3 Tdo 683/2009
Datum rozhodnutí: 01.07.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 683/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. července 2009 o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2008, č. j. 9 To 473/2008-250, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 32 T 101/2007, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2008, č. j. 9 To 473/2008-250, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 6. 2008, č. j. 32 T 101/2007-212, ohledně obviněného J. Š. zrušují.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-východ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. Š. nebere do vazby.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 6. 2008, č. j. 32 T 101/2007-212, byli obvinění J. Š. a J. Š. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že společně v době kolem 16:35 hodin dne 4. 1. 2006 v H. u. v H., okres P., v blízkosti tamního prodejního stánku za současného držení pistole v bezprostřední blízkosti na tělo poškozené E. K., přinutili jmenovanou k vyhovění jejich požadavkům a zároveň ji vyzvali k vydání peněz v hotovosti a klíčů a poté jí odebrali a ponechali si příruční pokladnu v hodnotě 200,- Kč obsahující 12.280,- Kč v hotovosti, celkem devět dobíjejících karet k telefonům v celkové hodnotě 2.900,- Kč, dále kalkulačku a mobilní telefon značky Samsung v celkové hodnotě 3.150,- Kč . Za tento trestný čin byli oba obvinění podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzeni k souhrnným nepodmíněným trestům odnětí svobody, J. Š. v trvání tří let a deseti měsíců a obviněný J. Š. v trvání čtyř let, pro jejichž výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněnému J. Š. byl dále podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci vztahující se na věci jednotlivě vyjmenované ve výroku rozsudku. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud zároveň zrušil výroky o trestu v části týkající se obou obviněných z rozsudku Okresního soudu v Benešově, č. j. 1 T 104/2006-771 ze dne 14. 12. 2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 12 To 397/2007, a ohledně obviněného J. Š. též z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 6. 2006, č. j. 3 T 68/2006-237, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 12 To 297/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2008, č. j. 9 To 473/2008-250, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 11. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. Š. následně dovoláním směřujícím zároveň i proti výrokům o vině a trestu ohledně jeho osoby z rozsudku soudu prvního stupně a výslovně i do odůvodnění tohoto rozhodnutí. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný (dovolatel) v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jeho jednání, nebyl provedenými důkazy prokázán. Soudy podle dovolatele založily závěr o jeho vině pouze na skutečnosti, že se v inkriminovanou dobu nacházel poblíž místa, kde údajně došlo k nějakému trestnému činu, a ztotožnily ho s údajným pachatelem jen na základě ničím nepodložených domněnek, bez jediného objektivního důkazu. Dovolatel setrval na své obhajobě z hlavního líčení, v jejímž rámci připouští, že u prodejního stánku v H. u. v H. několikrát zastavil. Kolikrát tam zastavil s obviněným J. Š., svým dlouholetým známým, si však již nepamatuje. Minimálně jednou však určitě, když si J. Š. chtěl koupit cigarety. Není si však jist, zda to bylo právě dne 4. 1. 2006 nebo jindy. V každém případě tehdy popojel do vedlejší ulice cca 20 30 m od stánku, neboť na u. H. se stát nesmělo. Z auta sice vystoupil, ale v žádném případě ne proto, aby sledoval činnost J. Š. Pamatuje si, že na uvedeném místě tehdy viděl staršího muže řidiče fekálního vozu . Policie ani soudy se však vůbec nepokusily tohoto muže ztotožnit a vyslechnout, ačkoli právě jeho svědectví by mohlo do celé věci vnést jasno. Orgány činné v trestním řízení podle dovolatele zjevně účelově tohoto možného klíčového svědka přehlížely, stejně jako skutečnost, že v rozhodný den byl dovolatel spolu s J. Š. v autobazaru, z něhož odjeli domů a přes H., jak oba shodně vypověděli, pouze projížděli. Nejednalo se tedy o cílenou cestu směrem ke stánku za účelem jeho přepadení. Pokud by se orgány činné v trestním řízení pokusily tyto skutečnosti ověřit, mohly přesně zjistit datum a čas jejich pohybu a musely by dospět k závěru, že pachateli údajné loupeže být nemohli. Namísto toho nekriticky vycházely z kategorického tvrzení svědkyně K., že jí byl ukraden právě mobilní telefon později zajištěný u svědka H., který navíc původně tvrdil, že přístroj koupil v Hypernově, a teprve na nátlak policie svou výpověď změnil tak, že telefon koupil od obviněných. Jeho výpověď za těchto okolností představuje vynucený nepřímý důkaz, na němž pak byla vykonstruována domněnka, že dovolatel měl něco spáchat. Soud prvního stupně poplatně této domněnce hodnotil výpověď poškozené, přestože v ní jasně uvedla, že dovolatele nezná a ani jednomu z pachatelů svými proporcemi neodpovídá. Soud zde bezdůvodně vyslovil hypotézu, že poškozená ze strachu před obviněnými zřejmě nevypověděla úplnou pravdu. Na druhou stranu však v jiných směrech z výpovědi poškozené vycházel jako z výpovědi pravdivé, především pokud tvrdila, že šlo o přepadení se zbraní v ruce. Podle dovolatele pak není bez významu ani tvrzení poškozené, že pistolí na ni nebylo přímo mířeno.

Výše uvedená i další dovolatelem podrobně analyzovaná pochybení soudů při provádění a hodnocení důkazů podle jeho názoru zakládají existenci tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé, který ve smyslu aktuální judikatury Ústavního soudu umožňuje v rámci řízení o dovolání revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Takový postup je podle dovolatelova přesvědčení v daném případě zcela namístě.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvedl, že ústavně zaručenou osobní svobodu lze omezit jen za podmínek stanovených zákonem a na dobu nezbytně nutnou, a poukázal na skutečnost, že podmínky umožňující omezení osobní svobody musí být vykládány restriktivně tak, aby účelu trestního řízení bylo dosaženo při minimálních zásazích do ústavně chráněných práv. Tento ústavní princip byl však dle jeho přesvědčení porušen tím, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, jelikož soudu prvního stupně bylo bezpochyby známo, že nenaplnil skutkovou podstatu žádného trestného činu. V bližším pak dovolatel odkázal na svoji argumentaci uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uzavřel, že zákon neumožňuje uložit trest při svévolném uznání viny a svévolném hodnocení důkazů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle dovolatele založen vadou spočívající v neúplnosti a přílišné obecnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně, který je v rozporu s jeho odůvodněním. Zdůraznil, že podle skutkových zjištění vyjádřených v odůvodnění rozsudku provedl přepadení spoluobviněný J. Š. a on byl pouhým hlídačem . Nelze ho tudíž uznat vinným tím, že konal něco společně za současného držení zbraně . Není možné, aby výrok a odůvodnění rozhodnutí soudu byly v kontradikci, i když se jedná o domnělý zjištěný skutkový stav.

V rámci argumentace k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nejprve obviněný odcitoval obsah tohoto zákonného ustanovení v obou jeho alternativách, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř., a dovodil, že tyto důvody byly naplněny, když obecný soud jednal v rozporu se zákonem a nezohlednil významné zjištěné skutečnosti . V této souvislosti pak obviněný opět provedl vlastní hodnocení ve věci provedených důkazů.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2008, č. j. 9 To 473/2008-250, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 6. 2008, č. j. 32 T 101/2007-212, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který vyložil obsah všech v dovolání uplatněných dovolacích důvodů se závěrem, že dovolatel žádný z nich svou argumentací nenaplnil. Hmotně právní důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž spatřoval nikoliv v nesprávném právním posouzení skutku, tak jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale v porušení procesních ustanovení trestního řádu upravujících provádění a hodnocení důkazů, které v rámci tohoto důvodu dovolání namítat nelze. Z jeho námitek podle státního zástupce nevyplývá ani extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když dovolatel existenci tohoto extrémního rozporu spatřuje především v tom, že soudy hodnotily provedené důkazy způsobem neodpovídajícím jeho představám.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak dovolatel podle názoru státního zástupce irelevantně vznesl námitky vůči výroku o vině a s odkazem na tento dovolací důvod opět fakticky opakoval skutkové námitky, které nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Pro úplnost státní zástupce k argumentaci dovolatele dodal, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nezávislým soudem v trestním řízení v žádném případě nelze považovat za porušení ústavně garantovaného práva na osobní svobodu. Dovolateli byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a v rámci (resp. při dolní hranici) sazby trestu odnětí svobody za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce připomněl, že tento důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, tzn. jestliže neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Takovouto vadou však podle něj rozsudek soudu prvního stupně zjevně netrpí a dovolatel takovou vadu ani nenamítl. V podstatě totiž opět napadl způsob, jakým byl skutek ve výroku o vině vymezen. V této souvislosti státní zástupce připustil, že popis skutku ve výroku o vině mohl být poněkud konkrétnější, pokud se týká diferenciace účasti obou spolupachatelů na spáchání trestného činu, když ze skutkových zjištění rozvedených na str. 5 rozsudku soudu prvního stupně vskutku vyplývá, že s poškozenou komunikoval toliko obviněný J. Š. a dovolatel pouze v nedalekém povzdálí hlídal a Š. kryl záda , ale současně zdůraznil, že nepřiléhavé vymezení skutku nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. vytýkat. Popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně navíc nepovažuje státní zástupce za natolik nekonkrétní, aby to mělo za následek nesoulad obsahu skutkové věty a zákonných znaků souzeného trestného činu, zvláště, když soudní praxe považuje za spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. i situaci naznačenou v odůvodnění rozsudku, tj. tzv. dělání zdi , kdy se jeden ze spolupachatelů zdržuje v blízkosti místa činu a dává pozor, aby další spolupachatel nebo spolupachatelé nebyli při činu vyrušeni. Uplatněné námitky by tedy nebylo možno dle názoru státního zástupce považovat za opodstatněné ani z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel podle názoru státního zástupce zcela irelevantně argumentoval i z pohledu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v předmětné trestní věci nepřicházelo v úvahu uplatnění ani jedné z obou jeho alternativ. Soud druhého stupně totiž jednak zamítl podaná odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně a jednak dovolatel neuplatnil žádné námitky, které by jinak byly relevantní z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř.

Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil výslovný souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný J. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý z výše uvedených dovolacích důvodů. V daném případě prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť odvolací soud rozhodl o odvoláních obviněných po provedeném přezkumu ve veřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2008, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Vyjma skutečnosti, že argumentace dovolatele, pokud namítá, že byl zbaven osobní svobody, ačkoli se žádné trestné činnosti nedopustil, se zcela s obsahem tohoto důvodu dovolání míjí, Nejvyšší soud podotýká, že mu byl uložen trest odnětí svobody podle § 234 odst. 1 tr. zák. v trvání tří let a deseti měsíců, tedy v rámci zákonem stanovené trestní sazby, která činí dvě léta až deset let. K uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu mimo trestní sazbu stanovenou zákonem tudíž v jeho případě nedošlo.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. V případě výroku o vině odsuzujícího rozsudku by šlo o neúplný výrok např. tehdy, kdyby tento výrok obsahoval pouze zákonné označení trestného činu, nikoli však popis souzeného skutku, popř. naopak pouze popis skutku bez uvedení jeho právní kvalifikace.

Existence předmětného dovolacího důvodu byla dovolatelem spatřována v použité formulaci skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle níž společně s J. Š. v blízkosti prodejního stánku za současného držení pistole v bezprostřední blízkosti na tělo poškozené . přinutili jmenovanou k vyhovění jejich požadavkům . Tuto formulaci považuje za příliš obecnou a především nevystihující soudem zjištěný a v odůvodnění rozsudku popsaný podíl obou obviněných na údajné trestné činnosti. Obecnost či nepřiléhavost skutkové věty výroku o vině však v rámci tohoto dovolacího důvodu, jak je zřejmé z výše uvedených zásad, ale ani jiného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. namítat nelze. Argumentaci dovolatele tak ani v tomto směru nelze považovat za právně relevantní.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, namítá nedostatečný rozsah provedeného dokazování pro spolehlivý závěr o jeho vině, popřípadě poukazuje na to, že obsah některých důkazů nebyl interpretován v jeho prospěch, ačkoliv tak soudy učinit měly. Tato část jeho námitek se totiž ve skutečnosti týká primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, či jinými slovy, jestliže skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly ve svých hodnotících úvahách správně dospět k závěru, že spáchání projednávaného skutku nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jej v žádné podobě nedopustil. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku provedenými důkazy velmi podrobně zabýval a zároveň v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně a způsobem neodporujícím formální logice vyložil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů považoval skutková zjištění za dostačující pro spolehlivý závěr o tom, že dovolatel byl v rozhodnou dobu na místě činu, a to za jediným účelem, aby tzv. kryl záda spoluobviněnému J. Š. při přepadení prodejního stánku, resp. poškozené E. K. Soud druhého stupně pak v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) při svém rozhodování na zjištěný skutkový stav věci navázal a i on náležitě tento svůj postup zdůvodnil (viz str. 4 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 usnesení soudu odvolacího). K námitkám dovolatele stran neúplnosti provedeného dokazování je třeba poznamenat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a především pak rozsudek soudu prvního stupně, jak již bylo uvedeno, splňují.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně toliko v té části dovolání, v níž namítl, že soud prvního stupně ho v rozporu se skutkovými zjištěními podrobně rozvedenými v odůvodnění rozsudku uznal vinným skutkem popsaným ve výroku rozsudku tak, že společně s J. Š. za současného držení pistole v bezprostřední blízkosti přinutili poškozenou E. K. k vydání peněz v hotovosti a dalších věcí, a tím se oba společně dopustili trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Podle zjištění soudu měl však dovolatel ve skutečnosti jednat tím způsobem, že v nedalekém okolí pouze hlídal a spoluobžalovanému tak kryl záda (viz str. 5) rozsudku. Dovolatel tedy de facto zpochybnil právní posouzení své účasti na loupežném přepadení prodejního stánku poškozené E. K., pokud bylo jeho jednání soudy považováno za spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, jakož i řízení mu předcházející, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, a dospěl k následujícím závěrům:

Nejprve je nutno v obecné rovině připomenout, že u spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. zákon předpokládá, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství je přitom existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Současně není zapotřebí, aby se spolupachatelé na trestné činnosti zúčastnili stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, jestliže je objektivně i subjektivně složkou děje, který ve svém celku tvoří trestné jednání. Uvedené činnosti (dílčí akty) přitom musí být vždy zahrnuty společným úmyslem (srov. například R 36/1973 SbRt.). Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, kterou zákon u spolupachatelství nevyžaduje; postačí konkludentní dohoda.

Činnost spolupachatele trestného činu (§ 9 odst. 2 tr. zák.) je nutno rozlišovat od činnosti pomocníka (účastníka podle § 10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.). Rozdíl spočívá v tom, že pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, neboť toliko podporuje jednání pachatele trestného činu. V moderní právní nauce se za hlavní hledisko pro odlišení spolupachatelství a pomoci považuje jednání, které je znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu. Toto kritérium se jednak může opřít přímo o zákonné vymezení skutkové podstaty a neopírá se o subjektivní, často méně zjistitelné prvky (viz Základy trestní odpovědnosti /V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová/, podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac Praha 2003, str. 361, 362). V komentáři k trestnímu zákonu (6. vydání, díl I, C. H. Beck Praha 2004, str. 91, 92) se poukazuje na to, že starší judikaturou usměrňovaná soudní praxe vykládá pojem společného jednání podle § 9 odst. 2 tr. zák. poměrně velmi široce a zahrnuje pod něj mimo jiné i dělání tzv. zdi (osoba dává pozor opodál místa činu, aby společníci nebyli vyrušeni). Přitom však jde o jednání, které činnost pachatele, resp. spolupachatelů pouze usnadňuje nebo umožňuje, a proto správnější by bylo posuzovat je za pomoc ve vztahu k tomu kterému trestnému činu, a nikoliv za spolupachatelství (viz str. 92, včetně odkazů na odbornou literaturu). Nejvyšší soud na tomto místě jako obiter dictum poznamenává, že výše uvedená aktuální teoretická východiska lze sotva pominout a nepřiznat jim náležitý význam, neboť již vedla zákonodárce k tomu, že v platném novém zákoně č. 40/2009 Sb. (Trestní zákoník), účinném od 1. 1. 2010, bylo v § 24 odst. 1 písm. c) účastenství formou pomoci výslovně upřesněno tak, že pomoc mj. spočívá i v hlídání při činu.

Se zřetelem k povaze projednávaného případu je pak namístě uvažovat o tom, zda jednání dovolatele nemělo s ohledem na učiněná skutková zjištění být právně kvalifikováno spíše jako účastenství formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Skutkové závěry soudu prvního stupně, jak se po vyhodnocení provedených důkazů podávají v odůvodnění rozsudku, lze stručně shrnout tak, že dovolatel poté, co hlavní pachatel J. Š. vysedl z vozu a směřoval ke stánku, zaparkoval automobil v postranní ulici, poté z něj vystoupil, zaujal pozici na nedaleké autobusové zastávce, kde se rozhlížel (hlídal), aby po uskutečněném přepadení poškozené, které provedl J. Š., společně s ním odešel. V jeho společnosti také následně nabízel svědku H. ke koupi mobilní telefon poškozené. Ze zjištěných skutkových okolností soud správně dovodil, že obviněný J. Š. (dovolatel) záměr hlavního pachatele znal a rozhodl se mu poskytnout podporu při jeho uskutečňování. Přitom jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Ze zjištění soudu zároveň nevyplývá, že by dovolatel sám naplnil - byť alespoň dílčím jednáním - kterýkoliv ze znaků trestného činu loupeže, který spočívá v tom, že pachatel proti jinému použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Popis skutku ve výroku napadeného rozsudku je však formulován tak, že se obviněný J. Š. (dovolatel) na provedení loupeže přímo podílel tím, že jednal společně se spoluobviněným J. Š., jak co se týká použití inkriminované zbraně, tak pokud jde o přinucení poškozené E. K., aby jim na jejich žádost vydala v rozsudku uvedené věci. Takto popsaný skutek, který by i v případě obviněného J. Š. (dovolatele) nepochybně byl trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., však ve skutečnosti nemá zpětnou vazbu na obsah provedených důkazů, které soud prvního stupně hodnotil s evidentně odlišnými skutkovými závěry, jak je patrno především z odůvodnění rozsudku provedeného na str. 5. Odvolací soud v rámci řízení o řádném opravném prostředku nevzal tuto skutečnost v úvahu a shora konstatovanou zjevnou vadu nezjistil a nenapravil. Oba soudy zároveň nevěnovaly náležitou pozornost ani otázce, zda se obviněný J. Š. na činu podílel společným jednáním jako spolupachatel (§ 9 odst. 2 tr. zák.), anebo zda k jeho spáchání přispěl jako účastník ve formě pomoci (§ 10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.), že děláním tzv. zdi usnadnil obviněnému J. Š. jeho spáchání.

Skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích lze shrnout tak, že rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu jsou založeny na nesprávném právním posouzení skutku a v tomto smyslu trpí vadami, které zákon předpokládá v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc zatíženo i vadou vztahující se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu částečně důvodně podaného dovolání obviněného J. Š. podle § 265k odst. 1 tr. ř. z r u š i l ohledně jeho osoby napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2008, č. j. 9 To 473/2008-250, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 6. 2008, č. j. 32 T 101/2007-212. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou předmětných rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu Praha-východ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když s ohledem na povahu věci je zřejmé, že zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, kdy Okresní soud Praha-východ bude muset znovu rozhodnout. Především bude zapotřebí, aby předmětný skutek ve výroku svého nového rozsudku popsal v souladu se skutkovým stavem věci, který skutečně zjistil a náležitě v něm vyjádřil konkrétní způsob jednání, kterým se obviněný J. Š. na spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. podílel. Pokud jde o následné právní posouzení skutku, bude nezbytné, aby si soud v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu v posuzované věci ujasnil rozdíl mezi spolupachatelstvím podle § 9 odst. 2 tr. zák. a účastenstvím na trestném činu ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Ve vztahu k danému případu a zde řešeným otázkám je přitom vázán právním názorem, který s odkazem na současnou právní nauku ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jestliže bude nutno pro nové rozhodnutí skutková zjištění případně dále doplnit, soud tak učiní, a to případně i k návrhům stran.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu dovolatel tento trest k dnešnímu dni (tj. k 1. 7. 2009) vykonával ve Věznici Praha-Pankrác. Protože Nejvyšší soud na podkladě předloženého spisu ani z vlastních poznatků neshledal žádné konkrétní skutečnosti, které by v dané trestní věci zakládaly některý z důvodů vazby podle § 67 tr. ř., rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný nebere do vazby.

Pokud jde o spoluobviněného J. Š., který sám dovolání nepodal, pak Nejvyšší soud neshledal důvody pro postup předpokládaný v ustanovení § 265k odst. 2 věta třetí tr. ř., neboť zásadu beneficium cohaesionis zde uplatnit nelze, protože důvody pro zrušení napadených rozhodnutí se týkaly výlučně osoby dovolatele.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. července 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler