3 Tdo 638/2005
Datum rozhodnutí: 01.06.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 638/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. června 2005 o dovolání podaném obviněným R. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 6 To 417/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 114/2003, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 6 To 417/2004, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 4. 2004, č. j. 2 T 114/2003 217, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ze změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mostě p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 4. 2004, č. j. 2 T 114/2003 - 217, byl obviněný R. Č. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že dne 22. 3. 2002 v 10.35 hod. v objektu společnosti Ch. a.s. D. L.v v L. Z., okr. M., již odsouzený J. B. jako signalista stavědla při stavění vlakové cesty pro posunující díl složený z lokomotivy typu T 118 s 24 železničními vozy z koleje původně na volnou kolej, tuto omylem postavil na kolej obsazenou 9 železničními vozy, již odsouzený M. B. jako vedoucí posunu nezajistil pro skutečnou rychlost posunujícího dílu jeho dostatečné brzdění a s touto skutečností neseznámil obž. R. Č., strojvedoucího posunujícího dílu, takže tento po povolení jízdy se rozjel maximální rychlostí 30 km/hod., která navíc neodpovídala rozhledovým poměrům, a proto po projetí výhybkou nastavenou na kolej a zjištění obsazenosti koleje, nestačil zastavit a narazil do odstavených vozů, přičemž nárazem spadnul z plošiny vozu posunovač O. Š., který utrpěl zranění pohmoždění obličeje s tržnými povrchními ranami čela, tříštivou zlomeninou základny 4. a 5. záprstní kosti levé ruky s posunutím úlomků a lehké pohmoždění pravého kolena, s čímž se léčil do 18. 6. 2002, dále byla poškozena lokomotiva a čtyři železniční vozy, čímž společnosti Ch. a.s. D. L. vznikla škoda 409.723,90 Kč. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 180 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 6 To 417/2004, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 9. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.)

Proti shora citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel na to, že pro dopravu v objektu a. s. Ch. platily v době, kdy došlo k nehodě, dopravní předpisy CHP-D2, platné od 20. 10. 1997, jež obsahovaly základní ustanovení pro výkon dopravní služby na vlečce Ch. D. a. s. L. a byly závazné pro zaměstnance této společnosti, popř. též pro další osoby v těchto předpisech výslovně uvedené. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že v inkriminované době postupoval přesně v souladu s uvedenými předpisy. Když jako strojvedoucí byl vedoucím posunu zpraven o postupu práce a způsobu provedení posunu podle čl. 115 uvedených předpisů, postupoval dále za splnění podmínek čl. 120, a poněvadž posun dovolovala též příslušná návěstidla, nic nebránilo tomu, aby příslušný pracovní úkon vykonal. Dovolatel zdůraznil, že při posunu respektoval rychlost jízdy a přizpůsoboval ji výhledovým poměrům. Poněvadž byl zpraven o tom, že se posunuje na volnou kolej, nemohl porušit ani ustanovení čl. 117. Pokud soud prvního stupně ve svém rozhodnutí poukazoval na to, že nepřizpůsobil rychlost posunujícího dílu rozhledovým poměrům, způsobu brzdění, délce posunujícího dílu a dovolené rychlosti, neodpovídalo to podle dovolatele skutečnosti. Odvolacímu soudu pak vytkl, že se na jedné straně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na druhé straně však vycházel z právního názoru, že za rozhodující je třeba považovat to, že obviněný (dovolatel) porušil čl. 120, tedy, že bez příslušného vyrozumění vedoucího posunu (čl. 115) uvedl hnací vozidlo do pohybu. To znamená, že otázku dovolatelovy viny, resp. nedbalostního zavinění posoudil na jiném základě než soud prvního stupně. Tato skutečnost podle dovolatele zakládá důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 6 To 417/2004-232 zrušil ve výroku o vině a následně i ve výroku o trestu , a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), podle níž lze dovolání podle základních obecných hledisek označit za přípustné. Dále uvedla, že v daném případě je však třeba souhlasit se závěry soudu druhého stupně, že za rozhodující je nutno považovat zaviněné jednání obviněného (dovolatele) následující poté, kdy jej vedoucí posunu M. B. opomenul zpravit o způsobu brždění posunujícího dílu. Bez tohoto vyrozumění totiž nesměl obviněný (dovolatel) uvést hnací vozidlo do pohybu. Započetím jízdy tak porušil čl. 120 dopravního předpisu CHP-D2, přičemž zpochybnitelná není ani příčinná souvislost mezi konstatovaným pochybením s následnou nehodou a jejími následky. Státní zástupkyně současně poznamenala, že s ohledem na dostupný spisový materiál nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Za tohoto stavu shledala státní zástupkyně dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a navrhla, aby je dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný R. Č. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejícím odstavci Nejvyšší soud dovodil, že dovolání obviněného R. Č. je ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno považovat za právně relevantní jen v té části, v níž dovolatel namítl, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí na rozdíl od soudu prvního stupně založil svůj právní názor o jeho vině trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., nikoliv na rychlosti jízdy, která neodpovídala výhledovým poměrům obviněného (dovolatele) jako strojvedoucího, nýbrž na porušení ustanovení čl. 120 dopravního předpisu CHP-D2, tj. na tom, že za dané situace bez splnění podmínek čl. 115 citovaného předpisu uvedl hnací vozidlo do pohybu, ačkoliv tak učinit nesměl.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v tom rozsahu a z těch důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění a spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání pachatele (kterou trestní zákon nijak blíže neformuluje), je přitom třeba považovat porušení povinnosti vyplývající nejen přímo ze zákona, ale i z ustanovení jiného závazného právního předpisu, normy či pravidla (např. jen pro určitý okruh osob vymezený určitým zaměstnáním), popř. i porušení konkrétního příkazu, je-li vydán na podkladě určitého předpisu a způsobem v něm uvedeným. Podstatné ovšem je, aby šlo o povinnost důležitou, tedy takovou, jejíž porušení je způsobilé vyvolat zpravidla závažný následek (účinek). Porušení takové povinnosti musí být vždy předmětem dokazování a z něho vyplývajících skutkových zjištění (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), stejně jako příčinná souvislost mezi tímto porušením a způsobeným následkem. To platí i pro případy, kdy jednání pachatele je jen jedním z článku řetězu příčin, které způsobily následek.

V posuzovaném případě podle popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně obviněný R. Č. spoluzavinil v rozsudku popsaný následek tím, že v inkriminovanou dobu jako strojvedoucí posunujícího dílu se po povolení jízdy rozjel maximální rychlostí 30 km/hod., která navíc neodpovídala rozhledovým poměrům, a proto po projetí výhybkou nastavenou na obsazenou kolej, nestačil po zjištění obsazenosti koleje zastavit a narazil do odstavených vozů. Na tomto skutkovém základě pak soud dovodil, že obviněný porušil dopravní předpis společnosti Ch. D., a. s., CHP-D2 v čl. 151, podle kterého rychlost jízdy posunujícího dílu musí být přizpůsobena zejména rozhledovým poměrům v daném úseku vlečky, způsobu brzdění posunujícího dílu a jeho délce. Porušení této konkrétní povinnosti pak soud kvalifikoval jako porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání obviněného (jako strojvedoucího) ve smyslu trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jímž jej uznal vinným.

Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že za rozhodující je nutno považovat zaviněné jednání obviněného následující poté, kdy jej vedoucí posunu (tj. odsouzený M. B.) opomenul zpravit o způsobu brzdění posunujícího dílu, protože bez tohoto vyrozumění vedoucím posunu (čl. 115 dopravního předpisu CHP-D2) nesměl uvést hnací vozidlo do pohybu. Tím podle odvolacího soudu porušil započetím jízdy ustanovení čl. 120 téhož předpisu, přičemž současně měla být dána příčinná souvislosti mezi tímto pochybením a následnou nehodou s jejími následky.

Z ustanovení čl. 115 dopravního předpisu CHP-D2 vyplývá, že před započetím posunu zpraví vedoucí posunu strojvedoucího o postupu práce, o způsobu brzdění posunujícího dílu a způsobu provedení posunu. Podle čl. 120 citovaného předpisu smí strojvedoucí uvést hnací vozidlo do pohybu jen byl-li zpraven podle ustanovení čl. 115, dovolují-li posun příslušná návěstidla a dá-li k tomu rozkaz vedoucí posunu ústně, radiotelefonním spojením nebo návěstí.

Z výše uvedeného je pak zřejmé, že pokud odvolací soud dovodil, že obviněný (dovolatel) porušil především ustanovení čl. 120 citovaného předpisu, musel by pro tento právní závěr mít k dispozici skutkový stav věci zjištěný postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. buď již v řízení před soudem prvního stupně anebo v rámci odvolacího řízení. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě) je sice uvedeno, že již odsouzený M. B. jako vedoucí posunu nezajistil pro skutečnou rychlost posunujícího dílu jeho dostatečné brzdění a s touto skutečností neseznámil obž. R. Č. , avšak v rozsudku soud současně nijak nevysvětlil, o jaké důkazy toto své skutkové zjištění (podle odvolacího soudu relevantní též pro vinu obviněného Č.) v nyní posuzované věci vlastně opřel. Názor o zavinění obviněného totiž ve vztahu k obviněnému R. Č. založil na jiných skutkových a právních závěrech (o rychlosti jízdy posunujícího dílu neodpovídající rozhledovým poměrům, tj. na porušení čl. 151 dopravního předpisu CHP-D2), ale ani tyto závěry (ve vztahu k obsahu jednotlivých důkazů) blíže nevyložil a neodůvodnil. Z protokolu o veřejném zasedání, v němž bylo projednáno odvolání obviněného (č. l. 230 spisu) přitom vyplývá, že v řízení před odvolacím soudem ke skutkovým okolnostem týkajícím se porušení čl. 120 dopravního předpisu CHP-D2 dokazování v žádném směru doplňováno nebylo. Lze tedy uzavřít, že právním závěrům odvolacího soudu neodpovídá skutkový stav věci dosud zjištěný ve vztahu k osobě dovolatele (tj. obviněného R. Č.) a napadené rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Zjištěná vada plně odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Poněvadž Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že s ohledem na konstatované vady zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Podle téhož ustanovení pak zrušil i rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 4. 2004, který zjevně neodpovídá kritériím uvedeným v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a je proto v podstatě nepřezkoumatelný. Nejvyšší soud dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

V novém řízení se Okresní soud v Mostě bude muset věcí znovu zabývat především v tom směru, zda a jakou konkrétní důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání - jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. obviněný svým jednáním porušil. K tomuto právnímu závěru bude muset v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. řádně vyhodnotit důkazy (tj. důkazy již provedené a podle potřeby též důkazy nové) a učinit potřebná skutková zjištění. Poté okresní soud ve věci znovu rozhodne, přičemž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, zejména o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou obviněného, pokud těmto důkazům odporuje. Doplněné řízení podle těchto pokynů dovolacího soudu soud provede vzhledem k povinnosti vyplývající z ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 1. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

3 Tdo 638/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. června 2005 o dovolání podaném obviněným R. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 6 To 417/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 114/2003, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 6 To 417/2004, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 4. 2004, č. j. 2 T 114/2003 217, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ze změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mostě p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 4. 2004, č. j. 2 T 114/2003 - 217, byl obviněný R. Č. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že dne 22. 3. 2002 v 10.35 hod. v objektu společnosti Ch. a.s. D. L.v v L. Z., okr. M., již odsouzený J. B. jako signalista stavědla při stavění vlakové cesty pro posunující díl složený z lokomotivy typu T 118 s 24 železničními vozy z koleje původně na volnou kolej, tuto omylem postavil na kolej obsazenou 9 železničními vozy, již odsouzený M. B. jako vedoucí posunu nezajistil pro skutečnou rychlost posunujícího dílu jeho dostatečné brzdění a s touto skutečností neseznámil obž. R. Č., strojvedoucího posunujícího dílu, takže tento po povolení jízdy se rozjel maximální rychlostí 30 km/hod., která navíc neodpovídala rozhledovým poměrům, a proto po projetí výhybkou nastavenou na kolej a zjištění obsazenosti koleje, nestačil zastavit a narazil do odstavených vozů, přičemž nárazem spadnul z plošiny vozu posunovač O. Š., který utrpěl zranění pohmoždění obličeje s tržnými povrchními ranami čela, tříštivou zlomeninou základny 4. a 5. záprstní kosti levé ruky s posunutím úlomků a lehké pohmoždění pravého kolena, s čímž se léčil do 18. 6. 2002, dále byla poškozena lokomotiva a čtyři železniční vozy, čímž společnosti Ch. a.s. D. L. vznikla škoda 409.723,90 Kč. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 180 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 6 To 417/2004, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 9. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.)

Proti shora citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel na to, že pro dopravu v objektu a. s. Ch. platily v době, kdy došlo k nehodě, dopravní předpisy CHP-D2, platné od 20. 10. 1997, jež obsahovaly základní ustanovení pro výkon dopravní služby na vlečce Ch. D. a. s. L. a byly závazné pro zaměstnance této společnosti, popř. též pro další osoby v těchto předpisech výslovně uvedené. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že v inkriminované době postupoval přesně v souladu s uvedenými předpisy. Když jako strojvedoucí byl vedoucím posunu zpraven o postupu práce a způsobu provedení posunu podle čl. 115 uvedených předpisů, postupoval dále za splnění podmínek čl. 120, a poněvadž posun dovolovala též příslušná návěstidla, nic nebránilo tomu, aby příslušný pracovní úkon vykonal. Dovolatel zdůraznil, že při posunu respektoval rychlost jízdy a přizpůsoboval ji výhledovým poměrům. Poněvadž byl zpraven o tom, že se posunuje na volnou kolej, nemohl porušit ani ustanovení čl. 117. Pokud soud prvního stupně ve svém rozhodnutí poukazoval na to, že nepřizpůsobil rychlost posunujícího dílu rozhledovým poměrům, způsobu brzdění, délce posunujícího dílu a dovolené rychlosti, neodpovídalo to podle dovolatele skutečnosti. Odvolacímu soudu pak vytkl, že se na jedné straně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na druhé straně však vycházel z právního názoru, že za rozhodující je třeba považovat to, že obviněný (dovolatel) porušil čl. 120, tedy, že bez příslušného vyrozumění vedoucího posunu (čl. 115) uvedl hnací vozidlo do pohybu. To znamená, že otázku dovolatelovy viny, resp. nedbalostního zavinění posoudil na jiném základě než soud prvního stupně. Tato skutečnost podle dovolatele zakládá důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 6 To 417/2004-232 zrušil ve výroku o vině a následně i ve výroku o trestu , a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), podle níž lze dovolání podle základních obecných hledisek označit za přípustné. Dále uvedla, že v daném případě je však třeba souhlasit se závěry soudu druhého stupně, že za rozhodující je nutno považovat zaviněné jednání obviněného (dovolatele) následující poté, kdy jej vedoucí posunu M. B. opomenul zpravit o způsobu brždění posunujícího dílu. Bez tohoto vyrozumění totiž nesměl obviněný (dovolatel) uvést hnací vozidlo do pohybu. Započetím jízdy tak porušil čl. 120 dopravního předpisu CHP-D2, přičemž zpochybnitelná není ani příčinná souvislost mezi konstatovaným pochybením s následnou nehodou a jejími následky. Státní zástupkyně současně poznamenala, že s ohledem na dostupný spisový materiál nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Za tohoto stavu shledala státní zástupkyně dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a navrhla, aby je dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný R. Č. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejícím odstavci Nejvyšší soud dovodil, že dovolání obviněného R. Č. je ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno považovat za právně relevantní jen v té části, v níž dovolatel namítl, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí na rozdíl od soudu prvního stupně založil svůj právní názor o jeho vině trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., nikoliv na rychlosti jízdy, která neodpovídala výhledovým poměrům obviněného (dovolatele) jako strojvedoucího, nýbrž na porušení ustanovení čl. 120 dopravního předpisu CHP-D2, tj. na tom, že za dané situace bez splnění podmínek čl. 115 citovaného předpisu uvedl hnací vozidlo do pohybu, ačkoliv tak učinit nesměl.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v tom rozsahu a z těch důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění a spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání pachatele (kterou trestní zákon nijak blíže neformuluje), je přitom třeba považovat porušení povinnosti vyplývající nejen přímo ze zákona, ale i z ustanovení jiného závazného právního předpisu, normy či pravidla (např. jen pro určitý okruh osob vymezený určitým zaměstnáním), popř. i porušení konkrétního příkazu, je-li vydán na podkladě určitého předpisu a způsobem v něm uvedeným. Podstatné ovšem je, aby šlo o povinnost důležitou, tedy takovou, jejíž porušení je způsobilé vyvolat zpravidla závažný následek (účinek). Porušení takové povinnosti musí být vždy předmětem dokazování a z něho vyplývajících skutkových zjištění (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), stejně jako příčinná souvislost mezi tímto porušením a způsobeným následkem. To platí i pro případy, kdy jednání pachatele je jen jedním z článku řetězu příčin, které způsobily následek.

V posuzovaném případě podle popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně obviněný R. Č. spoluzavinil v rozsudku popsaný následek tím, že v inkriminovanou dobu jako strojvedoucí posunujícího dílu se po povolení jízdy rozjel maximální rychlostí 30 km/hod., která navíc neodpovídala rozhledovým poměrům, a proto po projetí výhybkou nastavenou na obsazenou kolej, nestačil po zjištění obsazenosti koleje zastavit a narazil do odstavených vozů. Na tomto skutkovém základě pak soud dovodil, že obviněný porušil dopravní předpis společnosti Ch. D., a. s., CHP-D2 v čl. 151, podle kterého rychlost jízdy posunujícího dílu musí být přizpůsobena zejména rozhledovým poměrům v daném úseku vlečky, způsobu brzdění posunujícího dílu a jeho délce. Porušení této konkrétní povinnosti pak soud kvalifikoval jako porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání obviněného (jako strojvedoucího) ve smyslu trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jímž jej uznal vinným.

Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že za rozhodující je nutno považovat zaviněné jednání obviněného následující poté, kdy jej vedoucí posunu (tj. odsouzený M. B.) opomenul zpravit o způsobu brzdění posunujícího dílu, protože bez tohoto vyrozumění vedoucím posunu (čl. 115 dopravního předpisu CHP-D2) nesměl uvést hnací vozidlo do pohybu. Tím podle odvolacího soudu porušil započetím jízdy ustanovení čl. 120 téhož předpisu, přičemž současně měla být dána příčinná souvislosti mezi tímto pochybením a následnou nehodou s jejími následky.

Z ustanovení čl. 115 dopravního předpisu CHP-D2 vyplývá, že před započetím posunu zpraví vedoucí posunu strojvedoucího o postupu práce, o způsobu brzdění posunujícího dílu a způsobu provedení posunu. Podle čl. 120 citovaného předpisu smí strojvedoucí uvést hnací vozidlo do pohybu jen byl-li zpraven podle ustanovení čl. 115, dovolují-li posun příslušná návěstidla a dá-li k tomu rozkaz vedoucí posunu ústně, radiotelefonním spojením nebo návěstí.

Z výše uvedeného je pak zřejmé, že pokud odvolací soud dovodil, že obviněný (dovolatel) porušil především ustanovení čl. 120 citovaného předpisu, musel by pro tento právní závěr mít k dispozici skutkový stav věci zjištěný postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. buď již v řízení před soudem prvního stupně anebo v rámci odvolacího řízení. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě) je sice uvedeno, že již odsouzený M. B. jako vedoucí posunu nezajistil pro skutečnou rychlost posunujícího dílu jeho dostatečné brzdění a s touto skutečností neseznámil obž. R. Č. , avšak v rozsudku soud současně nijak nevysvětlil, o jaké důkazy toto své skutkové zjištění (podle odvolacího soudu relevantní též pro vinu obviněného Č.) v nyní posuzované věci vlastně opřel. Názor o zavinění obviněného totiž ve vztahu k obviněnému R. Č. založil na jiných skutkových a právních závěrech (o rychlosti jízdy posunujícího dílu neodpovídající rozhledovým poměrům, tj. na porušení čl. 151 dopravního předpisu CHP-D2), ale ani tyto závěry (ve vztahu k obsahu jednotlivých důkazů) blíže nevyložil a neodůvodnil. Z protokolu o veřejném zasedání, v němž bylo projednáno odvolání obviněného (č. l. 230 spisu) přitom vyplývá, že v řízení před odvolacím soudem ke skutkovým okolnostem týkajícím se porušení čl. 120 dopravního předpisu CHP-D2 dokazování v žádném směru doplňováno nebylo. Lze tedy uzavřít, že právním závěrům odvolacího soudu neodpovídá skutkový stav věci dosud zjištěný ve vztahu k osobě dovolatele (tj. obviněného R. Č.) a napadené rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Zjištěná vada plně odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Poněvadž Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že s ohledem na konstatované vady zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Podle téhož ustanovení pak zrušil i rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 4. 2004, který zjevně neodpovídá kritériím uvedeným v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a je proto v podstatě nepřezkoumatelný. Nejvyšší soud dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

V novém řízení se Okresní soud v Mostě bude muset věcí znovu zabývat především v tom směru, zda a jakou konkrétní důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání - jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. obviněný svým jednáním porušil. K tomuto právnímu závěru bude muset v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. řádně vyhodnotit důkazy (tj. důkazy již provedené a podle potřeby též důkazy nové) a učinit potřebná skutková zjištění. Poté okresní soud ve věci znovu rozhodne, přičemž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, zejména o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou obviněného, pokud těmto důkazům odporuje. Doplněné řízení podle těchto pokynů dovolacího soudu soud provede vzhledem k povinnosti vyplývající z ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 1. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler