3 Tdo 67/2011
Datum rozhodnutí: 09.02.2011
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 tr. zák., § 179 odst. 1 tr. zák., § 179 odst. 3 písm. a) tr. zák., § 4 tr. zák.




3 Tdo 67/2011 -27 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. února 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 1 To 154/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 22/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 45 T 22/2009, byl obviněný M. M. pod bodem 1) výroku o vině uznán vinným pokusem trestného činu obecného ohrožení podle § 8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) k § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 9. 7. 2009 vložil do černého koženkového kufru ruční obranný časovaný granát s označením F1, který do té doby přechovával, a kolem 21.50 hod. s ním vešel do restaurace U. Č. L. v P., S., kde bylo v té době přítomno nejméně 20 hostů, posadil se ke stolu v části A , kde kufr s granátem položil na podlahu ke zdi a poté kolem 22.30 hod. tento granát aktivoval vytažením jistících pojistek, v důsledku čehož došlo k jeho výbuchu, při kterém střepiny z granátu zasáhly část přítomných hostů sektoru A a obsluhujícího personálu, kterým způsobily zranění, a to P. J., vícečetné tržné ranky v oblasti pravé hýždě a zad, povrchní ranku vpravo na zádech, zástřel pravé nohy se vstřelem, M. K., hlubší oděrku na levé tváři, povrchní oděrku na přední straně krku, 4 drobné oděrky na levé straně hrudníku a oděrku levého bérce, Z. K., tržnou ránu o délce 0,5 cm na pravém koleni a několik ranek o velikosti 1 mm v oblasti pravé dolní končetiny a J. N., drobný strup nad pátou záprstní kůstkou pravé nohy, přičemž v době výbuchu se v restauraci v sektoru A nacházelo nejméně 8 hostů a obsluhující personál, kteří byli bezprostředně ohroženi na životě v případě, že by je střepiny z granátu zasáhly do oblasti očí, odkud mohly následně proniknout do očnice a případně i mozku, k čemuž nedošlo pouze náhodou, a tímto jednáním způsobil poškozené s. r. o. U. Č. L., S., P. na zařízení restaurace škodu ve výši 64.241,- Kč , a pod bodem 2) výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době si nezjištěným způsobem opatřil a přechovával v P., bez příslušného povolení, až do 9. 7. 2009, ruční obranný časovaný granát s označením F1 . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 179 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 1.750,- Kč, Generali pojišťovně, a. s., částku 64.241,- Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku 27.673,- Kč. Další poškození byli se svým nárokem na náhradu škody odkázáni podle § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 1 To 154/2010, jímž podané odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 8. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. M. následně dovoláním , které zároveň směřovalo i proti výroku o vině pokusem trestného činu obecného ohrožení podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, nevykazuje všechny obligatorní zákonné znaky výše uvedeného pokusu trestného činu obecného ohrožení, jak ho chybně právně posoudily soudy obou stupňů. Poukázal na to, že pachateli je nezbytné prokázat úmysl nebo nedbalost směřující k tomu, aby vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu. Podle jeho přesvědčení mu však žádné zavinění prokázáno nebylo. To ani nebylo možné, protože ve skutečnosti nebyl veden úmyslem vyvolat obecné ohrožení ani někomu ublížit, natož někoho usmrtit. Zároveň nemohlo jít ani o případnou nedbalost, neboť chtěl spáchat sebevraždu, a proto nastavil levou stranu svého těla ke granátu tak, aby exploze ublížila či způsobila smrt výlučně jemu a nikoli dalším osobám. Že motivem a cílem jeho jednání byla právě sebevražda, lze na základě provedených důkazů spolehlivě dovodit. V této souvislosti dovolatel poukázal především na vyjádření znalce z oboru pyrotechnika, který uvedl, že nejvíce ohroženým subjektem byla právě osoba, která granát odpálila. Dovolatel zároveň odmítl závěr znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, že v jeho případě mělo jít o pokus tzv. rozšířené nebo demonstrativní sebevraždy. V takovém případě by nevystavil riziku především sám sebe. Ve skutečnosti však utrpěl velmi rozsáhlá zranění, jež si vyžádala nemocniční léčení.

Své dovolání uzavřel obviněný konstatováním, že pokud soudy přes výše uvedené výhrady dospěly k závěru, že spáchal trestný čin obecného ohrožení, potom měly jeho čin posoudit podle ustanovení § 180 tr. zák. jako jednání nedbalostní a uložit mu tomu odpovídající trest. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání vyhověl a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 1 To 154/2010, i další rozhodnutí na ně obsahově navazující a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, jemuž byl doručen dne 8. 12. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání, ačkoliv přípisem ze dne 14. 12. 2010 bylo dovolacímu soudu sděleno, že předmětné vyjádření bude zasláno do 25. 1. 2010 Pozn. : míněno zřejmě do 25. 1. 2011. , resp. že pro to je reálný předpoklad. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný M. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na výše vyložený obsah ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ty námitky dovolatele, jimiž napadá způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci, především pokud jde o jeho pohnutku k odpálení granátu a samotnou techniku provedení činu. Dovolatel zásadně nesouhlasí se soudy zjištěným skutkovým stavem věci a nabízí vlastní verzi skutkového děje, podle níž časovaný obranný granát přivedl k explozi výlučně v úmyslu zabít pouze sám sebe a počínal si tak, aby se nikomu z osob přítomných v restauraci nic nestalo (tlumil účinky výbuchu vlastním tělem). Především s tím pak ve smyslu použitého dovolacího důvodu spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným pokusem trestného činu obecného ohrožení podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. Dovolatel se tedy podaným mimořádným opravným prostředkem z větší části domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil částečně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - výjimečně nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatel jednal pouze v úmyslu usmrtit sám sebe, a proto kryl kufřík s odjištěným granátem uvnitř vlastním tělem, tak aby vyloučil či minimalizoval riziko ohrožení zdraví či života dalších osob přítomných toho času v restauraci, kde se rozhodl svůj záměr uskutečnit. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy podrobně vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň přesvědčivě vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. S výše zmiňovanou obhajobou dovolatele se náležitě vypořádal a vysvětlil, proč jeho verzi, že se snažil zabránit závažnějším následkům výbuchu nastavením svého těla, neuvěřil. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a jeho skutkovým zjištěním žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. řádně a výstižně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnou skutkovou argumentací obviněného (viz str. 11, 12 odůvodnění napadeného usnesení), jakou později uplatnil i v rámci svého mimořádného opravného prostředku (dovolání). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav věci v dovolatelem namítaném směru povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil právně relevantně pouze námitkou, že zjištěný skutek nevykazuje všechny znaky pokusu trestného činu obecného ohrožení podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. a že jej bylo možno pro absenci subjektivní stránky (zavinění ve formě úmyslu) - právně posoudit maximálně jako trestný čin obecného ohrožení podle § 180 tr. zák. (obecné ohrožení z nedbalosti).

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je předně zapotřebí poznamenat, že trestný čin obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu mimo jiné tím, že způsobí škodlivý účinek výbušnin a tímto jednáním způsobí úmyslně smrt . Pokusu tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. se pachatel dopustí jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, kdy pachatel jedná v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde.

Se zřetelem k povaze námitek dovolatele je třeba zdůraznit, že k závěru o existenci úmyslného zavinění podle § 179 zák. nestačí jenom zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo způsobit obecné nebezpečí. Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý (§ 4 písm. a/ tr. zák.) či nepřímý (§ 4 písm. b/ tr. zák.) zároveň směřoval k vyvolání obecného nebezpečí. Musí tedy zahrnovat vydání většího počtu lidí v nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví nebo vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu; a v případě následku předpokládaného v odst. 3 písm. a) § 179 odst. 3 tr. zák. usmrcení alespoň jedné osoby. Pro obě formy úmyslného zavinění je pak společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky srov. např. V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003, Eventuální úmysl tedy vždy obsahuje prvek vůle. Proto je u trestného činu obecného ohrožení podle § 179 tr. zák. třeba vycházet z vyhodnocení okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého a především jak účinného prostředku bylo použito, zda si pachatel k útoku záměrně zvolil místo, kde se shromažďuje větší počet osob apod.

Ve výše uvedených souvislostech je dále nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, P. Šámal Trestní zákon, Komentář, (P. Šámal, F. Púry, S. Rizman) 5. přepracované vydání 2003, C.H.BECK Praha, str. 48, v Komentáři k trestnímu zákonu upozorňuje na to, že v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Jedná se tedy o aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku.

Při správném posouzení otázek úmyslného zavinění se zpravidla nelze obejít bez spolehlivého zjištění, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému jednání (činu) veden. V právní nauce se zdůrazňuje, že význam motivu (pohnutky) trestného činu je v trestním právu značný, třebaže motiv jen výjimečně charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Nebyl-li zjištěn motiv trestného činu, je tím nepochybně ztíženo rozhodnutí o vině. Teprve motiv trestného činu dokresluje jeho konkrétní povahu a pomáhá objasnit jeho příčinu. srov. V. Solnař, Academia Praha 1972, str. 246 Naproti tomu nepodaří-li se z dostupných důkazů spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému činu veden, nelze z toho mechanicky usuzovat na absenci jeho úmyslu, jestliže je tento jeho úmysl dostatečně zřejmý z ostatních okolností činu, zejména ze způsobu provedení útoku, použitého prostředku, volby místa, kde se shromažďuje větší počet osob apod.

V posuzovaném případě soudy shora uvedené zásady neporušily.

Skutkový stav věci popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v jeho odůvodnění, z něhož pak soudy obou stupňů při hmotně právním posouzení jednání (skutku) dovolatele vycházely, lze stručně shrnout tak, že dovolatel dne 9. 7. 2009 kolem 21.50 hod. vešel do restaurace U. Č. L. na ulici S. v P. s koženkovým kufříkem, do nějž předtím vložil ruční obranný časovaný granát s typu F1. V restauraci, v níž bylo v tu chvíli přítomno minimálně dalších 20 hostů a obsluhující personál, se posadil do sektoru A , v němž se v tu chvíli nacházelo nejméně 8 hostů. Tam kufřík s granátem položil na podlahu ke zdi a poté jej kolem 22.30 hod. aktivoval vytažením jistících pojistek, v důsledku čehož došlo k následné explozi. Střepiny granátu zasáhly část přítomných hostů v sektoru A a obsluhujících zaměstnanců restaurace, jímž způsobily v rozsudku specifikovaná zranění. Tito hosté a zaměstnanci přitom podle zjištění soudů byli bezprostředně ohroženi na životě pro případ, že by je střepiny zasáhly do oblasti očí a následně pronikly případně i do mozku. Příznivou shodou okolností (tj. nezávisle na dovolatelově vůli) ke způsobení smrtelného následku nedošlo.

Dovolateli bylo přitom nepochybně známo - což ostatně sám ve své výpovědi před soudem potvrdil - že jím použitý prostředek je hromadně účinná zbraň, tedy zbraň svou povahou určená k tomu, aby na jediné použití (exploze) zranila nebo usmrtila větší počet lidí. Tuto velmi účinnou a nebezpečnou zbraň s teoreticky uvažovanou ranivostí do vzdálenosti 100 200 metrů dovolatel použil v omezeném prostoru restaurace (resp. jejího sektoru A ), kde se mimo něho nacházelo v jeho blízkosti minimálně dalších 8 osob. Při jemu dobře známých účincích granátu zároveň musel vědět, a to i v případě, že by jeho primárním motivem byla údajná sebevražda, že svým úmyslným jednáním (tj. vyvoláním exploze) bezprostředně vystavuje v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nejen sebe samého, ale i ostatní přítomné, a že může - přestože granát byl umístěn v kufříku - další osoby poranit či usmrtit. Podle zjištění soudů zároveň neučinil nic, co by svědčilo o jeho proklamované snaze účinkům výbuchu zabránit nebo je alespoň zmírnit.

Protože dovolatel jednal se znalostí všech výše uvedených rozhodných skutkových okolností (především pokud jde o volbu místa činu a použitý prostředek), je možno bez pochybností dovodit, že přivedl-li záměrně k výbuchu ruční granát v restauraci obsazené větším počtem osob, pak tato skutečnost dostatečně svědčí jak o jeho vědomí, že vydává lidi v nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti a že smrt může i reálně způsobit, tak zároveň o dostatku jeho vůle takový následek (účinek) přivodit vlastním jednáním. Dovolatelovo jednání zároveň výrazně vybočuje z mezí pouhé (byť tzv. nepravé) lhostejnosti. Názor, že inkriminovaný čin (skutek) měl být právně posouzen maximálně jako (nedbalostní) trestný čin obecného ohrožení podle § 180 tr. zák., proto Nejvyšší soud nesdílí.

Jestliže soudy obou stupňů dovodily, že úmyslné zavinění dovolatele (§ 4 tr. zák.) zahrnovalo všechny zákonné znaky pokusu trestného činu obecného ohrožení podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., je - z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích - tento právní závěr zcela správný. To znamená, že jejich rozhodnutí nejsou zatížena dovolatelem vytýkanými vadami.

Lze tedy uzavřít, že dovolání obviněného M. M. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části pak nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. Proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler