3 Tdo 640/2006
Datum rozhodnutí: 30.05.2006
Dotčené předpisy:




3 Tdo 640/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2006 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 3 To 317/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 65/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 89 T 65/2005, byl obviněný J. K. uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., jehož se po skutkové stránce dopustil tím, že ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 1 T 129/2003 ze dne 10. 12. 2003, který nabyl právní moci dne 7. 1. 2004, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem na 5 let; dne 8. června 2005 v době od 04:10 hodin do 04:15 hodin v B., se společně s další dosud neustanovenou osobou pokusil násilím vniknout do objektu Literární cukrárny a kavárny U. Š. (vchod z ulice B.), a to tak, že druhý neustanovený pachatel nezjištěným předmětem poškodil vložku zámku a okolí zámku vstupních dveří uvedené provozovny a obžalovaný hlídal okolí, přičemž byl obžalovaný při činu zadržen T. B., dozorčím služby PČR OOP B.-s. a druhý z pachatelů z místa činu uprchl, uvedeným jednáním byla poškozenému M. z. muzeu, způsobena škoda ve výši 349,- Kč. Podle § 247 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu pobytu na území Statutárního města B. v délce pěti let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost nahradit poškozenému M. z. muzeu, škodu ve výši 349,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 3 To 317/2005, jímž podle 258 odst. 1 písm. d) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu zákazu pobytu. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 19. 10. 2005 (§ 140 odst. 1 písm. a) tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), k) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel namítl, že Krajský soud v Brně projednal jeho odvolání, ačkoliv mu v daném případě nebylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání. Podle dovolatele bylo doručováno na ohlašovnu obecního úřadu, dovolatel si však obsílku nepřevzal a jeho právní zástupce svoji neúčast na veřejném zasedání písemně omluvil a zároveň požádal o jeho odročení. Za konstatovaných okolností proto podle názoru dovolatele nemohl odvolací soud o řádném opravném prostředku (odvolání) jednat v jeho nepřítomnosti.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal dovolatel na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu věci. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že soud zcela pominul vyvrátit jeho obhajobu, že byl zaměněn se skutečným pachatelem. Soud sice vycházel ze záznamu kamery, který však měl být natolik nekvalitní, že žádnou osobu identifikovat neumožňoval; na druhé straně je podle dovolatele kvalitní natolik, aby z něj bylo dostatečně zřejmé, že osoba, s níž svědek T. B. osobu dovolatele zaměňuje, je oděna v jiném oblečení, než ve kterém byl dovolatel zadržen. O tom, že by se dovolatel převlékal, se svědek B. nezmiňuje a existenci jiného oděvu tento svědek nevysvětlil. Dovolatel soudu dále vytkl, že svědek B. nebyl vyslechnut, přestože o jeho výslech žádal, aby mu mohl klást dotazy k rozporům v jeho výpovědi. Pokud soud tento důkazní návrh zamítl, zkrátil tak právo obviněného (dovolatele) na obhajobu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. založil dovolatel na námitce, že odvolací soud z podnětu jeho odvolání zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně trestu zákazu pobytu, avšak o zbytku odvolání nerozhodl. Podle dovolatele tak ve výroku odvolacího soudu zcela chybí výrok, kterým by bylo rozhodnuto o jeho odvolání.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 3 To 317/2005, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

V rámci dovolání obviněný současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a zároveň i vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 89 T 65/2005, a to především proto, že v důsledku vytýkaných vad nemůže ve skutečnosti jít o pravomocná rozhodnutí, neboť o části podaného odvolání nebylo napadeným usnesením vůbec rozhodnuto.

Dovolání obviněného bylo podle zjištění dovolacího soudu doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství dne 9. 2. 2006. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel podání, v jehož rámci by se nejvyšší státní zástupkyně podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila k podanému dovolání či učinila souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K případnému využití těchto práv zákon nestanoví žádnou lhůtu.

Obviněný J. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předmětný dovolací důvod je proto dán za předpokladu, že v rozporu se zákonem bylo hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že by vzhledem k nesprávnému postupu soudu byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům, event. provedení dalších důkazů navrhovat (srov. přiměřeně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

V posuzovaném případě Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že obviněný (dovolatel) byl o veřejném zasedání, v němž mělo být 19. 10. 2005 projednáno jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vyrozumíván v souladu s ustanovením § 233 odst. 1 věta druhá tr. ř. Vyrozumění o konání veřejného zasedání zároveň obsahovalo poučení, že pro obviněného je důležité, aby se k soudu dostavil a dále poučení o tom, že veřejné zasedání může být konáno i v jeho nepřítomnosti. Doručování do vlastních rukou (§ 64 odst. 1 písm. c/ tr. ř.) bylo provedeno do místa dovolatelova tehdejšího pobytu, přičemž obálka je označena poznámkou na přání adresáta uloženo opatřenou datem 9. 9. 2005, a dále je zde uvedeno, že si adresát zásilku nevyzvedl (viz č. l. 66 spisu). Tzv. fikce doručení podle § 64 odst. 2 tr. ř. tudíž nastala deset dnů po uložení zásilky. Ustanovení § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. o tom, kdy doručovanou zásilku uložit nelze, se na daný případ nevztahuje, neboť obviněný nebyl k veřejnému zasedání předvoláván podle § 233 odst. 1 věta první tr. ř., ale byl o jeho konání toliko vyrozuměn jako osoba, jež k jeho konání dala podnět a rozhodnutím mohla být přímo dotčena, když odvolací soud současně nepovažoval účast obviněného u veřejného zasedání za nezbytnou. Za konstatovaných okolností proto nelze dovolateli přisvědčit, že v rozporu se zákonem bylo veřejné zasedání o jeho řádném opravném prostředku (odvolání) konáno v jeho nepřítomnosti. Neúčast jeho obhájce je z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. irelevantní a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v projednávané věci uplatněn nebyl. S výše uvedenými otázkami se ve svém rozhodnutí (str. 1, 2) konečně správně vypořádal již odvolací soud.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení souvisejících relevantních hmotně právních otázek. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitku, že závěry soudů o jeho vině byly založeny na nesprávném hodnocení provedených důkazů, a že bylo rozhodováno na podkladě neúplného skutkového stavu. V uvedené souvislosti poukázal rovněž na to, že byl zkrácen na svém právu klást svědkovi T. B. otázky k rozporům v jeho výpovědi, ačkoliv o výslech tohoto svědka žádal, ale soud tento návrh zamítl.

Z napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2), jakož i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 2, 3) je přitom dostatečně zřejmé, na jakém důkazním podkladě a z jakých důvodů oba soudy v projednávané věci vycházely ze skutkového stavu věci popsaného ve výroku o vině, na kterém následně založily právní posouzení dovolatelova jednání jako pokusu trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1, písm. b), e) tr. zák. Tyto své závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutích odpovídajícím způsobem vyložily a odůvodnily. Pokud dovolatel namítl, že soud neprovedl navrhovaný výslech svědka T. B., pak z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 6. 2005 (č. l. 44 spisu) jednoznačně vyplývá, že takový návrh učiněn nebyl, přičemž za výslovného souhlasu obviněného (dovolatele) a jeho obhájce byla výpověď (resp. úřední záznam o podaném vysvětlení) T. B. za podmínek § 314d odst. 2 tr. ř. přečtena a obviněnému byla dána možnost se k tomuto důkazu vyjádřit.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání v této části ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je třeba vzít v úvahu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.

Existence shora uvedených vad byla dovolatelem spatřována v tom, že soud druhého stupně sice z podnětu podaného odvolání zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu zákazu pobytu, avšak zároveň nerozhodl o zbytku odvolání. Příslušný výrok tak podle jeho názoru v napadeném rozhodnutí chybí. Poněvadž dovolatel blíže nespecifikuje, jaký chybějící výrok má na mysli, lze pouze usuzovat, že v části, v níž odvolací soud podanému odvolání nevyhověl, měl odvolání buď zamítnout či alespoň ve výroku rozhodnutí uvést v praxi odvolacích soudů poměrně často užívanou formulaci, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn.

Ke shora naznačeným otázkám je nutno nejprve v obecné rovině poznamenat, že zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo rozsudku. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Odvolací soud proto odvolání zamítne mj. v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části. V případě obviněného (dovolatele) J. K. odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nezákonný pouze ve výroku o trestu zákazu pobytu. Proto tento oddělitelný výrok svým usnesením podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil. Za tohoto stavu již nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle § 256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek). Současně mu nelze vytknout ani to, že do výrokové části rozhodnutí nevložil odvolacími soudy nadbytečně užívanou větu jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn , neboť takový potvrzující výrok nemá žádnou oporu v zákoně (srov. ustanovení § 254 a násl. tr. ř.). To znamená, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou spočívající v absenci či neúplnosti některého výroku, jak ve svém mimořádném opravném prostředku namítl dovolatel. Závěrem zbývá ovšem poznamenat, že odvolací soud svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným výrokům odvoláním napadeného rozsudku týž právní stav, jako by ohledně nich podané odvolání de facto zamítl.

Za konstatovaného stavu věci proto Nejvyšší soud neshledal podané dovolání jakkoliv opodstatněným, a to ani ve vztahu k námitkám jinak podřaditelným pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), k) tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak bylo rozhodnuto, že se dovolání obviněného J. K. odmítá, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud jde o návrh dovolatele na odklad výkonu rozhodnutí, pak takový návrh je podle § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn učinit pouze předseda senátu soudu prvního stupně. Ze strany dovolatele může jít toliko o podnět k postupu dovolacího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř., o kterém není nutno rozhodnout samostatným výrokem, jestliže pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí nebyly zároveň shledány důvody.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. května 2006



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler