3 Tdo 641/2007
Datum rozhodnutí: 20.06.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 641/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2007 o dovolání P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 414/2006 ze dne 30. 1. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu vBrně pod sp. zn. 1 T 112/2006, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání P. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 112/2006 ze dne 16. 11. 2006 byl dovolatel (spolu s obviněným P. T.) uznán vinným trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl oběma uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim byl podmíněně odložen dle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl oběma obžalovaným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce veřejného činitele a jakéhokoliv užívání či nošení střelné zbraně, a to na dobu pěti let.

O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku podali oba obvinění i příslušný státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 8 To 414/2006 ze dne 30. 1. 2007, a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce dle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jej zrušil v celém výroku o trestu ve vztahu k oběma obviněným. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově při nezměněném výroku o vině rozhodl tak, že oběma obviněným podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnné tresty odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jejichž výkon je podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl oběma uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelných zbraní v trvání pěti roků. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání P. T. a P. K. zamítnuta.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal P. K. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že skutkový stav věci nebyl v řízení před soudem prvoinstančním ani soudem odvolacím objasněn dostatečným způsobem. Je přesvědčen, že skutek popsaný ve výroku o vině nenaplňuje znaky trestného činu vydírání spáchaného se zbraní, neboť soudy se nezabývaly otázkou jeho poměru ke zbrani, když bylo jednoznačně prokázáno, že on sám ji proti poškozenému nikdy neužil a v té souvislosti ji nikdy neměl v ruce. Tím je prokázáno, že první ze dvou možných podmínek ust. § 89 odst. 5 tr. zák. splněna nebyla. Dále měl být zjišťován jeho poměr a postoj k jeho spolupachateli a k činnosti, kterou se zbraní případně konal. Takováto zjištění však žádný ze soudů neučinil a následně pak neplynou ani z rozsudku samého, ať již výrokové části nebo z jeho odůvodnění. Vzhledem k uvedenému je pak přesvědčen, že pro dovolání by bylo možné použít i dovolacího důvodu v ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl uložen trest odnětí svobody sice v zákonem stanovené sazbě, ale nepřiměřeně vysoký. Uvedl dále, že z výrokové části rozsudku ani z odůvodnění není jasně patrné, jakého násilí, pohrůžky násilí či jiné těžké újmy se měl dopustit nebo se dopustil a k jakému výsledku tato činnost směřovala či měla směřovat.

Ohledně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení spáchaného skutku, neboť rozsudek v žádné jeho části neobsahuje specifikaci toho, co bylo myšleno slovním spojením v úmyslu způsobit jinému škodu . Rozsudek neuvádí, o jakou konkrétní škodu či jiný neoprávněný prospěch mělo jít, a to v souvislosti s jeho osobou. Nemohlo tak dojít ke správnému právnímu zhodnocení činu a následně jeho správnému podřazení pod skutkovou podstatu v trestním zákoně.

Jako nezákonnost namítl rovněž nepoužití zásady in dubio pro reo, neboť pokud chybí některý ze znaků činu, nebo soud nevychází z jednoznačných důkazů, není možné, aby provedl správné podřazení spáchaného činu pod skutkovou podstatu trestného činu, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně. V této souvislosti napadeným rozhodnutím vytkl rovněž to, že odsouzení, a to zejména za trestný čin spáchaný se zbraní, bylo postaveno pouze na jediném důkazu, a to svědecké výpovědi poškozeného, která byla rozporuplná ve větší míře, než ve svém rozhodnutí soudy uvádějí. Svědecká výpověď poškozeného, ale ani genetická expertíza nejsou žádným jednoznačným způsobem v souladu, protože trpí i rozpory vzniklými z nepochopení výsledků expertizního zkoumání a svědecké výpovědi Dr. K.

K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak uvedl, že jím podané odvolání bylo shledáno nedůvodným a zamítnuto, a to i přes to, že rozpory v rozsudku a jeho odůvodnění zůstaly nadále nedostatečně vysvětleny i po projednání věci v odvolacím řízení, kdy soud druhého stupně sice provedl pokus o objasnění rozporů, zejména v souvislosti s použitím zbraně, provedl jej však zcela nelogicky a nikoliv na základě provedených důkazů. Napadený rozsudek dle jeho názoru tak potlačil základní zásady trestního řádu i práva na soudní ochranu, kterou zaručuje Listina základních práv a svobod.

Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že bez ohledu na poněkud aktivnější úlohu obviněného P. T. též obviněný P. K. se dopustil aktivního jednání naplňujícího všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, když lze poukázat např. na to, že dovolatel poškozeného V. při jeho pokusu o útěk chytil a srazil na zem, kopnul nohou do obličeje a přivedl zpět , tj. za použití poměrně intenzivního násilí poškozeného přinutil, aby se vrátil na místo, kde byl podroben dalším násilným praktikám ze strany obviněných. Navíc, v případě spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. není bezpodmínečně nutné, aby každý ze spolupachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu; postačuje, jestliže některý z pachatelů naplní jen některé z jeho znaků nebo jestliže je jeho jednání alespoň článkem řetězu, kde jednotlivé činnosti články řetězu směřují k bezprostřednímu vykonání trestného činu. Jako spolupachatel trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. tedy dovolatel jednal i v těch fázích páchání trestné činnosti, kdy se jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty podle § 235 odst. 1 tr. zák. fyzicky dopouštěl pouze obviněný T. a činnost K. se omezovala na hlídání, zda na místo činu nepřicházejí další osoby ( dělání zdi ), popř. na to, že svou přítomností na místě činu poskytoval spoluobviněnému psychickou podporu a současně umocňoval účinnost působení výhrůžek a násilí ze strany tohoto obviněného na psychiku poškozeného. Podle něj lze připustit, že násilné jednání obviněných mělo zčásti odplatný charakter a směřovalo k potrestání poškozeného za jeho údajnou účast na napadení nezletilého V. T., když ale násilí a výhrůžky obviněných směřovaly k tomu, aby si vynutili určité chování poškozeného. K tomu, že trestný čin vydírání byl posouzen dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako spáchaný se zbraní, uvedl, že trestný čin je dle § 89 odst. 5 tr. zák. spáchán se zbraní, jestliže zbraně k účelu tam uvedenému užije s vědomím pachatele některý ze spolupachatelů. S ohledem na skutkové okolnosti je přitom vyloučeno, aby šlo o exces z jeho strany, neboť dovolatel spoluobviněnému T. při použití zbraně v některých momentech přímo fyzicky asistoval a je tak nepochybné, že její použití spoluobviněným T. bylo ze strany obviněného K. kryto úmyslným zaviněním, které zákon ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyžaduje. K námitce, že ze soudních rozhodnutí nevyplývají okolnosti odpovídající úmyslu pachatele způsobit jinému škodu, jenž je subjektivním znakem trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., uvedl, že obvinění svým jednáním nepochybně poškozenému způsobili škodu i materiální, spočívající např. v omezení jeho svobody pobytu, jeho vystavení stresové situaci spojené se snášením fyzického násilí, v drobném tělesném poškození atd. Z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že námitky fakticky směřují proti kvalitě přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním učiněným soudem nalézacím. Takovéto námitky však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že z textu dovolání nevyplývá, zda dovolatel tento dovolací důvod uplatnil nebo zda toliko vyjádřil své stanovisko k jeho výkladu. Vzhledem k uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání, s čímž souhlasil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

Dovolatel ve svém podání namítl, že byl nesprávně odsouzen za trestný čin vydírání spáchaný se zbraní dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť jednak on sám zbraň vůči poškozenému M. V. nijak nepoužil, a jednak v daném případě nebyl soudy zjišťován ani jeho poměr a postoj ke spolupachateli, který zbraně užil. Podle jeho názoru nevyplývá z rozhodnutí soudů, jakého násilí či pohrůžky násilí či jiné těžké újmy se měl vůči poškozenému dopustit. Zpochybnil dále svědeckou výpověď poškozeného M. V., která dle něj je v rozporu s genetickou expertízou ve věci provedenou, jakož i s ostatními důkazy. Ohledně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele namítl, že ze závěrů soudů není jasné, jakou škodu či neoprávněný prospěch lze z jeho jednání vyvodit. Má tedy za to, že i odvolací soud rozhodl nesprávně, když jeho odvolání zamítl jako nedůvodné. K takto uplatněným námitkám obsaženým v mimořádném opravném prostředku dovolací soud uvádí, že dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně, ovšem je zjevně neopodstatněný.

V dané situaci je nutné vyjít ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy po provedeném řízení dospěly. Tak bylo ohledně jednání popsaného v rozsudku soudu prvního stupně zcela nepochybně zjištěno, že dovolatel společně s druhým obviněným P. T. poté, co přinutili nastoupit poškozeného M. V. v B. před hlavním nádražím do služebního vozidla Městské policie B., tohoto odvezli do místa U. B. na lesní cestu mezi S. a. Ú., kde mu přikázali vystoupit, dovolatel na příjezdové cestě hlídal, zda se neblíží další osoby, přičemž spoluobviněný P. T. přinutil poškozeného, aby se opřel o auto a poté jej opakovaně uhodil. Když poškozený chtěl utéct, dovolatel jej chytil a srazil na zem, kopnul nohou do obličeje a přivedl zpět k vozidlu, kde jej přinutili kleknout na kolena a dát obě ruce za hlavu. Poté, co P. T. přiložil poškozenému nejdříve k temeni hlavy a poté k levému oku služební pistoli a zmáčkl spoušť, aniž by vyšel výstřel, dovolatel tomuto násilím otevřel ústa, do nichž mu spoluobviněný pistoli vložil a opět zmáčkl spoušť. Následně byl poškozený dovolatelem odveden do auta, přičemž před nastoupením jím byl uhozen pěstí do břicha.

Z takto prokázaného skutkového stavu věci tedy zcela nepochybně vyplývá, že ze strany dovolatele bylo vůči poškozenému M. V. užito násilí spočívající v jeho sražení k zemi, když se tento pokusil z místa činu utéci, v následném kopnutí do obličeje, jakož i v násilném otevření úst za účelem umožnění spoluobviněnému P. T. poškozenému do nich vložit pistoli a předstírat úmysl z ní vystřelit. Během celého činu přitom dovolatel věděl, že spoluobviněný P. T. poškozeného kopal, bil a že mu služební zbraň přikládal vždy předstíraje výstřel k temeni hlavy a k levému oku, což doprovázel slovy naznačujícími, že by jej mohl zastřelit. Pokud dovolatel vytýká soudům, že nemohly dojít k závěru, že on spáchal předmětný trestný čin se zbraní, k tomuto dovolací soud podotýká, že dle ust. § 89 odst. 5 tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán se zbraní i v případě, kdy s vědomím pachatele některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu nebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe. Spolupachatel tak odpovídá za to, že trestný čin byl se zbraní spáchán i tehdy, když zbraň sám nepoužil, dokonce ani když ji k tomu účelu neměl u sebe, ale pokud s jeho vědomím jiný spolupachatel zbraň užil k útoku (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 656). Tyto podmínky byly splněny i v řešeném případě, když dovolatel věděl, že spoluobviněný P. T. zbraň používal způsobem ve skutkové větě popsaným. Proto právní kvalifikace podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., k níž soudy dospěly, je správná, a to jak z hlediska naplnění znaku užití násilí, tak i znaku spočívajícím v užití zbraně.

Ani námitce dovolatele, že z hlediska trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele nebyl naplněn znak spočívající v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch, nelze přisvědčit. S touto se ostatně vypořádaly již soudy v odůvodněních svých rozhodnutí, na něž tímto dovolací soud odkazuje. Jen k doplnění lze uvést, že předmětný trestný čin je spáchán a jeho znak proto naplněn i tehdy, pokud škoda ve skutečnosti nevznikla, neboť daný znak charakterizuje v podstatě pohnutku pachatele. Škodou je zde třeba rozumět nejen škodu materiální, ale i škodu imateriální, jako je škoda na právech, na zdraví, morální škoda apod., přičemž škoda může být způsobena jakékoli fyzické nebo právnické osobě bez ohledu na její vztah k veřejnému činiteli (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 996). V daném případě, jestliže spoluobvinění společným jednáním útočili vůči tělesné integritě poškozeného, kterým přitom byla osoba nezletilá, tak, že jej bili a předstírali, že jej chtějí zastřelit, je evidentní, že tímto jednáním měli v úmyslu u něj vzbudit obavy o svůj život a zastrašit ho, tedy úmysl způsobit mu morální, psychickou škodu, resp. újmu. Jelikož dovolatel takto svým jednáním naplnil všechny znaky obou trestných činů trestného činu vydírání spáchaného se zbraní, jakož i trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dospěl dovolací soud k názoru, že hmotně právní závěry soudů obou stupňů, jakož i závěry o uložených trestech jsou zjištěnému skutkovému stavu zcela přiléhavé a nelze jim nic vytýkat.

Stejně tak je možno odkázat na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obou soudů, co se týče namítané nevěrohodnosti svědka, poškozeného M. V., a toho, že tento důkaz není v souladu především s genetickou expertízou. V daném případě bylo naopak soudy zcela správně dovozeno, že tento důkaz koresponduje i s dalšími důkazy ve věci provedenými, ať již jde o výpovědi ostatních svědků, záznamy vyhodnocení GPS služebního vozu a výpisy z mobilních telefonů, jakož i s odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická genetická expertíza. Z tohoto posledního důkazu navíc zcela jednoznačně plyne, že biologický materiál poškozeného, který byl předmětem odborného zkoumání, se na zbraň dostal tím, že mu byla vkládána do úst. Na tomto místě ovšem Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že tyto výhrady napadají výlučně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy a z toho vzešlých skutkových zjištění. Dovolatel se v rámci podaného mimořádného opravného prostředku takto domáhá výlučně hodnocení důkazů odlišného od jejich hodnocení soudy obou stupňů. Takto uplatněnou argumentaci ovšem nelze v žádném případě podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř. Pokud pak zmiňuje dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pouze na okraj, dovolací soud podotýká, že do jeho rámce není možné zahrnout námitky vytýkající přílišnou přísnost uloženého trestu tak, jak to dovolatel ve svém podání činí.

Dovolatelovy námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze proto hodnotit jako zčásti uplatněné právně relevantně, a to i v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř, avšak nelze jim nikterak přisvědčit, když jsou zjevně neopodstatněné.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka