3 Tdo 672/2015
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 173 odst. 1 tr. zákoníku



3 Tdo 672/2015-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 12. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. B. a M. V. a o dovolání obviněného M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, č. j. 8 To 538/2014-115, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 157/2014, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř., se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, č. j. 8 To 538/2014-115, zrušuje v odsuzující části a v části, v níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014, č. j. 12 T 157/2014-55.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. věty druhé se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014, č. j. 12 T 157/2014-55, byli obvinění M. B. a M. V. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen tr. zákoník /) a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že v době před 03.00 hodin dne 4. 12. 2013 společně, po předchozí vzájemné dohodě na tom, že V., bude hlídat, aby nebyli vyrušeni, vnikli zezadu přes zahrady a ploty k zadní části domu na ulici L. v B., kdy do domu vnikli oknem od kuchyně, neboť zadní dveře se po jejich zabezpečení překližkou po předchozím vloupání dne 25. 11. 2013 vypáčit zřejmě nepodařilo, a poté vyšli do pokoje v patře domu, kde ležel v posteli poškozený J. H., obžalovaný B. k němu přistoupil, svítil při tom blíže nepopsanou svítilnou, přesto, že se poškozený vzbudil a dotazoval se, co v domě dělají, obžalovaný B. se bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování pohyboval v jeho blízkosti, odcizil další finanční hotovost a mobilní telefon a záměrně tak vytvářel podmínky pro to, aby se poškozený nesnažil stavět na odpor. Poškozeného familiárně oslovoval dědo. Obžalovaný V. přitom stál celou dobu ve dveřích místnosti a tvořil tak optickou bariéru, která měla poškozenému zabránit v opuštění místnosti. U poškozeného tak záměrně vyvolali obavu z bezprostředního fyzického napadení již tím, že v noční době vstoupili do jím obývaného pokoje, svým chováním ho vzbudili a zřejmě počítali s tím, že díky drzému chování a fyzickým dispozicím poškozeného jim tento nebude v provádění záměru odnést hotovost či jiné věci bránit. Poškozený jim ze strachu o svůj život a zdraví ukázal, že peníze má v papírové krabičce od parfému, ze které mu poté, po vysypání jejího obsahu, vzal obžalovaný B. finanční hotovost v celkové výši minimálně 6.000,- Kč, a dále mu odcizil mobilní telefon nezjištěné značky s vloženou SIM kartou společnosti T-Mobile v přesně nezjištěné hodnotě, který měl na židli v nabíječce, a V., který stál po celou dobu v místnosti, kde poškozený ležel, u dveří, odcizil taktéž blíže neurčený hodinkový strojek bez pásku ze žlutého kovu nezjištěné hodnoty, a poté oba z domu odešli, čímž poškozenému způsobili škodu odcizením v celkové výši nejméně 6.000,- Kč, přičemž M. B. se jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 5. 2010, který nabyl právní moci téhož dne, sp. zn. 3 T 69/2010, odsouzen za trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců do věznice s dozorem, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 31 Pp 73/2012, se stanovenou zkušební dobou v trvání 3 let s dohledem . Za to a dále za sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 12 T 53/2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, byl obviněný M. B. podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. V. byl za výše uvedenou trestnou činnost a dále za pomoc k přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 12 T 53/2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku rovněž zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně ohledně obou obviněných zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného J. H. na náhradu škody.

Týmž rozsudkem byli obvinění podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 3 ZT 132/2013, a to pro skutek popsaný v bodě ad 1) obžaloby, v němž byl rovněž spatřován zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen tr. zákoník /) a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.

O odvoláních obviněných a odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, který je podal v neprospěch obviněných do výroků o vině a trestu shora citovaného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 8 To 538/2014-115, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obou obviněných napadený rozsudek zrušil v odsuzující části ve výroku o vině a ve výrocích o trestu a náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté oba obviněné na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně nově uznal vinnými přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Obviněného M. B. za to a dále za sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 12 T 53/2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému M. V. za výše uvedenou trestnou činnost a dále za pomoc k přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 12 T 53/2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, uložil podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku rovněž zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně ohledně obou obviněných zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozený J. H. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolaní státního zástupce soud samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. 1. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v napadeném zprošťujícím výroku právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání obviněný M. B. a v neprospěch obviněných M. B. a M. V. také nejvyšší státní zástupce. Obviněný M. B. uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., nejvyšší státní zástupce pak důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný M. B. (dovolatel) v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně namítl, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení zásady ne bis in idem, neboť ten částečně rozhodl o skutku ze dne 25. 11. 2013, pro který byl soudem prvního stupně obžaloby zproštěn a pro který tak bylo jeho další trestní stíhání nepřípustné. Tím byla podle dovolatele založena vada předpokládaná v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal na to, že odvolací soud na straně jedné zamítl odvolání státního zástupce zaměřené do zprošťujícího výroku, avšak na straně druhé ho nově odsoudil za jednání, které měl podle popisu skutku spáchat po předchozím vloupání dne 25. 11. 2013 . Úvahy o předešlém vloupání pak nerespektují překážku věci rozhodnuté. Přesto je soud druhého stupně nepochybně vzal v potaz i při ukládání trestu. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že již soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav a ten je tak v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Samotný popis skutku ve výroku o vině podle jeho přesvědčení obsahuje vzájemně protichůdná tvrzení, když se měl například pohybovat v blízkosti poškozeného bez dalšího vysvětlování , ovšem zároveň ho měl podle odůvodnění rozsudku familiárně oslovovat dědo . Ani sám poškozený ve svých výpovědích žádnou komunikaci mezi nimi při vloupání dne 4. 12. 2013 nepotvrdil. K té mělo dojít s pachateli, kteří k poškozenému vnikli dne 25. 11. 2013. Tuto skutečnost obviněný namítal již v rámci odvolání, nicméně soud druhého stupně se s touto částí jeho obhajoby vypořádal jen zcela nedostačujícím odkazem na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu první instance. Dovolatel dále zdůraznil, že jediným důkazem, na jehož základě by bylo možno usuzovat na jeho vinu, je pachová stopa zajištěná na místě činu. Ta však jako nepřímý důkaz ucelený řetězec spolu s důkazy dalšími netvoří a nelze z ní tudíž dovodit trestní odpovědnost dovolatele. Tezi soudu, že se dovolatel k spáchání projednávaného skutku doznal, je pouhou dezinterpretací jeho vyjádření z vazebního zasedání. V něm připustil svou účast na jiném vloupání (skutek ad 3/ obžaloby), které provedl tentýž den a při němž byl zajištěn policií. Oba skutky přitom nebylo možno z časového hlediska realizovat. Z ničeho tak nebylo možno dovodit, že by se vůbec někdy nacházel v domě poškozeného H. Totéž ostatně platí i pro spoluobviněného V., když nebylo vyjasněno, jak se do jeho moci dostal hodinový strojek poškozeného; pokud se skutečně jednalo o strojek poškozeného H. a nikoli poškozeného H. Byt poškozeného H. byl v minulosti podle výpovědí svědků vykraden několikrát. I kdyby bylo prokázáno, že se jedná o jeho hodinky, nebylo zároveň postaveno najisto, že spoluobviněný V. je získal do své dispozice právě při jednání, které je kladeno za vinu i dovolateli.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 8 To 538/2014, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 12 T 157/2014, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce (dále rovněž dovolatel ) úvodem svého dovolání zrekapituloval dosavadní rozhodnutí obecných soudů stran posuzovaného skutku. Připomněl, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že obvinění vnikli do ložnice poškozeného uprostřed noci a jeden z nich se bez okolků pohyboval v blízkosti probuzeného poškozeného, ležícího v posteli. Druhý stál ve dveřích pokoje a vytvářel tak bariéru případnému úniku poškozeného. Bez jakýchkoliv obav z toho, že budou vyzrazeni, mu odcizili finanční hotovost a další věci. Zjevně vytvářeli atmosféru strachu, aby poškozeného snad nenapadlo volat policii či jiným způsobem bránit svůj majetek. Podle názoru soudu již samotná nastolená situace byla obviněnými vytvořena tak, aby se poškozený bál, spolupracoval a nebránil jim v odcizování věcí. Soud poukázal rovněž na věk poškozeného (84 let) a dospěl k závěru, že se jednalo o tzv. konkludentní pohrůžku násilím. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i se závěrem, že obvinění v poškozené vzbudili strach. Sám pak dodal, že poškozený mohl situaci subjektivně vnímat jako vysoce rizikovou a mohl mít obavy o svůj život a zdraví. Přesto však dospěl k závěru, že na základě provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by se nějaké násilí vůči poškozenému vůbec mělo uskutečnit. Neměl za prokázaný ani úmysl obviněných k jakémukoliv násilnému jednání, ani že by se snažili překonat nebo znemožnit odpor poškozeného. Výklad konkludentního jednání ve vztahu k pohrůžce násilí ze strany soudu prvního stupně tak označil za extenzivní a dospěl k přesvědčení, že právní kvalifikace jednání obviněných podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není namístě. Po stránce právní je kvalifikoval pouze jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku.

S právními závěry soudu druhého stupně nejvyšší státní zástupce nesouhlasí. Připustil, že obvinění v daném případě jednali v úmyslu zmocnit se cizí věci a že při činu neužili násilí. Za klíčovou tak považuje otázku, zda svým jednáním naplnili znak pohrůžky bezprostředního násilí. V obecné rovině dovolatel připomněl, že ustálená judikatura za pohrůžku bezprostředního považuje např. takové jednání několika útočníků, kteří v noci, na odlehlém místě apod. obstoupí poškozeného a odejmou mu věc, aniž pronesou slovně jakoukoliv pohrůžku násilí, avšak z jejich jednání je zřejmý úmysl poškozeného napadnout, nepodrobí-li se jejich vůli, lze-li zároveň dovodit, že poškozený svoji situaci za daných okolností považuje za bezvýchodnou, a proto neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti zároveň vědom. Shora uvedený znak je proto naplněn i tehdy, když pachatel sice výslovně neužil pohrůžky bezprostředního násilí, avšak poškozený vnímal jeho jednání jako (skrytou) hrozbu, a to i v návaznosti na místní a časové podmínky, za kterých pachatel jednal.

Výše uvedenými výkladovými východisky se podle dovolatele soud prvního stupně řídil. Samotné nastolení situace, kdy uprostřed noci obvinění vzbudí poškozeného spícího v posteli v jeho vlastním obydlí a vědomi si své značné fyzické převahy se jeden obviněný bez vysvětlení pohybuje v bezprostřední blízkosti ležícího poškozeného, druhý obviněný zablokuje východ z místnosti, a při tom se zmocňují věcí poškozeného, je zřetelnou hrozbou poškozenému, že se jim pokusí v jejich jednání jakkoliv bránit, bude vůči jeho osobě užito bezprostředního násilí. Poškozený tuto hrozbu vnímal, přičemž situace pro něj byla v jeho věku v podstatě neřešitelná a projevení jakéhokoliv odporu z jeho strany by bylo nesmyslné. Soud druhého stupně se naopak s tím, že jednání obviněných bylo poškozeným vnímáno jako pohrůžka bezprostředního násilí, nijak nevypořádal. Namísto toho nepovažoval uvedený znak za naplněný z důvodu, že nebylo zjištěno, že by se nějaké násilí vůči poškozenému vůbec mělo uskutečnit. Tento argument je však podle dovolatele nepřiléhavý a není možno na jeho základě učinit závěr o absenci znaku pohrůžky bezprostředního násilí. Uvedený znak je totiž naplněn již samotnou existencí pohrůžky bezprostředního násilí a není podstatné, zda pachatel pohrůžku myslí vážně, či zda svou připravenost uchýlit se v případě nesplnění jeho požadavků k násilí jen předstírá a žádné násilí tedy poškozenému ve skutečnosti nehrozí. Shora uvedený argument pak odvolací soud promítl i do podle dovolatele chybných úvah o subjektivní stránce trestného činu, když ve svém rozhodnutí konstatoval, že nebyl prokázán úmysl obviněných k jakémukoliv násilnému jednání ani jejich snaha překonat nebo znemožnit odpor poškozeného.

Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že jednáním obou obviněných byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud v Brně podle jeho názoru pochybil, pokud skutek na rozdíl od Městského soudu v Brně právně kvalifikoval pouze jako přečin krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Touto vadou naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na výše uvedené důvody nejvyšší státní zástupce uzavřel své dovolání návrhem, aby Nejvyšší soud 1) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 8 To 538/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a 2) podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je třeba rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

K dovolání obviněného M. B. se nejvyšší státní zástupce nevyjádřil. V přípisu doručeném soudu dne 3. 6. 2015 toliko pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odkázal na jeho argumentaci obsaženou v dovolání podaném v neprospěch obviněných. Vyjádření obviněných k dovolání nejvyššího státního zástupce ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovali zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít, Nejvyšší soud do zahájení neveřejného zasedání rovněž neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.

Obviněný M. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. oprávněn podat dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), v případě obviněného prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst.1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřují proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byly obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které obviněný M. B. a nejvyšší státní zástupce svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popř. podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (obviněný M. B.), na které odkázali.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. To znamená, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k rozhodnutí jinému, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Dlužno dodat, že důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v zákoně vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.) jako základních zásad trestního řízení.

Obviněný M. B. formálně namítl nepřípustnost jeho trestního stíhání pro posuzovaný skutek z důvodu uvedeného § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. s poukazem na dílčí údaj obsažený v popisu skutku odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně a dále na podkladě hypotézy, podle níž odvolací soud při úvahách o ukládaném trestu vzal do úvahy i vloupání, k němuž u poškozeného došlo dne 25. 11. 2013, stran kterého byl nicméně rozsudkem soudu prvního stupně obžaloby zproštěn.

Z výroku o vině napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ovšem v žádném případě neplyne, že by obviněným bylo kladeno za vinu i vloupání do domu poškozeného, provedené dne 25. 11. 2013. Toliko se v něm konstatuje, že obvinění do domu vnikli oknem od kuchyně, neboť zadní dveře se po jejich zabezpečení překližkou po předchozím vloupání dne 25. 11. 2013 vypáčit zřejmě nepodařilo . Taková formulace není v rozporu se závěrem soudu prvního stupně, podle nějž se nepodařilo prokázat, že skutek popsaný v obžalobě pod bodem ad 1/ spáchali obvinění M. B. a M. V., tzn. že by se jednalo o stejnou dvojici pachatelů. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 9) pak nelze dovodit ani to, že by skutek, pro který byli obžaloby zproštěni, obviněným přičetl k tíži alespoň při ukládání trestu. Nejvyšší soud žádný náznak takové dovolatelem tvrzené nezákonnosti v příslušném textu neshledal.

To znamená, že dovolání obviněného M. B. v této části nebylo založeno na důvodech, jež by byly způsobilé vyvolat přezkumnou činnost Nejvyššího soudu na podkladě ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva ; nikoli tedy v porušení procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku meritorního rozhodnutí (zpravidla rozsudku) a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud již v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že při dovolacím přezkumu nevystupuje v roli obecné třetí instance, zaměřující se na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně, a že samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Obviněný sice namítl nesprávnost právního posouzení jeho jednání odvolacím soudem jako přečinů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ovšem tuto (obecně) hmotněprávní argumentaci opřel výlučně o výtky zaměřené vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily obsah provedených důkazů. Svůj mimořádný opravný prostředek v zásadě založil pouze na zpochybnění učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.

Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení netrpí.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním dospěl po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce opřel o ničím nepodložené domněnky a hypotézy. S provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě, způsobem respektujícím pravidla formální logiky, zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané a proč jeho obhajobu spočívající v tvrzení, že v domě poškozeného J. H. nikdy nebyl, považoval za vyvrácenou. Není pravdou, že závěr o jeho vině nepřípustně vystavěl pouze na jediném, izolovaně stojícím nepřímém důkazu, a sice zachycené pachové stopě na místě činu (k tomu viz odůvodnění rozsudku na str. 9 až 11 shora). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 8 napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud neshledal, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění produktem nezákonného procesního postupu soudů nebo dokonce projevem jejich nepřípustné libovůle.

K dovolání obviněného M. B. je namístě uvést, že Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat. Dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Protože obviněný opřel své dovolání o námitky, které nelze podřadit pod jím uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Výhrady nejvyššího státního zástupce vůči hmotněprávnímu posouzení zjištěného skutkového stavu věci (skutku), k němuž dospěl po provedeném odvolacím přezkumu Krajský soud v Brně, je naopak z pohledu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno považovat za právně relevantní. Protože Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§ 265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo podáno, jakož i řízení jim předcházející, a to v rozsahu a z důvodů, jež v něm byly uvedeny.

Dospěl přitom k následujícím závěrům:

Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Pohrůžka bezprostředního násilí bývá zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání , je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele.

Nejvyšší soud v minulosti ve svých publikovaných rozhodnutích označil za pohrůžku bezprostředního násilí mimo jiné takové jednání pachatelů, kteří v noci nebo na odlehlém obstoupí poškozeného a odejmou mu věc, aniž pronesou slovně jakoukoliv pohrůžku násilí , avšak z jejich jednání je zřejmý úmysl poškozeného napadnout, nepodrobí-li se jejich vůli (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/1980 tr.). Za takovou pohrůžku je považováno i zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci , či na jiném místě, lze-li zároveň dovodit, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, a proto neklade odpor, a že si této skutečnosti je pachatel vědom (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009). Shora uvedený znak je naplněn i tehdy, když pachatel sice výslovně neužil pohrůžky bezprostředního násilí, avšak poškozený vnímal jeho jednání jako (skrytou) hrozbu, a to i v návaznosti na místní a časové podmínky, za kterých pachatel jednal (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 358/2014).

Skutkový stav, z nějž vycházely při právním posouzení jednání obviněných soudy obou stupňů, lze shrnout tak, že obvinění dne 4. 12. 2013 v noci společně vnikli do domu osaměle žijícího staršího muže, poškozeného J. H. (84 let), který ležel v posteli. Poté, co se zjevně překvapený poškozený vzbudil a dotazoval se jich, co pohledávají v jeho ložnici, se nejenže nedali na okamžitý útěk ze strachu pře svým odhalením, ale obviněný M. B. se naopak nadále bez jakékoli reakce pohyboval v blízkosti ležícího poškozeného a prohledával jeho věci, zatímco obviněný M. V. stál opřený ve dveřích pokoje, tak aby jej poškozený nemohl opustit. Oba tak záměrně v poškozeném vyvolali obavu z možného bezprostředního fyzického napadení pro případ, že by se jim snad stavěl na odpor, nebo se pokusil z domu uniknout a přivolat si pomoc. Z hlediska subjektivní stránky (úmyslného zavinění) je podstatné dále to, že jednali se znalostí všech těchto rozhodných skutečností, a v důsledku toho mohli počítat s tím, že díky svému suverénnímu a drzému chování, podpořenému početní i fyzickou převahou nad vyděšeným starcem, jim tento v odnesení případně nalezených peněz a různých cenností bránit nebude. Jejich předpoklad se také bezezbytku splnil, když jim poškozený ze strachu o své zdraví a život dobrovolně ukázal, kde má ukrytou finanční hotovost, kterou si následně spolu s dalšími věcmi z domu odnesli.

Pokud soud prvního stupně takové jejich jednání kvalifikoval mimo jiné jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přistoupil k hmotněprávnímu posouzení, které plně odpovídá shora uvedeným judikatorním východiskům k otázce naplnění znaku pohrůžky násilí, vyjádřené konkludentním jednáním . To také zcela přesvědčivě odůvodnil skutečnostmi zdůrazněnými na str. 11 písemného vyhotovení rozsudku.

Proto Nejvyšší soud nemůže přijmout názor Krajského soudu v Brně, že se jednalo o příliš extenzivní, resp. nepřípustně rozšiřující výklad. Naopak, měl-li odvolací soud zato, že uvedený zákonný znak nebyl posuzovaným jednáním obviněných naplněn, odůvodnil tento svůj závěr zcela neakceptovatelným a zjednodušujícím tvrzením, že nebylo zjištěno, že by se nějaké násilí ze strany obviněných vůči poškozenému vůbec mělo uskutečnit . Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání správně poukazuje na skutečnost, že znak pohrůžky bezprostředního násilí je naplněn již její samotnou existencí a není podstatné, zda pachatel pohrůžku myslí vážně, či zda svou připravenost uchýlit se v případě nesplnění jeho požadavků k násilí jen předstírá a žádné násilí tak poškozenému ve skutečnosti nehrozí. Z tohoto pohledu se odvolací věcí v podstatě nezabýval. Jeho závěr, že jednání obviněných nenaplnilo veškeré znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, byl tedy chybný, resp. přinejmenším předčasný. Na právní moci napadeného rozhodnutí tak nelze spravedlivě trvat.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce a z jeho podnětu, za splnění podmínek § 265p odst. 1 tr. ř., rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, č. j. 8 To 538/2014-115, zrušil, a to v odsuzující části a v části, v níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014, č. j. 12 T 157/2014-55. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. zároveň Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy se Krajský soud v Brně bude muset v rozsahu zrušení věcí znovu zabývat; tj. znovu rozhodnout o řádných opravných prostředcích obou obviněných i o odvolání státního zástupce, podaném v neprospěch obviněných, v části směřující do výroku o trestu. V novém řízení bude postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby při volbě svého dalšího postupu ve věci a způsobu rozhodnutí zohlednil výše naznačená obecná výkladová východiska k právnímu posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by odvolací soud i nadále setrval na právním závěru, že posuzované jednání obviněných nenaplnilo veškeré obligatorní znaky dané skutkové podstaty trestného činu, musel by jej odůvodnit existencí tomu odpovídajících zjištěných skutkových okolností. Dosavadní argumenty, o které opřel svůj odsuzující výrok ve zrušeném rozsudku, tuto podmínku nesplňují.

Podle § 265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.

Před zahájením neveřejného zasedání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný M. V. není ve výkonu trestu, vazby ani zabezpečovací detence. Obviněný M. B. pak aktuálně vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen v jiné trestní věci; a sice v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 23/2010. Přestože tedy v důsledku tohoto zrušujícího usnesení pozbyl dovoláním napadený výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ohledně obou obviněných právní moci a tím i vykonatelnosti, postup podle § 265 l odst. 4 tr. ř. se zde neuplatnil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016 JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu