3 Tdo 652/2007
Datum rozhodnutí: 01.08.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 652/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. srpna 2007 o dovolání obviněného Ing. J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 10 To 80/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 97/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 3 T 97/2006, byl obviněný Ing. J. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 11. 11. 2005 kolem 17.35 hodin, jako řidič osobního automobilu tov. zn. Renault Twingo, se nevěnoval plně řízení, nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a nerespektoval dopravní značení, kterým byl provoz z jeho pohledu jízdy sveden do pravého protisměrného pruhu a vjel do protisměru, kde se střetl s protijedoucím osobním automobilem tov. zn. Škoda Forman, řízeným poškozeným L. Š., který při střetu utrpěl otřes mozku, podvrtnutí krční páteře, tříštivou zlomeninu levé kosti loketní, tržně zhmožděné rány vlasaté části hlavy, levého lokte a pravého bérce, krevní podlitinu hrudníku vlevo, krevní výron pod pouzdro sleziny a kožní oděrky obou kolen, a pro toto zranění byl v běžném způsobu života podstatně omezen po dobu nejméně 3 měsíců, jeho spolujezdkyně A. H. utrpěla otřes mozku, zlomeninu nosních kůstek s krvácením a pohmožděním, pohmoždění levé kyčle, drobné ranky na sliznici dolního rtu a mnohočetné kožní oděrky v oblasti levého bérce, a toto zranění ji v běžném způsobu života podstatně omezovalo po dobu 3 týdnů. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla zároveň uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené A. H., částku 300,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na řízení ve věcech občanskoprávních pak byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. s celým nárokem na náhradu škody odkázána poškozená zdravotní pojišťovna.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 10 To 80/2007, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu ve věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., když předmětný skutek částečně modifikoval tak, že obviněný dne 11. 11. 2005 kolem 17.35 hodin, jako řidič osobního automobilu tov. zn. Renault Twingo, nedostatečně sledoval dopravní situaci, kdy silniční provoz byl převáděn do protisměrné poloviny vozovky a vjel do protisměrného pruhu, kde se střetl s protijedoucím osobním automobilem Škoda Forman, řízeným poškozeným L. Š., který při střetu utrpěl otřes mozku, podvrtnutí krční páteře, tříštivou zlomeninu levé kosti loketní, tržně zhmožděné rány vlasaté části hlavy, levého lokte a pravého bérce, krevní podlitinu hrudníku vlevo, krevní výron pod pouzdro sleziny a kožní oděrky obou kolen a pro toto zranění byl v běžném způsobu života podstatně omezen po dobu nejméně 3 měsíců, jeho spolujezdkyně A. H. utrpěla otřes mozku, zlomeninu nosních kůstek s krvácením a pohmožděním, pohmoždění levé kyčle, drobné ranky na sliznici dolního rtu a mnohočetné kožní oděrky v oblasti levého bérce, a toto zranění ji v běžném způsobu života podstatně omezovalo po dobu 3 týdnů. Podle § 224 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému nově uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému znovu uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, a to na dobu jednoho roku. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené A. H., částku 300,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. H. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená zdravotní pojišťovna odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. 3. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým tento rozsudek napadl ve výroku o vině. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že příčinou inkriminovaného nehodového děje bylo nesprávné dopravní značení. V uvedené souvislosti vyslovil dovolatel přesvědčení, že provedené důkazy jeho obhajobě buď přisvědčují anebo ji nevyvracejí, což znamená, že povinností obou soudů bylo postupovat podle zásady in dubio pro reo a v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch. Dovolatel dále poukázal na to, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí připustil, že dopravní značení v místě nehody bylo zmatečné, a že některé ze směrovacích desek byly umístěny opačně, čímž fakticky naváděly řidiče k jízdě vlevo, tedy do protisměru. Celou věc ovšem soud nakonec posoudil tak, že se dovolatel nevěnoval plně řízení, což mělo být zároveň příčinou dopravní nehody. Z odůvodnění napadeného rozsudku pak lze dovodit, že odvolací soud shledal obviněného (dovolatele) vinným tak napůl , a proto mu zmírnil původní trest. To však podle dovolatele nebylo správné, neboť jeho vina měla být prokázána spolehlivě a bez pochybností, a to se v posuzovaném případě nestalo.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání, zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu a zprostil jej obžaloby, nebo aby věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), podle jejíhož názoru lze s napadeným rozhodnutím souhlasit. Odvolací soud podle ní zčásti správně akceptoval obhajobu obviněného (dovolatele), dospěl-li k závěru, že nesprávné umístění některých směrovacích desek, mohlo v kritickém úseku projíždějící řidiče zmást. Na druhé straně však na základě provedených důkazů vzal rovněž správně v úvahu, že na změnu směru jízdy byl obviněný (dovolatel) dopravním značením předcházejícím uzávěře vozovky s předstihem informován. Pokud by si tedy počínal dostatečně pozorně a plně se věnoval situaci v silničním provozu, měl a mohl zjistit, jakým způsobem je provoz v místě uzávěry veden. V tomto smyslu je pak podle státní zástupkyně dáno dovolatelovo zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák. Odvolacímu soudu lze z výše uvedených důvodů přisvědčit i v tom, že na rozdíl od soudu prvního stupně použil mírnější právní kvalifikaci skutku toliko jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a současně popis skutku upravil tak, aby toto nové právní posouzení odpovídajícím způsobem vyjadřoval. Státní zástupkyně závěrem konstatovala, že podle dostupných spisových materiálů nejsou skutková zjištění soudu v extrémním rozporu se soudem použitou právní kvalifikací. Své vyjádření proto shrnula tak, že v posuzovaném případě se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovila státní zástupkyně souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný Ing. J. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o výhrady vůči způsobu hodnocení důkazů soudem a dále o námitku, že k jeho tíži nebyla v pochybnostech respektována procesní zásada in dubio pro reo . Podle přesvědčení dovolatele nebyla v posuzovaném případě spolehlivě prokázána jeho vina. Proto měl být obžaloby zproštěn.

Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 4, 5) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soud v projednávané věci obhajobu obviněného (dovolatele) zčásti akceptoval, přestože zároveň v otázce viny vycházel z odlišných skutkových zjištění, než jaká měl podle názoru dovolatele učinit. Na tomto základě učinil právní závěr, že se obviněný (dovolatel) nedopustil trestního činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým jej uznal vinným soud prvního stupně, nýbrž pouze trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Důvody, jež jej k tomuto rozhodnutí vedly, pak ve svém rozsudku v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložil.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudem zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností odlišných od těch, které odvolací soud vzal při svém rozhodování v úvahu.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného Ing. J. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. srpna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler