3 Tdo 658/2003
Datum rozhodnutí: 25.06.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 658/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2003 o dovolání podaném obviněným M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 9 To 508/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 5 T 130/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 T 130/2001, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který spáchal se spoluobviněnou R. K. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., přičemž tohoto trestného činu se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a který po skutkové stránce spočíval v tom, že v P. dne 20. 5. 2001 v době kolem 02.00 hodin, ve svém bytě, kam vylákal poškozeného J. M., nejprve obžalovaný H. poškozeného fyzicky napadl úderem pěstí zezadu do hlavy, přičemž poškozený upadl na zem a následně mu obžalovaný H. vytáhl z kapsy kalhot peněženku s finanční částkou 3.300,- Kč, kterou poté odhodil směrem k obžalované K., která ležela na pohovce, avšak poškozený jí vytrhl peněženku z ruky a schoval si ji do bundy, načež byl obžalovaným H. opětovně fyzicky napaden, a to údery vodítkem na psa do oblasti hlavy a zároveň na něj obžalovaný H. štval svého psa slovy ber ho a poté ho bil opakovanými údery pěstí do obličeje a hrudníku, přičemž poškozenému byl znemožněn únik z bytu, neboť byly uzamčeny vchodové dveře do bytu a nenašel své boty, když poté poškozený několikrát žádal o to, aby mohl byt opustit, což mu nebylo umožněno, přičemž obžalovaná K. v této chvíli uchopila kuchyňský nůž a poškozenému vyhrožovala slovy pokud nám nedáš všechny peníze, tak tě zabiju , načež kuchyňský nůž pozvedla jakoby v úmyslu poškozeného bodnout, na to se poškozený dostal do obývacího pokoje a do dalšího pokoje, přičemž byl obžalovaným H. neustále napadán opakovanými údery vodítkem na psa a následně poškozený otevřel okno a vzhledem ke skutečnosti, že se k němu obžalovaní blížili a obžalovaná K. měla nůž v ruce, v obavách z dalšího fyzického napadení, vyskočil z okna bytu na ulici a v důsledku tohoto skoku utrpěl zranění spočívající ve zlomenině patních kostí na obou dolních končetinách, v důsledku těchto zranění byl minimálně po dobu 2 měsíců omezen v obvyklém způsobu života, když nemohl vůbec chodit když tohoto jednání se dopustil obžalovaný H. přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň město, ze dne 17. 7. 1991, sp. zn. 3 T 48/91, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku, když trest vykonal 12. 10. 1996. Za tento trestný čin byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. M. odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali oba obvinění rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 9 To 508/2002, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 T 130/2001, ve výrocích o trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl ohledně obviněného M. H. znovu tak, že mu podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let a pro jeho výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Tento rozsudek spolu s nezrušenou částí rozsudku soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 19. 11. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 9 To 508/2002, podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. dovolání, směřující proti výroku o vině i proti výroku o trestu, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především namítl, že se předmětné trestné činnosti nedopustil, a že se skutkovým stavem věci, jak jej podle rozsudků zjistily soudy obou stupňů, nelze souhlasit, neboť při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a dále pak k porušení zásady in dubio pro reo. Toto tvrzení dovolatel opřel o vlastní rozbor jednotlivých důkazů, jež byly ve věci provedeny a na uvedeném základě pak vyslovil nesouhlas se skutkovými a právními závěry obou soudů. Podle přesvědčení dovolatele nebylo spolehlivě prokázáno zejména to, že násilí, jehož se měl vůči poškozenému údajně dopustit, bylo vykonáno v úmyslu zmocnit se cizí věci. Lze tudíž dovodit, že po právní stránce nemohlo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jestliže nebyl naplněn základní znak jeho skutkové podstaty. Dovolatel současně uvedl, že za předpokladu prokázání úmyslu krádeže v okamžiku, kdy poškozenému vytrhl peněženku z ruky, mohlo jít nejvýše o pokus trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, písm. c), d) tr. zák.

Dovolatel dále namítl, že vady výroku o vině měly za následek i vadný výrok o trestu. V uvedené souvislosti poukázal na to, že byl nesprávně označen za zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák., když oba soudy vycházely z toho, že byl pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 17. 7. 1991, sp. zn. 3 T 48/91, ačkoliv doba deseti let, která uplynula mezi tímto odsouzením (nikoliv od vykonání trestu) a nyní posuzovaným trestným činem, ani okolnosti tohoto činu použití § 41 odst. 1 tr. zák. neodůvodňovaly. Znak odsouzení přitom nelze zaměňovat s potrestáním, jímž je nutno rozumět výkon trestu. Tato vada pak podle dovolatele vedla k tomu, že při ukládání trestu bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák.

Vzhledem ke shora konstatovaným důvodům obviněný v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a ve věci sám rozhodl nebo ji vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolacímu soudu nebylo k dnešnímu dni doručeno případné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.).

Obviněný M. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti uvedené v § 265d odst. 2 věta první tr. ř. a v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v prvé řadě přezkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávané věci však obviněný své dovolání opřel především o tvrzení, že soudy obou stupňů se při objasňování otázek týkajících se jeho viny neřídily ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., dostatečně se nevypořádaly s provedenými důkazy a v pochybnostech je nesprávně vyhodnotily k jeho tíži. Podle přesvědčení dovolatele přitom z výsledků dokazování reálně vyplýval skutkový stav věci, jenž (pokud by byl správně zjištěn) vylučoval, aby skutek mohl být posouzen jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován zejména v porušení procesních zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. v nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, s nímž dovolatel následně spojuje vadné právní posouzení skutku. Dovolatel se tak ve skutečnosti domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02). Pokud by bylo dovolání podáno výlučně se shora uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval Nejvyšší soud podané dovolání za právně relevantní pouze v té části, v níž dovolatel namítl, že jej oba soudy označily za zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák., a tento svůj vadný právní názor založily na zjištění, že byl pro stejný zvlášt závažný úmyslný trestný čin již v minulosti potrestán, přestože v posuzovaném případě od jeho odsouzení uplynula doba deseti let.

V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že podle § 41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Za zvlášť závažné úmyslné trestné činy se podle § 41 odst. 2 tr. zák. považují trestné činy uvedené v ustanovení § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, u nichž je horní hranice trestní sazby nejméně osm let. Podle těchto kritérií je trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. zvlášť závažným úmyslným trestným činem. Dále je nutno poznamenat, že potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud odsouzení již nebylo zahlazeno nebo s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení. Pokud jde o materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy, zákon uvádí jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti zvýšen, mj. dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Délku této doby zákon nevymezuje a nelze ji ani paušálně stanovit. Vždy bude záležet na posouzení okolností konkrétního případu. Přitom vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení bude vždy nutno hodnotit i délku doby, která uplynula od posledního výkonu trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu trestu měl pachatel značně omezenou možnost trestnou činnost opakovat. V rámci posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je u pachatele dále nutno hodnotit jak závažnost trestné činnosti, za kterou byl potrestán, tak způsob jeho života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty.

Podle tzv. skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně se obviněný M. H. inkriminovaného činu dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 17. 7. 1991, sp. zn. 3 T 48/91, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku, když trest vykonal 12. 10. 1996. Z tohoto zjištění vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Plzni v řízení o řádném opravném prostředku (odvolání) obviněného. Poněvadž námitky uplatněné již v odvolání směřovaly i vůči správnosti aplikace ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., zabýval se soud druhého stupně nejen formálními podmínkami zvlášť nebezpečné recidivy, ale (nad rámec rozsudku soudu prvního stupně) též nezbytnými podmínkami materiálními. Svá zjištění a následné právní závěry pak podrobně rozvedl na str. 8 a 9 napadeného rozsudku. Poněvadž odvolací soud postupoval podle všech rozhodných hledisek, na která v předcházejícím odstavci poukázal Nejvyšší soud, lze jeho hmotně právní závěry, tj. že obviněný spáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista (§ 41 odst. 1 tr. zák.), považovat za právně bezchybné a odpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci. V uvedeném směru proto nebylo možno výtkám dovolatele přiznat jakékoliv opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. H. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 25. června 2003

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler