3 Tdo 685/2013
Datum rozhodnutí: 07.08.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 685/2013 -20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 7. srpna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. V ., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, č. j. 9 To 563/2012-127, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 217/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 11. 2012, č. j. 2 T 217/2012-107, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoníku /) a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že dne 17. 9. 2012 v obci V., v době od 11.35 do 11.55 hodin před domem čp. vnikl do neuzamčeného osobního vozidla zn. Peugeot, v němž se nacházela nezl. a z předního sedadla vozidla odcizil volně položenou kabelku zn. Gabara obsahující částku 10.000,- Kč v hotovosti, občanský průkaz, řidičský průkaz a další doklady poškozené J. V., mobilní telefon zn. Nokia se SIM kartou a dvoje dioptrické brýle, kapesní nůž, parfém Dolce Gabana, svazek klíčů a platební kartu České spořitelny a způsobil tak poškozené J. V., nar., škodu ve výši 18.800,- Kč, přičemž za použití odcizené platební karty dne 17. 9. 2012 provedl výběr z bankomatu České spořitelny v K. n. V. ve výši 600,- a 2.000,- Kč,
přičemž tr. jednání se dopustil, ač pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a § 205 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen rozsudkem OS Mělník, sp. zn. 2 T 87/2011, ze dne 3. 8. 2011, který nabyl právní moci dne 27. 10. 2011, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců nepodmíněně, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 2. 7. 2012 na zkušební dobu 2 let a 6ti měsíců s dohledem probačního úředníka . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 205 odst. 2 tr. zákonku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené J. V. na náhradě škody částku 19.800,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2013, č. j. 9 To 563/2012-127, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 1. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. V. následně dovolání , které zároveň směřoval i proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že nebylo nad míru přiměřené pochybnosti prokázáno, že to byl právě on, kdo vnikl do vozidla poškozené a odcizil z něj kabelku. Žádný ze svědků vypovídajících před soudem neuvedl, že by ho při tom viděl. V tomto směru nebyl podle dovolatele v řízení proveden jediný přímý či nepřímý důkaz, který by ho usvědčoval. Prokázána pak nebyla ani výše škody, kterou měl tímto jednáním způsobit. Všichni svědkové před soudem pouze potvrdili, že ho viděli pohybovat se v inkriminovaný den na místě činu, což sám nijak nepopíral, když ve své výpovědi před soudem uvedl, že si byl s panem J. K. zakoupit potraviny v tamní prodejně. Tyto námitky konečně uvedl již v rámci svého řádného opravného prostředku (odvolání). Odvolací soud se jimi však řádně nezabýval a označil je za nedůvodné. Dovolatel především nesouhlasí s jeho závěrem obsaženým v odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle nějž je z trestné činnosti usvědčován tím, že s platební kartou, nacházející se v odcizené kabelce, provedl výběry finanční hotovosti z bankomatu. Způsob, jakým se platební karta dostala do jeho dispozice, přitom přesně popsal již před soudem prvního stupně. Obdržel ji i s PIN kódem od A. P. Prostý výběr z bankomatu nutně neznamená, že předtím kartu i s kabelkou poškozené skutečně odcizil. Pokud jde o výši škody, kterou poškozená uváděla, toto své tvrzení podle dovolatele nijak neprokázala. Pokud by ji soud odkázal s nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, nepochybně by tak učinit musela. Bylo by totiž na ní, aby civilnímu soudu předložila důkaz, že se v její kabelce skutečně předmětná hotovost nacházela. Otázka hotovosti navíc není podstatná jen z hlediska soukromoprávního pro posouzení nároku na náhradu škody, ale i z hlediska samotné trestní odpovědnosti. V této souvislosti si dovolatel klade otázku, zda by celá věc byla posuzována stejně, kdyby poškozená uvedla, že v kabelce se nacházelo například 100.000,- Kč. Dle závěru odvolacího soudu by tomu tak za situace, kdy není důvodu pochybovat o tvrzení poškozené , zjevně bylo. Podstatnou okolností, kterou při posuzování skutku nevzaly soudy obou stupňů v úvahu, je podle dovolatele i postoj svědka J. K. k věci. Byl to totiž on, kdo mu nějakou kabelku předal s tím, že je určena pro pana P., resp. jeho přítelkyni. Kde k ní J. K. přišel, dovolatel netuší a ani to nezkoumal. J. K. byl sice před soudem slyšen jako svědek, avšak odmítl vypovídat s tím, že by si výpovědí mohl přivodit nebezpečí trestního stíhání. Tato skutečnost pak nasvědčuje pravdivosti verze uváděné dovolatelem. Soudy však ve svých rozhodnutích nijak nezdůvodnily, proč k této skutečnosti nepřihlédly a nepřikládaly jí význam.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. 9 To 563/2012-127, ze dne 9. 1. 2013 zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. předsedkyní senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyní) zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 6. 6. 2013. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 10. 6. 2013 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný J. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i výrok o jeho povinnosti nahradit poškozené J. V. škodu ve výši téměř 20.000,- Kč, založily na nesprávném hodnocení ve věci provedených důkazů, a to jak v otázce jeho viny stíhaným skutkem, tak v otázce konkrétní výše škody, kterou jím měl způsobit. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily výpovědi poškozené a svědků k jeho tíži a v důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje (podle níž mu kabelku předal svědek J. K. pro přítelkyni svědka A. P. a ten mu z ní následně vydal platební kartu i s PIN kódem, aby pro něj učinil výběr hotovosti z bankomatu) pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být výše uvedenou trestnou činností uznán vinným.

Dovolatel se tedy podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud přitom respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž je o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. V odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného - v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy - za vyvrácenou (viz str. 4 shora odsuzujícího rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (včetně těch, které se týkaly výše škody způsobené poškozené J. V.) neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) přesvědčivě zdůvodnil (viz str. 2 dole a 3 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler