3 Tdo 632/2013
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 33 tr. zákoník



3 Tdo 632/2013 -16

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání, které podal obviněný P. H ., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 3. 2013, č. j. 68 To 46/2013-55, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 246/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 12. 2012, č. j. 1 T 246/2012-46, byl obviněný P. H. uznán vinným přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2012 /dále jen tr. zákoník /) a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, soud obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Zároveň mu podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 1. 3. 2013, č. j. 68 To 46/2013-55, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 3. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. H. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel připustil, že byl v minulosti opakovaně pro obdobnou trestnou činnost odsouzen mimo jiné i k trestům zákazu činnosti, které ještě nevykonal a na něž se nevztahovala Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a proto na něj nebylo možno hledět, jako by odsouzen nebyl. Současně si je vědom společenské nebezpečnosti svého jednání a nyní jej velmi lituje. Přesto je přesvědčen, že namísto uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců vedle trestu zákazu činnosti by v jeho případě postačovalo k naplnění zákonných hledisek pro ukládání trestu uvedených v § 38 tr. zákoníku uložení trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, popř. uložení trestu odnětí svobody, avšak s podmíněným odkladem výkonu.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil a uložil odpovídající trest nespojený s nepodmíněným trestem odnětí svobody . Současně požádal o odklad výkonu pravomocného odsuzujícího rozsudku postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 23. 4. 2013. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 13. 5. 2013 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný P. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Námitku dovolatele směřující proti nepřiměřené tvrdosti uložení trestu odnětí svobody v délce osmi měsíců, spojeného s přímým výkonem, však pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř . , který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takovou vadou však výrok o trestu odnětí svobody z rozsudku soudu prvního stupně v projednávané trestní věci netrpí. Obviněný byl odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu (§ 43 ods. 1 tr. zákoníku) odnětí svobody v trvání osmi měsíců za dva sbíhající se přečiny v rámci zákonné sazby stanovené pro závažnější delikt podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku, jež činí šest měsíců až tři léta.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu , považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu či způsobu jeho výkonu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku či v § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně R 22/2003 SbRt.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku , jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným z důvodu, že uložený trest - včetně způsobu jeho výkonu - je nepřiměřený, a dovoláním, protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné přezkumné instance v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§ 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného P. H. bylo opřeno o námitky, které nespadají pod jím uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět dovolatele k odkladu či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci rozhodl (předsedou senátu) podle § 265o odst. 1 tr. ř. K podání takového návrhu, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu (resp. samosoudce) soudu prvního stupně. Takový postup však v dané věci zvolen nebyl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. června 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler