3 Tdo 65/2017
Datum rozhodnutí: 08.02.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku



3 Tdo 65/2017 -55

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 2. 2017 o dovolání podaném O. G. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 7 To 372/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 26/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 29 T 26/2015, byl O. G. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem I. výroku o vině), a dále pak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku (jednání pod bodem II. výroku o vině), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za jednání pod bodem ad I. výroku o vině bylo podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu, neboť trest uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 38 T 186/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 8 To 349/2013, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 52 T 110/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 67 To 257/2013, byl shledán dostatečným. Za jednání pod bodem ad II. výroku o vině a dále za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 1 T 144/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 12 To 219/2015, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 1 T 144/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 12 To 219/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Oproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. a) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěn obžaloby pro jednání, podrobně popsané v citovaném rozsudku, v němž obžaloba spatřovala přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podali obviněný O. G. a příslušná státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 7 To 372/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze v obou výrocích o trestech a částečně ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný O. G. byl za jednání pod bodem I./1 14 odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, a to za současného zrušení výroků o trestech, jednak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 38 T 186/2013, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 8 To 349/2013, jednak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 52 T 110/2013, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 67 To 257/2013, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Za jednání uvedené pod bodem II./1 3 byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 1 T 144/2014, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle § 259 odst. 2 tr. ř. byl dále napadený rozsudek doplněn tak, že podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný O. G. zproštěn obžaloby ze skutků, podrobně popsaných v citovaném rozsudku, kterými měl podle obžaloby spáchat přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal O. G. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný O. G. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jej směřoval proti odsuzujícímu výroku za jednání uvedená pod body II./1 3 výroku o vině a dále proti navazujícímu výroku o povinnosti k náhradě škody vůči poškozenému J. S. Předně podotkl, že soudy neměly dostatečný skutkový podklad, aby jej mohly uznat vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku. Soudům prvního a druhého stupně vytkl, že se ve věci dopustily procesních pochybení a jednaly v rozporu se základními zásadami procesu dokazování, čímž došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces. V daném kontextu poukázal na relevantní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Nadto podotkl, že se soud druhého stupně odchýlil od dosavadních skutkových zjištění, aniž by např. zopakoval či alespoň doplnil dokazování. Dále pak připomenul spory se svým bývalým zaměstnavatelem (poškozeným) J. S., v čemž může pramenit zištné jednání poškozeného, jehož tvrzení stran předmětných směnek je odlišné od verze obviněného. Soudům v tomto ohledu vytkl nedostatečně provedený proces dokazování a absenci relevantních podkladů pro učinění závěrů ohledně jeho podvodného jednání. Mj. připomenul, že k tvrzeným půjčkám nebylo sepsáno žádné písemné potvrzení, jak by v obdobných případech bylo očekávatelné. Související skutková zjištění nemají oporu ani v žádné svědecké výpovědi, která by byla podána od nezávislé osoby, neboť na jedné straně stojí výpověď obviněného a na druhé výpovědi poškozených, kteří jsou však na věci finančně zainteresováni. Rovněž upozornil na rozpory ve svědeckých výpovědích poškozených, na sporný původ poskytnutých půjček, na okolnosti, za kterých došlo k ukončení jeho pracovního poměru u společnosti DOS-SERVIS, s. r. o., anebo na okolnosti stran dispozice s razítkem, kterým měly být směnky označeny, stejně jako na nelogičnost částek, na které byly směnky vypsány. Stran předmětných směnek dále podotkl, že provedeným dokazováním, resp. znaleckým posudkem, nebyla najisto postavena pravost podpisů. Obviněný shrnul, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Jelikož se soudy v projednávané trestní věci nedokázaly vypořádat s mnohými skutečnostmi, jsou daná rozhodnutí dle obviněného nepřezkoumatelná. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a částečně i jemu předcházející rozhodnutí, dále aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 2. 1. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu dále shledal, že obdobné (v mnohém totožné) námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom takřka výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí poškozených J. S. a L. S., absenci písemného potvrzení k poskytnutým půjčkám, či pravost podpisů na předmětných směnkách) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (viz zejména str. 18 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 17 a násl. rozsudku soudu druhého stupně). Byť např. ohledně pravosti podpisů na směnkách, které byly znalecky zkoumány, přetrvávaly jisté pochybnosti, tak v kontextu dalších ve věci provedených důkazů soudy mohly dospět ke spolehlivým skutkovým zjištěním a přistoupit k aplikaci norem hmotného práva. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci nebyl ani shledán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jež by zavdal k zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, resp. navazujících právních závěrů, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 2. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu