3 Tdo 677/2005
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 677/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 o dovolání podaném obviněným Ing. J. F. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 5 To 596/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 157/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 2 T 157/2003, byl obviněný Ing. J. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že v průběhu měsíce října roku 1998 si pod záminkou předstíraného zájmu o koupi pro svou manželku půjčil od poškozeného J. H. jeho osobní automobil značky Land Rover, přičemž následně dne 30. 10. 1998 uzavřel za spolupráce se společností O. R. B., s.r.o., která vystupovala jako fiktivní vlastník předmětného vozu, leasingovou smlouvu se společností K.C.B. l., a.s. na pronájem a následný odkup předmětného motorového vozidla, to vše bez vědomí poškozeného a tímto svým jednáním způsobil poškozenému J. H. škodu ve výši 662.000,- Kč. Za tento trestný činy byl obviněný podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl v druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 5 To 596/2004, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 1. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.)

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu pak obviněný podal dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zrekapituloval průběh dosavadního řízení a zejména zdůraznil, že nikdy nebyl vlastníkem inkriminovaného vozidla, jímž byl pan H., který toto vozidlo prodal společnosti O. r. b., s. r. o. Tato společnost vozidlo dále prodala leasingové společnosti, která je poskytla dovolateli do užívání na základě uzavřené leasingové smlouvy. Z důvodu poruchy na vozidle došlo k jeho následnému předání dovolatelem do opravy u firmy O. r. b., s. r. o., jež vozidlo vydala zpět původnímu majiteli panu H., přestože dne 29. 10. 1998 vozidlo jako jeho vlastník prodala leasingové společnosti. Na uvedenou situaci reagoval dovolatel tím, že přestal splácet leasingové splátky a o této skutečnosti současně informoval leasingovou společnost. Tím považoval věc za vyřízenou. Ve shora uvedených souvislostech dovolatel namítl, že v průběhu trestního řízení nebylo zjištěno pro odlišné líčení skutku obviněným (dovolatelem), svědkem H., zaměstnanci, společníky a jednatelem firmy O. r. b., s. r. o., kdo vlastně s touto firmou dohodl, že tato bude v obchodně právním vztahu k leasingové společnosti K.C.B. L., a. s., vystupovat jako vlastník vozidla, tj. prodávající. Podle dovolatele je přitom nepochybné, že firma O. r. b., s. r. o., vystupovala vůči kupujícímu (K.C. B. l., a. s.) jako skutečný vlastník vozidla, když vystavila daňový doklad fakturu a inkasovala kupní cenu za vozidlo ve výši 609.000,- Kč. Dovolatel připomněl, že ke koupi a prodeji vozidla není s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 vyhlášky 145/1956 Ú.l. zapotřebí předat kupujícímu (novému vlastníku) technický průkaz motorového vozidla, neboť tento doklad není dokladem o vlastnictví, ale pouze o držiteli vozidla. Podle dovolatele bylo pro správné posouzení celého případu nezbytné zjištění, kdo vlastně předal vozidlo firmě O. r. b., s. r. o., a proč se tato firma chovala jako vlastník vozidla, jako skutečností nezbytných pro posouzení subjektivní a objektivní stránky trestného činu a rovněž motivace jednání obviněného (dovolatele) a poškozeného H. V daném směru pak dovolatel odkázal i na rozhodnutí (nález) Ústavního soudu ČR ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 564/2000, a Městskému soudu v Praze vytkl, že se nezabýval rovněž obchodněprávním aspektem celé věci, tj. obchodněprávními vztahy mezi obviněným (dovolatelem) a poškozeným H. k firmě O. r. b., s. r. o., a za jediné správné vylíčení skutkového stavu považoval výpověď poškozeného, ačkoliv ten podnět k zahájení dovolatelova trestního stíhání nikdy nepodal a učinila tak společnost K. C. B. L., a. s.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v dovolání navrhl, aby dovolací soud a) zrušil výrok, kterým se podle § 256 tr. ř. odvolání odsouzeného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 2 T 157/2003, zamítá; b) vyslovil závazný právní názor, že skutek uvedený ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2004, pod sp. zn. 2 T 157/2003, není trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., usnesení zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.



K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že v převážné části uplatněné argumentace se dovolání obviněného míjí se zákonnými dovolacími důvody, pokud brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy a stabilizovanému skutkovému stavu. Podle názoru státního zástupce by za námitku týkající se jiného hmotně právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno považovat dovolatelovu výtku, že soud nebral zřetel na obchodněprávní či občanskoprávní vztahy obviněného a poškozeného k obchodní společnosti O. r. b. spol. s.r.o., když podle něj tyto vztahy byly rozhodující pro právní posouzení subjektivní stránky činu. Toto tvrzení dovolatele se však podle státního zástupce nezakládá na pravdě, protože právě mimotrestními právními vztahy významnými pro skutkový děj se soud zabýval do té míry, že na jejich podkladě pozměnil popis skutku oproti tomu, jak byl vymezen v obžalobě. Úvahám soudu o těchto aspektech případu lze podle státního zástupce přisvědčit, což znamená, že námitky dovolatele jsou v tomto směru nedůvodné. Státní zástupce dále uvedl, že ve shodě s odvolacím soudem má za to, že i přes provedenou změnu v popisu skutku (při odlišně definovaném následku) zůstala zachována jednota skutku, jelikož jednání popsané ve skutkové větě rozsudku je úvodní podstatnou částí celého trestného jednání obviněného (dovolatele), který v závěrečné fázi činu raději vrátil vozidlo prostřednictvím autoservisu poškozenému a přestal platit leasingové splátky společnosti K.C.B. L., a.s. Tuto závěrečnou část jednání obviněného (dovolatele) pak akcentovala skutková věta enunciátu obžaloby. Podle státního zástupce se přitom oba skutky překrývají natolik, že postihují jedno a totéž jednání obviněného (dovolatele). Závěrem podaného vyjádření státní zástupce konstatoval, že přezkoumáním dostupného spisového materiálu nebylo zjištěno, že by skutkové závěry soudu prvního stupně byly v diametrálním nesouladu s provedenými důkazy. Své vyjádření proto shrnul tak, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Za tohoto stavu navrhl, aby dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro vydání jiného než navrhovaného rozhodnutí, vyslovil státní zástupce ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i v takovém případě byla věc projednána v neveřejném zasedání.

Obviněný Ing. J. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a o nesouhlas se skutkovými závěry, k nimž na tomto základě soudy dospěly. Podle tvrzení dovolatele však existoval skutkový stav zcela odlišný, neboť ve skutečnosti to měl být právě poškozený J. H., kdo inkriminované vozidlo zřejmě prodal společnosti O. r. b., s. r. o., přičemž dovolatel je měl získat do užívání až ve formě tzv. leasingu na základě smlouvy uzavřené se společností K.C.B. L., a. s. S takto namítanými skutečnostmi pak dovolatel spojoval nutnost posouzení obchodněprávních vztahů mezi zúčastněnými subjekty jako rozhodné skutečnosti pro posouzení, zda svým jednáním vůbec mohl naplnit znaky objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Odvolacímu soudu pak vytkl, že se danou otázkou blíže nezabýval, což ve svém důsledku mělo podle dovolatele vést k tomu, že napadené rozhodnutí s ohledem na namítanou vadu spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jež odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 2, 3 usnesení) a především z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 2 až 7 rozsudku), s nímž se odvolací soud plně ztotožnil, však vyplývá, že oba soudy v případě posuzované věci vycházely po vyhodnocení důkazů ze zcela jiných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Své závěry oba soudy v rozsahu požadovaném ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutích náležitě vyložily a odůvodnily. Odvolací soud zdůraznil, že za podstatnou je nutno považovat okolnost, že obviněný (dovolatel) uvedl poškozeného v omyl tím, že pod záminkou případné budoucí koupě od něj vylákal vozidlo v hodnotě 662.000,- Kč, s nímž měl ovšem v úmyslu naložit jiným způsobem, neboť je následně bez vědomí poškozeného ke svému prospěchu (obohacení) zpeněžil. Jestliže soudy obou stupňů vycházely z takto stručně konstatovaného skutkového základu, je zřejmé, že posouzení obchodněprávních vztahů, jehož se dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku domáhal, nebylo v žádném směru relevantní, neboť podle zjištěného skutkového stavu věci poškozený své vozidlo nikomu neprodal a nemohl tudíž být účastníkem namítaných obchodněprávních vztahů. Takové vztahy by mohly vzniknout pouze v případě skutkové verze namítané dovolatelem, kterou ovšem soudy neakceptovaly. Nelze jim tedy ani vytknout, že ignorovaly obchodněprávní stránku věci. Proto i dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 564/2000 je nutno hodnotit jako nepřípadný.

Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, I. ÚS 764/04, str. 4).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného Ing. J. F. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. června 2005



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler