3 Tdo 632/2005
Datum rozhodnutí: 03.08.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 632/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2005 o dovolání podaném J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 424/2004 ze dne 12. 10. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově po sp. zn. 2 T 81/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 2 T 81/2003 ze dne 24. 3. 2004 byl dovolatel (společně s dalším obviněným) uznán vinným spácháním trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona, ve znění zákona č. 557/1991 Sb., a to jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a to pro skutek podrobně popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku, když pro další skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 557/1991 Sb. byl podle § 226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) obžaloby zproštěn. Citovaným rozsudkem byl potom odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a soud rozhodl i o vzneseném nároku na náhradu škody.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal J. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem pod sp. zn. 10 To 424/2004 ze dne 12. 10. 2004 tak, že z podaného odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o uložených trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že dovolateli uložil peněžitý trest ve výši 5.000,- Kč s adekvátním náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou týdnů.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal J. K. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i dalších, zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je vymezen ustanovením § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V odůvodnění takto podaného dovolání namítl, že pro trestný čin, kterým byl nakonec soudy shledán vinným, bylo trestní stíhání vůči jeho osobě zahájeno dnem 6. 12. 1993 a pravomocně skončeno až citovaným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 10. 2004. Poukázal i na to, že zejména v přípravném řízení bylo v jeho věci postupováno velmi pomalu, když v roce 1995 byl proveden pouze jeho výslech, v roce 1997 úkon v podobě prostudování spisu, v roce 1998 jediný úkon netýkající se předmětné věci a v roce 1999 opět jediný úkon a to prostudování spisu. Až dne 31. 1. 2003 Krajský soud v Hradci Králové vydal usnesení o vyloučení věci k samostatnému projednání a dne 11. 3. 2003 usnesení o postoupení věci Okresnímu soudu v Trutnově. V těchto souvislostech poukázal na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a praxi Evropského soudu pro lidská práva s tím, že nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že ani za použití analogie nebyl dán důvod zastavení trestního stíhání z hlediska § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., když právě v jeho případě šlo o extrémní případ nečinnosti a neprojednání věci soudem v přiměřené lhůtě, když právo státu na trestním stíhání jeho osoby se dostalo do extrémního rozporu s dovolatelovým právem na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě. Proto také navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil v celém rozsahu a přikázal tomuto soudu, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně), která poukázala na to, že důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v § 11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně a v tomto smyslu představují kogentní úpravu a je tedy je nutno chápat, jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený zásah do zásady oficiality a legality, které patří mezi základní zásady trestního řízení. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. V případě namítané Úmluvy tomu tak není, neboť čl. 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Za daného stavu by bylo možné dovodit ve zcela výjimečných případech existenci podmínek pro zastavení trestního stíhání a to pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná. V projednávané věci však i přes délku trestního řízení nelze mít za to, že tato byla natolik nepřiměřená, aby s ohledem na dodržení práva dovolatele na spravedlivý proces bylo možno rezignovat na ostatní zásady trestního procesu, zejména pak na dosažení jeho účelu podle § 1 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti poukázala na to, že dne 26. 1. 2001 byla podána obžaloba na dovolatele a dalších jedenáct osob a to pro rozsáhlou, zejména majetkovou trestnou činnost, když z výsledků provedeného dokazování plynulo, že trestná činnost všech obžalovaných osob je provázána a ve věci bylo třeba konat společné řízení. Obžaloba byla podána ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který usnesením ze dne 31. 1. 2003 vyloučil k samostatnému projednání trestné činy tří osob (včetně dovolatele) a to pro čtyři skutky. V návaznosti na vyloučení některých trestných činů (i dovolatele) potom Krajský soud v Hradci Králové usneseními ze dne 11. 3. 2003 pod sp. zn. 7 T 3/2003 a sp. zn. 7 T 4/2003 rozhodl o postoupení věci, v části trestné činnosti dovolatele, k dalšímu projednání Okresnímu soudu v Trutnově, když ten nařídil první hlavní líčení na den 4. 2. 2004. Dále státní zástupkyně připomněla, že nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva důvodem pouze pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, avšak není a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

K námitce nepřípustnosti trestního stíhání z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 6 Úmluvy nezbývá dovolacímu soudu než poukázat na v této oblasti existující judikaturu a to jak Nejvyššího soudu České republiky, tak i Ústavního soudu České republiky (srov. sp. zn. 5 Tdo 178/2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, resp. sp. zn. IV. ÚS 8/03, sp. zn. II. ÚS 32/03). Z uvedeného plyne, že právem na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy je třeba rozumět soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené době. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v jeho judikatuře. Těmi jsou především složitost případu, chování stěžovatele, chování příslušných státních orgánů a případné zvláštní okolnosti, které mohly způsobit průtahy v řízení. V žádném ze svých rozhodnutí však nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou délku řízení. Článek 6 Úmluvy přitom nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být účinný nejméně stejně jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu pro lidská práva (tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění). Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby, postupuje Evropský soud pro lidská práva tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě formou zastavení řízení však z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nedovodil a ani vzhledem ke své kompetenci dovodit nemohl, když průtahy v řízení často namítají také poškození. I podle dovolacího soudu jsou takto v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku tohoto nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tak vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně a představují tak kogentní úpravu, kterou je zapotřebí chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí i pro důvod uvedený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle kterého trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu příslušné vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji nijak dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. Z hlediska citované Úmluvy tomu tak není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy.

Z hlediska vpředu uvedených kriterií ve vztahu k předmětné věci si i dovolací soud dovede představit rychlejší a energičtější postup příslušných státních orgánů konajících v trestní věci dovolatele, zejména v oblasti přípravného řízení. Na druhé straně ovšem nepochybně šlo o složitý případ, kdy společně bylo stíháno dvanáct obviněných pro nejméně dvacet osm skutků, když některé z nich byly právě osobami obviněných provázány. K prvému skončení vyšetřování došlo v září 1997, věc však byla státním zástupcem vrácena k doplnění a definitivně tak vyšetřování skončilo v prosinci 1999. Jak již řečeno šlo o rozsáhlou trestnou činnost více obviněných a také obžaloba byla podána ohledně trestné činnosti značného rozsahu. Soudy se potom pokusily řízení urychlit i právě tím, že některé skutky týkající se dovolatele vyloučily k samostatnému projednání a rozhodnutí, čemuž také svědčí přijaté rozhodnutí. V samotném postupu soudů pak již nedůvodné průtahy v řízení shledat nelze. S ohledem na uvedené pak ani dovolací soud (v souladu s argumentací soudu odvolacího) nemohl dospět k závěru, že v předmětné věci se jednalo z hlediska její délky trvání a namítaných nedůvodných průtahů o tak výjimečný a extrémní případ, který by dovolil úvahy o možnosti trestní stíhání zastavit na základě analogie s odkazem na čl. 6 Úmluvy. I dovolací soud je takto přesvědčen, že v posuzované věci o extrémní případ nejde s tím, že tedy ani odvolací soud nepostupoval v rozporu se zákonem, ústavním pořádkem ani označenou mezinárodní smlouvou, když rozhodl o vině a trestu dovolatele.

S poukazem na uvedené a zejména i k tomu, že sama délka řízení neodůvodňuje podle názoru dovolacího soudu postup podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a tedy zastavení trestního stíhání pro jeho nepřípustnost, nezbylo než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka