3 Tdo 657/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: čl. 329 odst. 1 písm. a) tr. zák., čl. 331 § 3 odst. 3 písm. b) tr. zákoník



3 Tdo 657/2013-24
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2013 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. Z. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 6 To 385/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 177/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. M. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 18 T 177/2010 , byl obviněný Ing. M. Z. uznán vinným jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), ve znění účinném do 30. 11. 2011, jednak zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, a to na podkladě skutkových zjištění spočívajících v tom, že ve V., okres Z., dne 10. 6. 2010 kolem 9.00 hodin na M. n.. jako příslušník Celní správy ČR pověřený plněním funkce kontrolního orgánu na úseku dodržování zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, po podpisu Protokolu o kontrole na úseku zaměstnávání cizinců podle zákona o zaměstnanosti , sepsaným v souvislosti s kontrolou provedenou dne 7. 6. 2010 ve smyslu § 126 odst. 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole v asijském bistru K. S. ve Z. na ul. G. na autobusovém nádraží, požadoval po panu L. N., nar., provozovateli asijského bistra K. S., finanční částku nejprve ve výši 20.000,- Kč, potom ve výši 15.000,- Kč a nakonec ve výši 10.000,- Kč jako úplatek za to, že neoznámí příslušným úřadům údajné nedostatky zjištěné při kontrole tohoto bistra dne 7. 6. 2010, přičemž ve výše uvedeném protokole žádné nedostatky nekonstatuje, po telefonické domluvě došlo k předání požadované finanční hotovosti ve výši 10.000,- Kč panem L. N. obžalovanému Ing. M. Z. dne 24. 6. 2010 v době mezi 13.35 hodin a 13.55 hodin ve V. na M. n.. a takto obžalovaný Ing. M. Z. jednal v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů .

Za to byl odsouzen podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 (tři a půl) roku. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a bezpečnostních sborech s rozhodovací pravomocí na dobu 4 (čtyř) let.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 18 T 177/2010, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozsudku. O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 6 To 385/2012 , a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 6 To 385/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 883 884, doplnění č. l. 885 - 892), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, kdy o odvolání bylo rozhodnuto v odvolacím řízení v rozporu s procesními ustanoveními, ač byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný uvedl, že má především výhrady ke skutkovým zjištěním soudů, kdy tato jsou dle jeho názoru v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Má za to, že hodnocení provedených důkazů je v rozporu se zásadami formální logiky, kdy nesouhlasí s tím, že by byla jeho obhajoba vyvrácena, naopak je přesvědčen, že veškeré provedené důkazy byly hodnoceny důsledně v jeho neprospěch. Zejména pak ve věci pořízený jediný objektivní důkaz, kterým je prostorový odposlech průběhu schůzky, kdy tento byl soudem hodnocen v tom smyslu, že oznamovatel při jednání pouze reagoval na to, že mu předložil smlouvy, které si měl obviněný údajně připravit jako případné alibi. Soud tak smlouvy hodnotil jen jako krytí, ale již se nezabýval faktem, že o akci policie věděl obviněný až v okamžiku, kdy byl zadržen a v době následné, do dané doby není z odposlechu ani z ničeho jiného zřejmé, že by o akci policie věděl, tedy neměl důvod smlouvy použít jako krytí. Z odposlechu je zřejmé, že k podpisu smluv, které na schůzku přinesl, byli účastníci schůzky předem přizváni. Obviněný je toho názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi tímto jediným objektivním důkazem a skutkovými závěry, kdy prostorový odposlech jednoznačně dokládá, že platba proběhla za vyhotovené smlouvy, přičemž soud prvního stupně se nezabýval právním hodnocením toho, zda přijetí platby za smlouvy je trestným činem či nikoliv (když v žádném případě by nemohlo jít o trestný čin přijetí úplatku). Odvolací soud pak tento nesprávný závěr neopravil. Současně se soudy nijak nezabývaly skutečností, že smlouvy, které vzaly za vyvracející obhajobu, jsou antidatované, resp. zmanipulované, kdy po kontrole dne 7. 6. 2010 byly dne 10. 6. 2010 podepsány kontrolní protokoly, přičemž písemná smlouva o sdružení je datována až dnem 12. 6. 2010, tedy zjevně po skončení kontroly.

Obviněný dále namítl, že je přesvědčen, že když kontrolované osobě opatřil texty předmětných smluv, nejednal v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1, písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen zákon č. 361/2003 Sb. ), neboť v dané situaci nebyl úřední osobou a ani nejednal v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. Jinými slovy se tedy nemohl dopustit uvedeného přečinu a ani zločinu, neboť výkon pravomoci úřední osoby skončil právě podpisem protokolu o kontrole, čímž současně skončil výkon obstarávání věci obecného zájmu, a tedy následným jednáním nemohlo dojít k překročení pravomoci úřední osoby, ani k žádosti o úplatek. Obviněný uvedl, že je třeba rozlišovat mezi výkonem služby a výkonem pravomoci, kdy tyto pojmy nelze zaměňovat či ztotožňovat. V projednávané věci byla výkonem pravomoci jeho osoby provedená kontrola, která skončila podpisem protokolu o kontrole a veškeré následující by se dalo hodnotit tak, že těžil z naskytnuté příležitosti či svého postavení. Připustil, že takovéto jednání by mohlo být kázeňským proviněním, tedy porušením řádného výkonu služby. V této souvislosti obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 466/2010). K naplnění skutkové podstaty ani jednoho z trestných činů, pro které byl uznán vinným, tedy nedošlo, neboť nebyla naplněna jejich objektivní stránka. S tím souvisí i námitka neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe.

Obviněný závěrem uvedl, že celá záležitost se mu jeví tak, že oznamovatel mohl situaci od počátku cíleně vyvolat v zájmu jiných osob, kterým mohla být osoba obviněného nepohodlná, s cílem jeho profesní likvidace. V této souvislosti poukázal na nestandardní vyšetřovací postup, kdy vyšetřování vedla expozitura B., přestože se událost udála ve Z., a na propojenost osob zúčastněných na celé věci.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 6 To 385/2012, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 18 T 177/2010, a to v celém rozsahu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ).

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky
od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Uvedla, že se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu v tom, že obviněný vůči poškozenému vystupoval jak úřední osoba, jejíž konkrétní pravomoc ve vztahu ke kontrole ze dne 7. 6. 2010 sice formálně skončila, nicméně svými sděleními poškozenému, kdy se zmiňoval právě o této kontrole a o údajných nedostatcích při nich zjištěných, na tuto navázal, v této pokračoval, čímž právě porušil, či překročil svoji pravomoc úřední osoby. V souvislosti s tímto překročením svých pravomocí navíc žádal pro sebe úplatek, tedy určité plnění, které mu nepřináleželo, a které mělo pro poškozeného zajistit určité neoprávněné výhody, pokud by tedy provedená kontrola skutečně odhalila nějaké nedostatky. Dle státní zástupkyně se obviněný svými námitkami domáhá pouze odlišného způsobu hodnocení základních důkazů, tedy vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové odlišnosti.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 6 To 385/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. M. Z. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, stejně jako zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to konkrétně absencí objektivní stránky uvedených trestných činů, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně učinil tak způsobem neregulérním, kdy uplatněné dovolací námitky obviněného směřují zejména do oblasti důkazní situace, resp. od důkazní situace se odvíjejících skutkových zjištění.

Obviněný soudům vytýká jak nesprávné hodnocení důkazů (zejména prostorového odposlechu průběhu schůzky, předložených smluv, které označil za zmanipulované, a spadá sem i obecná námitka, že důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadami formální logiky), tak i vadná skutková zjištění z nich vyplývající (obecná námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zejména pak průběhu schůzky dne 10. 6. 2010, a toho, zda se jednalo o výkon pravomoci úřední osoby či nikoli, resp. zhodnocení otázky, zda se jednalo o pokračování prohlídky započaté dne 7. 6. 2010 či zda obviněný již vystupoval jako osoba bez úřední pravomoci; dále námitka stran částky 10.000,- Kč a jejího účelu, tedy zjištění stran toho, zda se skutečně jednalo o úplatek či o platbu za zprostředkované smlouvy), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že v rámci dokazování nebylo prokázáno, že by jednal z pozice úřední osoby) a vlastní verzi skutkového stavu věci , kdy poukazuje na to, že z jediného objektivního důkazu, kterým byl prostorový odposlech schůzky, je zcela zřejmé, že k podpisu smluv, které přinesl, byli účastníci schůzky předem vyzváni, kdy současně v dané chvíli nejednal jako úřední osoba, tedy nevykonával svou pravomoc, která skončila provedením kontroly a podepsáním protokolu o kontrole, čímž současně skončil výkon obstarávání věci obecného zájmu, a tedy následným jednáním nemohlo dojít k překročení pravomoci úřední osoby, ani k žádosti o úplatek, a současně uvádí, že se mohlo jednat o účelovou diskreditaci ze strany oznamovatele a osob kolem něho.

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Ing. M. Z. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému znalci či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky obviněného stran jednotlivých znaleckých posudků a výpovědí znalců). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

O námitkách proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z jeho základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). S ohledem na výše uvedené však obviněným uplatněná námitka o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními učiněnými orgány činnými v trestním řízení a provedenými důkazy, na jejímž základě může výjimečně Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, neobstojí. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Odvolací soud uvedl, že pokud jde o procesní stránku věci, v dosavadním řízení byla respektována všechna relevantní ustanovení trestního řádu, především pak ta, jejichž účelem je zabezpečit řádné objasnění věci a právo obžalovaného na obhajobu , procesní pochybení tedy odvolací soud neshledal (str. 2 napadeného usnesení). Pokud jde o skutková zjištění, i zde se odvolací soud ztotožnil se závěry nalézacího soudu a uvedl, že v projednávané věci se nejedná o případ extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a závěry nalézacího soudu, a obviněný se v rámci řádného opravného prostředků toliko dožaduje jiného hodnocení provedených důkazů, a to hodnocení pro sebe výhodnějšího. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud již pouze případně reaguje na zjevné nesprávnosti či nezákonnosti. Odvolací soud u samotného konstatování neskončil a zdůraznil, že o vině obžalovaného je přesvědčen i bez ohledu na zmiňovanou zásadu, neboť tato byla provedenými důkazy bezpečně prokázána . Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, které vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (str. 13 až 18 rozsudku nalézacího soudu).

Nalézací soud vycházel nejen z uvedeného prostorového odposlechu, ale také z výpovědí svědků L. N., Ing. V. N. T., L. Z., JUDr. J. K., Ing. T. D., Ing. K. Z., L. Q. B., T. V. K., T. V. T., L. T. H., Mgr. V. T., a listinných důkazů zejména protokolů o kontrole na úseku zaměstnávání cizinců ze dne 10. 6. 2010, smluv o sdružení předložených obviněným a poškozeným, a dalších listinných důkazů.

K námitkám týkající se provedených důkazů Nejvyšší soud obecně uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

Nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný většinu uvedených námitek uplatnil již v rámci své dosavadní argumentace včetně podaného řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi zabýval. K namítaným nedostatkům stran zjištěného skutkového stavu se nalézací soud vyjádřil v rámci odůvodnění zejména na str. 14 až 17, kdy odvolací soud uvedené závěry plně akceptoval. Ke stěžejní námitce, že se nejednalo o výkon pravomoci úřední osoby, tedy, že obviněný nevystupoval vůči oznamovateli z pozice úřední osoby, a tudíž ani nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, pak v rámci přezkumného řízení odvolací soud uvedl, že podstatné je to, že obviněný vůči poškozenému vystupoval jako úřední osoba, jíž konkrétní pravomoc ve vztahu ke kontrole ze dne 7. 6. 2010 sice již vzato formálně skončila, nicméně svými sděleními poškozenému, kdy se zmiňoval právě o této kontrole a o údajných nedostatcích při ní zjištěných, na tuto navázal, v této pokračoval, čímž právě porušil či překročil svoji pravomoc úřední osoby (str. 3 napadeného usnesení). Namítá-li obviněný, že výkon jeho pravomoci skončil podpisem protokolů o provedené kontrole, pak má sice v teoretické rovině pravdu, nicméně není tomu tak za situace, kdy byl nadále s poškozeným v kontaktu, dal mu najevo, že s kontrolou není vše v pořádku (nedostatky u živnostenského oprávnění V. K. T.), což jistě u poškozeného vyvolalo dojem, že kontrola nadále pokračuje, kdy obviněný dle skutkových zjištění naznačil, že by z toho mohly být komplikace (zejména uložení pokuty či případně jiné administrativní opatření), což jistě poškozený mohl vnímat jako ohrožení jeho podnikatelské činnosti, ale že je v jeho možnostech tomuto zamezit, neboť jako kontrolor celního úřadu, tedy jako osoba s vymezenými pravomocemi svěřených jí zákonem, má možnost jím naznačené negativní důsledky nedopustit. Úvahy stran toho, že obviněný možná nebyl s ohledem na svou pozici schopen poškozenému nějaké nepříjemnosti způsobit, je bezpředmětná, neboť subjektivně poškozený vnímal osobu obviněného jako člověka, který byl nadán pravomocí mu svěřenou orgánem státní správy, kteroužto vůči němu uplatňoval v rámci provedené kontroly dne 7. 6. 2010. Tím, že ji vůči poškozenému uplatňoval i po samotném provedení kontroly, kdy naznačoval, že kontrola neproběhla v pořádku a je možnost, že by mohl změnit své závěry stran uvedené kontroly, překročil obviněný pravomoc svěřenou mu zákonem, tedy zneužil své pravomoci coby úřední osoby. Pokud pak pro sebe za toto opomenutí požadoval peněžní odměnu, jednalo se zcela jistě o přijetí úplatku. Sám obviněný uvedl v rámci podaného dovolání, že částku ve výši 10.000,- Kč přijal, nicméně namítl, že se tak stalo za vyhotovení smlouvy o sdružení. Nalézací i odvolací soud se touto stěžejní námitkou pečlivě zabývaly v rámci dokazování a dospěly k závěru, že se jedná o účelovou argumentaci. Existuje zde i hypotetická možnost, že uvedená smlouva o sdružení mohla být jakousi zástěrkou skutečného účelu předání peněz, nicméně takovéto úvahy Nejvyššímu soudu nepřísluší, kdy tento je vázán stabilizovanými skutkovými zjištěními ve věci. Lze přisvědčit obviněnému v tom, že je třeba rozlišovat mezi výkonem pravomoci a výkonem služby. V projednávané věci obviněný vykonával při provádění kontroly dne 7. 6. 2010 svou pravomoc. Přestože na svoji obhajobu uvedl, že nebyly v rámci kontroly zjištěny žádné nedostatky, poškozenému oznámil, že zde určité nedostatky nalezeny byly, ale lze je odstranit, tedy nadále vystupoval z pozice jemu svěřené pravomoci, a tak to také bylo ze strany poškozeného vnímáno. Tvrzením, že možná jen toliko využil situace, bagatelizuje skutečnost, že pravomoc úředních osob je v podstatě přenesenou pravomocí státu, kdy tyto osoby jsou pověřeny úkony, k jejichž výkonu jsou zmocněny zákonem.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Nejvyšší soud poznamenává, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze sankcionovat pachatale. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. M. Z. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata