagnózy obviněný MUDr. Ch.). Obviněný poukazoval na to, že během nočního vyšetření předcházející jeho službě nebylo MUDr. T. vysloveno podezření na akutní cévní onemocnění. Zde ovšem nutno poukázat na závěr soudů vycházející ze stanoviska znalců MUDr. J. a MUDr. V. prezentovaného v hlavním líčení, že diagnóza potíží poškozené v nočních hodinách ještě nemusela být jednoznačná (na rozdíl od následujícího dne, kdy poškozená byla v péči obviněného), proto byl také MUDr. T. zproštěn obžaloby.

Pokud se obviněný odvolává na to, že neurologické konziliární vyšetření neshledalo znaky akutního cévního onemocnění, je nutno mu oponovat, že neurologické vyšetření stanovilo pouze podezření na částečné poškození sedacího nervu, tedy závěr neurologického vyšetření byl jen pravděpodobnostní. S tímto se podle závěru soudů vycházejícího z posudků znalců MUDr. J. a MUDr. V. neměl obviněný jako ošetřující lékař spokojit, nýbrž měl dále pátrat po jednoznačně určené příčině obtíží poškozené, zejména svoláním chirurgického konzilia. K takovému postupu jej měla vést i skutečnost, že byť cévní příčina obtíží poškozené se jevila jako méně pravděpodobná, možná rizika z ní vyplývající však byla mnohem urgentnější.

Jakkoli se obviněný hájil tím, že cévní příčinu obtíží poškozené nemohl rozpoznat, soudy vyšly opět ze závěrů shora jmenovaných znalců, že při správně provedeném neodkladném vyšetření by příznaky tepenné embolie, byť se jedná o vzácnou poruchu zdraví, měli rozpoznat všichni lékaři bez ohledu na jejich specializaci, tedy včetně ortopeda, což ostatně nezpochybnil nikdo ze svědků z řad dalších lékařů bohunické nemocnice. Obviněným zaviněné prodlení při stanovení správné diagnózy bylo přitom tak zásadní, že vedlo u poškozené H. J. k nevratné ztrátě dolní končetiny. Byla tedy dána i příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem.

Obviněný sice ordinoval poškozené rozsáhlou medikamentózní léčbu, nicméně šlo o tzv. léčbu symtomatickou. To znamená, že tento způsob léčby zvolený obviněným sice vedl k dočasnému snížení bolestí, kterými poškozená trpěla, avšak neodstranil skutečnou příčinu potíží poškozené a fatálně oddálil stanovení správné diagnózy.

Je sice pravdou, jak obviněný namítl, že poškozenou od skončení jeho služby v pátek 5. 11. 2004 do soboty večer 6. 11. 2004, kdy byla zjištěna pravá příčina potíží pacientky, vyšetřovalo několik dalších lékařů, z nichž nikdo nevyslovil podezření na akutní cévní příhodu. Nelze tak jednoznačně vyloučit i dílčí odpovědnost těchto dalších lékařů, což ovšem v žádném případě nezbavuje odpovědnosti obviněného, neboť opomenutí jeho povinností bylo stěžejní a bezprostřední příčinou oddálení správné diagnózy obtíží poškozené a vedlo k nevratnému vzniku zdravotních komplikací, které vyústily v amputaci její končetiny, tj. způsobení těžké újmy na zdraví poškozené. Tato příčinná souvislost nebyla přerušena eventuálním porušením povinností dalších lékařů, kteří vyšetřovali poškozenou následně po obviněném.

Lze proto uzavřít, že městský soud v posuzovaném případě opodstatněně shledal u obviněného MUDr. Ch. zavinění ve formě vědomé nedbalosti, které přiléhavě vyjádřil ve výroku svého rozsudku, a následně je podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. proto shledává Nejvyšší soud v souladu se zákonem.

Další námitky, které obviněný MUDr. Ch. ve svém dovolání uvádí, jsou již skutkového rázu, resp. představují výhrady proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení. Ty však pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z dovolacích důvodů nespadají, takže jimi není založena přezkumná povinnost Nejvyššího soudu.

Judikatura Ústavního soudu sice ojediněle připouští průlom do tohoto výkladu mezí dovolacího přezkumu v případech, kdy by mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé panoval extrémní nesoulad, resp. za situace, kdy by právní závěry v žádné možné interpretaci z předmětných skutkových zjištění nevyplývaly (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci však Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal.

Pokud pak dovolatel soudům vytýkal, že upřednostnily závěry znaleckých posudků zpracovaných znalci MUDr. J. a MUDr. V. na úkor znaleckého posudku zpracovaného znalcem MUDr. H., neshledává Nejvyšší soud tuto námitku opodstatněnou.

Trestní řád zakotvuje v § 2 odst. 6 tr. ř. zásadu volného hodnocené důkazů, přičemž nestanoví žádná závazná pravidla, pokud jde o charakter či míru důkazů nutných k prokázání určité skutečnosti. Nepřikládá rovněž žádnému z důkazů a priori zvláštní význam či větší váhu. Zásada volného hodnocení důkazů se přitom vztahuje i na hodnocení znaleckého posudku, tzn. že soud jím není bezpodmínečně vázaný (k tomu srovnej č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.). Soud ovšem nemůže nahradit odborné závěry znalce vlastními úvahami. Je však povinen prověřit, zda znalec přihlédl ke všem skutečnostem rozhodným pro zodpovězení zadaných otázek, zda jeho závěry mají oporu v provedeném dokazování. Za situace, kdy je k hodnocení téže otázky vypracováno více znaleckých posudků, je na soudu, aby tyto posudky porovnal, přičemž pokud zjistí, že některý z posudků trpí logickými rozpory, opomíjí či zaměňuje některá v trestním řízení prokázaná fakta, nic mu nebrání, aby ve svých závěrech vyšel z jiného posudku, který takovými nedostatky netrpí. Postup městského soudu, který svá skutková zjištění opřel především o závěry znalců MUDr. J. a MUDr. V., a jen z malé části o závěry znalce MUDr. H., je tak v souladu se zákonem i citovanou judikaturou. Tento postup také městský soud přesvědčivě odůvodnil (viz str. 44-45 odůvodnění rozsudku). Na tom nic nemění, že znalci MUDr. J. a MUDr. V. byli znalci z oboru zdravotnictví, odvětví cévní chirurgie, zatímco znalec MUDr. H. z odvětví ortopedie. Příčina vzniku zdravotních obtíží poškozené spočívala v poruše spadající do oblasti cévní chirurgie, nicméně porušení povinností obviněného jako ošetřujícího lékaře bylo rázu natolik všeobecného a zásadního (nevyšetření obou nohou pacientky, rezignace na jednoznačné zjištění příčin obtíží pacientky), že mu měl předejít bez ohledu na svou specializaci, což se týkalo i znalců vyjadřujících se k porušení těchto povinností.

Nejvyšší soud shledal shodně se soudy prvního a druhého stupně rozsah provedeného dokazování za dostatečný pro jednoznačné zjištění skutkového stavu (§ 2 odst. 5 tr. ř.) nezbytného pro rozhodnutí ve věci, nemá za to, že by byl opominut důkaz, který by mohl stávající skutkové závěry soudů zvrátit (k tomu viz III. ÚS 2110/07), takže sdílí názor těchto soudů, že další doplňování dokazování by za této situace bylo nadbytečné.

IV.

Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného MUDr. B. Ch. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. července 2009

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr