3 Tdo 663/2011
Datum rozhodnutí: 24.05.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.




3 Tdo 663/2011 -22 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. května 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. Ř. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 2010, č. j. 3 To 863/2010-186, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 44/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 8. 2010, č. j. 7 T 44/2010-159, byl obviněný J. Ř. vinným jednak trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) a jednak trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 9. 7. 2009 v době od 07:35 hodin do 07:42 hodin v Č. B. v ulici Z. nejprve se slovy Ty zmrde, já tě zabiju, k soudu se ani nedoplazíš poškodil vozidlo tovární značky Citroën Xsara Picasso, ve kterém seděl jeho vlastník J. B., a to tím způsobem, že nožem udeřil do skleněné výplně levých předních dveří a kopl do levého zpětného zrcátka, které tímto poškodil, a poté, co J. B. otevřel dveře vozidla a okřikl jej, co si to dovoluje a zda se nezbláznil, fyzicky ho napadl tím způsobem, že ho opakovaně udeřil rukou sevřenou v pěst do levé strany hlavy a snažil se jej kopnout, dále se naklonil do vnitřního prostoru vozidla, J. B. z ruky vytrhl mobilní telefon zn. Nokia 6310i a odhodil ho do vzdálenosti asi 20 m od vozidla, čímž poškodil zadní kryt mobilního telefonu, a poté poodešel; J. B. proto vystoupil z vozidla a šel si pro odhozený mobilní telefon, když v tu chvíli ho uchopil za ruku a košili se slovy, že se půjdou projít, a táhl ho proti jeho vůli směrem k ulici B. N., přičemž když se J. B. pokoušel vysmeknout, opět ho udeřil třemi údery otevřenou dlaní do oblasti hlavy a pevněji ho uchopil; následně poblíž křižovatky ulic V. a G. se J. B. podařilo ze sevření vytrhnout a utéct, a takovým jednáním obviněný v poškozeném J. B. vyvolal důvodnou obavu o vlastní život a zdraví, způsobil mu poranění spočívající ve zhmoždění levé spánkové krajiny a poškozením vozidla a mobilního telefonu mu způsobil škodu ve výši nejméně 3.550,- Kč . Za tuto trestnou činnost byl obviněnému podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému J. B., na náhradě škody částku 5.628,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 12. 2010, č. j. 3 To 863/2010-186, tak, že se podle § 256 tr. ř. zamítá jako zjevně neopodstatněné. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 12. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel připustil, že pod jím uplatněným důvodem dovolání je obecně možné vytýkat pouze vady hmotně právní a nikoliv napadat způsob hodnocení důkazů soudy či rozsah provedeného dokazování. Připomněl však, že i v dovolacím řízení je možný zásah do skutkových zjištění, pokud jsou v zásadním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Právě takový nesoulad je podle jeho názoru dán i v jeho trestní věci. Dovolatel v této souvislosti uvedl, že formulace skutku ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o průběh incidentu, vychází z výpovědi poškozeného J. B. v hlavním líčení, když žádný přímý svědek údajného napadení poškozeného nebyl v průběhu trestního řízení zjištěn. Popis skutku ve výroku rozsudku je však nepřesný, zjednodušující a z části přímo odporující obsahu výpovědi poškozeného. Pokud by totiž skutková věta odpovídala tomu, jak napadení popsal poškozený, bylo by zřejmé, že dovolatel na něj vzhledem ke svému zdravotnímu postižení takovým způsobem vůbec zaútočit nemohl. Dovolatel přitom popřel, že by se s poškozeným v inkriminovaný den vůbec setkal a že by ho snad dokonce napadl. Soud prvního stupně však přes uvedenou námitku rozhodl o jeho vině, aniž by svědeckou výpověď poškozeného hodnotil ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům, zejména pokud jde o znalecký posudek z oboru soudního lékařství. V něm jednak znalec vyloučil, že by dovolatel byl schopen při údajném napadení použít levou ruku, držet v ní nůž, přetahovat se s poškozeným o dveře auta, vytrhnout mu mobilní telefon nebo ho udeřit pěstí, a jednak uvedl, že zranění poškozeného nemuselo nutně vzniknout jenom úderem pěstí či otevřenou rukou. Soud nehodnotil objektivně ani skutečnosti vyplývající z úředního záznamu podepsaného policistou S. K., ze kterého vyplývá, že svědek B. oznámil policii své údajné napadení bez označení obviněného a teprve po příjezdu policejní hlídky na místo měl označit konkrétní osobu, která na něj měla útočit. Jednání poškozeného popisované svědkem V. G., který uvedl, že nějaký muž k němu přišel do prodejny a žádal o možnost použít telefon, poté však odešel, aniž by telefon použil, a volal ze svého mobilu, si soud vysvětlil hypotézou, že poškozený po napadení mohl být v šoku. Takový šok ovšem znalec vyloučil vzhledem ke zjištěným bezvýznamným zraněním u poškozeného. Dovolatel vyjádřil nesouhlas i se závěrem soudu o nevěrohodnosti výpovědi jeho manželky R. Ř., pokud uvedla, že ho neinformovala o konání soudního jednání v inkriminovaný den. Podle dovolatele nebylo především prokázáno, že se v blízkosti soudu vůbec nacházel, přičemž i za předpokladu, že by před soudem skutečně byl a zahlédl projíždějícího poškozeného, nemohl ho vzhledem ke značné vzdálenosti sledovat pěšky až na místo, kde nakonec zaparkoval. Soud podle dovolatele nevzal v úvahu ani to, že poškozený jako profesionální vymahač dluhů, který mj. měl pohledávky i vůči jeho manželce, ho mohl sám sledovat a být tak informován o tom, že přicestoval z Rakouska do České republiky, byť za zcela jiným účelem, a celé napadení zinscenovat. Z výše uvedených důvodu lze proto ve vztahu k právní kvalifikaci dovolatelova jednání jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. považovat za velmi pochybnou pravdivost tvrzení poškozeného, že dovolatel svůj útok proti němu provázel slovy já tě zabiju, k soudu se ani nedoplazíš . V rozporu s tím, že tento výrok měl podle soudů vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o život a zdraví, přesto poškozený měl za této situace zcela nelogicky otevřít dveře svého auta. Při posuzování důvodnosti jeho obav soudy nepřihlédly ani k tomu, že podstatnou součástí výdělečné činnosti poškozeného je vymáhání pohledávek, kdy taková osoba musí být přinejmenším psychicky připravena i na odpor osob, u kterých pohledávky vymáhá.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 To 863/2010, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 7 T 44/2010, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně (resp. zde samosoudkyní) za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 21. 4. 2011. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 28. 4. 2011 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný J. Ř. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů pak vytknul, že závěr o jeho vině trestnými činy výtržnictví a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů, zejména na nevěrohodném svědectví poškozeného J. B. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily výpověď poškozeného i další důkazy k jeho tíži, ačkoliv takové hodnocení nebylo namístě. V důsledku toho mělo být vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který zjevně neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako trestných činů podle § 197 odst. 1 tr. zák. a § 202 odst. 1 tr. zák., když výsledky provedeného dokazování podle něj takový závěr nedovolovaly.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že podaný mimořádný opravný prostředek byl ve skutečnosti uplatněn na procesním a nikoli hmotně právním základě, když primárně je v něm zpochybňováno hodnocení důkazů provedené oběma soudy (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Námitky v něm obsažené tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k žalovanému skutku za prokázané (viz zejména str. 5 - 7 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v zásadě žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, pak (po doplnění dokazování výslechem znalce MUDr. Františka Vorla) plně navázal, což v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky stejnými skutkovými námitkami obviněného, jaké uplatnil v nyní projednávaném dovolání a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč považoval skutkové závěry soudu prvního stupně za správné, resp. proč nehodnotil usvědčující výpověď poškozeného za smyšlenou a proč nepřisvědčil obhajobě obviněného (viz str. 3, 4 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

Namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy přitom dovolatel nijak relevantně neodůvodnil ani vlastním rozborem výsledků dokazování, v jehož rámci mj. zdůrazňoval v rozsudku uvedenou skutkovou okolnost, že poškozený měl v rozhodné době otevřít dveře svého auta a tím dát zřetelně najevo, že údajný útok v něm žádnou důvodnou obavu o život či zdraví ve skutečnosti nevzbudil. Tato námitka totiž zjevně vychází ze zjednodušující interpretace soudy učiněných skutkových zjištění, podle nichž poškozený pouze pootevřel dveře auta na cca 20 až 30 cm, aby dovolatele poškozujícího jeho vůz okřikl, a poté se je ihned snažil zase zavřít, což se mu již nepodařilo. V rámci své výpovědi u hlavního líčení dne 16. 6. 2010 poškozený k dotazu samosoudkyně navíc jednoznačně uvedl, že byl ze způsobu útoku obviněného (viz výrok rozsudku) otřesen a měl obavu, co bude dál .

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. Ř. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. května 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler